Trpaslík 2/2

Trpaslík je erotická sci-fi povídka, která volně předchází kontroverzní románové sérii Vladimíra Kostihy o Benjaminu W. Ch. Kingovi (Hvizd birny, Křik ďorka, Zpěv ušně…). Povídka je rozdělena na dvě části.

Vstával před polednem. Jindy byl po dlouhém spánku jako polámaný, ale tentokrát se cítil obdivuhodně svěží a uvolněný. Nevěděl, jestli za to vděčí účinku zdejšího průzračného vzduchu nebo tonizující pilulce, kterou mu dala Ellisen. A nepřemýšlel o tom.
Když se osprchoval, zaklepal komorník a pozval ho k obědu. Rychle se oblékl a pospíchal do jídelny, aby nenechal kněžnu čekat.
V odpolední siestě navštívil galerii v levém křídle zámku. Umělecká díla vcelku věrohodně vystihovala způsob života na ostrově a vynikala nepopiratelným mistrovstvím lidí, kteří je zhotovili. Zároveň mu ale připadala mrtvá, z žádného obrazu či sochy neprýštila radost, naděje, touha nebo naopak zklamání a hoře. Jako by je vytvořili lidé bez citu. Nebo bez budoucnosti. A navzdory tolika kostelům nenašel žádný obraz nebo sochu s náboženskou symbolikou.
Když si kněžna odpočinula, vypravili se do chrámu. Už z dálky k nim doléhaly líbezné tóny varhan. Zaposlouchal se do nich a s překvapením zjistil, že v něm nevyvolávají představu liturgického obřadu, ale tančících dívek. Mimoděk přidal do kroku, aby tu podívanou nezmeškal.
V chrámu panovalo přítmí a v prvním okamžiku nic jiného než tančící dívky nespatřil. Jedna byla oděna jako nevěsta, ostatní kroužily kolem ní.
Když si jeho zrak přivykl šeru, rozeznal skupinky zralejších žen v rozích. Potom si všiml podivných stoliček rozmístěných ve dvou řadách kolem stěn. Měly madla podobná řídítkům koloběžek a svíčky na sedadlech. Prostor za oltářem, u něhož se na kolenou modlila asi padesátiletá žena, tonul ve tmě.
Dívky se před kněžnou rozestoupily. Nevěsta poklekla a políbila jí ruku. “Děkuji ti, moje paní, že jsi mě vychovala,” pronesla jasným hlasem. “Sloužila jsem ti věrně a oddaně každý den, jak zákony naší země přikazují. Nyní tě prosím, abys mě zasvětila bohu, jemuž budu sloužit stejně poslušně jako tobě!”
Kněžna ji pohladila po vlasech. “Vstaň, dcero,” řekla mírně. Vzala široký šátek, který jí podala jedna z dospělých žen, a pevně zavázala dívce oči. “Byla jsi poslušná ve dne i v noci. Dovoluji ti, aby ses stala ženou!”
Nevěsta se otočila. Vztáhla ruce k temnému prostoru za oltářem a začala zpívat slavnostní kánon. Dívky se k ní po stupně přidávaly. Jejich matky přistoupily blíž a také se připojily. Zpívaly píseň o bohu, který je čistý a neposkvrněný jen bez hříšného těla.
Prostor za oltářem se začal rozjasňovat. Vysoko v klenbě chrámu se rozsvítily reflektory a v místě, kde se kužely světla protínaly, se tyčil obrovský, několik metrů vysoký falus se staženou předkožkou.
“Toto je náš bůh,” řekla kněžna. “Bůh, v něhož věříme.”
“Můj bože!” vydechl ohromeně Ben a ustoupil o krok. Bylo to něco, co nečekal. Nevěděl přesně, co čekal a jestli vůbec něco čekal, možná nějaké obskurní náboženství nebo podivnou formu idolizace či fetišismu, ale ať už očekával cokoli, byl   připraven na všechno, jen ne na tohle.
Ze zákristie vyšly čtyři jeptišky. Nesly na podnose kovové poháry s vínem. Jeden nabídly kněžně, druhý Benovi.
“Připiješ si se mnou na našeho boha?” zeptala se kněžna.
“Na takového boha si připiji rád,” odpověděl. Vzpamatoval se už z překvapení a najednou mu to připadalo hrozně komické. “O žádném lepším jsem doposud neslyšel!” Pozvedl pohár a obrátil jeho obsah do sebe.
Víno bylo silné a mělo zvláštní trpkou chuť. Jakmile mu sklouzlo do žaludku, rozlila se po jeho těle ohnivá vlna, odrazila se od konečků prstů a stáhla se do slabin, kam se za ní nahrnula krev. Kalhoty v rozkroku se napjaly, protože v těch místech vyrostla obrovská koule, pro kterou tam nebylo dost prostoru.
Potom se Benovi zatočila hlava a svezl se k zemi.
“Cos mi to proboha dala?” zachroptěl. Zůstával při plném vědomí, ale zároveň cítil, jak z něj vyprchává síla. Droga, kterou mu přimíchaly do vína, ho v několika vteřinách zcela paralyzovala.
Jeptišky ho zvedly a položily na lavici vedle oltáře. Dvě mu rozepjaly a stáhly kalhoty do půli stehen, třetí rozstřihla trenýrky.
Naběhlý falus vystřelil ke svobodě jako šíp. Ženy, které zpívaly, ztratily na jeden dva tóny rytmus, ale vzápětí ho zase pochytily.
Kněžna se sklonila k Benovi a zašeptala: “Byl v tom stabilizující prostředek. Chci, abys nám zůstal takový navždycky!”
Čtvrtá jeptiška zvedla Benův pohár, který se odkutálel stranou, a nehlasně se otázala: “Můžeme pokračovat?”
Kněžna přikývla. “Přiveďte nevěstu!”
Varhany na kúru zahřímaly. Ženy a dívky odtančily k sedačkám okolo stěn.
Nevěsta poklekla k lavici a sklonila hlavu k modlitbě. Dívky u sedaček ji následovaly, starší ženy se modlily vstoje.
Kněžna se postavila do čela lavice k Benově hlavě. Roztáhla paže nad hlavou a zvolala: “Představte mé dceři boha!”
Jeptišky pomohly nevěstě vstát. Uchopily její ruce a navedly je na Benův klín.
“Toto je tvůj bůh, dcero!” řekla kněžna. “Budeš-li poslušná, můžeš mu sloužit do konce tvých dní!”
Dívka objala falus dlaněmi a stoupala po něm vzhůru.  “Můj bože!” vylétlo jí z úst, když se její dlaně setkaly na jeho vrcholu.
Varhany opět zahřímaly.
“Jsi připravena přijmout boha?” zeptala se kněžna.
“Ano!” odpověděla dívka a na tvářích jí naskočily veliké ruměnce.
“Seznamte ji tedy s bohem, sestry!”
Jeptišky pomohly dívce dostat se obkročmo nad Bena.
Ten už tušil, co bude následovat. Ale nemohl nic dělat, ležel s hlavou bezvládně na stranu a nemohl přesně vidět, co s ním právě provádějí. V zorném poli měl hábity dvou jeptišek a v úzké mezeře mezi nimi viděl několik dívek u stěny.
“Podej mi ruce, dcero!” řekla kněžna a pokynula jeptiškám, aby dívčinu pánev správně navedly. “Pamatuj si, že žena se rodí v bolesti a v bolesti rodí děti! Proto musí zasvětit svůj život bohu!”
“Zasvětím svůj život bohu!” vyhrkla dívka a hořící netrpělivostí spěchala klínem dolů. Krátce vykřikla bolestí, ale její výkřik ihned změnil intonaci. Když dosedla, napůl užasle a napůl slastně vydechla: “Můj bože!”
“Zdá se, že m  talent,” zašeptala jeptiška, která přinesla víno. “Neměly bychom jí rozvázat oči, sestry?”
“Až příště, sestro. Napoprvé by těch dojmů bylo příliš mnoho. Ale jestli se ten její talent potvrdí, doporučíme kněžně, aby jí věnovala více pozornosti.”
“Stejně je hezké pozorovat, jak ty mladé dívky půvabně vrtí zadečky! Ráda se na ně dívám. Zvláště když vidím, že si některá počíná tak šikovně jako tahle!”
“Je to opravdu inspirující podívaná. Vsadím se, že se bude modlit několikrát denně. Vidíte, jak pospíchá?”
To už dívka zatínala nehty do kněžniných rukou. Její pánev se pohybovala tak rychle, že kněžna měla co dělat, aby divoké nárazy udržela, a viditelně si oddychla, když se z dívčiných úst vydral poslední z nezadržitelných výkřiků rozkoše: “Můj bože!”
Ben se domníval, že tím jeho potupa končí.
Ale mýlil se.
Varhany utichly a místo nich se ozval úder do bubnu. Ženy a dívky se posadily obkročmo na stoličky u zdí a jaly se v rytmu pomalu se zrychlujících úderů pohybovat pánvemi. I nevěsta začala znovu pohybovat pánví, a když ve svém lůně ucítila dosud neznámou hřejivou vláhu, zvolala překvapeně: “Můj bože?” a hned nato pak: “Můj bože! Můj bože!! Můj bože!!!”
Stejné výkřiky se ozývaly po celém chrámu. Ozývaly se i poté, co buben utichl, a kněžna i jeptišky trpělivě čekaly, až ženy a dívky položí hlavy na ruce.
       Ben si připadal jako ve zlém snu. Myslel si, že po ejakulaci ztratí erekci, ale falus k jeho překvapení nejen neztrácel na objemu, ale naopak jako by se v dívčině lůně ještě zvětšoval.
Ta to ucítila a potěšeně se zavrtěla.
“To stačí, dcero,” řekla kněžna. “Vstaň.”
“Nechte mi ještě chvíli mého boha! Snažně vás prosím, moje paní!”
“Co jsem ti říkala!” zašeptala jeptiška. “Ta má ale talent!”
“A hned napoprvé! To vídáme málokdy!”
“Ne, dcero,” řekla kněžna. “Nejdříve se musíš naučit všechny nábožné písně. Potom můžeš být se svým bohem tak čas to, jak si budeš přát!”
Dívka uposlechla a sestoupila na zem. “Budu se sem chodit modlit ráno, v poledne a večer!” řekla celá zrůžovělá. “A v neděli i dopoledne a odpoledne! Budu bohu sloužit tak oddaně, jako sloužím tobě, moje paní!”
“Za týden přijď a vyzkouším tě z písní. Teď se odeber se svými družkami do zámku k hostině, kterou pořádám na počest tvého zasvěcení. Tvá matka a její matka nechť tu zůstanou.”
“Děkuji ti, moje paní!” poklekla dívka a opět políbila kněžně ruku. Ostatní dívky ji pak vyvedly před chrám. Tam jí rozvázaly šátek, a jak se vzdalovaly, jejich hlasy postupně utichaly.
Ben je poslouchal a najednou se ho zmocnil pocit, jako by se mu vracely síly. Pohnul jedním svalem, potom jiným, pak se pokusil zvednout ukazovák. Na víc si netroufal, aby si toho jeptišky nevšimly.
Kněžna si přivolala ženy, které zůstaly v chrámu. “Vychovala jsi hodnou dceru,” řekla matce. “Jestli zůstane tak poslušná i nadále, prominu ti poplatky za zasvěcení. A možná jí poskytnu další vzdělání.” Potom se obrátila k té druhé a ukázala na falus nad oltářem. “A ty, protože jsi pro naši zemi tolik vykonala, získáváš právo spojit se navždy s bohem. Slavnostní obřad uskutečníme zítra. Nyní se běžte radovat ze štěstí své dcery.”
“Děkujeme ti, naše paní,” uklonily se obě ženy v hluboké vděčnosti a ta starší zaprosila: “Směla bych se s bohem spojit hned?”
Kněžna se na ni zkoumavě zadívala. “Dobře,” přikývla. “Vzhledem k tvému bezúhonnému životu mohu učinit výjimku. Doufám, že si uvědomuješ, jaké pocty se tím tvé rodině dostává.”
Žena poklekla před kněžnou, pak před oltářem. Pronesla slova díků o nekonečné dobrotivosti své paní a jala se stoupat po úzkém schodišti. Když vystoupila na poslední stupeň, falus krátce zazářil a žena zmizela.
Nevěstina matka se se slzami v očích uklonila a opustila chrám.
“Bylo jí škoda,” řekla jedna z jeptišek a odebrala se s dalšími dvěma do zákristie, odkud přivezly stolky s přístroji.
“Snad ano,” souhlasila kněžna. “Ale máme o jeden neproduktivní krk méně, a to je rovněž důležité. Chceme-li mít v zemi pořádek, musíme počet obyvatelstva regulovat.”
“A jednou tam ostatně musíme všichni,” uzavřela jiná jeptiška. “Dejme se do práce, sestry, za hodinu začíná večerní modlitba.”
“Máte všechno připraveno?” zeptala se kněžna věcně a pohlédla na stolek po pravé ruce. “Skalpel?”
“Elektrický nebo laser?”
“Laser. Tento člověk je velmi vzdělaný a budeme ho potřebovat v zámecké knihovně. Stolička na přenos pohlavních orgánů?”
“Vyživovací tkáně aktivovány před dvanácti hodinami.”
“Uměl  kůže s uzávěrem močové roury?”
“Jakou barvu pro něho navrhujete?”
“Přirozenou, ať se necítí tolik ukřivděný. Tampóny, šití a ostatní věci?”
“Připraveny.”
“Uvažte mi roušku a začneme!”
      Ben teprve v této chvíli v plné šíři pochopil, co se v chrámu odehrává a na co se kněžna s jeptiškami připravují.
          Jestliže dosud ohromeně uvažoval nad nehumánní likvidací osob, které překročily padesátku, pak nyní mu zmrtvěla krev hrůzou. Už věděl, proč zdejší muži mluví vysokými hlasy. Už chápal, o čem zpívaly dívky, když se z jejich úst nesla slova o čistém a neposkvrněném bohu bez hříšného těla, a proč jsou všechny obrazy v zámecké galerii mrtvé. Soustředil veškerou sílu do pravé ruky a otočil knoflíkem na vestě.
“Áááá!” zaječela jeptiška, která stála nejblíž. “On nám zmizel!”
Hned po ní zaječely i ostatní jeptišky a potom nastal poprask.
Ale to už se Ben vznášel v silovém poli pod klenbou chrámu. Opatrně se snesl na velikou truhlici vedle varhan a tam čekal, až droga přestane účinkovat.
Dole zatím kněžna pobíhala s jeptiškami kolem lavice. Hledaly, kam se jim ztratil, a z výrazů, jimiž se obšťastňovaly, bylo zřejmé, že něco podobného se jim přihodilo poprvé. Prohledaly každý kout, a když Bena nenašly, shromáždily se k poradě.
Pojednou se před chrámem ozval halas. Asi tucet žen s knutami sesedlo z koní a přivleklo v poutech zarostlého a otrhaného muže.
“Chytily jsme ho v horách!” oznámily kněžně. “Co s ním podnikneme?”
“Přibijte ho na náměstí na kříži!” řekla jeptiška. “Pro výstrahu ostatním!”
“Ne,” zadržela je kněžna. “Ta dívka svého boha potřebuje. Po týdenním půstu nepozná, že jsme jí ho zaměnily. Přiveďte ho sem!”
Muž v poutech se začal divoce zmítat. “Já nechci být kastrován! Raději mě zabijte!”
Kněžna se chvíli dívala, jak se vzpouzí. Potom se na něho mile usmála: “Dobrá, mám pro tebe návrh.”
“Jaký?” vyskočil muž a v jeho zoufalých očích kmitl záblesk naděje. “Udělám všechno, co si budete přát! Jen mě nenechte vykastrovat! A dejte mi prosím něčeho napít, umírám žízní!”
Jeptišky mu podaly pohár s vínem.
Muž ho obrátil do sebe a s výkřikem se zhroutil.
Kněžna od něho štítivě poodstoupila. “Omyjte ho, strašlivě páchne! Potom ho připravte k operaci! A pospěšte si, máme málo času!”
Ben se raději nedíval, co tomu nešťastníkem provádějí.
                                    * * *
Kolem půlnoci byl téměř v pořádku. Vkradl se na faru, kde se posilnil, a vrátil se do zákristie, aby si prohlédl přístroje, jimiž ho chtěly operovat. Cloumala jím zuřivost a v prvním popudu je chtěl rozbít, ale ovládl se a místo toho začal přemýšlet o dokonalejším způsobu pomsty.
To, co se mu zdálo rájem, bylo ve skutečnosti peklo. Peklo propracované do posledního detailu. Lidé, kteří v něm žili, ani nebyli lidmi, jen ubohými existencemi zbavenými smyslu života. Rozbitím přístrojů by nic nevyřešil. Pokud chtěl něco podniknout, musel zasáhnout kořeny této zvrácené společnosti, ne pouze její důsledky. A vypracovat účinný plán nebylo dílem okamžiku, to chtělo čas. Ustlal si tedy v jedné z nepoužívaných místností a odložil pomstu na následující den.
Do zámku se vydal teprve třetího dne v noci, když si byl jist, že se jeho tělo zbavilo posledních zbytků drogy. Stále ještě nebyl rozhodnut, co udělá a jestli vůbec něco udělá, protože když uvažoval o podmínkách života na Ramise a porovnával je s poměry na Orrianě, nedokázal si s jistotou říci, která z těch dvou planet je horší.
V každém případě chtěl navštívit kněžnu. Nevěděl, jestli si s ní má jen pohovořit a povědět jí o jiných světech, aby ji přiměl přemýšlet o všem, co tady ztrácejí, nebo ji surově znásilnit a pomstít se tak za pokoření, jehož se mu jejím přičiněním dostalo. Uvažoval i o tom, že ji zabije. Ale nakonec si neochotně přiznal, že ji touží ještě jednou spatřit a pokochat se její krásou, přestože se za ní skrývalo tolik špatnosti. Ale byla to vůbec špatnost, když ji k tomu odmalička vychovávali? A když je celá společnost taková už půl tisíciletí?
V prvním poschodí ho dohonil komorník. “Vítejte mezi námi!” uchopil ho za paži. “Nebylo to ani tak hrozné, viďte! Buďte rád, od té chvíle máte po starostech!”
“Nesahej na mě, kastráte!” utrhl se na něho Ben. “Ve kterém pokoji bydlí Ellisen?”
Komorník překvapeně zamrkal. “Třetí dveře od konce vpravo,” odpověděl. Když mu došlo, jak byl osloven, zčervenal. “Co si to dovolujete!”
“Tohle!” řekl Ben a zasadil mu tvrdou ránu do brady.
Komorník tlumeně hekl a svezl se na zem jako pytel brambor.
Ben ho odtáhl do salónku s obrazy kněžen. Tam ho svázal, vložil mu do úst roubík a strčil ho do truhly se závěsy. Víko nechal pootevřeno, aby se neudusil.
Nyní byla na řadě kněžna.
Zastavil se před jejími dveřmi. Uvažoval, jestli má zaklepat nebo k ní vpadnout bez varování jako anděl pomsty.
Vtom ho napadlo něco jiného a místo ke kněžně vklouzl do pokoje komorné.
Ellisen si právě rozčesávala vlasy. “Bene!” zvolala a vrhla se mu kolem krku. “Můj Bene!” Vtiskla mu veliký polibek a soucitně mu přejela prsty po tváři. “Bolelo to moc?”
“Vůbec nic mě nebolelo,” usmál se a rovněž ji políbil.
Užasle na něho pohlédla a oči se jí rozhořely novou nadějí. “Jak to, že mluvíš tak hlubokým hlasem?”
“Protože jsem díky tobě stále normální a zdravý muž!”
“Ach, Bene!” vrhla se mu znovu kolem krku. “Já jsem tak šťastná!”
“Vyvázl jsem v poslední chvíli!”
“Musíš mi to všechno vyprávět! Sedni si na moment, chviličku počkej, musím zamknout, aby nás někdo nepřekvapil!”
Potom se mu posadila na klín a zadívala se na něho svýma mandlovýma očima. A když mu začala rozepínat knoflíky u košile, bylo mu jasné, že se k vyprávění tak brzy nedostanou.
Nad obzorem se objevily první červánky, Ellisen se slastně protáhla a schoulila se Benovi v náruči. “Ani nevíš, jak je krásné být ženou, která m  opravdového muže!”
“Kde jsou všichni mladí muži? Neviděl jsem žádného chlapce.”
Udiveně zamrkala. “Ptáš se, jako bys tu byl první den. Hned po narození je přece odeberou matkám a vychovávají ve zvláštních táborech. Jakmile dospějí, odvážejí je jednoho po druhém do kostelů a tam jim provedou tu hroznou věc.” Odmlčela se a sklopila oči: “A nám ženám vlastně taky.”
“Co jsi mi to dala za pilulku?”
“Nevím. Všimla jsem si, že kněžna si ji bere před každým zasvěcením, zřejmě pro případ, kdyby si jeptišky popletly poháry nebo kdyby jí nalily víno určené mužům. Usoudila jsem, že by ti mohla pomoci.”
“Zachránila jsi mi tím život. Kdyby se jim ta operace  podařila, asi bych se oběsil.”
“Možná by ti už bylo všechno jedno. Budeš muset jít, Bene, aby tě nikdo neviděl.”
Oblékl se.
Ellisen vstala a doprovodila ho ke dveřím. “Mám tě ráda, Bene! Buď na sebe opatrný!”
“Dám si na sebe pozor. Nechceš jít se mnou?”
“Kam bych s tebou měla jít? Vždyť je to všude stejné!”
“Pojď se mnou, Ellisen. Půjdeme spolu někam daleko, daleko odtud. Dál, než si umíš představit.”
“Celý svět je takový. Nemá to smysl.”
“Já nejsem z vašeho světa.”
“A odkud? Spadl jsi z nebe?”
“Přiletěl jsem z jiné planety.”
“Proto tolika věcem nerozumíš!”
“Z vašeho světa jsem viděl jen tento ostrov. Nic víc.”
“Hm,” řekla a pak se zeptala: “A je ten tvůj svět lepší?”
Její otázka ho zaskočila. Vybavil si Zemi plnou velkých lidí a problémy, které s nimi měl. Se stejnými problémy by se musela potýkat i Ellisen. “Nevím, jestli je lepší,” odpověděl po pravdě. “Je jiný. Nedá se srovnávat.”
Zamyslela se a potom pomalu zavrtěla hlavou. “Zůstanu tady, Bene. Postarám se, aby se to u nás změnilo. Aby ženy byly opravdovými ženami a měly opravdové muže.”
“Sama nic nezmůžeš.”
“Já nejsem sama. V horách jsou muži, kteří uprchli z táborů. A ženy, co jim pomáhají. I na pevnině je jich hodně. Jenže se o nich nesmí mluvit.”
“Co se stane s ženami, které poznaly opravdového muže?”
“Jestli si to neumíš představit, nechtěj to vědět.”
“Pověz mi to.”
“Jsou naraženy na kůl. Tím nejhroznějším způsobem.”
“Ale to se může stát i tobě!” zhrozil se. “Musíš utéci se mnou, Ellisen!”
“Ne, Bene, zůstanu tady. A ty běž, začíná svítat.”
Vzal její obličej do dlaní, aby ji políbil. “Budu na tebe vzpomínat, Ellisen.”
“Já na tebe taky, Bene. Ale teď už vážně běž, nebo se rozbrečím, a to se přece na ženu nehodí. A dej si pozor, ať tě nikdo nevidí.”
Na chodbě nespatřil živou duši. Zastavil se u kněžniny komnaty v pokušení vstoupit dovnitř a vyrovnat si s ní účty. Pak si to rozmyslel a zašel do salónku s obrazy. Pomohl komorníkovi z truhly, důrazně mu vysvětlil, co se mu stane, jestliže prozradí, že ho tady viděl, a aby dodal svým slovům váhu, rozřízl mu nožem předloktí. Rána vypadala ošklivě a hodně krvácela, ale nebyla nebezpečná. Ben se odhodlal k tomuto kroku velice nerad, ale musel to udělat, protože na tom závisel Ellisenin život.
Potom se vyplížil ze zámku. Neodcházelo se mu lehce. Uvědomoval si, že už sotva někde najde ženu, která by se vyrovnala Ellisen, a bylo toho ještě hodně, o čem by si s ní chtěl promluvit. Zajímalo ho, kdo hlídá tábory s mladými muži, jak ženy řeší prázdnotu v citové oblasti a zda jsou skutečně tak nevědomé, jak se zdají. Chtěl znát desítky jiných věcí, ale zároveň si uvědomoval, že zůstat na této planetě obnáší pro muže obrovské riziko. Stal by se štvancem, který neustále prchá před ženami na koních a musí počítat s tím, že ho jednoho dne dopadnou, odvlečou do chrámu a zbaví mužnosti.
          A i kdyby se mu nakrásně podařilo unikat jim tak dlouho, dokud se poměry na planetě nezmění, nemohl si být jist, že nový pořádek bude lepší.
Ještě téhož dopoledne z Ramisy odletěl, protože už věděl, kde má ženu pro sebe hledat. Nasměroval autopilota k Zemi, a aby mu cesta rychleji uběhla, vzal si prášek na spaní.
                                       * * *
Probudilo ho vytrvalé zvonění.
Otevřel oči. Udiveně se rozhlédl, protože nechápal, kde  je a jak se do tohoto těsného prostoru dostal.
“To stačilo, Kingu,” uslyšel ve sluchátkách. “Pro dnešek končíme.”
Poznal Fantadreamův hlas.
“Jasně,” odpověděl. Odložil přílbu a sešel do přízemí. Na schodech se mimoděk podíval na hodinky. Ukazovaly poledne.
U baru se vyšplhal na stoličku a zabubnoval prsty na pult. “Dal bych si pivo. Ale nezvládnu ho celé.”
“Tak si ho vezmeme napůl,” řekl Fantadream a rozlil plechovku do dvou sklenic. Proti malým lidem na planetách vypadal jako dobrácký obr z pohádek. “Jaké to bylo?”
“Ušlo to,” řekl Ben neurčitě.
“Poprvé je z toho každý trochu na větvi. Ale až se naučíš řídit své představy, bude to perfektní. V dobré knížce  při prvním čtení taky všechno nepochytíš.”
“To je pravda. Zrovna nedávno jsem vzal do ruky knížku, kterou jsem kdysi četl. A objevil jsem v ní moře nových věcí.”
“Vidíš. Tak se k nám přijď zase někdy podívat, ať víš, jaké to doopravdy je. Jo, a abych nezapomněl. Tady máš složenku, ať si o ni nemusíš psát. Už jsem ti ji vyplnil, stačí zaplatit.”
“Díky,” řekl Ben. Schoval ji do kapsy, obrátil do sebe zbytek piva a vyšel na ulici.
Před vilou se zastavil. Ve výloze byly stále tytéž reklamy – Fantastické sny podniku Fantadream vás zbaví starostí! Splní vám nejtajnější přání!
Možná, pomyslil si Ben. Jenže sny jsou sny a život je život. S ním žádný sen nic neudělá. Když je člověk trpaslíkem, žádný sen mu nepomůže. Buď s tou ranou dokáže žít, nebo se z něj stane cvok. Jiná možnost není. Tak raději žádné fantastické sny.
Otočil se a zamířil k zastávce autobusu.
Míjeli ho lidé. Velcí lidé. Jedni šli pomalu, jiní spěchali. Někteří na něm na okamžik spočinuli pohledem, ale jinak si ho nevšímali. Chovali se k němu, jako by patřil mezi ně. Jako by na něm nebylo nic zvláštního.
Přešel na druhou stranu ulice. Ani tady si ho lidé nijak zvlášť nevšímali. Brali ho, jako by byl normální.
Najednou cítil, že je mu mezi nimi dobře. Začal si pískat veselou písničku, což nikdy předtím na ulici neudělal. A kdyby se nestyděl, možná by si i začal pozpěvovat.
Na zastávce ho jakési děvče zatahalo za rukáv. “Pane, proč jste tak maličký?” zeptalo se zvědavě.
“Ale, Mary,” napomenula ji matka. “Takhle se přece nesmíš ptát! To se nedělá!”
“Jen ji nechte,” usmál se Ben a pohladil děvčátko po vlasech. “Málo jsem vyrostl, víš? Asi proto, že jsem málo jedl.”
“Tak to já budu jíst hodně, abych byla velká jako moje máma!” odpověděla holčička. “Na shledanou!”
Potom přijel autobus do New Jersey.
Ben do něho nastoupil a rozjel se za Mabel Johnsonovou, malou černoškou, která mu tolikrát psala, aby ji zase navštívil. Přivítala ho s rozzářenýma očima a té noci byla ohnivější než kdykoli předtím.
Do svého bytu se už nevrátil.

KONEC

Doslov autora
Povídka “Trpaslík” je prvním textem, v němž se Benjamin King objevil. Psaljsem ji někdy v první polovině osmdesátých let a Zdeněk Rampas si tehdy posteskl, že je škoda, že jsem podivnou ramiskou společnost nerozvedl podrobněji. Vrátil jsem se k námětu po více než patnácti letech. Když jsem psal Hvizd birny, usoudil jsem, že pro sérii Kingových dobrodružství není možné použít trpaslíka ani virtuální realitu. Postiženého človíčka jsem proměnil v agenta pro výzkum a rozvoj mimozemských humanoidních civilizací. V tom okamžiku jsem měl námět na nejméně šest románů (které mám v počítači v různém stadiu rozpracovanosti), k tomu nepochybně přijdou další. Variace pozemských diktatur jsou takřka nevyčerpatelné a diktaturní tendence v nás, lidech, ještě nevyčerpatelnější – touha dobýt a ovládnout za každou cenu je u některých jedinců našeho druhu neukojitelná.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Dobré, ale měl by to někdo zkorektovat (viz.: Ben se radši nedíval, co tomu nešťastníkem dělají…)

  2. ale no tak! nebudte tak kriticky, trosku fantazie a clovek si ani nevsimne, ze tam nejake chybicky boli (aj ked nepopieram, ze bez nich by to bolo lepsie:-))ale mne sa to pacilo, vam nie?

Zanechat odpověď