Dítě překvapení

Povídka vypráví o zaklínači Vesemirovi, který na své cestě světem potká velkou lásku. Vypráví o ději před povídkami Andrzeje Sapkowského.

Tu ceduli uviděl hned, když vyjel z lesa. Byla tady křižovatka s rozcestím na západ, směrem odkud přijel, na sever a na jih.
    Cedule byla umístěna pod ukazateli a stálo na ní:„Na hřbitově řádí netvor. Kdo ho zabije, dostane 100 zlatých Novigradských korun.„ Podepsán byl starosta vesnice Oblouk, Vincek Podest.
    „Nu což,“ pomyslel si, „peníze by se hodily. A docela rád bych konečně přespal někde v suchu a teplu.“
    V poslední době bylo stále zataženo, foukal studený podzimní vítr a drobně mrholilo. Oblohou se honila těžká dešťová mračna. Obrátil koně směrem na sever a rozjel se k vesnici. Neujel ani míli, když těžké mraky povolily a začalo hustě pršet. Pobídl koně k rychlejšímu klusu a za necelou půlhodinu dorazil úplně promoklý do malé vísky, které vévodil starý zřícený oblouk z kamene. Na chvíli zauvažoval, k čemu ten oblouk kdysi byl, ale pak se rozhodl, že to zjistí jindy, zavedl koně do stáje, odstrojil ho a do sucha vytřel. Všiml si ovsa nachystaného zřejmě pro takové příležitosti a nasypal ho do žlabu. Vyšel ze stájí a zapadl do jediné osvětlené budovy, která, jak správně usoudil, byla zdejší hospodou.
    V hospodě bylo příjemně teplo a z kuchyně se linula lákavá vůně uzené pečeně. Okamžitě si uvědomil, že ty divné zvuky vydává opravdu jeho žaludek a že už docela dlouho nejedl. Nebylo tu moc obsazených stolů, a tak si vybral jeden v rohu stranou od ostatních a usadil se. Téměř vzápětí se přišoural tlustý hospodský, utíraje si mastné ruce do špinavé zástěry, a zeptal se ho, co si dá.
    Příchozí si objednal celý džbán piva a na doporučení hostinského a svého vlastního prázdného žaludku uzenou kýtu, chléb a hrachovou polévku. Pozorně sledoval ostatní muže v hospodě a neunikl mu jejich pohled na meč, který spatřili, když si dával mokrý plášť na vysušení ke krbu. Všiml si, jak hospodský, když mu přinesl jídlo, vyvalil oči na jeho medailon, který měl pověšený kolem krku. V duchu se usmál, když okamžitě po tom, co dal jídlo na stůl, tlouštík chvátal k jednomu stolu u kterého seděla pětice mužů a cosi jim horlivě šeptal. Začal jíst a po očku sledoval muže, jak mezi sebou tiše rozmlouvají.
    „Dám jim čas,“ uvažoval, „a když přijdou během jídla, je to tady opravdu zlé a budu se snažit zvednout cenu. Jestli ale přijdou až po jídle, budu muset jet ještě jinam, než si vydělám na tu krásnou kazajku ve městě. Stála 50 marek, a ten vydřiduch neslevil ani po tom, co jsem si nenápadně poodhrnul plášť, aby dobře viděl můj meč. Ani nemrkl, sketa.“
    Ještě ani nedomyslel a už u jeho stolu stál malý prošedivělý muž s dýmkou v ruce.
    „Četli si ceduli, pane zaklínač?“ oslovil příchozího.
    Zaklínač zvedl oči od jídla a podíval se na muže.
    „Jakou ceduli?“
    „Nedělají si z nás šoufky pane zaklínač, přece tu, co nabízí sto zlatých za zabití netvora, co nás trápí.“
     „Podobnou ceduli jsem četl pane,“ odtušil zaklínač, „ale stálo na ní, že cena je sto dvacet zlatých.“
    „Tolik nemůžeme nabídnout,“ rozhodil rukama muž, „úrody jsme letos mnoho neprodali díky špatnému počasí a navíc nám vyhořela zimní zásoba.“
    „Letos je špatný rok, pane zaklínač, špatný rok.“
    „Kde je váš starosta?“ otázal se zaklínač.
    „Oh, odpustí mi, pane zaklínač,“ zrudl muž, „já jsem starosta Oblouku, Vincek Podest.“
    „Nuže starosto pověz mi tedy co vás tu trápí, ale popořádku a popravdě, žádné výmysly.„
    „Zle je, pane zaklínač, věru zle,“ usedl starosta za stůl a začal vyprávět. 

***

    „Před měsícem šla mladá kovářova dcerka na hřbitov nad matčin hrob poplakat. Kovář šel za chvílu za ňú a našel ju v bezvědomí ležet u hrobu s ošklivou ránou na paži a prsou. Donesl děvenku do chalupy, ránu jí vyčistil a ošetřil. Nemáme vědmu, pane zaklínač, tak ju kovář sám kurýroval. Druhý den vypadalo, že bude lepší, aj sa probrala, ale ku večeru jí cosi smradlavého začalo z rány vytékat, dostala vysoké horečky a další den umřela. Kovář tvrdil, že jakýsi stín viděl schovávat se za stromem, ale raději dcérenku dodom odnesl.“
    „Tak, tak, pane zaklínač,“ začal mluvit i další muž, který se posadil s ostatními posadil vedle starosty.
    „A já myslím,“ pokračoval „že chybu zrobil, lebo přetáhnút bestiju toporom přes hlavu měl a byl by klid!“
    „Kušuj Venošu,“ uťal ho starosta, „kovář byl dobrý chlap a starost o děvuchu měl.“
    „Byl?“ podivil se zaklínač. „Cožpak taky chytil otravu a umřel?“
    „Cosi horšího pane zaklínač,“ jal se znova vyprávět starosta. „Děvenku jsme pochovali vedle matky. Hrob jsme svěcenou vodou, co jsme měli, pak proti bestiji pokropili. Jenže na druhý den byl hrob rozkopaný a tělo pryč. Kovář jak to viděl, s pláčem tu do hospody přišel, ožral sa a potem do chalupy odešel. Na druhý den tu Jozek do kovárny prasklé kolo nesl a našel chudáka oběšenýho. Báli jsme sa kovářa pochovat na hřbitově tak jsme z dřeva hranicu naskládali a tělo spálili. Od téj doby nikdo na hřbitov nevkročí a všeci sa temu místu zdaleka vyhýbajú.“
    „Kdy se to stalo?“zeptal se zaklínač.
    „Dvě novoluní,„ odvětil starosta.
    „Dva měsíce?„ divil se zaklínač „To se tu nikdo nezastavil a nepokusil se netvora zabít?“
    „Nebyl tu nikdo,“ dušovali se čtyři muži zároveň, pátý, stařík s jedním zubem a vlasy jak stříbro, mlčel a mračil se.
    „To še mně nelíbí chlapi,“ promluvil, „mělo by še mu to řéct!“
    „Ale tato,“poplácal ho starosta po zádech, „daj si eště pivo a nech pana zaklínača popřemýšlat!“
    „Musíte ho omluvit, pane zaklínač, je už starý.“
    Zaklínač mávl rukou, ale pohled ze starého muže jen tak nespustil.
    „Fromine,“ zavolal starosta na hospodského „dones tu vašnostovi eště jeden džbánek piva na naše úhrady. A najdeš mu světnicu na dnešní noc.“
    „Jak víte, že tady chci zůstat?“ podíval se zaklínač na starostu. „Řekněte mi radši, jak ty rány vypadaly, ale popište je, jak nejlépe umíte!“   
    „No, rána na paži vypadala jako odtržené maso, jako by ho někdo urval zubama, byly tam dokonce vidět i otisky. Na prsou měla děvčica škrábance, od drápu asi. Ale ne moc hluboké, spíše dlouhé.“
    Zaklínač pozorně poslouchal, pokyvoval hlavou a nakonec řekl:
    „No starosto, děkuji za nabídnutý pokoj, rád se vyspím, ale ráno pojedu dál.“
    Starosta i všichni ostatní, kromě starého muže který se potutelně uchechtával, zůstali jako zkoprnělí a hleděli na zaklínače. Ten si v klidu dopil pivo, sebral plášť a odešel za hostinským do pokoje.
     Pokoj byl malý a páchlo to tam po myších. Zaklínač počkal až hostinský zmizí a ulehl na slamník. Nechtěl, aby viděli, jak moc je unavený. Usnul, sotva zavřel oči.

***

    Ráno vstal brzy za svítání a sešel do šenku. Hospodský už byl také vzhůru a začal topit v ohništi.
    „Dobré ráno, pane zaklínač, kam tak brzo?“
    „Odjíždím, zabal mi něco z té uzené kýty, co visí támhle, kousek chleba, a řekni, co ti dlužím.„
    „Nic, všechno zaplatil starosta,“ hostinský poskakoval kolem a balil zaklínači jídlo.
    „Říkal, že se za ním mají stavit, on se jim totiž postaral o koně. Má ve vesnici ty nejlepší koně a největší stáje. Jejich koně odvedl včera večer k sobě do stání.“
    Zaklínači potemněl pohled, přímo nesnášel, když o jeho koně pečoval někdo jiný než on sám. Věřil, že je to oboustranné.
    „Ukaž mi, kde bydlí starosta,“ řekl hospodskému.
    Ten mu ukázal bílé stavení na druhé straně náměstíčka. Zaklínač se tam vydal. Cestou minul sýpky, až po okraj naplněné obilím.
    „Tak je to vždycky,“ pomyslel si, „nasadí tu nejnižší cenu a myslí si, že člověka obalamutí tím, že jsou chudší než kostelní myš.“
    Došel až ke starostovu domku a zaklepal. Po chvíli se dveře otevřely a ven vykoukla statná baculatá žena.
    „Jdu si pro svého koně, hostinský mi řekl, že ho najdu tady,“ nedal jí zaklínač prostor ani k nadechnutí.
    „Ale božínku, musejí mít hrozný hlad takhle po ránu,“ nevšímala si jeho řečí žena, „zvu je na snídani, pane zaklínač, mám bílou kávu a buchty plněné povidly.“
    „Už jsem snídal,“ zalhal, ale věděl, že kdyby do toho nepřišel starosta a nepřerušil by svou ženu, zakručelo by mu v žaludku, a tím by jeho tvrdý pohled přišel vniveč.
    „Nech nás být Marto,“ řekl starosta své ženě. Ta se na zaklínače usmála a odcupitala dovnitř.
    „Kde je můj kůň, starosto?“ zeptal se.
    „Ale že mají krásného koně, pane zaklínač. Dovolil jsem si o něj postarat, mám nejlepší koně široko daleko a rozumím jim. Nebojejí se, u mě dostal i ten nejlepší oves.“
    „Chci odjet starosto, nezdržuj mě.“
    Starosta vyšel ven a dal se kolem domu do svých stájí.
    „Opravdu chtějí odjet, pane zaklínač? Nerozmysleli si to přes noc?“ ptal se starosta.
    „Ne„“ zabručel zaklínač, když viděl všechny ty krásné koně ve stáních. Opravdu musel uznat, že starosta své práci rozumí, a doufal, že si jeho kůň příliš nezvykl.
    „Prosíme je, pane zaklínač,“ změkl náhle starosta, „jsme ochotni zaplatit stodvacet zlatých, jen nás toho netvora zbavějí.“
    „Ludé majú strach, že netvor z hřbitova vyleze a všecky nás tu pozabíjá. Všeci jsou v noci jak na trní a nemožú spát.“
    „Toho, že netvor vyleze, se nemusíte bát, je to graveir, a ti se drží jen na hřbitovech a požírají mrtvoly. Jsem jen překvapen, že zaútočil na živého člověka ve dne, to se ještě, co si pamatuji, nestalo.“
    „Proto ho nechtějí zabít pane zaklínač? Proto, že se ho bojí?“
    „Ne starosto, proto ne,“ zasmál se zaklínač. „Co jsem kdy slyšel, ještě žádný zaklínač neodešel od zakázky proto, že by se bál. Ale já, starosto, odjíždím, protože jste mi neřekli všechno.“
    Zaklínač vzal své sedlo, přehodil ho přes koně a začal se věnovat jeho zapínání, když v tom uslyšel jak za ním někdo vešel do stájí.
    „Chytrý jsou, pane zaklínač, chytrý, jen co je pravda,“ začal mluvit příchozí, v němž zaklínač poznal toho jednozubého staříka z hospody.
    „Říkal jsem ti, Vincku, že mu máte říct všecko. Takoví vašnosti lež hned rozeznajú, a pak už s nima není žádná řeč. Jak teď spokojíš ludí Vincku, no?“
    Zaklínač se tázavě podíval na starostu, a ten celý rudý se začal ošívat, načež spustil:
    „Nesmějí se na nás zlobit pane zaklínač, máme …..„
    „Vesemir, starosto, jmenuji se Vesemir,“ uťal starostu zaklínač a pokračoval: „Pokud mi tedy chceš ještě něco sdělit, můžeme si jít sednout k tobě domů a udělat radost Martě tím, že zkusíme její, jistě výborné, buchty.“ 

***

    Za chvíli již Vesemir a starosta seděli za stolem, před nimi stála káva a talíř plný čerstvě upečených buchet. Vesemir si jednu vzal a vyzval starostu, ať povídá.
     „Asi před čtrnácti dny k nám přijel jeden mladík. Říkal, že četl ceduli a chce zabít netvora. Meč měl a tvrdil, že s ním umí i zacházet. Tož jsme mu vysvětlili co nás trápí a on, že hned půjde na hřbitov a porozhlédne se tam. Za chvílu přišel a říkal, že netvor asi spí, a tak počká do večera, že prý vyleze. Večer jsme se tu shromáždili v hospodě a čekali na tmu. Mladík si nasypal jakéhosi bílého prášku na ruku a celý ho vysál nosem. Říkal, že je to medikament, který zlepšuje vidění v noci. Tož jsme ho nabádali, ať je opatrný, že netvor je asi jedovatý. Za tmy vyšel ven a dal se na hřbitov. My jsem se tu zavřeli a modlili jsme se k Bohu, ať ho ochrání a pomože mu. Čekali jsme dost dluho, když tu náhle směrem od hřbitova k nám strašný ryk dolehl. Všeci jsme sa pokřižovali, mysleli jsme, že to sám ďábel zařval. Slyšeli jsme volání o pomoc a skřeky jakési, to asi ta bestija řvala. Vtom jeden z nas, už ani nevim kdo to byl, vyběhl ven a na zvon začal zvonit jak pomatený. O chvílu už jsme neslyšeli řev bestije, ale jen volání o pomoc, které sláblo, až skončilo docela. Celý zbytek noci jsme jak na trní byli, že by bestija znovu nevylezla, ale nevylezla. Ráno jsme se šli podívat ku hřbitovu s kosami a vidlami, by na nás bestija nemohla, a našli jsme mladíka v krvi a vlastních střevách ležet mrtvého. Obě nohy neměl pane zaklínač, mnohým z nás se žaludek z teho co jsme viděli obrátil, ale na trakař jsme ho naložili a stejně jako kovářa spálili. Proto jsme jim nechtěli nic řéct, pane zaklínač, by se teho nezalekli, neodjeli a nás tu v neštěstí nechali.“
     Starosta dovyprávěl a s nadějí se podíval na zaklínače.
    „Zbavějí nás toho bastarda?„
    „Zbavím starosto, ale cena bude vyšší, stopadesát zlatých,“ podíval se Vesemir na starostu a zvedl obočí. Starosta ani nemrkl a jen horlivě přikyvoval.
    „Na ceně nezáleží, hlavní je, že budeme mít od netvora pokoj,“ rozkládal rukama starosta.
    „Kdy vyrazejí?“
    „V jednom měl ten nebohý mladík pravdu starosto,“ řekl Vesemir a vzal si další buchtu,“ na graveira není třeba spěchat, objeví se vždycky potom, co se setmí, ale ten váš asi bude hladový, protože vychází i za světla. Počkám do večera, a pak se uvidí. Zatím se půjdu podívat na hřbitov.“

 ***

    Na hřbitově to vypadalo přesně, tak jak si myslel. Polovina hrobů bylo rozhrabaných. Jediné co bylo zvláštní, bylo to, že vedle hrobů nebyly vidět žádné zbytky kostí. Nic, co by nasvědčovalo hodům graveira. Jak věděl, graveiři milují morek a s chutí ho vysávají. Mají pro to uzpůsobený dlouhý úzký jazyk. Jenže téměř jistou stopou jeho přítomnosti jsou zbytky kostí, rozházené všude kolem. Tady tomu tak nebylo. Objevil jich sice pár, ale to stále nic nepotvrzovalo. Všiml si i temné skvrny na zemi, což jistě bývala krev onoho zdrogovaného mladíka. Na hřbitově stál skoro uprostřed vykotlaný strom a Vesemir usoudil, že ghúl, jestli je to ghúl,  bude odpočívat zrovna tady, určitě si zde vyhrabal i své doupě. Někteří ghúlové se usazovali na dost dlouhou dobu na jednom místě, zvláště tam, kde měli dostatek potravy. Opatrně, tiše našlapujíce se přiblížil ke stromu. A opravdu, všiml si, že dutina ve stromu je ze stran uhlazena, a poseta chlupy, jak se ghúl odíral, když prolézal. Nahlédl dovnitř a spatřil hlubokou díru mírně se svažující směrem dolů. „Jistě si prohrabal chodbu do nějakého starého hrobu,“ pomyslel si Vesemir. „Budu muset počkat, až vyleze.“

***

    Náhle něco uslyšel. Strnul uprostřed pohybu a pak se opatrně odsunul od vstupu do ghúlova doupěte. nepřicházelo to však zevnitř, ale zpoza stromu. Tiše se odvalil stranou za náhrobek naproti stromu a pak si dřepl. Kroky slyšel neustále, neslyšel ale sípění, tolik charakteristické pro všechny ghúly, ani jejich tiché skřeky. Bylo mu divné, že necítil vibrovat svůj medailon. Odepnul si  meč a neslyšně ho vysunul z pochvy. Kroky byly blízko, příliš blízko, ale Vesemir byl ve výhodnější pozici. To něco, co se pohybovalo, o něm dosud nevědělo, a tak si byl jist, že pokud dobře využije moment překvapení, mohl by vše skončit dobře mířeným sekem. Zvedl ze země kámen a hodil ho pár kroků od místa kde slyšel kroky. Téměř okamžitě vykoukl na opačné straně hrobu.
   
Vyběhl zpoza hrobu a uviděl postavu, jak se otáčí za zvukem který vydal dopadnuvši kámen. Změnil polohu meče, aby postavě neublížil, téměř na místě zabrzdil, odhodil meč na zem, přiskočil ze zadu k postavě a jednou rukou ji sevřel do náruče. Druhou jí zakryl ústa a zadusil tak výkřik zděšení. Podle jejích dlouhých hnědých vlasů poznal, že je to dívka, otočil ji tedy čelem k sobě.
    „Nekřič, nic se ti nestane,“ řekl jí Vesemir tiše.
    „Rozumělas?“ zeptal se pak, a když viděl, že přikývla, uvolnil ji ze svého sevření, ale stále ji držel za ruce.
    „Co tady děláš?„ odváděl ji pryč ze hřbitova „mohl jsem ti ublížit!“
    „Donesla jsem jim buchty pane zaklínač,“ špitla dívka nesměle, „maminka mi říkala, že jim chutnaly, a tak jsem si myslela, že by jim přišly k chuti. Nenašla jsem je v hospodě, tak jsem šla sem.“
    „Ty jsi starostova dcera, děvče? A neříkej mi, prosím tě, zaklínač, jmenuji se Vesemir. Už mi to pomalu leze krkem, to neustálé titulování.“
    I přes to, že se dívala do země, spatřil jak ji na tváři naskočil ruměnec.
    „Co se stalo?„ zeptal se, „ublížil jsem ti nějak?„
    Dívka se na něj letmo podívala a pak spočinula pohledem na své ruce, která byla ještě dosud v sevření zaklínačovy dlaně.
    „Oh, odpust, nebolí tě to?“ zatvářil se překvapeně Vesemir. „Chci tě jen odvést do bezpečí. Máte tady na hřbitově pěkného bastarda, ehm… tedy chci říct graveira, vlastně máte tady hladového graveira.“
    V duchu si nadával do pitomců když si uvědomil, že dívka vůbec netuší co to takový graveir asi je a jal se to tedy rychle napravit.
    „Graveir je odr…….„ začal, ale ve stejné chvíli promluvila dívka.
    „Nechtěla jsem se tě dotknout, Vesemire, myslela jsem…“ podívala se na něj a sklopila oči.
    Zastavil se a podíval se na ni. Stejně vysoká jako on, kaštanově hnědé nakadeřené dlouhé vlasy jí splývaly až do poloviny zad. Oblečená byla spíše jako chlapec, hnědé jezdecké kalhoty a tmavě zelená kazajka jí seděly naprosto dokonale. Všiml si jejích rozpaků, když zjistila že si ji prohlíží, a řekl:
   
„Tady nemůžeme stát, netvor sice nevylézá ve dne, ale po tom, co se tu stalo, nemáme jistotu ani v tom. Velice rád, bych si dal jednu z těch buchet, co máš s sebou. Znáš tady v okolí nějaké místo, kde bychom si mohli sednout?“
    Dívka se usmála, vzala ho za ruku a táhla pryč od hřbitova na druhou stranu za vesnici. Po asi čtvrt hodině chůze polní cestou odbočila do lesa na vyvýšené místo, kde bylo jen pár jehličnatých stromů a pod nimi dřevěná lavička. Vesemir po cestě uvažoval, proč se nechá jen tak vést za ruku. Uvažoval, kdy naposledy viděl tak pěknou ženu. Při tom přemyšlení se neubránil vzpomínce na to, kdy naposledy byl se ženou. Tyto vzpomínky však rychle rozehnal, když dívka zastavila a podívala se na něj. Měla nádherné zelenohnědé oči.
    „Tady je moje oblíbené místo, tady chodím přemýšlet. Podle pověsti tady kdysi stávala kouzelná kaplička. Kdo vešel dovnitř s čistým srdcem a vyslovil nahlas své přání, tak se mu splnilo.“
    Vesemir se usmál a usedl vedle dívky, která už začala rozvazovat zabalené buchty. Na hradišti zaklínačů také existovala podobná místnost ve které, když mladý zaklínač vyslovil své přání, v mnoha případech se mu splnilo. To kupodivu fungovalo do té doby než nějaký mladý zaklínač uslyšel v místnosti podezřelé zvuky a objevil mistra šermíře Tharedda jak spokojeně chrápe ve výklenku jedné ze stěn. Ten se jim pak přiznal, že přání poslouchal a ty které bylo možno splnit, splnil. I přes jeho velké protesty ho tehdy chytili a pořádně vykoupali v ledové vodě. Místnost se pak využila jako sklad zbraní.
    „Jak se jmenuješ?“ zeptal se a podíval se na ni.
    „Reena,“ odpověděla a podala mu buchtu.
    „Pověz mi, Reeno, je pravda to co mi řekl tvůj otec, nebo ještě něco zatajil?“
    „Nezatajil už nic, měl strach že odjedeš a když jsi odešel spát, projednávali s vesnickou radou pořád dokola, jestli ti mají všechno říct nebo ne. Handrkovali se o ceně, ale nakonec usoudili, že zaklínač je ten pravý, kdo je netvora zbaví a tak cenu zvedli až na dvě stovky zlatých. Ale jak jsem slyšela, ty sis řekl jen o sto padesát. Pověz mi něco o tom netvorovi – graverovi – nebo jak jsi to říkal, je pro tebe nebezpečný?
    Reena se bezděčně přisunula blíže k Vesemirovi a bojácně se rozhlížela po okolí. Nebyl zvyklý na něco takového, raději zabíjel netvory, cestoval na koni a spal pod širým nebem. Slova jako něha, láska, porozumění mu byla natolik nezvyklá, že si připadal neohrabaný jako medvěd po zimním spánku. Přesto však po chvíli Reenu objal jednou rukou kolem ramen a začal povídat:
    „Graveiři jsou nejnebezpečnější z ghúlů – pojídačů mrtvol. Jejich škrábnutí je vždy smrtící. Příznaky bývají podobné těm, které se projevily u kovářovy dcerky. Rána zhnisá a člověk do dvou dnů umírá na otravu smrtelným jedem. Graveirů není mnoho, jsou to spíš ojedinělé přežívající relikty – nemají v našem  systému místo, a proto je zaklínači bez milosti vybíjejí. Jsou to však velmi tuzí protivníci – v boji nehledí na zranění a pokud můžou, bijí se ze všech sil.“
    „Mám o tebe strach, Vesemire,“ podívala se mu Reena do očí a pokračovala, „slyšela jsem volání o pomoc toho mladého muže, co tu byl před tebou. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu.“
    „Nemusíš mít strach, s graveirem jsem již bojoval, je na ně jiná technika než na ostatní netvory, ale stejně jako ostatní jsou i oni smrtelní.„
    „Ale co když tě třebas jen trošku zraní? Dostaneš otravu a zemřeš.“
    „I na to jsou zaklínači připraveni, Reeno,“ poučoval ji Vesemir, „vozím sebou elixíry, které zvyšují mou odolnost proti jedům, a také další, které jedy vyhánějí z těla ven. Nemusíš mít obavy, s graveirem už nebudete mít problémy.“
    Podíval se na ni a jejich pohledy se setkaly. Viděl v jejích očích úplně něco jiného než v očích ostatních dívek, které mu zpříjemnily jeho pobyt mimo hradiště. Viděl v nich opravdovou starost o člověka, ne jen ten povrchni pohled: udělej svou práci a vypadni. Teď to nebylo jako vždycky, něco ji odlišovalo od těch dívek, které v něm viděly jen pohledného urostlého mladého muže, mutanta od kterého jim nehrozilo vůbec nic, kromě nevyspané noci. Něco bylo špatně, to věděl.
    „Už je dost hodin,“odvrátil pohled jako první a postavil se. „Měl bych se jít připravit. Potřebuji udělat ještě pár věcí.“
    Otočil se a začal scházet k vesnici. Po chvíli, když si všiml, že ho dívka nenásleduje, se otočil a spatřil ji, jak stojí na vršku a dívá se za ním. Pokračoval tedy dále k vesnici sám.

***

    Vybalil si svou zaklínačskou truhličku. Otevřel ji a s ulehčením uviděl, že ještě jednu Žluvu má. Žluva se říkalo elixíru ve světle zelené lahvičce, který sloužil jako jediný účinný prostředek proti jedu graveira. Pečlivě jej zabalil a uložil zpět na místo. Ještě jednou se ujistil, že má všechny lahvičky, které bude potřebovat a jal se vybalovat další, velice potřebnou, věc. V kozí kůži, pečlivě zabalený, měl zaklínač  svůj meč na netvory. Byl celý ze stříbra, vyleštěný do vysokého lesku, skoro jako zrcadlo. Padl mu přesně do ruky a Vesemir pro jistotu udělal pár zkusmých výpadů. Meč byl překvapivě lehký. Zkontroloval ostří a raději jej trochu přebrousil. Až když byl úplně spokojený, zabalil meč znovu do kůže a položil jej na stul vedle truhličky s elixíry. Venku se teprve začalo šeřit a on potřeboval ke své práci naprostou tmu. Lehl si do postele a začal uvažovat o té dívce z vesnice, Reeně.
    Byla krásná, o tom nebylo pochyb. Vesemir uvažoval, co ji zaujalo tak, že není jako ostatní. Obyčejně to bývalo tak, že vesničané ho neviděli moc rádi. Sice mu podlézali a podstrojovali, ale když se nedíval nebo za jeho zády se na něj dívali s odporem. S odporem k monstru, které mělo za úkol objevit se tam, kde se to očekávalo, udělat svou práci a vypadnout. Pamatoval si na jednu vesnici, kde pro změnu měl své doupě vlkodlak. Tam mu málem ukradli všechny věci i koně. Málem doplatil na jejich chamtivost svým životem. Kdyby mu totiž nenechali jeho truhličku s elixíry, zemřel by. Tenkrát padaly hlavy a dokonce na něj byl vypsán zatykač. Poté co se všechno vysvětlilo, nikdo se mu neomluvil, ale vykázali ho z města a z celého kraje. Dokud dělal svou práci, byl vítaný. Jakmile ale skončil, nic už nebránilo nechuti vesničanů k němu proniknout na povrch a doprovodit ho na hranice jejich pozemků. Pokud se někdy setkal s děvčaty, bylo to při ojedinělých příležitostech v hospodách. Povyražení na jednu noc.
    Tentokrát to bylo něco jiného a on to věděl.
    Uslyšel na chodbě lehké kroky. Posadil se na posteli a zaposlouchal se. Někdo se zastavil před jeho dveřmi a zastavil se. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo nesmělé zaklepání.
    „Je otevřeno,“ řekl, ale zůstal sedět na posteli.
    Dveře se otevřely a dovnitř vešla Reena. Vesemir vstal a bezděky si uhladil své delší vlasy, které mu spadly do čela.
    „Neruším tě?“ zeptala se, ale nenechala ho odpovědět a pokračovala:
    „Mám o tebe strach Vesemire. Prosím tě, buď opatrný. Dávej na sebe pozor. Nechci aby se ti něco stalo…, já…, mám tě moc ráda,“ vysypala ze sebe, otočila se a chystala se vyjít ven. Vesemir zůstal na okamžik stát jako zkamenělý, pak se ale vzpamatoval a chytil ji za ruku.
    „Prosím, neodcházej, mám ještě chvíli čas. Jestli ti to nebude vadit, zůstaň …“
    Viděl jak se otočila a náhle se ocitla na jeho hrudi. Objal ji. Chvíli tak stáli a pak se mlčky posadili na postel. Reena se opřela o Vesemirovu hruď a on ji hladil po vlasech. Měla moc krásné vlasy. Venku se setmělo a oni stále nepromluvili ani slovo. Náhle se Reena zvedla, políbila zaklínače na tvář a s tím, že už ji určitě budou hledat, odspěchala. Vesemir zůstal sedět, ale pak se také zvedl a začal se připravovat. Vyhnal z hlavy všechny myšlenky kromě té, proč tady vlastně je. Připjal si meč šikmo přes záda, tak, aby mu rukojeť vyčnívala zpoza levého ramene. Otevřel truhličku a vybral z ní dva flakóny s elixíry.

 ***

    Stál opřený o náhrobek naproti stromu, kde, jak předpokládal, by mohl mít graveir své doupě. Venku byla úplná tma, ale zaklínač velmi dobře viděl. Již se na něm začínaly projevovat účinky elixírů, které vypil. Jeho tep se stal skoro nehmatný, pomalý tlukot srdce mohl tušit jen on sám. Sluch i zrak měl nyní na úrovni nočních šelem tiše útočících na svou kořist. Jeho zorničky se roztáhly a on i ve tmě viděl jako za denního světla. Byla tmavá noc a hrozné dusno. Schylovalo se k bouřce. Povolil si řemen od pochvy meče jehož jílec mu svítil nad levým ramenem. Takto připraven po nedlouhém čekání konečně uslyšel tiché šelesty pronikající k němu skrze tmavou díru ve vykotlaném stromu. Neslyšně se pohnul směrem k východu z doupěte. Postavil se k němu bokem, tak aby byl zakryt stromem, ale zároveň tak, aby mu nic nebránilo bleskurychle udeřit. Uslyšel sípavý dech graveira. Začal mu vibrovat medailon.
    Pak ho uviděl. Graveir se neslyšně vytáhl skrze díru a postavil se před strom. Zaklínač se už už chystal udeřit ze zálohy když vtom přímo za jeho zády zahoukala sova. Graveir se otočil, uviděl zaklínače a se zaskučením při němž stydla krev se na něj začal sápat. Ten neztratil duchapřítomnost a místo aby kontroval útokem, otočil se, plavnou parádou se graveirovi vyhnul a stanul bokem od něj. Jeho meč zazvučel, vytahován z pochvy, čepel opsala půlkruh a neustále vibrujíc zastavila se před zaklínačem připravena rozdávat smrt. Měsíc, jenž v tu chvíli vysvitl zpoza těžkých mraků, osvětlil zaklínačovu tvář. Byla klidná a vyrovnaná. Zaklínač se ocitl, jako tolikkrát předtím, v pozici jíž důvěrně znal. Pohled do očí netvora, krátký záblesk čepele a postupně utichající netvorův smrtelný skřek. Teď tomu bylo ale jinak a on to věděl. Vibrace medailonu byly neuvěřitelně silné. Vesemir byl velmi překvapen, že graveir, teď již nepochyboval o tom, že to graveir je, se na něj okamžitě nevrhl, ale ostražitě stál na místě a měřil si jej krví zalitýma očima. Jeho hřeben se ještě více vztyčil a dostal nachovou barvu. Sám netvor jako by se celý zvětšil, tyčil se před zaklínačem a cenil na něj své zuby. Z huby mu odkapával hustý sliz a i jeho drápy byly pokryty slizem.
    Zničeho nic zaútočil. Byl neuvěřitelně rychlý, Vesemir jen stěží unikl drápům mířícím k jeho hrdlu. Instinktivně trhl mečem vzhůru, cítil jak čepel projela něčím měkkým, otočil se na patě a došlápl, jako už tolikrát předtím na levou nohu, okamžitě připraven zaútočit. A opravdu, graveir zařval bolestí a zaklínač si všiml, že mu z pařátů na pravé ruce vytryskla krev. Netvor zaútočil znovu. Zaklínač využil náhrobku, který, jak věděl je přímo za ním, přeskočil ho a tím se dostal do velice výhodné pozice, kdy mohl jediným úderem vše skončit. Jenže se přepočítal. Graveir místo toho aby zaklínače následoval přes náhrobek, skočil stranou, přímo bokem k zaklínači, bleskurychle se otočil a ohnal se svými pařáty zaklínači po hlavě. Ten, vida jak se situace obrátila, na poslední chvíli stačil složit ruce do znamení Aard a tím netvora odhodit o kus dál. Ten vztekle zaječel, a rozběhl se přímo na Vesemira. Zaklínač stál pevně, třímal svůj meč a díval se přímo na běžícího graveira. Byl si jist sám sebou, byl si jist svým úderem. Posledním úderem. Těsně před tím, než na něj mohl graveir zaútočit, Vesemir ukročil, otočil se a ťal netvora šikmo přes hlavu a záda.
    Minul.
    Překvapeně, nicméně nacvičeným pohybem se otočil, aby mohl čelit dalšímu útoku ze zadu. Ten vzápětí následoval. Graveir se nezastavil na místě, stejně jako by to udělal kterýkoliv jiný netvor náhle zjistíc že mu jeho oběť unikla, ale pokračoval dál a obloukem v dostatečné vzdálenosti se otočil a zaútočil na již připraveného zaklínače.
    Vesemirovi v tu chvíli kroužily hlavou vzpomínky na rozsáhlou knihovnu, studnici všeho jeho vědění na Kaer Morhen, kde po nocích tajně studoval aby následující den mohl dokázat, že je lepší než jeho spolužáci. Leč nenašel ve svých poznatcích žádný, který by vysvětlil to podivné graveirovo chování. Ještě nikdy se nesekal s ničím podobným a také ho před ničím takovým nevarovali.
    Zopakoval stejnou fintu, se stejným výsledkem. Minul opět.
    „Je zatraceně rychlý“, pomyslel si „proč mě nezasáhne z té výhodné pozice, když jsem k němu zády?“ Takové myšlenky se honily hlavou zaklínače, když se podruhé otáčel a viděl jak se graveir asi deset kroků od něj otáčí, aby se rozběhl k dalšímu útoku. Náhle ho něco napadlo. Na hradišti měli při tréninku proběhnout takzvanou cestou smrti, jak ji pojmenovali dotlučení mladí zaklínači, které vyvrhla uprostřed ven. Tam, asi uprostřed, byla překážka zvaná vysoké bidlo, kde bylo potřeba rychle vyskočit asi jeden a půl metru do vzduchu, z boku opsat mečem půlkruh a odrazit tak rychle se řítící kůl, směřující přímo na obličej. Také si pamatoval na svého přítele Kavirra, který takhle přišel o pět předních zubů.
    Vyskočil a opsal mečem půlkruh.
    Zpomaleně, jakoby v dálce viděl, jak čepel narazila ze předu na graveirovo hrdlo a jako máslem jím prošla. Cítil teplou spršku čehosi, co mu pokropilo tvář a ruce. Viděl graveirovo tělo jak setrvačností pokračuje dál a po pěti krocích padá k zemi, rozrývajíc svými pařáty hlínu kolem. Sledoval graveirovu hlavu, která se ve vzduchu párkrát otočila kolem vlastní osy a dopadla na zem.
    Vesemir, těžce oddychujíc, strnul v univerzální bojové pozici kdykoliv připraven se bránit nebo opětovat útok. Věděl ale, že už je po všem.
    Náhle se tělo před jeho očima začalo měnit. Zmenšilo se a stalo se štíhlejší. Graveirovu slizkou šedou kůži vystřídala lidská. Zaklínač s hrůzou před sebou spatřil tělo, snad osmi až desetileté dívky, ošklivě pořezané a otrhané. Podíval se na hlavu a zvedl se mu žaludek. Hlava se na něj dívala otevřenýma očima zpoza dlouhých, krví zbarvených, blonďatých vlasů. Ústa s ošklivě rozšklebenými rty byla jakoby zastavena v polovině hrůzyplného skřeku. Pozorně sledoval jestli se tělo ještě nebude hýbat, ale to setrvalo nehybné. Pomalu se k němu přiblížil a otočil ho na břicho. A tu, hle, na zádech spatřil nějaký symbol. Podíval se pozorněji a se strašlivým poznáním bleskurychle otočil hlavu ke vchodu do domnělého graveirova doupěte. Byl ve smrtelném nebezpečí a co bylo nejhorší, on to věděl. Narazil nějakým způsobem na nejtemnější nekromantskou sektu – Děti Urgoka. Tato sekta byla, co věděl, rozšířena do celého světa a nebyla ve velké oblibě ani u ostatních podobných sekt. Tato se od nich lišila, stejně jako se liší mřenka od štiky. Nejtemnější z temných sekt – Děti Urgoka neuznávaly majestát smrti a využívaly čar a kouzel k ovládnutí nejen mrtvých, ale i živých. Vytvářely z nich netvory, uzpůsobené k zabíjení bezbranných lidí. Křížením vznikala obludná monstra, která pak, stanuvši se pro ně nezvladatelnými nezabily, ale vypustily do světa. Stalo se to kdysi dávno v trpasličích horách, Mahakamu. Tenkrát Děti vypustily do podzemních šachet obrovskou zmutovanou stonožku s lidským rozumem. Trpaslíci si najali deset zaklínačů, vrátili se jen tři. Znakem Dětí bylo velké U a uprostřed něj kříž obrácený naruby. Právě takové znamení spatřil Vesemir na zádech ubohé dívky, která, jak si domyslel, byla určitě kovářova dcerka.
    Věda, že od mrtvého těla mu již nic nehrozí, věnoval veškerou svou pozornost východu ze stromu. Chvíli nehybně stál a poslouchal zda neuslyší kroky a sípot dalšího netvora. Pak se opatrně, s mečem pozvednutým, vydal vpřed. Nepočítal s tím, že bude s graveirem bojovat tak dlouho a teď se proklínal za to, že si nevzal sebou více lahviček s elixírem vylepšujícím noční vidění. Stále byl však nelidsky rychlý a stále ještě dobře viděl. Nicméně, cítil že to již dlouho nevydrží a účinky elixírů pominou. Přemýšlel, zda se má vydat zpět do vesnice, říci, že zabil graveira a ještě téže noci odjet. Povinnost zaklínače vůči lidem v něm však zvítězila a tak začal sestupovat do temné hlubiny uvnitř stromu.
    Sestoupil asi dva metry pod zem a ocitl se v jakési prostornější jeskyni, ze které vedl jeden otvor dále pod zem a další směrem odkud přišel. Cítil neznatelné proudění vzduchu. Sklonil se a po čtyřech, s mečem napřaženým, začal sestupovat dolů. Chodba smrděla graveiřím pachem a stěny byly ulepeny slizem. Chtělo se mu zvracet, ale překonal to a lezl dál. Po asi deseti minutách, kdy se chodba nespočetně krát vyhnula a zase navrátila do hlavního směru, Vesemir, uviděl před sebou díru dolů. Podíval se do ní a spatřil docela prostornou chodbu vytesanou v kameni vedoucí stále dál. Seskočil do ní. Mohl se již normálně postavit. Chodba byla rovná až po dalších padesáti krocích odbočila doprava a pak doleva. Překvapeně zjistil, že se mu dýchá daleko lépe a že už uvnitř není taková tma. Stěny okolo něj jakoby vyzařovaly tmavě modré světlo. Světlo jej obklopovalo když šel dál. Na zdech sem tam spatřil velké U uprostřed s křížem naruby.
    Nemohl se mýlit, byl ve skrýši Dětí Urgoka. Podle ostatních nápisů, kterých si občas všiml na zdech, usoudil že to kdysi bývalo staré bobolácké sídliště. Objevil i řadu hrobů ve stěnách. Kostry v nich byly menší než člověk, rozložitější ale hlavně úplně jinak sestavené. Bobolácká kostra měla daleko více žeber a kostí vůbec než lidská. Všiml si také, že mnoho hrobů bylo prázdných. Kostry se nerozpadly jak si původně myslel, prostě tam nebyly. Po několika minutách došel na místo, kde chodba končila. Před sebou viděl jen kamennou stěnu. Co bylo divné, bylo stále znatelnější proudění vzduchu, které jakoby procházelo skrz kamennou stěnu. Zaklínač se stěny opatrně dotkl. Nenarazil prsty na žádný odpor. Jeho medailon trhaně poskočil.
    „Kouzlo iluze“, pomyslel si. Neviděl skrze něj dále a tak, obezřetně s mečem připraveným, prošel kouzlem. A strnul.
    Ocitl se na vyvýšeném schodišti nad prostornou místností ozářenou namodralým svitem. Pod sebou viděl stoly s pomůckami různých druhů, skalpely, nůžky, hadičky, skleněné flakónky. Celá jedna boční stěna byla obložena skleněnými sarkofágy v nichž mohl spatřit v řadě vedle sebe roztodivná monstra spolu s lidskými těly. Některá těla se pohybovala. Vesemir si všiml, že všechna jsou ponořena do nějaké tekutiny. U protější zdi stálo obrovské železné křeslo k němuž vedly různobarevné hadičky. Nad křeslem se někdo skláněl. Měl na sobě černou, až k zemi splývavou robu. Hlavu měl zakrytou kapucí a na ni, jak Vesemir vzápětí uviděl bylo nakresleno velké U s obráceným křížem uprostřed. Opatrně začal sestupovat po schodech dolů. Očima kontroloval východ z místnosti. Byl již tak blízko toho člověka, že by se ho mohl dotknout svým mečem. Najednou se ten člověk otočil a usmál se na něj.Vesemir ztuhnul v bojové pozici s mečem připraveným okamžitě udeřit.
    „Vítám tě, bratře sssaklínači“, promluvil syčivým hlasem onen tvor, o kterém se Vesemir mylně domníval, že je to člověk. Z červeného, vředovitého, slizem lesknoucího se obličeje, na něj shlížely tři oči. Žluté oči, svítící nepřirozeným leskem. Jeho ústa, dalo-li se tady ještě hovořit o ústech, byla protáhlá, jako zoban zahrocená s odhalenými zuby. Chvíli se na zaklínače díval a pak promluvil.
    „Jsssem Ylithusss, ssstarššší Dětí Urgoka. Rád tě vidím. Po dlouhé době ssse opět sssetkávám ssse sssaklínačem. Bude pro násss čessst, proměnit tě ve sssdravého, opravdového člověka.“
    „Jsem zdravý až dost“, opáčil Vesemir, ani na vteřinu nespouštějící zrak z Ylitha. „Chci zůstat takový jaký jsem. Ale ty se připrav na proměnu, Ylithe! Přišel jsem sem náhodou, zabít graveira terorizující zdejší vesnici. To jsem taky splnil, ale vím, že by to nebylo nic platné, dokud by nebyl vymýcen původce toho zlého – vy, Děti Urgoka! Takové jako jsi ty a tví nohsledi je třeba bez milosti vybíjet.
    „Nenech se vysssmát, sssaklínači!“, zasyčel netvor, „zde tvé umění nic nezmůže! Podívej se okolo sssebe!“
    Vesemir se podíval.
    Viděl, jak z nádob, ze kterých se se syčivým zvukem odstraňovala víka a vytékala voda, vylézají další netvoři. Připravil se na boj, účinky elixírů zvolna slábly a zaklínač cítil, jak pomalu ztrácí schopnost ostře vidět v tomto šeru. Naštěstí zde bylo aspoň trošku světla z podivných, u stropu visících koulí.
    Netvoři se blížili, zaklínač ustupoval a věděl, že pokud se nestane zázrak, zemře zde.
    Ne, smrti se nebál, tolikrát jí stál tváří v tvář, že už si na její přítomnost zvykl. Přímo pudově se však bál toho, co udělají a jak využijí jeho tělo. Nechtěl skončit jako nástroj bezmocně poslouchající zlovůli Dětí Urgoka.
   
Viděl, jak se Ylithovi zaleskly oči, při pohledu na něj, jak se snažil najít vhodné místo, kde by byl krytý alespoň zezadu. Evidentně přemýšlel o tom samém.
    A pak skočil.

***

    “Otče, měli byste zajít na hřbitov, podívat se, jestli Vesemir nepotřebuje pomoct!“, žádala starostu Reena.
    „Ne, nemůžeme udělat nic víc, než se modlit“, odpověděl starosta a opět sklonil hlavu k vroucné modlitbě. Spolu s dalšímí, asi dvaceti vesničany, se shromáždili ve zdejším kostele a přinášeli zaklínače na modlitbách svému bohu. Nemohli sehnat svého duchovního Chevana, takže se modlili všichni potichu v duchu.
    Venku se před chvílí hustě rozpršelo a pomalu se blížila třetí ranní hodina. Od chvíle, kdy zaklínač odešel na hřbitov, seděli všichni shromážděni v krčmě a čekali.
    Čekali na výsledek.
    Na jakýkoliv výsledek.
    Slyšeli strašlivé skřeky, ty ale pak ztichly a už notnou hodinu se neozývalo nic, ani skřeky, ani steny. Část vesničanů se odebrala do kostela, většinou ti starší. Reena šla s nimi. V celém kostele bylo slyšet různorodé šeptání, jak si lidé opakovali modlitby, které znali, tiskli si k prsům růžence a doufali, že vše dnešní noci skončí. Mysl všech byla upnuta k jednomu společnému problému – vyhnat zlo z jejich vesnice ať to stojí co to stojí. Zaklínač byl jen výhodnou zbraní, která se naskytla, řadě z nich při pohledu na něj naskakovala husí kůže a skoro všichni, až na vyjímky jako byla starostova rodina a pár starších, s odporem odvracelo zrak když jej spatřili.
    Reena zde nehodlala jen tak čekat, modlit se a nic nedělat. Zaklínač byl člověk, ke kterému pocítila hluboké sympatie a u kterého se cítila moc dobře. V bezpečí. Když byla s ním, její srdce zrychlilo tep a její nohy ztratily pevnost a třásly se jak nohy stařeny. Vesemir. Přemýšlela o něm celou dobu až se rozhodla.
    Nebude už tady čekat a půjde na hřbitov, podívat se, co se stalo. Začala se zvedat když v tom najednou kostelem otřásla ohlušující rána, zřejmě blesk, který udeřil někam moc blízko. Všichni vyskočili na nohy a začali se překřikovat. Spolu s ránou Reena pocítila pod nohami otřes, který vzápětí srazil na zem zlaté nádobí na svatou hostii.
    Lidé se začali křižovat a někteří už už chtěli vyběhnout ven, když v tom se na boku kostela otevřely dveře a vešel otec Chevan.
    Měl na sobě rudý plášť zmáčený deštěm. Kápi měl jako vždy posunutou hluboko do obličeje.
    „Modleme se za našeho bratra sssaklínače,“ pronesl svým charakteristicky syčivým hlasem otec a pozvedl ruce dříve, než mohl kdokoliv cokoliv namítnout. Všichni se uklidnili, poklekali do lavic a nechali se vést modlitbou otce Chevana.
    Reena si všimla, že otec má svůj plášť hodně špinavý, zablácený a na spodu i roztrhaný. Zřejmě byl v lese na bylinky, což dělal velice často, byl to prakticky duchovní i léčitel v jednom, a když spěchal před deštěm, upadl a plášť si roztrhal.
    Bouřka se zřejmě uklidnila, protože žádný další blesk už nikde v blízkosti neudeřil. Pršelo ovšem stále silně. Po půlhodině dalších modliteb se vesničané odebrali, posilněni na duchu, do svých domovů a uložili se k spánku. Doufali, že je jejich modlitby pro tuto noc ochrání a ráno se uvidí, co se stalo se zaklínačem a co dělat dál.
    Reena byla velmi netrpělivá, měla o Vesemira strach, ale musela poslechnout otce a jít na kutě. Uložila se tedy do postele a po chvíli usnula.

***

    Ráno se probudila velmi brzy, umyla se a převlékla a chvatně seběhla dolů do kuchyně. Tam už seděli další čtyři chlapi a společně se starostou se právě domlouvali na tom, že se zajdou podívat na hřbitov. Reena se k nim přidala.
    Tam to vypadalo opravdu příšerně. Všichni strnuli, když uviděli znetvořené tělo kovářovy dcerky. Reeně se zvedal žaludek, ale přesto zůstala a spolu s muži hledala stopy po zaklínači. Déšť byl ale v noci tak hustý, že smyl všechny stopy po boji.
    „Nic,“ hulákali muži, které vyslal starosta do blízkého okolí hřbitova v naději, že se něco najde.
    „Po zaklínačovi ani stopa, starosto!“
    „Asi vlezl do té ďury, chlopi, a smrt v ní našel,“ prohlásil smutně starosta. „Kdoví kolik tých bestijí tam bylo a esli jich na něho zaútočilo více, roztrhali ho.“ Sundal si z hlavy klobouk a tiše zůstal stát. Po něm tak učinili i všichni ostatní.
    Reena v sobě pocítila prudký žal. Ne! To nemůže být pravda, prostě nemůže být jen tak mrtvý! Vždyť říkal, že… Reena se otočila, v očích slzy a prudce se rozběhla zpět k vesnici. Slzy se jí řinuly proudem, když doběhla do kostela.
    „Otče, otče!“ křičela a utíkala k zakristii. Spěšně nahlédla dovnitř. Otec tam nebyl. „Kde může v tuto dobu být?“, pomyslela si. Sedla si dovnitř s tím, že na něj počká, zatímco se bude modlit.
    Začala se modlit, ale myšlenky jí stále odbíhaly k Vesemirovi. Plakala a bylo jí, jako kdyby ztratila někoho blízkého. Teď už to věděla přesně. Zamilovala se do něj. Zamilovala se, a ani mu to nemohla dát najevo. Byli spolu tak málo. Co by dala za to, být teď s ním, hřát se v jeho objetí. Cítit jeho ruce na svých ramenou, na vlasech. Líbat a hladit ho. Nevěřila tomu, že je mrtvý, nechtěla věřit.
    Seděla tak už notnou chvíli, než si uvědomila, že zpoza plenty v místnosti otce Chevana slyší nějaký šramot. Pomalu přišla blíž a odhrnula těžký závěs. Za ním spatřila dlouhý výklenek, v němž byly po stranách uloženy knihy. Šramot byl stále slyšitelnější, když šla dál do výklenku. Na konci uviděla další knihovničku. Bylo to divné, ale nemohla se mýlit, šramot pronikal skrze zadní knihovničku, jakoby za ní ještě něco bylo. Nepamatovala si, že by otec Chevan někdy říkal  něco o tajných chodbách v kostele, nicméně zde asi jedna taková byla.
    Náhle na dřevo knihovny někdo zezadu zabušil. Reena ztuhla, v té chvíli by se v ní krve nedořezal. Byla vyděšená. Zdálo se jí, že spolu s bušením uslyšela i nějaký hlas. „Že by otec Chevan?“ pomyslela si. Vzápětí to uslyšela jasněji, někdo tam byl a něco volal. Reena začala rychle uvažovat, co by mohla udělat. Opřela se vší silou do knihovny. Cítila, jak se pohnula. Srdce se jí rozbušilo. Co když to bude nějaké monstrum? Co když se jí tady něco stane? Dostala šílený strach a začala couvat a už se skoro panicky dala na útěk, když v tom uslyšela naprosto zřetelné slovo: „pomoc!“
    Někdo tam byl uvězněný!
    Otec Chevan!
    Vrátila se a znovu se zapřela. Dřevěná knihovna se pomalu začala odklápět dozadu. Jak do ní Reena tlačila, odklápěla se stále více a více až se vytvořil jakýsi otvor, kterým se dalo protáhnout na druhou stranu. Pomalu se do otvoru nahnula a pak ho uviděla.
    „Vesemire!“, hystericky zakřičela a vrhla se na špinavou zem v úzké chodbě, kde ležel zkrvavený zaklínač.

***

    „Lež klidně, Vesemire, nehýbej se!“. To byla první slova, která uslyšel, když se probudil.
    „Jsi v bezpečí, neboj se“, podíval se, kdo na něj mluví. Byla to ona, Reena, ta krásná dívka z vesnice. To není možné, starají se o něj! Postarali se o raněného zaklínače. Nemohl tomu uvěřit. Stávalo se to velmi zřídka a jemu se to stalo asi popáté, a to už byl v tolika městech a vesnicích. Vždy se postarat sám o sebe, nedůvěřovat nikomu. Jen sobě a svému meči. A svému kodexu. Byl na to zvyklý, to byl úděl zaklínačů. Ale teď. Co se jí to stalo s očima? Proč pláče?
    „Reeno…“, zvedl se na loktech a vzápětí upadl s úšklebkem zpět na postel.
    Přísně se na něj podívala a setřela si slzy z obličeje. Ze stolu vzala misku plnou kouřící a voňavé povídky a začala ho krmit.
    „Reeno, co to děláš? Prosím, nakrmím se sám…“, hrubě odstrčil její ruku a podíval se jí do očí. Viděl v nich bolest, strach a ještě něco. Něco, co se bál pojmenovat. Zaklínači o tom nemluvili. Nikdy. Na Kaer Morhen, hradišti zaklínačů na to nebyl čas.
    Přesto…
    Ne, nikdy.
    „Nezlob se, nakrmím se sám,“ prohlásil, opět se zvedl a posadil se na posteli. Tentokrát to vydržel bez úšklebku. Beze slova mu podala misku, vstala a odešla. Zaklínač se najedl. Cítil, jak se mu po vývaru vracejí síly. Pomalu a opatrně vstal z postele. Prohlédl se. Neměl nic zlomeného, byl potlučený, poškrábaný, cítil všechny kosti v těle, ale byl celý. Přibude mu pár jizev. Vedle postele na stole byla jeho truhlička a oba meče, pečlivě zabalené do kožešin. Našel také své věci, vyprané a zašité.
    Voňavé.
    Poznal, jaká je to vůně, heřmánek a lípa. Věděl, čí je to vůně. Zaklel a začal se převlékat. U převlékaní klel častěji.
    Pak si začal matně uvědomovat, proč je vlastně tady, když v tom se otevřely dveře a vstoupil starosta s dalšími chlapy.
    „No vida, pane zaklínač, už je jim lépe!“ zahřměl starosta a už si to šinul ke stolu. „Co se stalo tam dole, pane zaklínač, poví nám to? Našli jsme jich v kostele v zasypané chodbě za knihovnů otca Chevana. Reena nás všecky zburcovala, tož zme jich přinesli tu do hospody a oni už tu dva dny leží jak lazar. Tož se nám nediví, že zme jak na trní, pane zaklínač, a chceme vědět, co sa tam dole v té zkurvené ďuře stalo!“
    „Dva dny?“, pozvedl obočí Vesemir a poškrábal se za uchem.
    „Na mů dušu, pane zaklínač“, dušoval se starosta, sedící za stolem a čekající na jeho reakci. I ostatní chlapi bez dechu sledovali zaklínače a viseli mu na rtech. Ten viděl, že by stejně nebylo nic platné, kdyby jim nic neřekl, tak začal vyprávět.
    „Určitě jste už byli na hřbitově a všimli si těla?“, zeptal se, a když viděl jejich přikyvování, pokračoval „Čekal jsem na ghůla, až vyleze a když vylez, tak jsem ho zabil. Sami jste viděli, že to byla bestie stvořená zlou magií. To jsem poznal, když jsem si všiml znaku na zádech. Byl to znak Dětí Urgoka, nejbrutálnějších čarodějů, co využívají mrtvé těla a svými čárami z nich dělají příšery, které pak ovládají. Vlezl jsem do díry ve stromu a dostal se do jejich doupěte. Bylo jich tam na mě moc, podařilo se mi jich hodně zabít, přesto jich bylo stále moc, utekl jsem proto do nějaké chodby a pak něco vybuchlo a celé podzemí se zavalilo. Měl jsem štěstí, že mě nechytla hlavní vlna, ale i tak jsem zůstal ležet pod sutinami. Musel jsem se vyhrabat, vůbec jsem nevěděl, kde jsem, naštěstí jsem byl zasypaný jen mělce. No a pak jsem se prohrabal do kostela až mě tam tady Reena našla.“ Mezitím, co zaklínač mluvil, připojila se k nim i Reena, seděla stejně tiše jako ostatní a napjatě poslouchala.
    „Myslím, že uvnitř nezůstal naživu nikdo a i kdyby, dlouho by v sutinách bez vzduchu nevydržel.“
    „No, pane zaklínač, se srdce jim všichni děkujeme a tady majů svoju odměnu,“ podával mu starosta objemný pytlík, „ a že byste věděl, že v Oblouku jsou slušní lidi, tak jsem jim pár zlatých přidali.“ Všichni chlapi pokyvovali uznale hlavou a usmívali se na zaklínače. To se mu ještě nikdy nestalo, vždycky, když si přišel pro peníze za vykonanou práci, byly mu dány s takovým odporem a nechutí, že je beze slova vzal a hleděl být co nejrychleji na cestě. Tady bylo všechno jinak. Úplně jinak.
    „Děkuji, starosto, to jste ale opravdu nemuseli“, řekl Vesemir a po chvíli mlčení dodal na zkoušku „odjedu ještě dnes odpoledne.“
    „Ale to nemusí, pane zaklínač, klidně tu můžou být, jak dlouho chtějí! Dokud se pořádně neuzdraví, nemusejí nikam jezdit, zaplatili jsme hostinskému předem za cimru i za jídlo.“
    Úplně všechno bylo jinak.
    Zaklínač se tedy rozhodl odjet až nazítří ráno. Starosta i ostatní mu popřáli všechno nejlepší a odporoučeli se. Reena taky a on neměl tu odvahu jí nic říct. Cítil se trapně. Celé dva dny se o něj starala, o něj, o zaklínače! Vesemir byl zmatený, nevěděl, jestli je to stud nebo něco jiného, co mu brání oslovit Reenu a říct jí něco…
    Celé odpoledne strávil sám, zčásti ve svém pokoji, zčásti venku. Zašel se podívat na hřbitov a všiml si, že strom, ve kterém byla díra do doupěte Dětí Urgoka, byl vyvrácen a na jeho místě byl navalen velký kámen. Pousmál se, věda, že taková ochrana pramálo pomůže.
    Koho potkal, ten se na něj usmíval a přál mu pěkný den. Zaklínač byl v šoku a tak se vydal do kostela, podívat se, na otce Chevana, o kterém mluvil starosta a Reena. Nikde ho nenašel a když se ptal ostatních lidí, rovněž ho nikdo jiný neviděl, ba co víc, už dva dny. Už po dvě rána nebyly žádné bohoslužby. Pustil proto otce Chevana z hlavy a šel zpět do svého pokoje.

***

    Heřmánek a lípa.
    Tu vůni ucítil dříve než jí spatřil. Ležela na jeho posteli a spala. Tiše, opatrně našlapujíc aby ji nevzbudil, zavřel za sebou dveře a usedl na kraj postele. Díval se, jak se jí pravidelně zvedá hruď. Díval se na její krásnou tvář. Vlasy měla volně rozpuštěné. Jejich hnědá barva ostře kontrastovala s jejím růžovým obličejem. Vesemir nikdy neviděl krásnější vlasy. A ta její vůně, nebyla pronikavá, nebyla protivná jako u ostatních dívek, byla velice podmanivá.
    Bezděky přesunul svou ruku blíže. Dotýkal se jejich vlasů. Byly tak jemné. Něžně ji začal hladit, nejdříve stydlivě, po konečcích, pak si dodal odvahy a pohladil ji po celé délce jejich dlouhých vlasů. Byl to krásný pocit, dotýkat se něčeho tak hebkého. Byl tím tak unesen, že si ani nevšimnul, když otevřela oči a upřela na něj svůj pohled.
    „Vesemire“
    „Reeno, já…“, ucukl s rukou a podíval se na ni.
    „Čekala jsem na tebe, ale dlouho jsi nešel a já tady usnula. Omlouvám se.“
    „Nemáš proč, Reeno, to já bych se ti měl omluvit,“ Vzal její ruce do svých.
    „Chtěl bych ti poděkovat, za tvou starost a omluvit se za to, že ti to asi nedávám moc najevo. Víš, já na to nejsem zvyklý. Já…“
    Nedomluvil, neměl sílu říct něco dalšího. Nemůže jí nechat v planých nadějích. Musí to utnout hned v zárodku. Je zaklínač, jeho práce je vybíjet netvory za peníze a cestovat po světě.
    Sám.
    To je úděl zaklínačů, ten si sám dobrovolně vybral.
    Je zaklínač.
    Nemůže se usadit na jednom místě.
    Je zaklínač.
    Nemůže mít děti.
    Je mutant. A i když se lidé v této vesnici nechovali jako jinde, kdoví, proč ho tady ještě trpěli a jak dlouho by jim to vydrželo.
    Neměl to srdce jí to všechno říct. Byla tak zranitelná. Schoulená v jeho náruči. Byl její všechno a on to věděl.
    „Reeno,“ začal Vesemir, ale dívka mu jemně položila prst na ústa, čímž mu naznačila, že má mlčet.
    „Vesemire, vím, co mi chceš říct, ale prosím, neříkej to nahlas, jen buď se mnou.“
    „Jsem s tebou, jsem tady, u tebe.“
    Nevěděl, jak dlouho tak spolu seděli, ale když se nakonec zvedla a beze slova odešla, všiml si, že venku už je úplná tma. Nebe bylo jasné a měsíc už byl vysoko na obloze. Netušil, co si má myslet. Věděla co? Byl zmatený a rozmrzelý, netušil co se mezi nimi stalo. Jestli se vůbec něco stalo. Zalehl na postel a zanedlouho usnul.

***

    Ráno ho vzbudilo kohoutí kokrhání. Slunce zrovna vycházelo a před ním byl den příhodný pro cestování. Sbalil si to málo co měl a sešel dolů do kuchyně.
    „Dobré ráno jim přeju, pane zaklínač,“ uvítal ho červenolící hostinský a usmíval se od ucha k uchu. Zaklínač mu úsměv oplatil.
    „Díky za příjemný pobyt, Fromine, bylo mi tady u tebe moc dobře. Slamník byl rozhodně měkčí než hřbet mého koně,“ zavtipkoval a viděl, jak se Frominův úsměv rozšířil. Myslel si, že už to ani není více možné.
    „Starosta jim vzkazuje, že než pojedou, mají se u něj zastavit pro koně,“ pohlédl na zaklínače hostinský a úsměv se mu vytratil. Věděl, že zaklínač byl na ustájení svého koně velmi alergický. Ten naštěstí pouze neznatelně nadzvedl obočí, přehodil si sedlové brašny přes rameno a odešel na náměstí. Všiml si, že i na tak brzkou ranní dobu, bylo na náměstí docela dost lidí. Se všemi se zdravil, všichni se na něj usmívali. Pomyslel si, že by tu přece jen ještě nějaký čas zůstal, ale nakonec toho nechal.
    Byl zaklínač.
    Starosta i s Martou mu vyšli v ústrety.
    „Přece se rozhodli, že odjedou, pane zaklínač?“ přesunul starosta pohled na sedlové brašny, „nechtějí s tím ještě pár dní počkat, než se jim všechny rány zahojí?“
    „Děkuji, starosto, ale cítím se již mnohem lépe, pojedu zase dále.“
    Při těchto slovech se všichni odebrali do stáje, kde si zaklínač osedlal koně a vyvedl jej ven.
    Starosta i starší z vesnické rady si s ním potřásli rukama a popřáli mu šťastnou cestu.
    Kde je?
    Vesemir se stále nenápadně rozhlížel, jestli ji neuvidí, ale zdálo se, že ještě spí. Nechtěl se ptát starosty, kde je, a tak nasedl do sedla, naposledy se ohlédl po celé vesnici, až nakonec otočil koně, zamával zástupu lidí, kteří ho vyprovázeli a pobídl koně do klusu.
Nechtělo se mu věřit, že po tom všem by se s ním nerozloučila. Pálil ho pocit, že on odjíždí bez rozloučení, že na něj určitě někde čeká.
    Kouzelná kaplička!
    Na místě otočil koně a tryskem se rozjel na kopec nad vesnicí. Už z dálky viděl siluetu koně, jenž se pásl nedaleko lavičky. A na ní seděla ona.
    Měla na sobě nádherné dlouhé světle modré šaty s bílými krajkami. Rozpuštěné vlasy jí čechral mírný větřík. Když ho uviděla postavila se. Vesemir seskočil z koně a pomalu k ní přistoupil.
    „Věděla jsem, že se přijedeš rozloučit, Vesemire, věděla jsem, že přijedeš tady. Chtěla jsem se s tebou rozloučit sama a proto jsem šla sem. Mám ti toho tolik co říct!“ Sklopila oči a náhle nevěděla co s rukama.
    „Reeno,…“ začal, ale místo aby dokončil to, co jí chtěl již dlouho říct, vzal jí do náruče a něžně políbil.
    Ona mu polibek opětovala.
    „Nepopovídáme si na chvíli?,“ zeptal se a odešel si sundat meče a zasunout je do sedlových brašen.
    Náhle pocítil mocn

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Hodnocení
    Tak tohle je opravdu pěkná povídka! Určitě si ji ještě někdy přečtu!!

  2. Ja myslim že to je velmi super povídka (ostatně stejně jako všechny od p.Sapkowskeho). Jen víc a víc takových

  3. Muj nazor
    Tahle povidka je vazne dobra,doufam ze jich tady casem najdu vice.Jen tak dal.

  4. Hmm
    Fakt povedená…(pravda-Sapkowsky…-to se musí nechat)…

  5. Vážně super. Sám mám rozepsanou knihu, takže se na to možná i divám z jiného úhlu, každopádně poutavý příběh s nečekanými zvraty.
    Jediné co bych “vytknul” v tom roce dva patnáct je, že chvílemi je nevhodně zvolená slovní zásoba, což není nic neprominutelného 🙂
    Doufám, že najdu něco podobného častěji 🙂

Zanechat odpověď