Et in Arcadia Ego – 10. část: Děti času 2/2 (2. část)

Dokončení desátého dílu (1. část: /com_view.php?…).

Stáli v naprosté tmě. Byla nepropustná, stísňující, všeobjímající. Jediným zdrojem světla byl modře svítící panel daleko před nimi. Doktor Lehner se s úzkostí podíval za sebe, kde se s hlubokým zaduněním zavřely hermetické dveře. „Jestli chcete, mám tu baterku!“

„To nebude nutné,“ mávl rukou Eridias. „Držte se u sebe a následujte mě!“ Drake si jeho ruku pevně obmotal kolem krku, přičemž se snažil nemyslet na to, jaké zlověstné ticho kolem nich panovalo. Pomalu, ale jistě kráčeli tmou, dokud se ke svítícímu panelu nepřiblížili na pět kroků.

„Dobrý, tohle už zvládnu sám,“ vzchopil se Eridias. Vymanil se z bratrova sevření a přistoupil k panelu, jehož celá plocha byla pokryta modrou fluorescenční tekutinou.

„Kde to jsme, Eridie? Proč je tady taková tma?“ vyzvídala Kaira.

„Tma brzy pomine,“ pravil teatrálně Eridias a ponořil svou dlaň do vířící tekutiny. „Budiž světlo!“

„Dobrotivý bože!“ užasl doktor Lehner.

Eridiova družina stála na okraji visuté plošiny čnící nad ohromným zářícím městem. Všude, kam se podívali, čněly do výše mohutné mrakodrapy, zdobené tisícery světly připomínající zářivé perly na koruně majestátu. Z opracovaných vápencových zdí vystupovaly budovy rozličných tvarů a velikostí, striktně kopírující atlantský stavební sloh toužící po dokonalé geometrické harmonii. Některé z architektonických skvostů dokonce jen tak poletovaly ve vzduchu nad jejich hlavami, nadnášeny neznámou silou. Přímo před nimi pak ze stropu čněla obrácená pyramida z čirého křišťálu, svou velikostí dalece zastiňující vše ostatní. Skvěla se v bílém světle a její špice se ztrácela ve středu města, kde na ni dopadal stín mrakodrapů.

„To-tohle je přesná kopie Velké pyramidy!“ koktal nevěřícně Lehner.

„Ne,“ usmál se Eridias. „Tohle je Velká pyramida! Alespoň tedy její zrcadlově obrácená část, která není pod pískem vidět.“

„Takže pyramida vůbec není pyramidou, je to osmistěn!“ žasl Drake.

„K čertu s pyramidou, kolem nás je město budoucnosti!“ kroutil hlavou Foxley.

„Chtěl jsi snad říct město minulosti,“ opravila ho Kaira.

„To máte prašť jako uhoď! Podívejte se na tu nádheru!“

„Je to časová schrána,“ vysvětloval Eridias. „Každý aspekt naší civilizace je zde uchován pro příští generace.“

„Počkej, počkej, každý aspekt?“ V Lehnerových očích se třpytily slzy štěstí. „Dokonce i kompletní historické záznamy?“

„Ovšemže, uložili jsme sem kompletní databáze o historii, náboženství, naší kultuře a vědě, také veškerou technologii a biologické exempláře… zkrátka všechno, co kdysi definovalo velikost lidského plémě. Půlka zdejších budov jsou jen laboratoře a knihovny.“

„Wille, víš, co tohle znamená?!“ dušoval se Lehner a v návalu vzrušení si rozepnul košili.

„Proč to všechno uchovávat, když jste věděli, že vesmír zanikne?“ podivil se Drake.

„Cožpak jsem ti to už nevysvětlil? Země se stane živoucím Bohem, všechno to vědění nikdy nezanikne, bude tu odpradávna a uchová se, aby mohlo být znovu objeveno!“

„Kéž bychom jen měli více času!“ hořekoval Lehner.

„Čas!“ plácl se do čela Drake. „Úplně jsem na to zapomněl! Alexi, kolik nám zbývá času?“

„Potvrzuji, zbývá nám dvacet tři minut a čtrnáct sekund do začátku útoku.“

„Jakého útoku?“ zamračil se Eridias.

„Armáda se stáhla, aby celou oblast mohla vyhodit do povětří. Blíží se sem bombardéry s vodíkovými pumami – nemohl jsem s tím nic udělat.“

„A to mi říkáš až teď?!“

„Promiň, že jsem místo toho přemýšlel, jak mám říkat svému staršímu bratrovi!“

„Preferuji Eridia, člověk si za ty miliony let už nějak zvyknul. Dobrá, dobrá, nechte mě přemýšlet. Pokud si to vybavuji správně, musíme se dostat na druhý konec města k severojižní straně.“

„A jak to chceš udělat? Přivoláš nám galaktický taxík?“ namítal Drake. „Není tu kolem nic, co by připomínalo nějakou nadzemku nebo alternativní způsob dopravy.“

„Opravdu? Já vám to neřekl?“ usmál se potutelně Eridias a rozběhl se k okraji plošiny.

„Eridie, ne!“ vykřikla Kaira, bylo však pozdě, Eridias rozpřáhl ruce a skočil po hlavě do temných hlubin města.

„ERIDIE!“ křičel Drake, a spolu s ostatními se vrhl k okraji plošiny.

Náhle se jim cosi mihlo před očima, kolem nich svižně prolétl neznámý objekt a vznesl se několik desítek metrů nad plošinu, kde zůstal viset ve vzduchu.

„To si děláš…“ vyklouzlo Foxleymu, když pozvedl hlavu a viděl nad sebou levitujícího Eridia.

„Jak-jak-jak-,“ koktala Kaira.

„Zřejmě jsem se také zapomněl zmínit,“ smál se Eridias. „Říkali jsme tomu Logos. Je to telepatické pole, které umožní létat každému člověku v jeho dosahu. Stačí jenom pomyslet…“

Foxleyho nohy se lehce odlepily od země a jeho tělo se vzneslo do výšin vedle Eridia. „Tohle je super!“

„Jak to děláte?“ žasla Kaira.

„Jen si představ sama sebe jak létáš!“

Rázem se Kaira vznesla do vzduchu a s ní i doktor Drake.

„Tomuhle říkám revoluce v hromadné dopravě!“ usmál se matematik. „Autobusy se vám zdály příliš těsné, co?“ dodal a udělal ve vzduchu malou piruetu. „Zajímalo by mě, jak to funguje. Marku, tak na co čekáš? Chtěl jsi kus Atlantidy, tak tady ji máš!“

„Mně bude špatně,“ odplivl si Lehner a zavřel oči v usilovném soustředění. Když je znovu otevřel, už poletoval vedle svých společníků. „Jak se s tím přistává?“

„Jednoduše, prostě na to pomyslíte,“ pokrčil rameny Eridias. „Nemáme moc času, takže leťte za mnou!“ Jako šíp vystřelil mezi mrakodrapy a ostatní ho následovali. Kaira tomu stále nemohla uvěřit. Kolem ní se ve zběsilé rychlosti míhala světla domů, připadalo jí to strašně zvláštní, vzrušující, a přitom přirozené… stačilo jenom pomyslet a nabrala ještě větší rychlost, aby se pověsila těsně za Eridia. Bylo to tak snadné! Prosvištěli kolem severní strany pyramidy a začali klesat. Eridias pokynul svému doprovodu a společně se ladně snesli na plošinu vedoucí k obrovským dveřím vtesaným do skály. Takových těžkých vrat bylo kolem ve vápenci na tisíce.

Foxley vzrušeně zakřičel, když jeho nohy pocítily pevnou zemi.

„Kde to jsme?“ tázal se Drake, zatímco si narovnával brýle.

„Myslím, že budu zvracet,“ stěžoval si Lehner a snažil se zhluboka dýchat. „Vypadá to jako vrata od hangáru.“

„Musíme vyčistit vzdušný prostor nad Gízou, takže potřebujeme nějaké plavidlo.“ Eridias přistoupil ke dveřím, jež se před ním začaly pomalu otevírat a odkrývat technologické zázraky schované v podzemním depu. Záře světlometů před nevěřícnými zraky Eridiových společníků odhalila nablýskanou loď trojúhelníkovitého tvaru. Nebyla o mnoho větší než osobní letadlo. Její zaoblené křivky kladly důraz na co nejmenší odpor vzduchu, což z ní dělalo ideální stíhací letoun. Levitovala uprostřed hangáru, neslyšně a bez pohybu, jakoby ji tam Atlanťané zanechali teprve včera.

„Bojový stíhač třídy Vailyx, k vašim službám, vážení.“

„Nádhera!“ zaradoval se Drake. „Tedy, myslel jsem, že nám ukážeš něco mnohem… většího, ale i tak impozantní!“

„A co jsi čekal, Wille?“ ušklíbl se Lehner. „Enterprise?“

„Teď bude asi vhodná chvíle se zeptat, kdo z vás má letecký výcvik?“ obrátil se Eridias na své společníky.

Nastalo tísnivé ticho.

„Ale no tak! Někdo ho musí pilotovat, já už k tomu nemám dostatek sil.“

Seržant Foxley si nejistě odkašlal. „Mám-mám základní letecký výcvik.“

„Výborně!“

„Už je to ale dlouho, co jsem seděl za kniplem.“

„Neboj se, není to o nic složitější než samotné létání! Pojďte všichni za mnou!“

Rychle obešli Vailyx a zastavili se až před jeho zádí, kde z matně lesknoucího se pláště vystupovaly dvě podlouhlé trysky. Ačkoliv loď visela ve vzduchu, trysky se zdály být zcela neaktivní. Eridias zamířil pod Vailyx a nahmátl tlačítko ukryté u levého křídla. Ozvalo se mechanické cvaknutí, zasyčelo to a kus spodního trupu se odklopil, aby tak vytvořil vchod do útrob lodi. Eridias vystoupal po rampě, přičemž jeho společníci ho dychtivě následovali. Vnitřek Vailyxu se nijak nelišil od standardů atlantských lodí. Zářivě bílý oblý interiér spolu s dotykovými displeji a krystalickými měniči vytvářel zajímavou souhru umění a techniky.

„Je tu trochu těsno,“ postěžovala si Kaira, když se všichni namačkali na kruhovou konzolu, za níž byl kokpit s pilotním křeslem.

„Samozřejmě, tenhle letoun byl navržen pro dva lidi,“ odpověděl Eridias.

Foxley si všiml, že mezi křeslem a čelním sklem je místo jakéhokoliv ovládání tekutá vířící koule, veliká skoro jako fotbalový míč. „Nejsem si jist, jestli to dokážu ovládat.“

„Ovšemže to dokážeš, jsi přeci člověk! Běž, sedni si do křesla a polož obě ruce na ovládání.“

Foxley ho poslechl a usadil se do měkké bílé kůže. „Nejsou tu žádná tlačítka, jen ta děsivá koule.“

„To je neurální rozhraní, sevři ho rukama. No tak, neboj se.“

Foxley třesoucíma rukama chytil kapalnou kouli do dlaní. Jeho zornice se prudce rozšířily, jak se jeho mysl spojila s lodními systémy. Vše se ihned rozsvítilo, příšeří panující uvnitř Vailyxu pominulo a loď sebou mohutně zatřásla.

„Hej! Opatrně s ní!“ křičel Eridias. „Ještě nikam neletíme!“

„Tohle je neuvěřitelný!“ jásal Foxley, který hleděl přímo před sebe. „Je to, je to, jako bych byl sám tou lodí, cítím vaši váhu, kterou musím nést! Zatraceně neuvěřitelný!“

„Soustřeď se, sakra!“ spílal mu Eridias, jenž se musel při dalším otřesu chytnout Kaiřina ramene.

„Zhluboka dýchej, vyčisti si hlavu, ať tvá mysl může s lodí plně splynout. Doktore Lehnere, dokážete přečíst tohle?“ Přejel prsty po kruhové konzole a ta kolem sebe vytvořila interaktivní hologram.

„Můj bože, to je atlantské písmo!“

„Ano, ano, dokážete to přečíst?“

„Ukažte mi to… je to velice podobné fénické abecedě, patrně její dávný předchůdce. Tenhle řádek se vyslovuje nebut?“

„Nabut!“

„Zajímavé, je to jakýsi kříženec egyptského jazyka a fonetického písma, taková fonetická staroegyptština prosta jakýchkoliv ideogramů.“

„Takže to dokážete přečíst, doktore?“

„Ano, zajisté, chce to jen trochu cviku.“

„Výborně,“ usmál se Eridias a poplácal akademika po rameni. „Právě jste se stal operačním důstojníkem. Konzola je vaše. Dejte pozor na distribuci energie, bez Orichalcum jste závislí na výkonu rtuťového generátoru uvnitř lodi.“

„Ale já, já-“

„Vítejte na palubě, doktore,“ rýpl si Foxley. „Jak se odtud vůbec dostaneme?“

„Na druhém konci hangáru je tunel vedoucí až na povrch. Poletíte přímo naproti bombardérům, nesmí shodit ty pumy, je to jasné?“

„Počkejte, vy s námi nejdete?“ vytřeštil oči Foxley, až to s Vailyxem znovu silně otřáslo.

„Ne, já tu mám jinou práci, pamatuješ? Vyčistěte mi oblohu a já zatím vezmu Orichalk k pyramidě!“

„Nikam neletím, zůstanu s tebou!“ protestovala Kaira.

„Samozřejmě, má drahá, vypadám snad, že bych to zvládnul sám?“ hlesl Eridias a zachvátil ho další nával bolesti, až se mu podlomila kolena. Kaira s Drakeem se k němu okamžitě vrhli.

„My oba tady zůstaneme!“ převzal iniciativu Drake. „Postarejte se o ty bombardéry, my se zas postaráme, aby Eridias dokončil, co před tisíci lety začal. Kairo, odnes ho odtud!“

„Vem, vem s sebou zbraně z té skříňky naproti tobě,“ ukázal roztřesený Eridias. „Možná je budeme potřebovat.“

„Dobře,“ přikývl Drake a odňal z úchytů dvojici ručních zbraní, vybavené modrými krystaly na jejich pažbách. „Kairo, pomoz mu ven, prosím!“

Žena přikývla, vzala zesláblého Eridia kolem krku a opatrně sestoupili po rampě dolů.

„Alexi, kolik máme času?“

„Potvrzuji, zbývá deset minut a osm sekund do náletu.“

„Musíte sebou hodit!“ pokračoval Drake. „Bombardéry sem míří od severu, budou je kvůli Rusům pravděpodobně doprovázet stíhači, takže vám doporučuji přijít hodně rychle na to, jak se z té krásky střílí. Hodně štěstí, seržante!“

„Vám taky, doktore!“

„Marku?“

„Wille?“

„Víš, že mi loučení moc nejdou, takže to shrnu: Bylo mi nesmírnou ctí!“

Doktor Lehner se usmál a stiskl mu pravici. „Nápodobně, Wille, nápodobně! Tak jsme nakonec oba našli, co jsme po tak dlouhou dobu hledali, že ano?“

„Opravdu?“

„No ano! Já našel Atlantidu a ty… ty jsi našel jeho… Sbohem, příteli.“

„Sbohem, Marku!“ objal ho srdceryvně Drake.

*

Eridias s Kairou sledovali, jak Drake vystupuje z lodi, rampa se zaklápí a Vailyx se na místě obrací čelem k protější straně hangáru. Kaira ještě naposledy zamávala, pak se trysky s ohlušujícím burácením zažehly a Vailyx zmizel v temnotách tunelu.

„A kam máme namířeno teď?“ vyptával se Drake.

„Musíme pod pyramidu, je tam ovládací panel, kterým se řídí celý systém.“

„Takže k pyramidě!“ zatleskal Drake a vznesl se do vzduchu.

Eridiovi se ulevilo, jakmile se znovu vznášel na křídlech Logu, nezatížen gravitací ani ochablými svaly. Vše, co potřeboval k pohybu, byly jeho myšlenky. Vylétl z hangáru a zamířil si to rovnou do samého středu města, mezi shluk mrakodrapů, jenž obklopoval špici obrácené pyramidy. Ovládací panel byl zabudován do složitého mechanizmu s hexagonální podstavou. Vrchol pyramidy visel jen pár desítek metrů nad ním. Kaira přistála vedle Eridia a vzhlédla. Nacházeli se na střeše jedné z výškových budov a nad jejich hlavami se ze stropu táhl nejvyšší monument dějin starověku. Drake s údivem zjistil, že špice pyramidy není zcela uzavřená, zel v ní otvor, který umožňoval vstup do nitra celé stavby.

„Pyramida je úplně prázdná,“ poznamenal.

„Jde o její výjimečný tvar, nikoliv o to, co se v ní ukrývá,“ přikývl Eridias. Vytáhl z útrob své bundy Orichalk a opatrně jej vložil do útrob mechanizmu. Panel se rozsvítil a zaplavila ho známá tekutá hmota. Eridias do ní ponořil dlaň, přičemž celý mechanizmus se začal točit, cvakat, pulzovat, dokud z něj nevystřelil paprsek modré energie, který proletěl vrcholem pyramidy a zmizel v jejím dutém nitru.

„Co se to děje, Eridie?“ zhrozila se Kaira při pohledu na pulzující světlo.

„Navázal jsem spojení s pyramidou, bude mít teď dostatek energie k vyslání silného pulzu přes celou planetu.“

„Cítím v tom nějaké ale,“ zamračil se Drake.

„Pyramida se musí synchronizovat, to chvíli potrvá. Pak ale budu moci zadat frekvenci a uskutečnit přesun.“

„Bude to bolet, doktore?“ otázala se Kaira. „Myslím ten přesun mezi dimenzemi.“

„Já nevím,“ pokrčil rameny matematik. „Nikdy jsem nic takového nepodstupoval. Teoreticky se to stane tak rychle, že to ani nepostřehneme.“

*

Pouštní písek se rozlétl do všech stran, když Vailyx vyletěl z podzemního tunelu a zamířil si to kolmo mezi mračna.

„Potřebuji nějakou navigace, doktore,“ stěžoval si Foxley. „Letím úplně naslepo!“

„Už se na tom pracuje!“ vrčel Lehner, který zběsile prohledával rozvětvená menu hologramu.

„Depet, teyon… áá, bew, neboli místo, to by mohlo být ono!“ Zajásal a klikl na zelenou položku.

„To je lepší!“ uznal Foxley, jakmile se mu na čelních sklech kokpitu zobrazily podrobné mapy celé oblasti. „Teď by to chtělo ještě nějaké zbraně, prosím!“

„Vy pokoušíte štěstí, seržante!“

„Mám ve vás plnou důvěru.“

„Zapínám ventilační systém.“

„Co? Letíme přímo do jámy lvové, a vy se staráte o čistej vzduch?!“

„Dělám, co můžu, jasné?!“ bránil se Lehner, který mával rukama po ovládacím panelu.

„O-Ou!“

„Jaké o-ou, co tím myslíte, o-ou?! Seržante??“

„Zaznamenávám před námi třicet pět kontaktů, dva velké, to budou B-2 bombardéry, ostatní je doprovod, pravděpodobně Raptoři a F-16. Potřebuji ty zbraně hned, nebo nás roztrhají na cucky!“

„Ano, ano, mám to! O.D.I.N. aktivovány! Severský bůh války, že mě to nenapadlo hned!“

*

„Tady Griffon-2, máme tu kontakt na dvanácti hodinách!“ hlásil pilot stíhacího letounu doprovázejícího skupinu černých bombardérů. „Vzdálenost osm mil, rychlost dva tisíce uzlů! Zachytáváte ho taky? Můj bože, blíží se neuvěřitelně rychle!“

„Máme to radaru, Griffon-2!“ ozvalo se z vysílačky.

„Jsou to Rusové?“

„Zamítá se, je to příliš veliké! Griffon-2, máte povolení k pronásledování. Letky Rudý, Vulture a Tango, udržujte perimetr, chraňte B-2! Letky Griffon, Safir, Alpha a Sloan, dostihněte cíl!“

Šestnáct letadel se odpojilo od konvoje a vyrazilo vstříc blížícímu se Vailyxu.

„Zpomaluje to, Griffon-1, odjišťuju zbraně. Měli bychom to vidět-“

Oslnivě se zablesklo, jak Vailyx prolétl kolem stíhačky a jediným výbojem modrého světla jí roztrhal levé křídlo.

Kontrolky v pilotní kabině začaly zběsile blikat. „Griffon-2! Jsem zasažen, opakuji, jsem zasažen!Musím se katapultovat!“

Foxley vzrušením zaječel.

„O doprovod se nestarejte, seržante, musíme sundat ty bombardéry!“

„Jdu na to! Pevně se držte!“

„Je příliš rychlý! Zaměřuji ho! Rudý-4, Fox-1!“

„Rudý-4, tady Rudý-2 pověsím se mu za zadek!“

Vailyx prosvištěl letkou raptorů a přiblížil se tak na dostřel černých kolosů.

„Zaměřuji první bombardér!“

„ODINy jsou nabity!“ potvrdil Lehner.

Z Vailyxovy přídě vytryskly paprsky modrého světla, jež doslova rozpáraly celý trup letadla. Mohutná exploze otřásla nebesy.

„Zásah!“ radoval se Foxley. „První dole, zbývá ještě jeden!“

„Střílejí po nás! Blíží se tři rakety!“ křičel Lehner.

„Doufám, že jste kromě ventilace zapnul i umělou gravitaci!“

„Ano, proč?“

„Kvůli tomuhle!“

Vailyx prudce nabral výšku a několikrát se otočil kolem své osy, kličkujíc mezi dorážejícími stíhači, aby tak setřásl naváděné střely.

„Rudý-1, tady Rudý-3! Mohawk-2 byl sestřelen, opakuji, Mohawk-2 byl sestřelen, přišli jsme o jeden bombardér!“

„Rozumím, Rudý-3, mám toho zmetka na mušce!“

„Tady, Vulture-3, cíl je na mých šesti, mám ho přímo za ocasem!“

„Všem letkám, tady Rudý-1, palte dle libosti, nesmíme mu dovolit sestřelit Mohawk-1!“

Vailyx svižně manévroval mezi kulometnou palbou, rozžhavené střely však prorážely jeho plášť a působily značné škody.

„Jsme v křížově palbě, doktore! Má ta kráska nějaké štíty?“ stěžoval si Foxley, když se loď silně otřásla a ze stropu naň spadla sprška jisker.

„Štíty?! Tohle není Star Trek!“

„Toho jsem se obával!“

„Ze zadu se blíží devět raptorů!“

„Já je vidím, do prdele! Jsou všude kolem nás! Dobrá, vy otravové, chcete to po zlém, budete to mít po zlém!“

ODINy vzplály modrý světlem a začaly před sebou rozsévat naprostou zkázu.

*

„Jak jsme na tom?“ ptal se Drake.

„Už budu hotov,“ přikývl Eridias. „Synchronizace je téměř u konce, ještě nastavím jednotlivé frekvence a můžeme začít vysílat.“

„Ty hlasy…“ zamračila se Kaira. „Jsou stále hlasitější!“

Eridias sejmul ruku z ovládacího panelu a zaposlouchal se do šepotu provázeného temným, hlubokým vrzáním. „Dimenze se už prolínají… Brzy bude celá planeta roztrhána, musíme si pospíšit!“

Cosi kovového dopadlo nalevo od nich. Byl to odjištěný granát. Drake ho spatřil jako první, zaječel a strhl oba své společníky k zemi. Exploze vyhodila do povětří kus střechy, přičemž vážně poškodila celý ovládací panel.

„Jste všichni celí?!“ ptala se Kaira.

„Co to, k čertu?!“ klekl Eridias.

Ozvala se střelba a kolem jejich hlav začaly svištět kulky.

„To je Heller!“ řval Drake. „Je na druhé straně mrakodrapu!“

„Ten chlap je osina v zadku,“ stěžoval si Eridias.

„Jak se mu podařilo se sem dostat?“

„Nemám tušení, Kairo! Možná nás viděl létat! Jak jsem řekl, pokud jsi v dosahu telepatického pole, stačí jenom pomyslet!“

Drake podal Kaiře zbraň a sám druhou namířil proti útočníkům. Z hlavně vylétl modrý záblesk doprovázený návalem horka. „Já s Kairou je zaměstnáme, dokud nebudeš hotov se zadáváním frekvence!“

„Konzola je rozbitá, nemůžu dokončit synchronizaci!“ křičel Eridias, jenž se kryl před střelbou za ovládacím panelem.

„Musí přeci existovat ještě jiný způsob, jak tu zatracenou věc zprovoznit!“

„Existuje! V nitru pyramidy je rekonfigurační platforma, stojící v cestě našemu paprsku. Kdybych se tam dostal, mohl bych odtamtud spustit vysílání! Někdo ale musí hlídat Orichalk, přenos energie se nesmí přerušit!“

„Dobrá, běž!“ pobídla ho Kaira. „My je tu zdržíme!“

„Doufal jsem, že budeme mít víc času na rozloučení… bratře!“ usmál se Drake a vyskočil z úkrytu, aby znovu opětoval palbu.

„Udělej pro mě laskavost ano? Nenech si ustřelit hlavu. Ne, že by tě znovu nenarostla, ale… pekelně to bolí! Hodně štěstí!“

„Počkej!“ vyhrkla Kaira, avšak bylo již pozdě, Eridias se vznesl do vzduchu a prolétl otvorem do nitra pyramidy.

„Zatím jsem jich napočítal sedm!“ přemítal Drake. „Tři jsou přímo naproti nám, kryjí se za těmi schody, ostatní spolu s plukovníkem postupují po levém střešním okraji! Chtějí se dostat k Orichalku!“

„Co navrhuješ?!“

„Zůstaň tady, postarej se o ty zmetky před námi, já si to jdu vyřídit s Hellerem!“

„Jsou v přesile, rozcupují tě na cucky!“

„Já jsem teď armáda jednoho muže, pamatuješ?!“ zamrkal na ni Drake a vznesl se do výšky, odkud začal po dotírajících Američanech nemilosrdně střílet.

*

Vailyxem otřásl další silný výbuch.

„Dostávaj se skrz vnější plášť, sakra, jsem tu jak na střelnici!“ stěžoval si Foxley. „Jak jste na tom s těmi štíty, doktore?“

„Říkal jsem vám- počkejte chvíli!“ Na hologramu začala zběsile blikat červená položka. „Systém mně nabízí nějaký druh protiopatření, je to… je to… odpuzující… ne, počkat, tlumící pole!“

„Tlumící?! Tlumící zní moc dobře! Zapněte to, krucinál!“

Jakmile Lehner vykonal, oč ho seržant Foxley žádal, veškeré nárazy a chvění přestaly. Tlumící pole eliminovalo kolem lodi veškerou příchozí energii včetně té kinetické. Dorážející kulky a naváděné střely se tak v jeho blízkosti staly neškodným cinkajícím kovem.

„To je mnohem lepší!“ zamlaskal uznale Foxley.

„Jsme pouhé dvě míle od pyramid,“ podotkl Lehner při pohledu na holografickou mapu. „Teď, nebo nikdy, seržante.“

„Dobrá, je na čase dokončit naši práci. Jsem na dostřel.“

„Zbraně nabity.“

Noční oblohu rozzářila další oslnivá exploze, když druhý bombardér podlehl útoku ODINů.

*

Eridias se řítil vzduchem ke svému vytouženému cíli – vzdálené platformě, připevněné přímo uprostřed celé struktury. Čím blíže jí byl, tím hlasy sílily. Vše se kolem něj začalo chvět a probleskovat, jakoby prolétal divokou bouří. Věděl, co to znamená, věděl, že hranice této reality ztrácí soudržnost, a pokud se k platformě nedostane včas, bude vše ztraceno. Byl tak blízko! Už natahoval ruce, připravuje se tak k dosažení rekonfigurační stanice, když vtom ho neznámá síla popadla za břicho a mrštila jím přímo do jedné z probleskujících trhlin.

Ucítil pod sebou pevnou půdu. Vzhlédl. Nad ním v černé nicotě vířila pravodstva vesmírů. Kusy planet, zhuštěné hmoty, vyhaslá slunce i substance nejvyššího zasvěcení rotovaly kolem svých souputníků a tvořily fantaskní scenérii, pohybující se obraz malovaný štětcem zvráceného umělce. Eridias zatajil dech, protože mu bylo hned jasné, kde se právě nalézá. Sem ústila každá černá díra ve vesmíru, chrlící do nekonečného prostoru vše, s čím Boží plán již nepočítal. Bylo to Limbo, čtvrtá dimenze, vězení posledního z Elohim. Eridias stál na travnaté planině, která se zdála být součástí mnohem většího kusu země plovoucího ve vzduchoprázdnu. Naproti němu se v údolí shromaždovala ohromná armáda, plná prapodivných tvorů toužících znovu zaujmout své místo v Univerzu. Eridias poznával jen některé z nich. Mezi bojovými liniemi zahlédl Xhumzy, Lyranské obry, elfí válečníky, dullahany, pisklavá stvoření malá jako oblázek i okřídlená monstra cvakající děsivě zuby. A v čele té tisícové armády, oděn do rozevlátého černého hávu, stál sám Lughnas Samhildanach, poslední Elohim a král Starého světa. Ostré rysy jeho bezvousé tváře rámovaly dlouhé havraní vlasy plné třpytu. Byl vysoký, na smrt pobledlý a vyzáblé prsty měl ověšené zářícími šperky zhotovenými z hvězdného prachu a září supernovy.

Jakmile si vojsko všimlo Eridiovy přítomnosti, propuklo ve válečný ryk.

„Zřejmě jsem dorazil na špatnou párty,“ utrousil Eridias. Stál proti obrovské přesile bezbranný, vyčerpaný a na pokraji fyzického i duševního zhroucení.

Lughnas se mu vydal vstříc s nečitelným, kamenným výrazem. Chvíli kolem něj mlčky chodil, jakoby se nemohl nabažit, že ho konečně má před sebou, zlomeného a na pokraji smrti. Poté promluvil. „Luine, Eridias! Kolik je to pozemských let, co jsme se neviděli?“ Jeho hlas byl tichý, skoro až sípavý, drásal mysl a odkrýval nejhlubší tužby lidského srdce.

„Jestli má tohle být večírek na přivítanou, řeknu ti, překonal jsi veškerá moje očekávání!“

„Poklekni, když mluvíš se Stvořitelem třetí dimenze!“

„Pokud si dobře pamatuji, bylo vás na to osm!“

„Klekni!“

Lughnas ukázal prstem do trávy a Eridiovi se podlomila kolena. „Proč-proč bych zrovna tobě měl prokazovat úctu?“ prskal a snažil se vymanit ze Stvořitelovy moci. „Představuješ vše, čím pohrdám!“

„To bude možná tím, že jsme si tolik podobní, můj chlapče! Oba se nezastavíme, dokud nedostaneme to, co chceme! Půjdeme přes všechny překážky, vykonáme, co bude nutné! Jsi pro mne jako syn, Eridie! Opravdu jím jsi! To já jsem přinesl život na tuhle planetu, to já jsem srazil hmotu, aby dala vzniknout prvním světům!“

„Už jsem jednoho otce měl a nebyl o moc menší parchant, než jsi ty!“

„Vůbec ses nezměnil. Popravdě jsem rád, že spolu uzříme konec. Ano, Eridie, budeme stát na této svaté půdě a sledovat, jak Země hoří!“

„Děláš velkou chybu, když se stavíš proti Božímu plánu.“

„Ne! Boží je plán je špatný!“ zahřměl Lughnas a jeho hluboké temné oči se rozzářily do ruda. „Nikdy se mu nepodřídím, slyšíš? Nikdy! Co je dobrého svázat celou existenci univerzálním zákonem, jenž zakazuje možnost svobodného rozhodnutí! To není boží láska, to je tyranie! Copak nevidíš, co se tady snažím vybudovat? Chci dát Univerzu možnost vlastní vůle, zbavit se toho nesmyslného cyklu, těch posloupností, omezení a předefinovaných událostí! Přináším do řádu chaos, abych nastolil skutečnou svobodu!“

„A jablko ze stromu poznání bys tam neměl? Docela mi vyhládlo.“

*

Drake se vypotácel zpoza střešního okraje a ukryl se před Hellerovou střelbou za ovládacím panelem. Jeho košile byla nasáklá krví, v pravé noze měl dokonce zabořený šrapnel od granátu.

„Můj bože, co se ti stalo!“ zděsila se Kaira, když viděla otevřené rány na jeho zádech.

„Párkrát jsem to schytal. Ale neměj obavy, hojí se to rychle.“

Kaira pohotově opětovala palbu. „Kolik jsi jich dostal?“

„Všechny, zůstal tam jenom Heller! Ten chlap má zatraceně tuhej kořínek! Nějaké zprávy od Eridia?“

Kaira zavrtěla hlavou.

„Sakra, už to trvá více jak patnáct minut! Dobře, musíš jít za ním, já se tu postarám o Hellera!“

„Jsi si jistý?“

„Ano, možná upadl do bezvědomí. Najdi ho!“

„Nandej mu to i za Kasama, prosím!“ přikývla Kaira a vylétla vzhůru do srdce pyramidy.

Drake pevně sevřel paprskovou zbraň, odhodlán k dalšímu útoku, avšak tentokrát byl rychlejší Heller. Snesl se z výšky a uštědřil matematikovu silnou ránu do břicha, což Drakeovi vyrazilo zbraň z ruky.

„Opět se setkáváme, doktůrku,“ zazubil se Heller. Zdravou rukou ho popadl za vlasy a surově s ním praštil o ovládací panel. „Neberte si to příliš osobně, ale stojíte mi v cestě!“

Drake se sesunul k zemi, lapaje po dechu. „Co-co vám za to slíbil, hm?“

„Do toho vám nic není!“ zavrčel Heller, zatímco si vyměňoval prázdný zásobník.

„Nic vám nedají, vy blbče! Všichni jsou mrtví!“

„No, když už jste to zmínil…“ uculil se Heller a zmáčkl spoušť.

*

Lughnas se podíval Eridiovi zpříma do tváře a v koutcích mu pobaveně zacukalo. „To mě přivádí k jedné nedořešené záležitosti mezi námi. Předpokládám, že máš u sebe něco, co patří mně. Kde je Orichalk, Eridie? Kde je můj bratr?“

„Vyliž si!“

„Samé plané řeči! Myslíš si, že máš nějakou naději? Podívej se na sebe! Jsi slabý, zraněný, tvé zchátralé tělo po všech těch letech konečně poznává, jaké to je čelit jisté smrti. Jsi sám!“

„On není sám!“ ozval se hluboký hlas za jeho zády. Eridias se ohlédl. Stál tam na kopci statný muž oděn do bílé záře. A další se nepřestávali zjevovat. Z nebes na planinu přilétaly koule světla, měnící se v postavy opředené průsvitným šatstvem, černými výpary, dokonce i vodní tříští. Eridias tomu nemohl uvěřit, během krátkého okamžiku tam stálo v řadě jedenáct bytostí, z nichž všechny měly bílé vlasy a zářivě modré oči jako on. „Vy jste Děti Času!“

„My jsme Děti Času! Pohleď, jsi Dvanáctý, jenž prošel branou a stal se nástrojem Božího plánu, já jsem První!“ pravil sebejistě muž. „S naším návratem se cyklus uzavírá!“

Lughnasovo chřípí se zachvělo v návalu nesmírné záště. Aniž by vyřkl slova, otočil se a zamířil zpátky ke svým vojskům.

„Vy-vy jste děti, které byly do portálu poslány přede mnou!“ žasl Eridias. „Myslel jsem, že jste mrtví!“

„Každý z nás byl poslán napříč Univerzem, abychom nabyli zkušeností a v plné síle se znovu shledali na bitevním poli. Tak to bylo zamýšleno.“

„Zamýšleno kým?“

„Božím plánem přeci. Bůh je možná mrtev, avšak jeho vůle stále koluje v našich žilách, ve všem kolem nás. Viděl jsem dvanácté království, kde před dávnými věky dlel tvůrce Všehomíra a zdálo se mi prázdné, lačnící po životě. Je na čase, abys i ty dokončil svou cestu, která ti byla přisouzena. Vrátíš se zpátky na Zemi!“

„Jak? Stojí proti nám celá armáda!“ namítal Eridias, v očích se mu odráželo světlo sálající z nahého těla jeho ochránce.

„Poslední bitva si vyžádá mnoho obětí, leč my jsme na ni připraveni!“ První pozvedl ruku a prsty mu začaly olizovat bílé plameny. „Nejsi jediný, kdo se narodil s výjimečnými schopnostmi!“

„Moje nesmrtelnost!“

„Ano, každý z nás dostal do vínku vše, co potřeboval ke splnění svého úkolu.“

Vojsko na protější straně planiny hlasitě zaryčelo a v čele s Lughnasem se jim rozeběhlo vstříc.

„Drž se u mě!“ přikázal Eridiovi První a zvolal na své druhy ve zbrani. „Hněv Stvořitele se blíží, avšak my se nezalekneme! Je nás dvanáct, leč stojíme zde jako jeden, odhodláni se bít za věčný cyklus! Za děje, které se staly a teprve stanou! Za Boží dílo, jež je dílem naším! My jsme armáda Dvanácti!“

Země se chvěla pod nohama tisíců nepřátel. Lughnas štval svého dračího oře proti bílému světlu, Xhumzové křižovali oblohu ve svých talířovitých lodích, vše uvězněné a ztracené se řítilo proti nim.

První chytl Eridia za loket a mrštil jím do výšky, jakoby snad nebyl o nic těžší než stéblo trávy. Vyletěl vysoko nad planinu, odkud viděl, jak se obě vojska střetla za oslnivého záblesku. Poté vše potemnělo a v příštím okamžiku si Eridias uvědomil, že leží na rekonfigurační platformě v samém středu pyramidy. Chtěl vstát a zadat do ovládacího panelu potřebnou frekvenci, avšak nedostávalo se mu sil.

„Vypadá to, že raptoři se vracejí zpátky na základnu, doktore!“ oznamoval Foxley. „Vyhráli jsme!“

„Budu oslavovat, až s tím bezpečně přistaneme,“ ušklíbl se Lehner.

Vailyx se náhle prudce otřásl.

„Co to bylo, krucinál!“

„Vlítli jsme do nějaké silné turbulence!“ křičel Foxley. „Můj bože, vidíte to taky?!“

Kolem nich se rozpoutala děsivá bouře. Nebesa se otevřela a na Zemi proudily tisíce xhumzských lodí, pronásledované bílými záblesky.

„Dimenze se slévají do sebe!“ zděsil se Lehner. „ Blíží se k nám dvacet kontaktů! Zvedám tlumící pole!“

Před Vailyxem se mihnul obrovský padající obr soupeřící v letu s bytostí utkanou z čirého světla.

„Možná jsem už přetaženej, ale právě jsem spatřil zářícího chlápka, co si to rozdává s kyklopem!“

„Soustřeďte se, Foxley, musíme se odtud dostat!“

„Moje řeč!“

Vailyxem trhla silná exploze na pravoboku.

„Jsme pod těžkou palbou!“ hlásil doktor Lehner. „Xhumzské lodě se na nás pověsily! Ztrácíme příliš energie k udržení tlumícího pole!“

*

William Drake se vymrštil a skočil plukovníkovi za krk. Heller, který byl k němu dosud otočen zády a snažil se vyndat Orichalk z úchopného mechanizmu, se svalil na zem a začal s matematikem urputně zápasit.

*

„Eridie, vzbuď se!“

Otevřel oči a nad sebou uviděl Kaiřin umouněný obličej. Usmál se. „Pomůžeš starci vykonat poslední úkol?“

„Jak dlouho to potrvá?“

„Pouze chviličku, zavádím poslední instrukce.“

*

Heller se ohnal pěstí a složil svého soupeře na lopatky. „Máte ale tuhej kořínek, doktůrku! Jak jste živej, tak jste otravnej!“ Vytáhl z opasku dlouhý armádní nůž a přiložil ho Drakeovi ke krku. „Tak by mě zajímalo, jestli, když vám uříznu hlavu, naroste vám další? Nebo bychom to měli nejdříve zkusit s něčím daleko snazším k řezání?“ Heller Drakeovi nemocnou rukou sevřel pevně hrdlo a tu zdravou mu i s nožem přiložil do rozkroku.

„Alhhrr!“

„Copak jste to říkal?“ olízl se Heller a trochu povolil sevření, aby Drake mohl škemrat o milost.

„ALEXI!”

„Potvrzuji!“ Z holoprojektoru připevněném na Drakeově rameni vytrysklo modré světlo přímo do plukovníkových očí. Drake jednal rychle. Vší silou praštil oslepeného plukovníka do zlomené ruky, čímž se vymanil z jeho sevření. Poté se jedním skokem překulil k panelu, aby sebral svou paprskovou zbraň, zamířil a střelil Hellera přímo do srdce. Plukovník propukl v děsivý řev, dokud ho koncentrovaný výboj energie neproměnil na hromádku popela.

*
„Tlumící pole je vyřazeno!“ křičel Lehner, zatímco kolem něj sršely jiskry. „Nemáme dostatek energie na jeho provoz, systém po mně chce, abychom se připojili na Orichalcum!“

„Orichalcum?! Nemám ponětí, co to je!“ kroutil hlavou Foxley.

„Trup to už dlouho nevydrží! Levý motor vypadl!“

Vailyxem otřásl další náraz, až doktor Lehner přepadl přes svou konzolu a ta se vzňala.

Foxley pustil řízení a vrhl se ke zraněnému. „Jste v pořádku?“

„Nic mi není, jen pár odřenin. Vaše ruce!“

Foxley se podíval na své dlaně, které se barevně mihotaly. „Ty-ty vaše taky! Všechno mizí!“

Doktor Lehner se zasmál „On to dokázal! Naše frekvence se mění, celá Země se rozplývá!”

00:01, 21.12.2012

Eridias klesl k zemi, přímo do Kaiřiny náruče. Paprsek energie proudil pyramidou, přinášeje do jejího nitra píseň, co změní svět.

„Hádám, že tohle bude naše poslední sbohem,“ pohladil ji po tváři.

„Vydrž, brzo budeme na jiném místě!“

„Žil jsem… příliš dlouho. Dopřej mi trochu klidu…“

V Kaiřiných očích se zatřpytily slzy.

„Ha, há!“ usmál se Eridias. „Co bylo dříve, vejce, nebo slepice?“

„Člověk!“ odpověděla bez váhání Kaira.

Stěny pyramidy začaly mizet.

„Ne-neboj se, zase mě uvidíš! Všechno to teprve přijde, Velký Křach, zlatý věk Atlantidy, Orichalková válka, všechno to uvidíš! A než se naděješ, budeme spolu zase ujíždět káhirskými ulicemi.“

Kaira srdceryvně plakala. „Nechci, abys mě taky opustil!“

Eridiovy rty se pohnuly, chtěl jí toho ještě tolik říci, ale už se mu nedostávalo sil. Dech mu slábl, pak se jeho tělo křečovitě vzepjalo, přičemž se mu modrá skvrna rozšířila po celém těle. Naposledy jí pevně stiskl ruku, hlava mu klesla a vše pohltila tma.

KONEC

(je pouze Začátek)

Napsal: Šimon Šedivák
Korektury: Pavla Lžičařová
Odborná konzultace: Michal Trnka, Petr Žák

Videa, tapety, dokumenty, všechny díly ke stáhnutí v různých formátech a spoustu dalšího kolem seriálu naleznete na www.horizontudalosti.cz.

Milí čtenáři, rádi bychom vám poděkovali za pozornost, kterou jste po deset měsíců Arcadii věnovali. Snad vás náš projekt potěšil a pobavil. Neváhejte se s námi v komentářích podělit o vaše názory, jsme rádi za každou zpětnou vazbu. Budeme se těšit na viděnou, protože „konec je pouze Začátkem…“ Šimon Šedivák a redakce Fantasy Planet