Kristina Haidingerová vydala novou knihu – a nám v redakci to samozřejmě neuniklo a hned jsme Kristinu zasypali spoustou zvídavých otázek. Proč zrovna horor? A třpytí se v Očistci upíři? Kolik bylo při křtu knihy prolito krve?
Hned na začátku tě přinutím trochu zavzpomínat: jak sis vlastně našla cestu k hororu a kdy jsi měla jasno, že to je přesně to, co chceš psát?
Jako asi většina autorů jsem během dětství hltala horrorové filmy. Dráždily mě záhady a nebála jsem se mít strach. Dokonce jsem pořádala stezky odvahy. A jelikož jsem neustále s něčím nespokojená, měla jsem nutkání si některé filmové i knižní příběhy předělat po svém, nebo vymyslet rovnou nové. Takové, které by mi padly do noty. Jelikož jsem o točení filmů neměla potuchy, uměla jsem docela kreslit, jedinou možností tvorby bylo právě psaní a ilustrace.
Očistec je vlastně soubor tvých tří jednotlivě vydaných navazujících knih. Koho napadlo spojit tvé úspěšné knihy o Violetech do jednoho monstrsvazku? A kdo vymyslel název?
První dvě knihy vyšly v omezeném nákladu, takže jsou spíše sběratelským kouskem než něčím úspěšným. Vydávat třetí díl ve chvíli, kdy jsou papírově oba předchozí prakticky nedostupné, nemělo smysl. S tím nápadem jsem přišla asi já, ale i z té nakladatelské stránky se to zdálo jako rozumnější tah než znovu postupně vydávat knihu po knize. Ty romány nejsou nějak dlouhé, myslím si, že všechny 3 dohromady nejsou delší něž jeden Hyperion nebo některý díl Mycelia Vilmy Kadlečkové 🙂 Název jsem konzultovala jen s postavami, nikdo jiný se mi k němu nevyjadřoval. Váhala jsem mezi slovem Violeti a Očistec pro třetí díl nebo pro celek. Nakonec i vzhledem ke struktuře propojení všech tří příběhů do jednoho omnibusu zvítězil Očistec. Také jsem chtěla předem trochu upozornit na to, že navzdory tomu, že autorkou je ženská, bude v knize nějaké to násilí.
Violeti… No, dám slovo raději tobě, pověz nám o nich víc, ať čtenáři vědí, co je vlastně čeká.
Já bych čtenáře nechala, aby si proměnu v ně a zjišťování jejich vlastností prožili až spolu s hrdiny při četbě. Prozradím, že mě při tvorbě inspirovali jak zombie a gotické/upírské filmy, tak Carpenterova Věc nebo Hellraiser.
Nemáš s odstupem času pocit, že čtenáři díky různým romantickým filmům a sladkým young adult knihám ztratili z krvesajů obavy, že v dobách, kdy si knihy psala, bylo upírstvo drsnější?
Já nějak začínám doufat, že je tomu naopak. Když jsem někdy na přelomu let 2011/2012 psala první povídku „Rybářův poslední soud“, byla to moje přímá reakce na to, co se s „upírstvem“ dělo. Když vycházeli Ti nepohřbení, musela jsem se všemožně vyhýbat veřejnému spojování s upírskou tematikou (považovanou zcela legitimně za YA a/či romantickou), i tak to bylo stigma, přes které se kniha jen horko těžko probojovávala ke čtenářům. Ač tu averzi sleduji dodnes (lidé si některou moji knihu třeba koupí, ale kvůli předsudkům se roky neodvažují do ní pustit), mám pocit, že slábne, že ta tolerance krvesajů například v povídkách pomalu mizí, i v případech, kdy autorkou je žena. Publicista Radim Kopáč se kdesi zmínil, že výskyt upírů v české literatuře by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Nevím, zda je to úplně pravda, ale i tak věřím, že Očistec bude vyplňovat určitou díru v poptávce a své zájemce si najde, i když to možná ještě potrvá déle.
Když čteš své staré texty, říkáš si jak bys vše už dneska udělala jinak nebo…?
U některých textů vůbec – třeba Richardovy živé hračky jsou románem, na kterém bych při případné reedici nic neměnila (ne, navzdory přáním některých čtenářů bych tam nedala porno od první stránky, protože mi stále přijde důležitější, za jakých okolností se postavy seznámily, než kolikrát spolu půjdou do postele.). Povídky jako Synek (České temno), Druhá šance (Může se to stát i vám) nebo nejnovější Oči viny (název knihy je ještě tajný) mi přijdou dobré, stále vystihují náladu, ve které jsem při tvorbě byla a fungují i na ostatní. U Nepohřbených tomu tak bohužel nebylo. Jako kdyby mi tam pořád něco chybělo. Jako kdybych chtěla něco vyjádřit, ale nevěděla jak, a ani ilustrace, fotky, ani klipy na tom moc nezměnily. Nejvíc nedostatků jsem objevila až díky audioknize, její opakovaný poslech mě vlastně nakopl k rozsáhlejším úpravám. Nová a poslední podoba obsahuje pár zásadních změn a také je o 3 kapitoly kratší. Ale jsem s ní konečně spokojená 🙂 Děti Raumy se v rámci Očistce dočkaly změn jen drobnějších.
Hororu se věnuješ mnohem víc než jen ve formě textů. Například jsi jednou z pořadatelek HorrorConu. Jak si vlastně takovou akci coby pořadatelka zvládneš užít?
Jsem hrozný plašan, takže zpočátku vůbec :-)) Teď, jak už se organizace zlepšuje, sem tam se dostanu i na nějaký pořad, stíhám si popovídat s hosty i návštěvníky. Letos program rozprostřeme do dvou dnů, tak se stres ještě trochu uvolní a bude snad na vše více času.
Čím si Očistec pokřtila?
Zajímavé je, že nám po celkem slušné řadě křtů ještě nedošly nápady. Takže už jsme měli hořící absinth (Richardovy živé hračky) nebo třeba lubrikační gel (Bizarropolis), na Očistec vyšel sníh. Jelikož se podstatná část děje odehrává ve Finsku a Estonsku, část dokonce kousek od severního pólu, přišlo mi to symbolické. Kmotr a můj kolega Honza Vojtíšek pro křest nabídl dokonce vlastní krev! Na tu sice nedošlo, ale kniha se na křtu dočkala i své „cukrářské“ podoby – kolegyně vyrobila dost, který byl od knihy skoro k nerozeznání (jen byl naštěstí větší :-)). Dalším překvapením bylo atmosférické čtení dlouhé ukázky, které si na křest v rámci Noci divadel připravil herec Václav Rašilov. Vyjádřil se i v tom smyslu, že by namluvil celý omnibus, ale nechci nic slibovat, jen čas ukáže, co se vyvrbí…
Co jsi cítila když si držela knihu poprvé v ruce?
Hrůzu i obdiv. Zvenku byla krásná, jenže jsem se bála nahlédnout dovnitř, že opět najdu nějakou chybu. Samozřejmě se tak stalo hned při prvním i druhém prohlédnutí :-)) Ale snad to není něco, zač mě čtenáři ukamenují. V některých verzích PDF jsme měli přeházené či zdvojené ilustrace a chybně nějaké podnázvy, z toho jsem měla asi největší hrůzu, ale nakonec snad vše sedí.
Neláká tě to přidat do univerza Violetů ještě nějaké další příběhy?
Violeti jsou tvorové, přes které by šlo prodat čtenářům celou řadu dalších témat, otázek, varování. V alegorii na problémy dnešního světa fungují prostě ideálně. Bohužel sériím u nás pšenka moc nekvete a neustálé tlaky, abych psala něco jiného, mě už dokonale unavily. Takže je škoda vytvořit celý koncept jen pro 3 kratší romány, ale zase to není úplně málo.
A na závěr: máš nějaký zaručen trik v boji proti upírům?
Proti upírům asi ne, každý „druh“ je napsaný jinak. Ale Violety je dobré prostě nenaštvat. A když už se to povede, tak hlavně nezačít utíkat…
Děkujeme za rozhovor a přejeme knize hodně úspěchu a tobě hodně inspirace a podařených akcí!
FOTO: Archiv autorky
