Omyl

Další z povídek, se kterou Jiří Hons uspěl v Ceně karla Čapka. Vypráví o muži, který si zuby nehty brání kdesi v australské poušti své velké tajemství…

Jefferson se, zpocený a udýchaný, konečně vydrápal na vrchol pahorku a od srdce si zanadával. Střední Austrálie je tak hnusná! Vedro a nic než vedro, žádná voda a o dešti si můžete nechat jenom zdát. A k tomu ten všudypřítomný písek, který se vám lepí na zpocené tělo a způsobuje příšerné svědění. Navíc leze do očí, do spacáku, do zásob, dostane se úplně všude. Fuj! Čert aby to spral! Zasranej život!

Olízl si popraskané rty, zalezl do stínu, který jako smilování Boží objevil pod jakýmsi miniaturním převisem a z kapsy vytáhl dalekohled. Zatímco se pomalu vydýchával a uklidňoval, pozoroval soustředěně okolí. Podle domorodců by jeskyně měla být někde tímhle směrem-mezi těmi roztroušenými červenými skalami. A v ní… Ani se neodvažoval domyslet.

Jestli to tam doopravdy je, nebude už muset do konce života hýbnout prstem. Bude mít víc prachů než Bill Gates. A ta coura uvidí, že udělala chybu, když mu utekla s prachatým dědkem ze Sydney. Možná se k němu bude chtít vrátit, ale on ji nemilosrdně odkopne. Anebo ne? Že by jí odpustil? To si ještě musí rozmyslet…

Mezi zuby mu zaskřípal písek a on ho vyplivl. Kurva, takhle hlt piva kdyby byl. Chlazená plechovka s pivem… Odšrouboval víčko polní láhve a napil se zteplalé vody chutnající po plechu. Aspoň něco.

Sundal si klobouk, aby nechal mírný vánek, který se na chvíli zvedl, osušit své propocené, nakrátko ostříhané vlasy, když tu náhle zpozorněl. Náhodou se zahleděl směrem ke svému tábořišti a jižně od něj, až na obzoru, spatřil ostrý světelný záblesk. V místě, kde nemělo být vůbec nic, od čeho by se mohlo takhle odrážet světlo. Měla tam být jen nekonečná rudá poušť.

Zaostřil dalekohled a jeho podezření se potvrdilo. Malý obláček prachu na jižním obzoru ho o tom ujišťoval bez sebemenších pochybností. Někdo jede k jeho táboru!

Vyskočil jako uštknutý a rozběhl se ze stráně dolů. Pohled mu mu přitom zabloudil ke skalám – a on ji spatřil. Svou vytouženou jeskyni, kvůli jejímuž tajemství se plahočil tisíce mil až do středu pouště.

V tu chvíli samozřejmě zakopl a kutálel se až dolů, k úpatí svahu.

Tam si vymnul písek z očí a prohmatal celé tělo, jestli si snad něco nezlomil. Měl štěstí, zjistil jenom pár pohmožděnin a odřenin, nic, s čím by si neporadil.

Zarazil se na místě a přemýšlel, co dál. Konečně ví, kde ta jeskyně je! Jestli je to tedy ona. Ale to určitě bude, protože široko daleko žádná jiná není, a navíc – tahle je skoro přesně tam, kde říkali domorodci.

Lidé blížící se k jeho tábořišti mu ale nedali pokoj. Co když mu chtějí jeho objev vyfouknout? To by skončil jako bezdomovec někde v Alice Springs, pokud by se tam ovšem přes poušť dostal – jeho džíp už byl přes týden mimo provoz a on zaboha nemohl přijít na to, proč.

A i kdyby ho nakrásně opravil, už by stejně neměl žádné peníze na živobytí. Na nákup výstroje a výzbroje pro pobyt v poušti padlo celé jeho hubené bankovní konto. Znovu se rozběhl.

Tábor nebyl daleko, ale příchozí v Range roverech tam byli mnohem dřív. Já debil, proč jsem ten džíp už dávno neopravil, proklel se Jefferson.

Když konečně doběhl, seděli před jeho stanem na jeho židlích a popíjeli u jeho stolu brandy z placaté plechové lahve. Byli čistě oblečení, dobře ozbrojení a bylo jich pět. Věděli, že mají převahu, a to vědomí se jim drze blýskalo v očích.

„Co tady chcete,“ řekl udýchaně Jefferson a položil dlaň na rukojeť své pětačtyřicítky.

„Promiňte, že jsme sem tak vpadli,“ usmál se na něj ironicky vysoký modrooký blonďák s nožem v botě a brokovnicí na klíně, „ale potřebujeme od vás takovou malou radu.“

„Koukejte rychle vypadnout,“ vyjel na něj Jefferson. „Tohle je můj tábor!“

Nejstarší z těch pěti, asi šedesátiletý muž s orlím nosem, se pobaveně zavrtěl na židli.

Váš tábor? Tak vy jste si tohle místo koupil?“ V jeho hlase zazníval posměch.

„Do toho vám nic není,“ utrhl se Jefferson. Jeho vztek rostl zběsile rychle a on se ho ještě snažil vědomě podporovat. Věděl, že se mu tak dostane do krve z nadledvinek více adrenalinu a on bude mít v případném střetu větší šanci na přežití. Sevřel pevně revolver v pravici, ale z pouzdra ho ještě nevytáhl.

„Koukejte vocaď vysmahnout, jinak budete mít velký problémy,“ pohlédl tomu muži zpříma do očí. Jejich chlad ho zarazil. Muž na něj hleděl naprosto lhostejně.

„To nepůjde, pane Jeffersone. Ano, já znám vaše jméno. Řekli mi ho domorodci. A taky mi řekli, po čem pátráte. Máte smůlu, pane Jeffersone,“ zamával ve vzduchu kusem orazítkovaného papíru.

„Tohle je kupní smlouva na celý tenhle kus země od obzoru k obzoru. Posvátná jeskyně je moje,“ řekl samolibým hlasem, „a vy nám řeknete, kde ji hledat. Hoši…,“ pokynul svým společníkům a tři z nich se pohnuli směrem k Jeffersonovi.

U pasu se jim houpaly patnáctiranné samonabíjecí Beretty a Jeffersonův jednočinný šestiraňák zřejmě nepovažovali za rovnocennou zbraň. Byli si jisti sami sebou.

„Co to má znamenat,“ vyhrkl Jefferson, ale věděl to moc dobře. Ten hajzl to tady všechno koupil a teď je jeskyně jeho. Sice neví, kde přesně leží – to ale může vytlouci z něj. A pak ho nechá zabít, protože tady široko daleko není ani živáčka, natož policajta. Musí být rychlejší. To je jeho jediná šance.

Jeden z těch tří stačil udělat nepatrný pohyb k pouzdru s pistolí, ale to už měl těžký pětačtyřicítkový projektil z Jeffersonova revolveru uprostřed hrudi. V celé Austrálii byste našli málokoho, kdo by se mohl Jeffersonovi v zacházení se zbraněmi rovnat. Byl to jeho koníček. A teď se mu zatraceně hodil.

Zbylí dva útočníci se užasle podívali na svého mrtvého kumpána, a to se jim stalo osudným. Každý z nich koupil po jednom projektilu a zhroutil se bez hnutí k zemi. Šestnáctigramová olověná střela je prevít. Neproletí skrz, ale zůstane uvnitř těla a nadělá tam pořádnou paseku.

Vysoký blonďák stačil posuvným předpažbím brokovnice dostat do komory náboj, ale to už mu Jefferson mířil mezi oči.

„Nech toho,“ ucedil výhrůžně mezi zuby. Blonďák ho ale neposlechl. Svalil se i s židlí na zem a naivně si myslel, že tím získá zlomek vteřiny potřebný k výstřelu.

Jefferson něco podobného čekal. Přečetl si to v jeho očích. Ani nemusel moc mířit, byl blízko. Blonďákovy vlasy změnily barvu ze slámově žluté na temně rudou. Jeho ruce sebou ještě několikrát cukly a byl konec.

Nejstarší z pětice, kupec pozemku, reagoval sice nejpomaleji, ale ostatní od jeho osoby odvedli pozornost, takže nakonec získal víc času, než se Jeffeesonovi mohlo hodit.

Během blonďákova marného pokusu se svalil na duhou stranu a vytáhl z podpažního pouzdra v chromu vyvedenou, zlatem tepanou devítku Smith & Wesson. Zamířil a stiskl spoušť. Jefferson si toho všiml pozdě. Zkusil sebou seknout o zem, ale dostal to do pravého boku. Vystřelil také a pak ještě jednou. I přes palčivou bolest v boku se trefil oběma ranami. Muž protočil panenky a zabořil svůj hrdý orlí nos do písku pouště.

Nepotřebný revolver vypadl Jeffersonovi z dlaně. Jeho pozornost se teď obrátila ke krvácející ráně v boku. Nebylo to nic strašného, střela prošla skrz a nejspíš nezasáhla žádný životně důležitý orgán. To by už poznal. Použil dezinfekci a přiložil vojenský tlakový obvaz ze své lékárny. Bude to dobré. Časem.

Než všechny zakopal, trvalo to týden. Rána v boku pálila jako čert a nemohl se moc namáhat.  Když se konečně dal do kupy, nasedl do jednoho ze dvou jejich Range roverů a rozjel se ke své jeskyni.

Kupní smlouvu roztrhal před dvěma dny, majitel už stejně neexistuje, takže se nic neděje. Někde schová jejich auta a až je úřady prohlásí za mrtvé, kus země okolo jeskyně si koupí. Bude to sice nějaký čas trvat, ale zatím tady bude vartovat a s každým čmuchalem naloží stejně jako s nimi. Pokud ovšem jeskyně obsahuje to, co hledá. Právě to teď musí zjistit.

Naštěstí měl velmi dobrý orientační smysl, a tak ji našel poměrně brzy. Byla asi tak v polovině svahu o sklonu nějakých šedesáti stupňů.

Slušnej krpál, pomyslel si. Zastavil, vypnul motor a vyšplhal nahoru.

Přivítalo ho přítmí a příjemný chládek. Stěny, strop i podlaha jeskyně byly pomalovány typickými kresbami australských domorodců. Na většině z nich figurovaly bytosti s ocasem a anténami na zářící hlavě.

Jsem na správné stopě, uvědomil si potěšeně. Rozsvítil baterku a vydal se dál do útrob jeskyně. Tam to konečně spatřil.

Tajemnou bránu do jiného světa, kterou zde kdysi zapomněli bohové. Bránu, skrz kterou se dalo projít do jiné, šťastnější úrovně existence. Do světa, kde lidem nic nechybí a kde žijí věčně. Mnohé domorodé kmeny tudy prošly na druhou stranu. Nikdo z nich se nikdy nevrátil, což bylo pro Jeffersona dostačujícím důkazem toho, že na druhé straně je to mnohem lepší než zde, na Zemi. V pustině australské pouště zůstala jen hrstka domorodců, kteří se báli přejít.

Ubožáci! Strašpytlové! Ale právě díky jim teď byl Jefferson potencionální boháč. Jednou se bude topit v penězích-až to tu koupí a zavede sem novináře. Za tučné vstupné, samozřejmě. Teď si šel prozatím prohlédnout bránu zblízka.

Byl to jednolitý kovový rám stříbřité barvy, široký asi dva metry a vysoký bezmála pět. Stál uprostřed jeskyně a nebylo skrze něj vidět na protější stěnu, protože jeho vnitřek zářil měkkým modravým světlem. Vedle stál hranol ze stejného kovu, popsaný neznámým písmem.

Jefferson vzal do ruky kámen a hodil ho proti vnitřku rámu. Nic. Žádný zvuk dopadu na zem. Kámen zůstal někde tam.

Přiblížil se k bráně a pocítil příjemné šimrání na špičkách prstů. Co kdybych se podíval na druhou stranu? napadlo ho.

Kdybych přinesl nějaký předmět z jiného světa, vydělal bych hned ze začátku mnohem víc! S vidinou ohromného bohatství vstoupil dovnitř.

Škoda, velká škoda, že si nedokázal přečíst nápis na hranolu vedle jeho domnělé brány.

Stálo tam totiž: Mimoprostorový drtič odpadků. Používejte opatrně. Odstraňte z dosahu dětí.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

15 komentářů

  1. Tak to mě teda hustý nepřipadá, jestli se takové povídky umísťují v CKČ… Vždyť celá ta epizodka s přepadem je tam vložená “na sílu”, pro vyznění pointy nemá pražádný význam, je tam z prostého důvodu – povídka by bez toho byla na dvacet řádků. Ale aspoň tu není vidět žádný spisovatelský neum.

  2. Abych řekl pravdu, napsal jsem tu povídku jako příběh o tom, co se může stát když člověk něčemu slepě a naivně věří a je pro to schopen udělat cokoliv…

  3. To Hons
    Ja jsem to tak teda pochopil a pointa mi prisla jako mily bonus navic 🙂 Priste ale doporucuji nevysvetlovat vlastni tvorbu, ta hovori za autora sama. 🙂 Nad kriticke komentare je treba se povznest a misto vysvetlovani se spise vhodne zamyslet se nad tim, proc si ctenar neodnesl z povidky to, co mel, a snazit se prijit, zda je to chyba jeho nebo autora. 🙂 Omlouvam se za tohle rypnuti, ale myslim, ze to zaroven poslouzi spouste zacinajich autoru.

  4. Cetl jsem tuto povidku uz drive, ale kdyz jsem ji nalezl zde, neodolal jsem a znovu si ji precetl. Znovu jsem si vychutnal autoruv styl, ktery povazuji za bezvadny, ovsem konec me stejne jako minule prilis nenadchl. Skoda, ze autor nedava do obehu nove povidky.

  5. mám rád krátké povídky, jenže bohužel málokteré mají tak silnou pointu, aby je člověk vychvaloval.

  6. No, povidka zacinala docela poutave, ale ten zaver stal za velky kulovy. Prominte, ze to tak rikam, ale vazne myslim, ze by bylo lepsi, kdyby ten konec byl jinej.

  7. Náhodou…
    Mě se ten konec hrozně moc líbil…Co člověk neudělá pro prachy 🙂

  8. Obávám se, že já bych toho byl klidně shopnej:)

  9. Podleme moc pekne napsane.Konec pak k cele povidce kontrastuje…no, velmi.Zato jsem se u neho vyborne pobavil:)

  10. Dobré!
    Mě se to líbilo celé. Bylo to pěkně napsané, napínavé, se správnou, skoro westernovou atmosférou a konec mi přišel dost vtipný. Asi je to tím, že má škodolibý smysl pro humor. 🙂 Když už bych měl být za každou cenu urýpaný, tak mi nepřipadá moc realistické, aby jeden chlap postřílel jedním revolverem šest po zuby ozbrojených chlapů (nebo jich bylo pět? Teď si nejsem jistý. Každopádně to byla moc velká přesila)a sám utržil jenom škrábnutí. Ale tohle je dobrodružná povídka a dobrodružné povídky se nepíšou proto, aby byly realistické. To by Karel May musel skončit mezi literárním odpadem. :-))

  11. Hmm
    Dobře napsaná povídka, děj je rychlý a pěkně ubíhá. Je to rozhodně jedna z tech lepších povídek, které jsem o drtičích odpadků četl:D. Jen ji malinko kazí ten neuvěřitelný střelecký souboj.

  12. Líbila se vám tato povídka? Autor nedávno vydal eknihu s výběrem sci-fi povídek. Jmenuje se Slzy zítřka a najdete ji v téměř každém knihkupectví, které eknihy prodává.

Zveřejnit odpověď