Překladatel musí zajít tak daleko, aby si byl jistý, co chtěl autor říct, tvrdí Viktor Janiš

Viktor Janiš patří k našim nejpřednějším překladatelům z anglosaské jazykové oblasti. Je nositelem řady ocenění, k nimž patří Prémie Tomáše Hrácha, Cena Jiřího Levého a comiCZawards z let 2002 a 2003 za komiksy Liga výjimečných a Z pekla. Dostalo se mu také té pocty, že se ocitl v prestižní publikaci Služebníci slova. Jakmile si najde ve svém nabitém programu volnou chvilku, což se skoro rovná zázraku, rád vaří. Navíc oplývá jednou magickou dovedností – když vypráví o knihách, které přeložil, okamžitě dostanete chuť si je přečíst. O své práci dokáže mluvit tak přesvědčivě, že se vás zmocňuje posvátná úcta…

Viktor Janiš (autor: Michael Kratochvíl)

Překladatel Viktor Janiš. Foto: Michael Kratochvíl

Netajíte se kladným vztahem k fantastice. Mezi své oblíbené čtivo řadíte Verna, Wyndhama, Pratchetta, Martina, Bankse. Ještě cítíte onen scifistický „úžas“, nebo už přišlo vystřízlivění?

Čím je člověk zralejší čtenář, tím těžší je u něj takový pocit úžasu navodit. Přečetli jste tisíce knížek a máte ty spisovatele prokouknuté; základních zápletek koneckonců není zas tolik, a tak už se setkáváte jen s jejich permutacemi. Verneovky by mě dnes jistě tak nenadchly, jako když mi bylo devět; Wyndham nakonec vejde do literárních dějin jako autor jedné knihy (ale jaké!) a u GRRM uvidíme, jak se mu povedou poslední tři tisíce stran Písně ledu a ohně – těch kuželek, které vyházel do vzduchu, je už nějak mnoho. Bankse i Pratchetta stále nekriticky miluju; proto jsem si bral tak osobně, když ten první náhle zemřel na rakovinu a toho druhého ještě krutější choroba začala okrádat o to, co je mu nejvíc drahé.

A občas, jednou za uherský rok, najdete v hlušině nugget, povídku tak dobrou, že se vám tají dech. Povídkové sbírky Paola Bacigalupiho a Teda Chianga vám dokážou velmi důrazně připomenout, proč jste tenhle žánr vlastně kdysi začali číst. A povídku Zápisky o jistých vědecky zajímavých událostech z první průzkumné plavby v jižních vodách na HMS Ocelot, jak je zaznamenal profesor Thaddeus Boswell, DPhil, MSc aneb Ukolébavka od Helen Keebleové jsem dočítal se slzami v očích; jenže od té doby, co mám děti, jsem nějaký citlivější.

Fanoušci Vás budou znát především jako překladatele komiksů. Všichni zřejmě čekají, že se zeptám na Sandmana. Stal jste se jeho dvorním překladatelem, napadlo Vás někdy, že tím pádem nemá český čtenář možnost poznat jiného Sandmana, než toho „Vašeho“?

Když se nad tím zamyslíte, to je osud většiny děl v překladu. Autor dostane jen jednu šanci, jiný překlad stejného románu vyjde jen málokdy – této cti se většinou dostává jen klasikům jako Shakespeare. I Salingera tu znáte jen v interpretaci Pellarových, na Palahniuka má prakticky monopol Richard Podaný (a dobře tomu tak), podobně na Nabokova Pavel Dominik (ditto). Já mohu jen doufat, že jsem svou práci odvedl tak dobře, že si ji čtenář ani neuvědomí.

Moore Alan: Bažináč 5 - V prach se obrátíš

Vaším krédem je především „psychologicky věrný překlad“. Věčný spor mezi „věrným“ a „volným“ překladem máte zřejmě pro sebe vyřešený. Nejde Vám totiž o překlad slova za slovo, ale významu za význam, resp. překlad významu z jedné kultury do druhé. Jak se pozná, že se to povedlo?

To se pozná tak, že jste spokojení vy, váš redaktor a posléze i čtenář. Že čtenáře nic nevytrhne z iluze, že čte původní dílo.

Překvapily Vás v tomto ohledu něčím poslední Sandmanovy Věčné noci? Nedáte k dobru nějaký překladatelský oříšek, který jste musel rozlousknout?

Spíš dám k dobru překladatelský oříšek, který jsem nakonec nemusel rozlousknout. V povídce věnované Deliriu je na jednom obrázku zeď, kterou jedna z postav popisuje svými paranoidními výplody. Ty věty bují a košatí, rozlézají se snad do čtrnácti směrů a jsou čitelné nanejvýš z jedné třetiny. To je pro překladatele peklo, protože jakmile nemáte podmět a přísudek, jste ztraceni, význam můžete jen odhadovat. I kdybych to ale jakžtakž přeložil, stejně prakticky nejde sazeči popsat, kudy která věta vede.

Bažináčovi jsem řešil podobný problém, který ovšem řešitelný byl – tak dvě třetiny podkladových článků, které v komiksu vídáme jen jako novinové útržky, jsem dohledal, pasáže přeložil celé a nechal je grafikovi zdeformovat. To tady nešlo, a tak jsem nakladateli navrhl, že to protentokrát necháme být. Jiří Pavlovský se s tím ale nesmířil a ty věty tvůrčím způsobem zrekonstruoval (čti: leckdy si je vycucal z prstu, protože nic jiného dělat nešlo). Takže by se mu za to mělo dostat uznání: až nebude nakladatel, distributor, publicista a spisovatel, může se proslavit i jako lehce paranoidní konspirační teoretik píšící po zdech.

Jste také znám pečlivostí a důrazem na postprodukční činnosti (kontrola korektur i finální sazby). Kam až musí překladatel zajít při ověřování faktů? Nepřipomíná někdy jeho úsilí spíš práci detektiva?

Překladatel musí zajít tak daleko, aby si byl jistý, co chtěl autor říci. Nebude-li to vědět překladatel, nebude to vědět ani čtenář. Vezměte si třeba slovo pudding, které může být pudink, moučník/dezert, nebo třeba svítek či jelítko. Snažili jsme se nedávno s Richardem Podaným určit, zda viktoriánský „carrot pudding“ je opravdu mrkvový pudink či mrkvový koláč. Ani Michel Faber, z jehož knihy Kvítek karmínový a bílý výraz pochází, už to neví, prostě si to jídlo před dvaceti lety vytáhl z knihy viktoriánských receptů a my si s tím prý nemáme lámat hlavinku. Lze onu mrkvovou hmotu s lojem nazývat pudinkem, nebo je to spíš nákyp? Nakonec jsem velmi podobný recept na „anglický puding“ našel v kuchařce Magdaleny Dobromily Rettigové, takže aspoň za mě game, set and match.

Susana Clarková - Jonathan Strange & Pan Norrell

Tvrdíte, že překladatel musí na sobě neustále pracovat, číst překlady svých kolegů, udržet si přehled o součastné tvorbě a nenechat si ujet „jazykový vlak“. Jsou Vám za tímto účelem prospěšné recenze?

Měl by na sobě pracovat, protože z podstaty se dlouhodobě žít nedá, nakonec by ze sebe sypal šedivé texty, pro které máme příhodné označení „překladatelština“. A číst si to, co by člověk mohl překládat, je přece velká zábava. Bývaly časy, a není to zas tak dávno, kdy se o vhodných titulech na překlad mohl dozvědět z novin, časopisů, internetu. Jenže doba je dnes mnohem rychlejší, romány se nabízejí třeba i rok před vydáním v Anglii, takže když už se o nich překladatel z tisku dozví, bývají dávno zadány někomu jinému.

Nejste jen žánrový překladatel, rád sáhnete i po mainstreamu. Jak je tato Vaše obojetnost přijímána mimo SFFH komunitu? Nedívá se na Vás někdo skrz prsty, že se věnujete překladům tzv. triviální literatury?

Recepci SF&F v seriózních literárních kruzích myslím velmi dobře vystihuje historka, se kterou se na Facebooku svěřil Martin Vacke: „Doc. Chlupáčová se během obhajoby mé diplomky málem porvala s doc. Uličnou. Doc. Chlupáčová prohlásila, že sci-fi čtou jen méněcenní lidé, na to doc. Uličná prohlásila, že ona to nejen čte, ale i překládá – pak mne vyhodily na chodbu a půl hodiny na sebe řvaly…“

Například Obec překladatelů v rámci Ceny Josefa Jungmanna za celých 22 ročníků neocenila ani jedno dílo z žánru fantastiky. Pán prstenů, Poslední jednorožec, Růže pro Algernon, Sníh? Co to je, to nás nezajímá, to není literatura, to je nějaké čtivo. I pozdní Updike, tak nudný, že by se dal namlít do kuliček a podávat místo rohypnolu, má tisíckrát větší šanci než Diamantový věk. Protože porota fantastiku nezná a nechce znát, jakkoli technické nároky na překlad leckdy značně převyšují onu artistní realistickou prózu.

Ale to jsou ceny a cenová politika; normální čtenáři mají naštěstí eklektičtější chutě. Snažím se vybírat si knížky chytré, vtipné, strhující, a to bez ohledu na žánr. A pokud někdo kvůli svým předsudkům ani neotevře Moorovo Z pekla, protože je to komiks, pak ho přesvědčovat nebudu – sám se ochuzuje.

Odlišují se něčím překlady žánrové tvorby od té mainstreamové? Která produkce klade na překladatele větší nároky?

Přijde na to, v rámci našeho žánru takový Frank Herbert jistě klade na překladatele větší nároky než Fred Saberhagen. Chcete-li přeložit první povídku v Axiomatu od Grega Egana, musíte přinejmenším vědět, co je to Riemannův integrál. Ve sci-fi vás může potkat cokoli od slunečních plachetnic po horizont události a nádavkem spousta neologismů, umělé jazyky a publikum, které vám spíš odpustí stylistickou chybu než terminologický ú­let.

Ve všech rozhovorech, které jste kdy poskytl, se velmi fundovaně a názorně vyjadřujete o všech překladatelských finesách jako je funkční ekvivalence, akribie, tvořivá transformace, substituce, deformace a stylizace… Paradoxní na tom je, že studium translatologie jste nakonec nedokončil. Bylo to někdy za celou Vaši profesní kariéru na překážku?

Vůbec ne. Pro pořádek: všechny přednášky mám odchozené, chybí mi jen státnice. Co jsem si z našeho ústavu mohl odnést, to jsem si odnesl a popravdě řečeno, na nějaký glejt se mě nikdo nikdy neptal. V tom je naše branže velice meritokratická, zadávajícího redaktora zajímá jen to, nakolik danou knihu zvládnete.

Gaiman Neil: Sandman 11 - Věčné noci

Je pravda, že musíte přeložit 2400 stránek ročně, abyste se uživil? Žádné víkendy, žádná dovolená. Dvanáct hodin denně zavřený ve své pracovně, jako mnich v klauzuře. Není to příliš vysoká cena?

Nedávno jsem si jen tak pro zábavu spočítal, že kamarád redaktor za tu dobu, co já jsem na volné noze, čerpal 1,5 roku dovolené. To mě trochu zaskočilo, říkal jsem si, zda třeba nepřicházím o něco podstatného. Jestli náhodou to, že se z některých let pamatuju nanejvýš to, na jakých jsem pracoval, není známkou… workoholismu? Anebo je to jeden z mnoha případů, kdy se živnostník na volné noze musí ohánět, aby se uživil?

Před půldruhým rokem jsem četl o případu, kdy finský nakladatel nutil svého překladatele, aby poslední román J. K. Rowlingové přeložil za tři týdny – to máte při tloušťce té knihy 23 stránek denně, což je děsivé tempo. Článek končí větou, která je pro mě palčivě ironická: „Časy, kdy ve Finsku měl překladatel měsíc na to, aby kvalitně převedl sto stránek textu se všemi jeho narážkami a nuancemi, se již brzy mohou stát minulostí.“

A v tom je jaksi celý ten rozdíl: sto stránek měsíčně (čtyři třísetstránkové romány ročně) opravdu umožňují neuspěchaný život… Jen v Praze se za 15 tisíc hrubého nedá přežít. A dvojnásobné penzum stránek zase znamená, že nemáte čas na nic moc jiného než na práci. Věděl jsem, do čeho jdu, stěžovat si má asi stejnou cenu, jako když si doktor stěžuje na víkendovou noční službu, ale po dvaceti letech to na vás zanechá následky.

Ono totiž nejde jen o to se uživit, že? Dobrý překladatel usiluje také o naplnění určitých ideálů… U Vás cítím velkou snahu zprostředkovat českým čtenářům autory, kteří mají „co říct“. Také toužíte objevovat nové autory, kteří budou jednou slavní. Podle čeho si je vybíráte?

Kdybych se chtěl pohodlně uživit, získal bych ještě dva tři komerční klienty a pustil literární překlad k vodě. Měl bych klid, pracoval bych mnohem méně, přečetl bych mnohem víc knížek a víc se věnoval rodině. Jenže… člověku to nedá. Třeba je to nějaká postižení, zrnko písku, které dráždí, takže ho tělo obaluje a v lepším případě vznikne perla. A to je asi ono: komerční, technické překlady padají do jámy pamětnice, přečte si je většinou pár lidí, nikdo z nich vám k nim nic neřekne, je to koncentrovaná marnost. Zato překladem příběhu můžete někoho rozplakat, rozesmát, nadchnout, změnit mu život. „Kdo z vás to má, pánové?“, abych parafrázoval jednoho nepopulárního politika.

„Své“ autory si vybírám podle toho, zda oslovují primárně mě; pokud v díle vidím komerční potenciál, ale samotného mě nijak neoslovuje, rád doporučím místo sebe někoho jiného. Čtu literární blogy, knižní sekci Guardianu (aspoň pro mě nejlepší recenze na světě), občas čtu originály v rukopise, ještě než vyjdou v Anglii (takhle jsem pro Argo objevil Wolf Hall od Hilary Mantelové). Taky jsem tam doporučoval Lovce draků od Khaleda Hosseiniho, ale oni ho nechtěli. Literární ceny jsou jakýms takýms vodítkem, ale snažím se dané autory najít předtím, než nějakou cenu dostanou. Jestli je autor „slavný“, nebo ne, není zas tak důležité, na rozdíl od toho, zda bude lidi po deseti letech ještě zajímat.

Někde jsem se dočetla, že vyznavači Aleistera Crowleyho a jemu podobných jsou Vám k smíchu. Znamená to, že na magii, za kterou se neskrývá nějaký technický vynález, nevěříte? Odkud se tedy u Vás bere ta fascinace tajemnem a mytologií (Gaiman, Moore, Clarková, Faber…)?

Nejlepší magie je taková, která funguje, třeba mobilní telefon. Ale když dojde na literaturu, veškeré paranormální prvky rozšiřují vypravěčské pole. Plus určitě v sobě máme něco z pravěkých lovců, kterým u táborového ohně při vyprávění šmrncnutých nadpřirozenem tak příjemně mrazilo po zádech…

Azzarello Brian: Před Strážci: Komediant / Rorschach

Dnes si můžete tituly vybírat, dříve jste možná víc akceptoval, s čím Vás oslovilo nakladatelství. Litoval jste někdy, že jste nějakou nabídku přijal? Odmítl jste překlad nějakého díla z jiných než časových důvodů?

Já mám opravdu štěstí v tom, že si můžu vybírat romány k překladu prakticky od začátku. Když mi kdysi dávno dával Tomáš Hrách bibliografii svých překladů, nakreslil u dvou děl kyselý ksichtík, jako že se tím nemám zatěžovat. Pokud si dobře vzpomínám, jeden byl u románu Noaha Gordona Rabbi, kde ho nakladatelství Egmont donutilo z komerčních důvodů text proškrtat. I já mám pár takových: u Kaňte, mé slzy, řekl policista jsem až při překladu zjistil, že P. K. Dick byl sice vizionář, ale dost špatný stylista, a u Waidova grafického románu Království tvé jsem si zase ověřil, že superhrdinský komiks – pokud ho nepíše Alan Moore – jde totálně mimo mě. Pozor, ne že bych něco z toho odflákl, jen k tomu nemám žádný emocionální vztah.

Moje nakladatelství už mají celkem dobrou představu, co mě zajímá, takže nabídky jsou dobře zacílené – takhle mě Petr Onufer zlákal na Nekromanta Johannese Cabala nebo BB Art před lety na Ligu výjimečných. A občas mě nakladatel překvapí titulem, který neznám a který mě nesmírně příjemně překvapí – to byl případ Mosleyho povídek Proti přesile. Kdo by se byl nadál, že budu překládat povídky z černošského ghetta?

Pouštíte se také do rozhovorů se „svými“ autory, vezměme třeba Susannu Clarkovou nebo Jonathana L. Howarda. Pojí Vás s těmito autory víc než jen kolegialita, příp. obdiv k jejich literárním postavám?

Přijde na to. S Grahamem Greenem, P. K. Dickem nebo Isaacem Asimovem si můžu promluvit jen s pomocí spiritistické tabulky. Někdy to není potřeba – s Panosem Karnezisem nebo Tomem Clancym jsem nemusel řešit žádné textové problémy. Pak je tu skupina spisovatelů jako Susanna Clarková, Jonathan Howard, Louis de Berniéres, Ruth Downie, kteří myslím oceňují, jakou péči jim věnuji, a ochotně mi odpovídají i na dost obskurní dotazy. Občas o tom i napíšou.

A pak je tu Michel Faber, se kterým se znám od cambridgeského literárního semináře Britské rady, tedy už nějakých dvanáct let, a se kterým si dávno nepíšu jen o literatuře. Michel je jezevec, který se kolem roku 2005 stáhl z literárního života a je buď doma v Rosshiru, nebo nanejvýš v druhém bytě v Edinburghu. Ale když jsem se dozvěděl, že přijede na tři dny do Utrechtu přednášet, napsal jsem mu a vyjel za ním do Holandska vlakem, kde jsem s ním a jeho dvěma nizozemskými překladateli strávil báječný víkend.

Bylo mi velkou ctí, že jsem mohl přečíst rukopis jeho nového románu The Book of New Strange Things dřív než jeho redaktor v nakladatelství Canongate, a je to asi poprvé a naposled, co mi někdo děkuje za cenné připomínky k anglickému vydání. Je to spisovatel s fenomenálním pozorovacím talentem, mimořádnou empatií a navíc božský stylista. A The Book of New Strange Things je sci-fi, mimochodem, a opět se vůbec nepodobá jeho předchozím románům.

A co nějaký vysněný projekt? Existuje? Povíte nám o něm?

Cvičně jsem si otevřel soubor „Romány k překladu“, spočítal, kolik jich je, a dospěl k děsivému číslu 85 kousků. Plány by tedy byly. Navíc jsem dopřeložil celého Sandmana, celého Bažináče a sebrané spisy Louise de Berniérese, takže jsem si do jisté míry rozvázal ruce. Prioritou zůstává Michel Faber, vymyslel jsem si takovou malou sbírku pěti jeho nepublikovaných povídek do bilingvní edice Kanapka v nakladatelství Argo, na Kvítek karmínový a bílý je potřeba navázat povídkovou sbírkou Jablko ze stejného světa, moc rád bych si přeložil i jeho poslední román Kniha nových zvláštních věcí. V Plusu mi konečně víceméně kývli na druhý díl Johannese Cabala. Velký dluh mám u Iaina Bankse, tam by chtělo vydat přinejmenším Use of Weapons, Player of Games, Transmission, Complicity…

A pak mám spoustu historických románů, na které bych chtěl nakladatele uhranout, v neposlední řadě na jeden z éry zániku Západořímské říše. Pořád se mi z něj vrací scéna generála sledujícího zamrzající Rýn. Naproti je vojsko Germánů, které by zadržel, mít osm legií… ale má jen jednu. Ví, že když řeka zamrzne, může si nanejvýš naplánovat to, čemu Anglosasové říkají last stand – maně mi to připomíná hodinu ruštiny za ZŠ, kdy jsme se učili o nějakém Vasiliji Kločkinovi a jeho slovech „Rusko je veliké, soudruzi, ale ustoupit nemáme kam, za námi je Moskva!“ Jen dodávám, že příběh XX. legie Valeria Victrix je mnohem, mnohem zajímavější než propagandisticky nafouknutá historka o 28 panfilovcích.

Watterson Bill: Calvin a Hobbes: Vzhůru na Yukon

Máte za sebou bezmála 20 let překládání, začal jste ještě za studií na vysoké škole. To nekonečné listování ve slovnících, ověřování reálií, řešení slovních hříček a dalších zádrhelů… Není to vlastně pořád dokola a tudíž i dost jednotvárná práce? A kdybyste mohl volit jinou profesi, bylo by to znovu překladatelství? Proč?

Jednotvárné to ani po těch letech není – v jednom týdnu můžu třeba překládat výroční zprávu NWR s termíny jako „výskyt hlušinových proplástků v dobývané sloji“, ve čtvrtek překládat článek z Economistu pro Respekt, což může být cokoli od pokroků ve zkoumání RNA, situace na Ukrajině nebo využití reverzní osmózy při zpracování vína. A do toho revize více než tisícistránkového neoviktoriánského románu Kvítek karmínový a bílý a redakce posledního dílu Calvina a Hobbese. A co se týče volby jiné profese: klidně bych býval mohl být právník, bezpečnostní analytik, prakticky kdokoli, kdo pracuje s textem a dává ho do nějakých souvislostí. Ale jsem překladatel.

Viktor Janiš
Narozen 29. 9. 1974 v Turnově. Vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Překládat začal už jako student a na svém kontě má bezmála 100 titulů. Českému čtenáři zprostředkoval díla žánrových klasiků jako Asimov, Gaiman nebo Moore. Sáhne však i po Bulgakovovi či Kafkovi. K dalším autorům, které často a rád překládá, patří Louis de Berniéres, Susanna Clarková, Iain Banks, Michel Faber. Pozoruhodný je i jeho překlad reportážního komiksu Gaza od Joa Sacca. Působí také jako nakladatelský redaktor.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

16 komentářů

  1. Díky za skvělý rozhovor :o) V některých pasážích mi Viktor doslova mluví z duše :o)

  2. Super rozhovor. Namlsal mě. Mám jen pár dotazů:
    1. Kvítek karmínový vyjde cca kdy?
    2. Budou nějaké další knihy od Ruth Downie?
    3. Od Mosleyho jsem našel jen tři knihy a dvě povídky v různých sbírkách. Znamená to, že Proti všem teď p. Janiš překládá?

  3. Odpovědi
    1) “Kvítek karmínový a bílý” vyjde nejpozději 1. 10. 2014 (to je oficiální termín na Kosmasu). Jsem teď v nejpříjemnější fázi revizí (tedy nejpříjemnější pro mě, hrubá stavba je už hotová, teď jen cizeluju formulace, dohledávám, intenzivně si píšu s Michelem ohledně problematických míst, zanáším připomínky betačtenářů a tak).
    2) K mému velkému zármutku je Downieová u ledu, protože se prodeje prvního dílu nepřehouply přes kýženou tisícovku. U Kanzelsbergera je teď k dostání ve slevě za 139 korun, takže kdo ještě nemáte a zajímají vás trochu římské dějiny, neváhejte, fakt už to nebude.
    3) “Proti přesile” vyjde záhy v nakladatelství Aldente (http://www.kosmas.cz/nakladatelstvi/ALDE/aldente/) velmi záhy, protože poslední korektury jsou hotovy, čeká se jen na náhled zanesení. Třeba se Mosley u nás chytne, když podle téhle povídkové sbírky (a dvou navazujících) teď HBO natáčí seriál.

  4. Děkuji za odpovědi.
    1.10. si píšu do diáře, za chvíli vyrážím pro Příběhy vašeho života a zkusím nějak sehnat i tu Ikarii 10/2010. Díky za inspiraci.

  5. Zgrywusovi
    Kdybyste tu Ikárku nesehnal, zkuste se obrátit na Martina Šusta (martin.sust@seznam.cz) nebo přímo na mě (karakedi@gmail.com), něco vymyslíme 🙂

  6. Výborný rozhovor!
    Rád bych se pana Janiše zeptal: četl jste některé Zeměplochy i česky? Co říkáte na překlady pana Kantůrka, máte k nim nějaké výtky, je něco, co byste přeložil jinak?

  7. Martinovi
    Kdyby jen několik: “Kantůrkových” zeměplošských románů jsem přečetl přes čtyřicet a přestal jsem s tím teprve v okamžiku, kdy Talpress v překladech Pratchetta dohonil (uznejte, že čekat na nový Terryho román ještě o rok či půldruhého roku víc by bylo mučení). Honza Kantůrek mimořádně vynalézavý při vymýšlení slovních hříček, jeho čeština je vyloženě šťavnatá a není divu, že je jeden z mála překladatelů, kterého veřejnost zná. To ovšem znamená, že je exponovanější a že se o jeho občasných chybách se píše víc; na leckteré z nich upozorní zeměplošská komunita zde: http://forum.discworld.cz/viewforum.php?f=3 Pokud vím, nakladatel v reedicích tyto chyby důsledně odstraňuje.
    Sám jsem si zkusil překlad komiksové verze Pratchettova románu “Stráže! Stráže!”; přijat byl vcelku vlídně: http://www.iliteratura.cz/Clanek/16599/pratchett-terry-briggs-stephen-straze-straze

  8. p. Janišovi: Anonym z 17.5. 21:17 jsem byl já. Už jsem Ukolébavku přelouskal. Díky
    Pokud mohu ještě jeden dotaz. Hráče od Bankse máte stále v plánu přeložit?

  9. Banks
    Jasně, už v rozhovoru říkám, že u Bankse pociťuji velký dluh. Obávám se ale, že to bude hop anebo trop – buď se “Player of games”, případně “Use of weapons” chytí a bude se pokračovat, nebo se ta série definitivně pohřbí po prvním zakodrcání na komerční cestičce.

  10. Americký upír
    dobrý den Viktore,
    díky za skvělý rozhovor a poděkovaní za vaši práci, které si velmi vážím.
    Ke svému smutku jsem v edičním plánu BB artu neobjevil pokračování Amerického upíra, znamená to, že je u ledu? děkuju za info a buďte zdráv

  11. Americký upír
    Pokud vím, tak nad americkým upír BB Art hůl ještě nezlomil. V lepším případě tedy vyjde v listopadu (edičák je jen do října a v prosinci už zase skoro nic nevychází), v tom horším někdy na jaře.

  12. otázka panu Janišovi
    V respektu jsem četla váš komentář ke knize Richarda Flanagana “The narrow road to the deep north”. Vyjde v českém překladu? Je ve vašem překladatelském programu?
    Dekuji předem za odpověď na moji mail adresu
    S pozdravem Iványiová

Zanechat odpověď