Vojtěch Hlavenka je mužem mnoha talentů. Můžete ho znát jako člena skupiny Strangers & Dragons streamující svoji improvizační show o hráčích Dračáku. K tomu je ovšem i nadějným spisovatelem. No, my se ho zeptáme na vše, před našimi zvídavými dotazy neskryje nic!
Vojto, ani ty neunikneš naší obligátní otázce: zkus svými slovy čtenářům říct, kdo je Vojtěch Hlavenka?
Mám velkou chuť odpovědět „můžete ho znát jako člena…“, když jsi mi v perexu tak hezky přihrál, ale čas na sabotáž určitě ještě přijde :D.
Místo toho řeknu, že jsem synem svých rodičů v pravém smyslu toho prohlášení: moje maminka je totiž profesionální zpěvačka vážné hudby a taťka dělá 3D modely a zaměřování památek, takže se ve mně od malička spojovaly umělecké i techničtější proudy, a proto se živím jako data analytik, ale zároveň se snažím vyprávět příběhy a hrát na nástroje. A každý ten proud zároveň využívám v rámci toho druhého a to je v kostce můj život 😊.
Troufnu si říct, že jsi člověkem, který má rád příběhy. Kde se tahle láska vzala?
Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dělat… (promiň, zase nahrávka), ale opět je velice blízko toho, co chci říct. Já během střední fušoval do spousty věcí, které jsem díky tomu uměl jen jako úřadující začátečník. Hrál jsem na kytaru, na housle, bavily mě karetní triky, šachy, běžky, trocha karate a žonglování. A strejda mi tehdy říkal, že by se člověk měl soustředit na jednu věc pořádně, protože hodně věcí „jen tak trošku“ vás nikam nedostane.
Proto jsem zvolil spisovatelskou cestu… a protože jsem si ji „vybral“, zakousl jsem se do ní a zatvrzele se jí odmítám pustit. Takže láska? Asi jo, ale ze zamilovanosti už nic nezbylo a teď je to dlouho budované manželství se dvěma dětmi. A většinou je na kroužky vozím já.
Kdy si pocítil touhu s příběhy pracovat i nějak jinak než je jenom konzumovat (číst)?
Na začátku střední. Po dočtení Harryho Pottera a Eragona mě napadly vlastní postavy a já provedl pár otřesných pokusů napsat povídky. Jenže tehdy jsem byl i docela aktivní na online textovém dračáku na „abarinu“, a protože jsem do toho miloval herní sérii Total War, přičichl jsem i k prvnímu nahození „vlastního světa“ (záměrně používám uvozovky, protože pubertální vlastní světy jsou vždycky z 80% Pán Prstenů), což se tak dlouho mlelo, až to kolem maturity vyústilo v rozhodnutí, že musím napsat knihu.
No a tehdy se aktivuje i předešlá otázka… padlo výběrové řízení, prošlo se pár koly pohovoru a psaní vypadlo jako ideální plán do budoucna…
Jsi aktivní i v hraní RPG her – zkus zavzpomínat na svoje začátky s hraním.
BRÁNY SKELDALU! Bože, jak já se jich nahrál, když mi bylo asi 8 :D. Následovaly pro třicátníky typické RPG hry, asi netřeba jmenovat, do toho přiskočil už zmiňovaný textový Abarin (ty jo, ještě před ním to ale byl „textový dračák na seznam.cz à lidé“) a ve zbytku času jsem si RPG prvky přidával do každé blbosti – do strategických her, do deskových her, do toho, když jsem si během hodiny v sešitě maloval ostrovy a kontinenty, rozděloval je na území a pak je vybarvoval do politických map, …
Pravý dračák měl ale přijít mnohem později, takže v něm jsem pak byl v podstatě benjamín, a zatímco všichni streameři vždycky tvrdí, jak ho hrají 20 let, já měl v době první sezóny Strangers and Dragons asi rok v aktivní službě.
V době druhého stupně základky a startu střední můžu říct, že v mém světě kralovaly opravdu spíš strategie než RPG, protože mě uhranula bitva o Helmův Žleb, ne samotné putování Prstenu 😊.
Odkud se vzal tvůj nick „Artemian“?
Surově a sprostě jsem ho ukradl ze strategické hry Říše Magie (2003). Ani nevím, čím si mě získala, ale optika jedenáctiletých je vždycky trochu jiná… asi storytellingem uvnitř hry a barvitými PJskými popisy. Dodnes si pamatuji strom s rozvěšenými mrtvolami, jak se ve větru pohupují a potrhané provazy zlověstně vržou, když hlavní hrdina projíždí kolem.
Nu a jedna z hlavních postav se jmenovala Artemian a ani srdceryvný popis mého sžívání s touto hrou vás určitě neobalamutí od prostého sdělení… že jsem zloděj :D.
Jak se člověk dostane od hraní RPGček až ke streamování improvizační show zaměřené na tohle téma?
Využije další dobrou radu, kterou jsem tentokrát dostal od kamaráda, co se živí jako kouzelník.
„Když máš na výběr, jestli říct ano nebo ne, přičemž ano znamená přijmout nabídku, která v tobě vyvolává strach/stud/obavy, nauč se vždycky říct ano!“
No a Yetti s Martinem tehdy na facebookovou skupinu napsali, že hledají pár hráčů, kteří by s nimi zkusili natáčet živé hraní dračáku, a já si vzpomněl na tuhle radu a řekl si, že poslat motivační video stojí jenom čas a nápad.
A oni mě vzali… nutno podotknout, že nás vzali dva… z čehož se člověk cítil jako machr do chvíle, než mu prozradili, že přišla jenom 2 rekrutační videa.
Od hraní her nebylo daleko ke tvé knize inspirované vašimi odehranými dobrodružstvími. Myslíš, že hraní RPGček je dobrou průpravou pro napsání knihy?
Vazači Zhouby nejsou inspirovaní výpravou naší družiny, vznikli jako rozšíření backgroundu a pojednávají o událostech před 250 lety. Takže vlastně inspirovaní jsou, pravda. Máš bod :D.
Není to ovšem má první sepsaná kniha, takže bych úplně neříkal, že cesta byla „hraní her“ à „psaní knih“. Psaní je úplně separátní proud, který jsem využil, abychom projektu vtiskli zase jinou tvář.
Jinak zastávám názor, že „cokoli“ je dobrou průpravou pro psaní knih, respektive cokoli vám může pomoci, když to používáte správně a s rozmyslem. U hraní RPG, zejména PJování, člověk získá povědomí o struktuře příběhu, o tvorbě postav, o dialozích, soubojích i rozhodnutích, které hráči/postavy mohou v určitých chvílích dělat. Zkusí si spoustu dramatických situací a tím, že se jako PJ v offline i online hraní vyžívám v morálních dilematech, čerpám pak hodně i z toho.
Ale dost už chození okolo – pověz nám něco o Vazačích zhouby.
A nemohl bych vám spíš povědět o Mýtině? 😀
Ne, dobře, jak chceš. Vazači Zhouby vznikli jako nadstavba projektu a užijí si je především ti, kdo znají i naše online kampaně. Zároveň jsme s nimi testovali vody samonákladů a startovačů, připravili si hromadu merche a tím se i chtěli sblížit s komunitou a „odměnit“ ji za dlouhotrvající podporu.
Samotný příběh vyprávím skrze 4 hlavní postavy, jejichž perspektivy se s ohledem na rostoucí nemoc v severních teritoriích (ahoj, Warcrafte III) křižují a každá přichází s unikátním názorem na to, jak problém řešit nebo naopak podpořit. Sledujeme cestu armády, jejímž úkolem je potlačit rostoucí hrozbu, takže čekejte vojenskou akci i morální problémy. Pokud ale doufáte ve vysvětlení důvodů vzniku nemoci nebo popis fungování světa, doporučuji naběhnout na kanál a mrknout minimálně na sezóny 7 a 8 naší kampaně.
Fajn, takže máme Vojtu Hlavenku coby tvůrce streamového obsahu a spisovatele. Hodláš nás překvapit ještě nějakým dalším svým talentem?
Díky táborům mám v hlavě slušnou zásobárnu teambuildingových her, umím vystřihnout BOZP pro pohyb v lese (nenarážejte do stromů ani ostatních dětí, nehlaďte zvířátka, nejezte nic, co zvednete ani to po sobě neházejte, …) a docela slušně chytám (nezabíjím) pavouky, když se jich děti bojí… nutno podotknout, že to pak za rohem půl hodiny rozdýchávám, protože z nich mám malou fóbii :D.
Jednou jsem s kamarádem uklidnili plačící chatičku sedmiletých, kteří se báli duchů v díře podlahy tím, že jsme tam naběhli v kostýmech lovců duchů, pomocí vysavače duchy vysáli, a pak díru zalepili papírem se znakem lovců duchů… a jestli tohle není talent, tak už nic :D.
Prozradíš, čím se živíš v civilním životě?
Supervisor Data Analýzy… v podstatě se hrabu v excelu, dělám tabulky, vymýšlím analýzy a participuji se na projektech ve firmě. Psaní mi totiž účty nezaplatí :D.
Naťukli jsme knihy a hraní „naživo“. Ale co ty a počítačové hry?
Měl jsem to štěstí/smůlu (nechám na každém), že počítače zažívaly růst, zatímco jsem dospíval, a můj taťka je k práci potřeboval, takže jsem s nimi byl už od pěti let.
Hry jsem začínal na jeho klíně, kdy jsem ve Wolfensteinovi 3D mačkal mezerník, abych otevíral dveře nebo jsem v Duke Nukem nebo Quake II přebíjel zbraně. Postupem jsem vyrostl dost na to, abych hry zvládal sám, takže si pamatuji fakt stařečky, které vám tu z hlavy nebudu jmenovat, protože bychom tu byli ještě zítra (speciální místo navždy bude mít Vlak :D).
Většinu offline „kariéry“ jsem strávil na strategiích, protože jako hrající šachista jsem si bystřil mozek při posouvání velkým i menších armád po bitevních i strategických mapách a představoval si, jak pod mýma rukama rostou a padají dynastie.
Z těch „závislostí“ (multiplayer) postupně registruje Call of Duty II na Warzonu nebo jak se to jmenovalo (čtvrtá, pátá třída), Warcraft III na BattleNetu (většina základky), Dotu I (tamtéž), Call of Duty IV, Flatout II, a pak samozřejmě většinu zastínilo Wowko (střední), následované Lolkem, kde jsem vydržel do druháku na vysoké.
No a teď už na ně nemám moc času, takže když něco zapnu, je to obvykle tahová strategie s přesahem do RPG, kterou můžeme hrát s partnerkou oba a trávit to alespoň trochu jako „párový“ večer. V této kategorii pro nás kraluje X-COM 2, kde platí, že „více módů“ je lepší než „méně módů“ a kde má část vojenské jednotky je plná drsných zabijáků a z Matrixu vytažených kravaťáků, zatímco partnerky vojáci se vyznačují sporým oděním a koženými oblečky :D.
