Město

Zpříjemněte si první máj atmosférickou městskou fantasy Davida P. Stefanoviče.

Stála před kinem, opírala se o zeď, ruce v kapsách, tmavé vlasy jí zakrývaly obličej. Neonová světla ji vykreslovala jen jako temnou siluetu, přízrak, cosi neskutečného – součást zdi.

„Čekáš dlouho?“

Upřela na mě tázavý pohled. Oči měla čokoládově hnědé, nos menší, ústa vstřícná. Mrkla na hodinky.

„Skoro hodinu.“ Její hlas měl jakýsi těžko postižitelný podtón, cosi šeptavého, naříkajícího a zároveň všeobjímajícího.

„To asi nevypadá na hezky strávenej večer, hm?“ ušklíbl jsem se, ale v duchu jsem proklínal toho hajzla, co ji nechal tak dlouho čekat. Usmála se.

„Mám lístky.“ Vytasila je z kapsy bundy. Našel jsem svůj lístek, roztrhl ho napůl a hodil za sebe. Nabídl jsem jí rámě a vešli jsme dovnitř. Nakonec jsem byl tomu hajzlovi asi vděčný.

*

Rozžhnul jsem světlo na chodbě a vstupními dveřmi schválně práskl. Domovní mě nezklamala a vychrlila dolů nesouvislý proud nadávek. Ninu to tak upřímně pobavilo, že jsem se musel taky rozesmát.

„Pojď.“ Vyplížili jsme se po schodech do třetího patra, odemkl jsem, zamkl a konečně jsme byli v bezpečí. Nina se rozhlédla po předsíni. Byla to obyčejná bílá předsíňka s botníkem a věšákem a skříňkou. Styděl jsem se za ni. Moje mamka ji milovala a já ji zařídil vlastně pro ni. Do obýváku vešla jen jednou a od té doby nešla dál než do předsíně. Tak jsem jí tam dával stoleček a židličku.

Mamka byla vlastně typickým vzorkem lidské populace, navenek spojité, jednolité a harmonické, leč v soukromí schizofrenní až paranoidní. No, já mám co říkat. Byl jsem nesmírně zvědavý, co na zbytek bytu řekne Nina.

*

Ten drobný šťouch jsem si neodpustil. Na konci předsíňové chodbičky jsem na zeď připevnil bílou šipku s nápisem v angličtině. There is another world around the corner.

I když mamka anglicky neuměla. Ale Nina ano. Zastavila se a nápis si přečetla několikrát. Zatvářila se spokojeně a možná trochu vítězoslavně.

„Tak, tak,“ pokývala hlavou, „Správně.“ Věnovala mi okouzlující úsměv a já ji nasměroval do obýváku.

*
Když se rozsvítilo, ocitli jste se v pekle. Mohly za to graficky věrně znázorněné plameny na všech stěnách a hlavně obrovský plakát, zvětšenina přebalu alba The Arockalypse od finských Lordi. Členové skupiny na něm byli navlečeni do démonických kostýmů a masek a kolem zas ty plameny. Mezi nimi se na stěnách skvěly názvy všech finských skupin, které měly něco společného s odnožemi rocku a metalu a úryvky textů jejich písní, nejčastěji od Nightwish, The Rasmus nebo právě Lordi. Zbytek zdi vyplňovala čistá černá.

I wish I had an angel… četl jsem Nině přes rameno, pak jsem se podíval na ni a usmál se.

„Ty seš magor!“ prohlásila uznale a vyprskla smíchy.

„Ten byt je trochu schizofrenní,“ prohlásil jsem.

„Ten byt dýchá.“ Nina se otočila, položila mi ruce na ramena a upřeně se mi zadívala do očí.

*

„Tys byl ve Finsku?“

„Ne,“ ušklíbl jsem se, „Poslechni si tohle.“ Pustil jsem Sail Away od The Rasmus, tklivou píseň o ztracených klíčích a cestě bez návratu. Ráno jsem u ní přemýšlel o tom, co jsem se chystal říct Nině.

„Ta píseň nemá s Finskem nic společného,“ začal jsem, zvedl prst a tajuplně nakrčil obočí. Natáhl jsem se, ztlumil výšky a nechal vyznít basový základ písně.

„Poslouchej…“ Tum du dum… Nina se na mě podívala, ani zmateně, ani vědoucně.

„Slyším ledové pláně, vítr. Vodku, psy a saně. Polární noc, Helsinky a dlouhé párty. Slyším zemi. Slyším Finsko.“

Vrátil jsem výšky, hlas Lauriho Ylönena se nad námi vznesl a dodal mým slovům váhu. Nina mě chytla za ruku.

*

„Samozřejmě. V každý hudbě je jistej národní odkaz a člověk pozná neomylně britskej rock od jakýhokoli jinýho. Jenže já mám prostě pocit, že nikdo to tam nezakomponoval s takovou láskou a důkladností jako Fini. Že ti v každý písni podprahově dodávaj další, smyslovější, vážnější a něžnější. Proto tu hudbu miluju.“

*

Milování s Ninou bylo úplně jiný, než jaký jsem kdy zažil.

„Voníš jinak. Chutnáš jinak,“ řekl jsem jí. Zasmála se, pohladila mě a začala se oblékat.

„Pojď. Teď ti něco ukážu já.“

Sešli jsme po schodech a v prvním patře, za dveřmi domovnice, jsme se hlasitě rozkašlali a začali dupat. Pak jsme ruku v ruce utekli dřív, než se prodrala tou svou soustavou zámků.

*

Nina se dotkla fasády domu, měl jsem pocit, že ho hladí, laská. Zvonivě se zasmála. Prstem mi naznačila, ať přistoupím blíž. Přitiskla ucho na zeď a já ji napodobil. Neslyšel jsem vůbec nic.

„Domovníci jsou zvláštní lidé. Výjimeční. Jsou spjati s městem více než kdokoli jiný. Protože jsou pevně spjati s domy. Tenhle dům žije s tvou domácí v krásné harmonii. Víš, on má z té její náladovosti legraci. Baví ho to a je spokojený.“

Nechápavě jsem vykulil oči. Nina přešla ulici a prsty přejela po dalším domě.

„Tady je domovníkem starý pán. Má rád klid, víš? Ten dům je taky starý. Tichý a klidný. Jako nájemníci. Nikdo by tu v noci nedupal po chodbách… protože to tak všichni cítí.“

Probíral jsem se tím, co řekla, vážil slovo za slovem a snažil se dobrat jádra.

„Pojď,“ chytla mě za ruku, „Ukážu ti město.“

*

Proběhli jsme naší ulicí, potom blokem a vynořili se na Královské, pěší třídě a centru města. I v tuhle dobu se tu svítilo, stánky měly otevřeno a Královskou proudily davy lidí. Všiml jsem si jejich pohledů. Jako by všichni strnuli v čase, proměnili se v zombie bez vlastního názoru – tak odevzdaně zírali před sebe a do země. Výjimkou byla jen partička opilých teenagerů, kteří seděli na lavičce a koukali nahoru. Jeden z nich mával rukama a cosi ostatním vysvětloval. To mě zaujalo. Zatahal jsem tedy Ninu za ruku a prodral se davem blíž.

„…ti nerozumim, vole.“

„Tak se na ně podívej,“ mladík se rozmáchl v gestu, které obsáhlo dav kolem něj a zároveň do něj zahrnulo i mě s Ninou.

„Všichni maj úplně stejnej pohled. A nikdo,“ odmlčel se, aby přijal láhev a lokl si. To mě zarazilo, uvědomil jsem si náhle, jak tu tihle výrostci, kterým zaručeně nebylo osmnáct a i kdyby ano…, jak tu sedí a chlastají přímo uprostřed davu lidí a nikdo je nevidí, nikdo se nezastaví a nepohorší. Zalapal jsem po dechu.

„Oni jsou neviditelní,“ zašeptal jsem Nině a ta vážně přikývla. Mladík polkl a poslal láhev dál.

„…opakuju, nikdo se nedívá nahoru.“

Ostatní, kromě pochybovače, už seděli s hlavami zvrácenými a souhlasně mručeli.

„A co s tim, vole?“

To mě taky zajímalo, tak jsem vzhlédl. Chvíli jsem neviděl nic zvláštního – jen okna, světla a hvězdy. Pak ale ze tmy vystoupily detaily.

„Ty vole…“ zašeptal kluk přede mnou v posvátné bázni. Domy se najednou proměnily. Ze stínů se vylouply ozdobné balkónky, arkýře, sošky, na některých domech byly malby a z fasád jiných vystupovaly reliéfy. Tam nahoře, kam lidé, včetně mě, nikdy nepohlédli, se otevírala nová úroveň města. Překrásná.

„To tam bylo vždycky?“ zašeptal jsem nevěřícně Nině, ale mladík mě slyšel, trhl hlavou a zadíval se mi do očí. Přistoupil jsem blíž a natáhl k němu ruku.

„Díky,“ řekl jsem. On mi ruku stiskl a ušklíbl se.

„Za nic, vole.“ Pak mě Nina zatahala za rukáv a já se náhle vnořil do davu.

„Vidíte? To byl první člověk, co si nás všiml, a jak dlouho už tu sedíme,“ zaslechl jsem ještě za sebou.

*

„Právě jsi objevil novou tvář města. A ono jich má ještě mnohem víc. Ale teď jiná lekce. Chceš být neviditelný, jako ti tam? Není nic jednoduššího. Neviditelný jsi celý život, jenom si to neuvědomuješ.“

Postupovali jsme chvíli s davem, ale pak mnou trhla a najednou jsme šli kolmo na něj a hned zas přímo proti proudu. Nina přidala do kroku. Ze začátku jsem se lidem, do nichž jsem vrazil, omlouval, dokud jsem si neuvědomil, že mě do jednoho nevnímají. Pak jsem se poddal Nininu tempu. Proplétali jsme se Královskou, jak se nám zachtělo, a kolem nás hučely dva proudy – jeden tam a druhý zpátky. Ano, hučely, a jen když se člověk hodně snažil, dostal z nich útržky rozhovorů, které jinak zůstávaly naprosto anonymní. Uvědomil jsem si, jak lehkou práci mají kapsáři, protože každý z těch lidí se v davu rozpustil, na tu chvíli zcela ztratil svou identitu, a tak přestal vnímat sám sebe a s tím i své věci.

Jak jsem mezi nimi proplouval, cítil jsem se náhle mocný. Připadal jsem si jako námořník, který vládne vlnám. Mohl jsem si dělat, co se mi zachtělo. A byl na to tak jednoduchý recept.

„Identita! Sebepoznání!“ zařval jsem do ucha kolem proplouvajícímu muži a Nina přikývla. Vymotali jsme se z davu, zastavili před vietnamským stánkem a dali si psa v rohlíku.

*

„Je to ale sakra smutný.“

„To je ten rozdíl mezi lidmi a domy,“ řekla Nina, „mezi lidstvem a městem. Jsou to dvě komunity, ale domy na rozdíl od lidí neztrácejí vlastní identitu. A taky role se obrátily.“ Nechápavě jsem nakrčil obočí.

„Dřív byli pány lidé. Vystavěli město k nějakému svému obrazu. Udělali ho takovým, jaké si přáli. Město jim sloužilo. Jenže časem se město probudilo, zatímco lidé se rozpustili v davu. Tyhle domy,“ mávla rukou, „lidem vládnou. Lidé se stali hmyzem, trpěným a chovaným proto, aby zde nezavládly ticho a prázdnota.“

„Tak to je sakra smutný.“ Nina mě pohladila po ruce.

„Ale je stále spousta lidí, kteří žijí s městem. Po dnešku budeš patřit mezi ně.“

*

Dalším stupněm byla řeka. Vlastně jsem neměl tušení, že se pod Mostem Kavalerie skrývá nějaká ulička, ačkoli jsem přes něj chodil každé ráno do práce. Nina mě jí provedla. Byla to uzoučká ulička, prastará, z domů se sloupávala barva a tvářily se chmurně. Byla vydlážděná kočičími hlavami. Poslední domek v řadě stál z půlky na pilířích, zapuštěných ve vodě.

„Páni…“ sykl jsem překvapeně. Nina se vyšplhala na terasu domku, sedla si na molo, u kterého se houpal starý rybářský člunek, a nohy spustila nad vodu. Přisedl jsem si.

„Poslouchej.“ Zvuky města sem doléhaly tlumeně, jakoby mlhou, a přesto vynikaly tím, že jsem je vůbec slyšel. Uvědomil jsem si, že dodnes bylo město kolem mě zticha.

Nad těmito zvuky – tramvajemi, ptáky, lidmi a auty, stromy, popelnicemi a dráty… – se téměř jako melodie neslo šplouchání řeky. Raz, dva. Raz, dva. Tam a zpět. Našponoval jsem uši a možná v mé hlavě, možná kdesi nade mnou se rozezněly housle.

Hladinu protrhla nějaká ryba, sklaply čelisti a ponořila se zpátky. Přidaly se zrakové vjemy. Hra světel na hladině – jistým způsobem surreálná. Nejstarší z domů naklánějící se nad vodu, jakoby s ní chtěly splynout, a vrby, šustící haluzemi ve větru.

„To byla předehra,“ prohlásila Nina.

*

Našla panelák s požárním schodištěm, vystoupali jsme na střechu a schoulili se za neonovou reklamou, zářící do tmy.

„Co říkáš tomuhle městu?“ Domy, domky, auta, stromy, koleje, lidé, věžičky, voda… málem se mi z toho zatočila hlava.

„Paráda!“ zavýskl jsem, „Je to vůbec možný? Stačí jen přejít ulici, zvednout hlavu…“

„Zajít za roh,“ doplnila Nina. Pochopil jsem význam vlastního nápisu v předsíni. Nina se podívala na hodinky.

„Teď ti zahraju symfonii města. Uvidíš, že se to s ním má přesně jako s tím tvým Finskem.“ Postavila se a rozpřáhla ruce v dirigentském ges­tu.

„Pššt,“ sešpulila rty. Zvuky města byly pořád stejné, doléhaly k nám tlumeně, z velké dálky. Pak Nina pozvedla ruku a do mě se opřel vítr. Zapískal mi do uší, jediný táhlý tón flétny. Kdesi dole zahoukal vlak, navázal na vítr a dodal jeho tónu nový rozměr. Uslyšel jsem, jak duní na kolejích. Duc duc. Duc duc. Basová linka. Někde hluboko se konala hip – hop párty. Tuhle hudbu jsem neposlouchal, ale teď jsem poznal, že tluče rytmem srdce města. Beaty se přidaly k dunění kolejí v basovém základu.

Ručička hodinek se posunula na celou. První se rozezněly zvony od Sv. Františka, pak od Kateřiny a nakonec od Petra a Pavla – každý vlastním hlasem. Auta začala troubit. Řeka šuměla, klokotala a burácela.

Nina mávala rukama a zvuky se slily do dokonalé symfonie. A pak utichly. A stále tu byly.

„Město je živé,“ řekla Nina. Objal jsem ji kolem pasu.

„Kdo jsi?“ Zahleděla se mi hluboko do očí.

„Jsem tvoje nitro. Tvůj strach. Krása v tobě a kolem tebe. Budík, zvon a činel. Jsem město.“

*

Stála před kinem, opírala se o zeď, ruce v kapsách.

Je hezký… pomyslela si při pohledu na plavovlasého muže, který se k ní blížil. Odrazoval ji ale jeho prázdný výraz, který strnule upíral před sebe. Změnil se, až když ji zaregistroval. Změřil si ji hodnotícím pohledem a roztáhl rty v úsměvu. Zpomalil.

„Ahoj, kotě,“ prohlásil tak světácky, „čekáš tu na někoho?“ Odhalila zuby v nebezpečném úsměvu.

„Vodprejskni.“ Když zmizel, jakoby se zanořila o něco víc do zdi.

*
Procházím uličkami, o kterých nemáte tušení. Proplétám se mezi vámi. Chodím si, kudy se mi zachce. Létám.

Miloval jsem se s městem a ono ve mně navždy uvízlo, stalo se mojí součástí. A já jeho. Našel jsem jiný svět.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď