Zlatá šupina 3/4

Den se chýlil ke konci a pocit ohrožení sílil. Nevědomky jsme poháněli koně ke stále rychlejšímu kroku. Jeli jsme vstříc přicházející noci. Trvalo dlouho, než jsme se odhodlali zastavit k odpočinku. Spal jsem špatně. Ještě před rozedněním jsme byli opět v sedlech. Zvířata už projevovala známky únavy. Z pohodlné cesty k horám se stávala štvanice.
“Proč nás pronásledují takhle? Říkal jsi, že pro ně vzdálenost není důležitá…”
Menhart se pootočil v sedle: “To není. Ale větší množství jezdců a koní nemůžeš přenést, kam a kdy se ti zachce. Jsou určitá místa a vhodné časy… Přenos mimo tyto body by vyžadoval příliš energie.”
Stále jsme zrychlovali. Teď už nebylo pochyb. Na západě se objevil oblak prachu. Brzy se k němu přidali další dva, ze severu a z jihu. Snažili se nás dostat do kleští. Netrvalo dlouho, a mohli jsme zahlédnout siluety jezdců. Severní a jižní skupina byly před námi. Bylo jisté, že pokud si nepospíšíme, odříznou nám cestu k brodu. Měl jsem pocit, že se mi do zad upírá pohled krutých očí. Znovu jsem zachytil Stíny. Teď, když jsem o nich věděl, nebylo těžké je vidět. Jezdci se blížili.
“Tohle nemůžou jejich koně vydržet.”
Bernardo se na mě zamyšleně zadíval: “Co víš o barchanaš?”
“Je to tajné umění, využívající magie a drog. Proč?”
“Jak dlouho si myslíš, že vydrží běžet kůň, než zemře?”
Zaklel jsem. “To by neudělali.” A ještě než jsem to vyslovil, věděl jsem, že ano. Stínům nezáleží na tom, o kolik přijdou koní. Ani lidí.
Siluety jezdců byly stále jasnější. Z obou stran se jich blížilo nad dvě desítky a zezadu také tolik. Pobídli jsme koně ke cvalu. Zadní skupina se začala pomalu vzdalovat. Zato ostatní pronásledovatelé se blížili. Už jsme mohli rozeznat vlající černé pláště… Nákladní kůň dýchal ztěžka. Popohnal jsem svého hřebce a připojil se k Bernardovi.
“Ten kůň už dlouho nevydrží.”
Ohlédl se právě ve chvíli, kdy soumar klopýtl. “Máš pravdu. Budeme jim ho muset nechat.” Nezdálo se, že ho to mrzí.
“Mám něco vzít?” Vítr nám trhal slova od úst.
Zavrtěl hlavou. “Kopí jsou teď k ničemu. A štít by nás taky zbytečně zdržoval.” Oči mu zářily vzrušením. Lehce se pousmál: “Bude to o fous.”
“Snad,” nesdílel jsem jeho nadšení.
Pokrčil rameny a pobídl hřebce k rychlejšímu tempu. Situace byla stále jasnější. Pronásledovatelé za námi nás už nemohli ohrozit. Zato boční skupiny se přibližovaly. Štíty Kaz-Sudark se stále mohutněji vypínaly na obzoru. A před námi se objevila mlha. Údolí Narchaj. Jestliže se nedostaneme k brodu první…

Boky mého hnědáka ztemněly potem a ze šíje mu odstřikovaly chuchvalce pěny. Stále častěji klopýtal a já měl co dělat, abych se udržel v sedle. V duchu jsem si spojil náš směr s dráhou nepřátel. Setkáme se u brodu. Objevila se řeka. Vlhké chuchvalce mlhy. Ne nadarmo se jí říkalo Narchaj, Šerná. Cesta se začala svažovat. Údolí nás přivítalo chladným objetím. Z pronásledovatelů se staly temné stíny. Muži a jejich podivní páni. Smečka lovců. A my byli kořist. Zaťal jsem zuby. Teď a nebo nikdy! Zaryl jsem hnědákovi paty do slabin. Kůň dokázal nemožné. Zrychlil. Menhartův grošák a Bernardův vraník drželi krok. Oba byli bezesporu lepší, ale nesli těžší jezdce. Bílá pěna z nich udělala nerozeznatelné bratry. Vzduch byl dusivý. Kleště se svíraly. Okamžik rozhodnutí… Zaslechl jsem chroptění koní Společenstva. Skoro jsem cítil jejich horký dech. Šum vody… Teď! Proklouzli jsme! Jsou za námi! Ulehčeně jsem vydechl. Černý stín… Skočil mi do cesty. Kůň se vzepjal. Bolestné zaržání. Zachytil jsem se hřívy. Hřebec znovu vyrazil. Zableskla se ocel…
“Čekají tady!” zařval jsem.
Bernardův meč. Menhartova sekera. Mé vlastní ostří… Svist zbraní a chropot koní. Pak šílené ticho. Mlha pohlcovala všechny zvuky. Výpad… Píseň smrti. Ztracené vteřiny. Dusot kopyt. Neříkal Menhart něco o bodech… Věděl to? Bernardo se hnal vpřed. Hnědák se znovu rozběhl. Klopýtal. Horká krev z jeho proťaté šíje mi smáčela nohavici. Řeka! Šedá voda vířila kolem nohou. Brod. Ohlédl jsem se. Bernardo s divokým šklebem na tváři… A grošák. Bez jezdce. Třesk zbraní. Přitáhl jsem otěže.
“Jeď!” Bernardův vraník narazil plecí do mého hřebce. Ubohé zvíře se zapotácelo… Rudá pěna na nozdrách. Rychle jsem vytáhl nohy ze třmenů. Kůň se zachvěl. Bělostná tříšť. Najednou byla všude. Voda. Křečovitě jsem svíral meč, černý plamen… Čísi ruka. Bernardo. Vytáhl mě za sebe. Vraník se zachvěl. Vyrazil.
“Počkej! Menhart!”
Neposlouchal. Kůň se prodíral vpřed. Voda stoupala. Bílá pěna… Konečně! Cinknutí podkovy o kámen, pár potácivých kroků. Byli jsme na druhém břehu. Grošák stál opodál. Chtěl jsem se ohlédnout. Menhart tam zůstal. Nemůžeme… Řev. To nebyl lidský hlas. Strašlivý, mocný, zmrazující zvuk. Cosi smrtícího a obrovského. Koně sklopili uši a vyrazili vpřed. Tak tak, že jsem nesletěl. Výkřik hrůzy. Lidský výkřik. Všechno se míhalo kolem. Mlha…

Trvalo dlouho, než Bernardo uklidnil a zastavil zděšeného hřebce. Mohutné zvíře se chvělo vyčerpáním a sotva se drželo na nohou. Grošák na tom nebyl o nic lépe. Cesta byla kamenitá. Skály a tráva. Byli jsme venku z údolí. Stíny zmizely. Alespoň na čas. Pomalu jsem sklouzl na zem. Rytíř sesedl a sundal koni sedlo. Pak se obrátil ke grošákovi. Zvíře sklopilo uši a vycenilo zuby. Bělmo očí. Bernardo mu cosi řekl. Mluvil tiše. Nedarsky. Hřebec unaveně sklopil hlavu. Nechal se odsedlat. Bylo po všem.
Ztěžka jsem se opřel o meč. “Měli jsme se vrátit.”
“Nepomohl bys mu. A sobě taky ne.” Bernardův hlas zněl unaveně. Lhostejně.
Dostal jsem vztek. Všechno napětí předešlých dní, ta jejich odevzdanost osudu, Menhartovy šedé oči, Bernardova lhostejnost… “Nepomohl? Copak na tom záleží? Byl to tvůj přítel! A tys ho tam nechal! Prostě ses na něj vykašlal…” Zapotácel jsem se. Byl jsem tak vyčerpaný.
Bernardo se pomalu otočil. Držel v ruce meč. V jeho očích byl chlad. Pak otřel zbraň kusem látky a zasunul ji do pochvy. Sklonil se pro sedlo a hodil si ho na rameno. Uchopil vraníkovy otěže. Pomalu odcházel. Už se neohlédl.
Nohy mi vypověděly poslušnost. Svezl jsem se do trávy. Jestli někdo ze Společenstva přežil a přebrodí se… Ospalá myšlenka. Bylo mi to jedno. Tráva příjemně chladila unavené tělo. Vzpomínka na děsivý řev. Zavřel jsem oči.

Probralo mě vlhko a chlad. Ležel jsem v kaluži vody a vlastní krve. Rána na rameni se znovu otevřela. Pravačkou jsem křečovitě svíral meč. Opatrně jsem uvolnil prsty. Nadechl se. Žil jsem. Předchozí události byly jako zlý sen. Ze zasténáním jsem se nadzvedl na loktech. Opodál se popásal grošák. Vzpomněl jsem si na Menharta. A na to, co jsem řekl Bernardovi před… Před hodinou? Včera? Ztratil jsem pojem o čase. Stmívalo se. Litoval jsem svých slov. Věděl jsem to stejně dobře jako on. Menhartovi nebylo pomoci. A tohle věděl i Menhart. Jen to bylo celé nějak… Hledal jsem to správné slovo. Nelidské. Vzpomněl jsem si na ten řev. Zamrazilo mě. Byl čas vypadnout. Pomalu jsem se zvedl. Opodál leželo Menhartovo sedlo. Vydal jsem se ke hřebci. Zvíře zlobně pohodilo hlavou.
“No tak, chlapče…” natáhl jsem ruku.
Kůň sklopil uši.
Bylo mi jasné, že takhle to nepůjde. Tak jsem to zkusil jinak. Nedarsky. Stejně mi trvalo skoro hodinu, než se mi podařilo hřebce osedlat. Byla to pěkná potvora. Rytířský kůň. Nešikovně jsem se mu vydrápal do sedla. Naštěstí byl příliš unavený na své obvyklé vtípky. Pomalu jsme se vydali vpřed. Setmělo se. Netrvalo dlouho a zahlédl jsem záblesk ohně. Mohl to být kdokoliv. Ale já byl unavený a zmrzlý. Grošák zamířil do kruhu světla.
Bernardo zvedl hlavu. Snad to dělalo to osvětlení, ale vypadal nějak starší. A unavenější.
Ztěžka jsem polkl: “Promiň.”
Trochu se pousmál. Ale byl to víc úšklebek, než úsměv. “Tak pojď. Než přimrzneš k tomu sedlu.”
Sesedl jsem. Odsedlal koně. A unaveně jsem se svalil vedle ohně. Teplo bylo příjemné. Bernardo mi mlčky podal kus rozmáčeného sucharu. Zamyšleně jsem přežvykoval.
“Bernardo?”
Podíval se na mě. Jeho oči už nebyly chladné.
“Co byl ten zvuk?”
Zavrtěl hlavou: “Kdo ví…” Ve tváři měl smutek.
“A oni? Stíny?”
“Teď nás snad nějaký čas nechají. Ztratili hodně sil. Nejen muže a koně. I pár z nich… odešlo. Bylo zničeno. Alespoň pro nejbližší dobu. Snad ztratili naši stopu.”
Přestal jsem se vyptávat. Co na tom záleží.

Už jsme o tom, co se stalo u brodu přes Narchaj, nemluvili. Lynští vrazi se neukázali. Snad opravdu ztratili naši stopu. Ale mrazení v zádech, nepříjemný pocit, který mě pronásledoval už od Darch-Sinarského hvozdu, nezmizelo. Bernardo byl ještě mlčenlivější, než na počátku cesty a ani mě nebylo zrovna do řeči. Už dva dny jsme pomalu stoupali do hor. Cesta byla stále příkřejší, temná šeď skal vystřídala zeleň trávy a mrazivý vzduch zatínal své spáry do obnažené kůže. Obloha, rozervaná na cáry ostrými horskými hřebeny, byla kovově šedá. Těch pár pokroucených stromů, krčících se v rozevřených chřtánech skal, stačilo sotva na malý ohníček. Teprve teď se bolestně projevila ztráta soumara. Teplé deky, zásoby dřeva, dva měchy s vínem… To všechno bylo nenávratně ztraceno. Proklínal jsem osud i Bernarda, protože tahle šílená výprava byla jeho nápad. Rameno se mi zanítilo a ostrá bolest mnou projížděla při každém poryvu větru. Alespoň nehrozilo, že usnu a spadnu ze sedla. Grošák si na mě už zvykl a ochotně mě častoval kousanci do holeně. Mizerné zvíře. A cesta vedla dál. Stále výš a výš. Byla to vlastně spíš stezka, klikatící se mezi varovně vztyčenými prsty skal. K večeru jsme vjeli mezi první jazyky sněhu. Špinavě šedá hmota vytékala z rozsedlin a na místech, kde křížila stezku, vlhce vrzala pod kopyty koní.
Bernardo přitáhl otěže: “Tamhle přenocujeme.”
Rozhlédl jsem se. Na úbočí skály se pod převisem rozevírala jeskyňka. Když už nic jiného, slibovala alespoň závětří. Sesedli jsme z koní a vydali se nahoru. Zvířata nás neochotně následovala. K převisu vedla uzoučká stezka, vyšlapaná snad do samé skály. Pár stébel trávy se marně snažilo uchytit mezi balvany, rozházenými po úbočí rukou neznámého obra. Hřebci nervózně frkali. Tasil jsem meč. Bernardo, který šel první, nečekaně zastavil.
“Drž koně,” poručil mi šeptem a pak se neslyšně vnořil do temného ústí. Z jeskyně vycházel podivný, nakyslý zápach, vlhko a chlad. Zamrazilo mě. Nepříjemný pocit, ledová ruka hrůzy… Co se tam skrývá? Čas plynul. Rytíř se nevracel. Tiše jsem zaklel. Jestli toho blázna něco sežralo, udělalo to pěkně potichu. Rameno mě bolelo a ze studeného větru jsem dostával třasavku. Rachot kamínků… Klouby na rukojeti meče mi zbělely. Konečně! Bernardo. Vyšel ven a uchopil otěže svého hřebce, jako by se nic nedělo.
“Můžeme dovnitř. Ale koně bych raději nechal pod převisem,” v jeho hlase zazněl podivný tón.
“Proč? Není tam dost místa?”
Podíval se na mě tím svým záhadným pohledem: “Uvidíš sám.”
Svázali jsme koním nohy, odsedlali je a vešli dovnitř. Kyselý zápach zesílil. Ticho rušilo jen kapání jakési tekutiny. Vlhko pronikalo až do morku kostí. Jeskyně byla úzká a temná, ale táhla se kamsi do dálky. Po obou stranách jsem rozeznal nepravidelné výklenky. Zastavil jsem, abych nechal oči přivyknout temnotě. Bernardo čekal za mnou. A pak se mi zvedl žaludek. Z hrubě vytesaných výklenků vycházelo chladné, zelenkavé světlo… A tam, jedno vedle druhého, byla naskládána těla. Čas z nich setřel veškeré rysy. Dospělí i děti. Ale lidé to nebyli určitě. Vlhká, rozměklá hmota těl vydávala onen podivný pach i světlo.
“Co to je?” zachrčel jsem, pokoušejíc se vrátit žaludek na místo.
“Pohřebiště Bathuů.”
“Bathuové? Mágové temnot, stvůry noci?”
Bernardo se rozesmál. Nepatřičnost toho zvuku mě zamrazila. To místo bylo cizí. Nasycené smrtí.
“Staré legendy přehánějí. Byli noční stvoření. Ale stvůry? Mágové? Ne, jen lidé, kteří žili v těchto horách. Žili, milovali a umírali. Své mrtvé pohřbívali v rozsáhlých suchých skalních prostorách. Už je to dávno. Hory se změnily. A voda se dostala až sem. To co vidíš, je dílo nemilosrdného času…” Z jeho hlasu zazníval smutek. Jako by vzpomínal. Zatřásl jsem hlavou. Nesmysl. To jen staré příběhy probouzejí bolest v duši. Přece jen je také jen člověk. Skoro jsem se pousmál. Pak jsem si ale opět uvědomil děsivou atmosféru tohoto místa: “A ty tady chceš nocovat?”
Opět ten smích: “Oni se zlobit nebudou. A dnes v noci přijde bouře. Copak jsi to nepoznal?”
Měl pravdu. Vzduch toho dne byl nabitý energií. Hory čekaly. Ale představa noci, strávené na pohřebišti, mě nikterak nelákala. Polkl jsem: “Myslím, že radši přenocuju pod převisem.”
Pousmál se: “Jak chceš. Ale nemusíš se jich obávat. Jistě by tě rádi přivítali jako hosta. Byl to mírumilovný národ.”
“To možná. Ale jeho mrtví se mi nelíbí.”
Pokrčil rameny. Začali jsme se připravovat ke spánku. Bernardo rozdělal v ústí jeskyně oheň. Z pokrývek a sedel jsme si připravili lůžka. Stíny se dloužily. A pak přišla noc.

Ticho se prohlubovalo. Vítr ustal. Jen přešlapování koní a praskot ohně rušili noční klid. Usínal jsem. Když… Nebe zešílelo. Klikatá kopí blesků se rozbíjela o skály. Ostré hrany se objevovaly, nečekaně vyrvané z náruče temnoty, a opět mizely v inkoustové černi. Vítr skučel. Hřebci se přitiskli jeden k druhému, nozdry rozšířené a uši sklopené. Pokrývka se mi málem vyrvala z rukou. A pak přišel sníh. Vlhké, mokré chuchvalce bičovaly zemi. Převis byl mizernou ochranou. Oheň zaprskal a uhasl, udušen měkkou, přilnavou dlaní sněhu. Chlad. Roztřásl jsem se. Svět zuřil. Ne, tohle se nedalo vydržet. Popadl jsem své věci a smýkán větrem jsem se plazil do jeskyně. Bernardo se jen pobaveně uchechtl a převalil se v pokrývkách. Tady alespoň nefoukalo. Vzduch byl teplejší. I ten pach nebyl zase tak strašný. Jen ta nazelenalá záře… Zachumlal jsem se do deky a zavřel oči. Světlo však nějak pronikalo i víčky. Zaskučel jsem a přikryl si oči dlaní. Únava konečně přemohla neklid a strach. Usnul jsem. A s línou, ale neústupnou naléhavostí se objevily sny.

Ta města byla obrovská a krásná. Štíhlé a křehké věže, propojené jemným předivem mostů, záře drahých kamenů neznámých jmen, sály a jeskyně, zurčící potůčky a kaskády křišťálových vodopádů… A pokladnice. Plné drahokamů, šperků a mincí. A podivná stvoření, procházející se oním podzemním světem, osvětleným záhadnou září všech barev a odstínů, vycházející ze samotných zdí. Hudba, cizí lidskému sluchu, se proháněla rozsáhlými prostorami, rozbíjela se ve spršce zvonivých tónů a opět vzkvétala, silná a mocná, plná míru a krásy. A přece to všechno bylo děsivé. Cizí, tak cizí… Cosi mě táhlo dál. Zahlédl jsem podivné obrazy. Gobelíny, vetkané do samotné skály. Obrazy bojů, divokých, prastarých bitev… Něco mě zaujalo. Přiblížil jsem se. Byl to jeden z gobelínů, stejně živoucí a skutečný, jako ty ostatní. Okno do minulosti. V šíleném, děsivém víru se proplétala nepřátelská vojska. Štíhlá, zlatá dračí těla. Plameny. A Stíny. Tady nebyli nehmotní, neurčití, přeludy z okraje zorného pole. Sálali zlobou. A temnotou tak strašlivou, až rvala srdce. Byli otvory do prázdnoty. Živoucí trhliny v realitě. Pohlédl jsem do nich… A vykřikl. Křičel jsem. Něčí hlas. Přerušil ten okamžik. Obrazy zmizely. Mír a ticho. Propadal jsem se do hlubin… Znovu ten hlas. Vstoupil do snu. Roztrhal křehké předivo.
“Fango! Fango, no tak, vrať se!”
Trhl jsem sebou, pokoušejíc se udržet konejšivý pocit, zaplňující prázdnotu.
“Fango!” Bernardovy šedé oči, naléhavý tón…
Probral jsem se. “No, co je?”
“Konečně…” v jeho hlase zaznívala úleva: “Promiň, zapomněl jsem, že tě tvůj původ činí citlivějším k takovému volání…”
“Volání?” nadzvedl jsem se na loktech. Hlava se mi nepříjemně motala.
Přikývl. “Už hodinu se tě pokouším probudit. Začal jsem se bát, že se nevrátíš.”
Pomalu se mi vyjasňovaly myšlenky: “Ta nádherná města…”
“Jen vzpomínky. Sláva mrtvé říše, vtištěná samotnému kameni. Většina lidí si je ani neuvědomí. Cítí se jen trochu nepříjemně… Ale ti, co do nich vstoupí, už netouží odejít.”
“Viděl jsem je.”
Zamračil se: “Koho?”
“Stíny.” Při tom slově mě zamrazilo. “Byli jiní… skutečnější.”
Podíval se na mě s údivem, ale v hlase mu zazněla bolest: “Tak teď už víš, kdo je náš nepřítel.”
“Na tebe ty sny nepůsobí?”
Pokrčil rameny: “Dokážu je ovládnout.”
“Vzpomínky kamene?”
“Tak nějak. Je to vlastně příjemný odpočinek. Jen trochu…”
“Nebezpečný? Myslím, že až zase najdeš nějaký vhodný nocleh, zůstanu raději spát venku!”
“Ale cítíš se lépe. Nebo ne?”
Zkusmo jsem se pohnul. Měl pravdu, bylo mi lépe. Bolest ustoupila a únava zmizela docela. Něco jsem zamručel a pomalu jsem vstal. “Pojedeme? Nebo mi předepíšeš ještě trochu léčivého spánku?”
Znovu ten podivný pohled: “Pojedeme. Ale dávej pozor. Je hodně sněhu…”
Bylo. Bílé, hebké závěje pokryly skály, změkčily hrany útesů a ve svých vlhkých záhybech skryly stezku. Tiše a trpělivě padala z kyprých šedých mraků vločka za vločkou. Svět se změnil v bílošedý samet.
Zaklel jsem: “Kudy se chceš odsud dostat?”
“Nejdřív si osedlej koně.”

Bernardo vyrazil první a mě nezbylo, než obdivovat jeho orientační smysl. Šel jistě, jako by měl stezku přímo před očima, některé závěje obcházel, jinými se brodil… Nohy mi podkluzovali a grošák na tom nebyl o nic lépe. I rytíř musel brzy zpomalit. Krok za krokem jsme se prodírali dál do hlubin hor. Za nějakou dobu jsem úplně ztratil pojem o směru i čase. Zvednout nohu, posunout ji dopředu, položit… A všude kolem nás vířila bílá stěna. Stíny…
“Bernardo!”
Temná silueta vpředu se zastavila. Rytíř se otočil. Zaslechl jsem zavytí. A pak jsem je uviděl. Nejasné kontury, mohutné a pokřivené, stahující se k nám. O tom, že by jsme nasedli a pokusili se jim ujet, se nedalo ani uvažovat. Sníh byl stále hlubší. Sypal se odevšad, vlhký a těžký. Tasil jsem meč. Černé ostří zářilo. Jako by se mu vyhýbaly i vločky.
Zaslechl jsem Bernardův výkřik, tlumený skučením větru. Snažil jsem se k němu prodrat. A pak se jeden z útočníků napřímil do své plné výšky. Zalapal jsem po dechu. Tvor skočil. Pokusil jsem se vyhnout dvoumetrové bestii, která jen vzdáleně připomínala člověka, obrovského a porostlého dlouhou, černou srstí. Marně. Nohy mi uvízly ve sněhu. Stihl jsem jen napřáhnout zbraň… A váha útočníka mě srazila k zemi. Horká, lepkavá tekutina se mi rozlila po rukách. Tvor sebou zazmítal v divoké křeči. Trhnul jsem rukojetí meče. Kov zaskřípěl o kost. Pokusil jsem se odvalit konečně mrtvé tělo. Zvedl jsem se na kolena… A tak tak se vyhnul ráně mohutné tlapy. Zasvištělo ostří. Zíral jsem do rozšklebené mordy. Rudá linka na šíji nepřítele se rozšířila a stvůra s těžkým zaduněním dopadla do závěje. Z bílého závoje se vynořil Bernardo, s mečem potřísněným krví. Zabodl zbraň do sněhu přede mnou. Vítr mu rval od úst slova zaklínadel. Stíny se stáhly. Rytíř se otočil ke mě. Ve tváři měl vepsáno vyčerpání.
“Musíme pryč. Tohle je na dlouho nezadrží,” sotva jsem ho slyšel.
Přikývl jsem a vyhrabal se ze sněhu. Meč v jedné ruce a otěže koně v druhé, jsem se začal prodírat za Bernardem. Svaly mě bolely. Temné obrysy, viditelné jen koutkem oka, vířily kolem. Měl jsem pocit, že slyším jejich vzteklý jek. Přestával jsem rozlišovat dole a nahoře. Zbyl jen pohyb. Jednotvárný, neustálý…

Něco se stalo. Zastavil jsem. Pak jsem si uvědomil, že se obličejem opírám o vraníkovu záď. Tomu to naštěstí nevadilo. Pomalu jsem se začal prodírat kolem. Bernardo stál a díval se dopředu. Ruku s mečem měl bezvládně svěšenou.
“Tam…” ukázal a z jeho hlasu bylo cítit únavu. Nechápavě jsem zíral. Před námi se tyčily dva černé stíny, dvě skály, lemující průchod a mezi nimi… Mezi nimi zářilo modré nebe. Pokusil jsem se zajásat. Byl jsem příliš unavený. A tak jsem se raději vydal vpřed. Vtom… Obrovské tělo mi zastoupilo cestu. Sehnul jsem se pod úderem tlapy a bodl. Můj kůň se splašil. Vzepjal se. Kopyta tepala vzduch nad mojí hlavou. Skulil jsem se k zemi. Hřebec srazil dalšího útočníka a s divokým řičením se dral vpřed. Zahlédl jsem Bernarda, bojujícího s jednou ze stvůr. Začal jsem se plazit ke skalám… Přede mnou se vztyčila další bestie. Ťal jsem jí po nohách. Z posledních sil jsem uhnul před padající masou a vydrápal se na nohy. Potácivě jsem se rozběhl vpřed. Zaržání, mohutné tělo… A kolem prolétl Bernardův vraník. Kde je rytíř? Ohlédl jsem se.
“Běž!” zaslechl jsem jeho výkřik. Otočil jsem se zpátky ke spásnému průchodu. Ještě pár kroků. Kolem se rozjasňovalo. Chvilka šera, stín dvou skal a pak… Musel jsem přivřít oči. Běloba oslepovala. Něco těžkého mi narazilo do zad. Padl jsem tváří do sněhu. Pokusil jsem se nadzvednout na rukách… Bernardo.
“Jsi v pořádku?” zeptal se mě.
Sebral jsem ze země svůj meč. Opodál jsem zahlédl stát naše koně. Uvědomil jsem si, že jsem od hlavy až k patě umazaný od krve nepřátel. “Mám pocit že jo. Co to, proboha, bylo?”
“Hrokové. Žijí nahoře v průsmycích. Většinou lidi nenapadají.”
“Ale nás napadli.”
“Stíny..,” řekl Bernardo: “Ovládli hroky a poslali je proti nám.”
“Takže přece jen neztratili naši stopu,” ohlédl jsem se. V mlze za balvany vířily sněhové vločky.
“Ne. Ale za námi teď nemůžou.”
“Proč?”
“Uvidíš. Pojď,” rytíř vstal a zasunul meč do pochvy. Začal si oprašovat sníh z oblečení.
Zvedl jsem se. Pohled, který se přede mnou otevřel byl úchvatný. Vlna za vlnou ubíhaly do nekonečna bělostné štíty Kaz-Sudark. A někde v dálce, jako ztracený klenot, se zaleskla zeleň stromů a trávy.
“Jsme za průsmykem.” Bernardo se usmíval a i on mhouřil oči před oslepujícími záblesky sněhu.
“Jak daleko je to ještě?”
“Den pod hranici sněhu. Pak ještě pět…”
Něco ve mě se zachvělo. Už jen šest dní a… A spatřím dračí poklad! Cíl naší cesty!
“Jenom nespěchej. Ve spěchu se dělá nejvíc chyb.”
Poznal, na co myslím. Tak ať. Teď jsem nechtěl být rozumný. Přesto jsem nakonec Bernarda nechal, aby vyrazil první. Znal hory lépe než já…

Terén kolem nás se neustále měnil. Oblé bělostné útvary se střídaly s ostrými ledovými věžemi a roklemi, černé skály se nečekaně vynořovaly ze zářivé pokrývky, zmrzlé potoky vytvářely krajkové závoje a jemné baldachýny… Krása tohoto světa předčila cokoliv, co kdy mohla vytvořit ruka lidského klenotníka. Skoro jsem zalitoval, že tady nemůžu zůstat a obdivovat mrazivou nádheru. Ale štiplavý a jasný vzduch nás nutil ke stálému pohybu. Kráčeli jsme pořád níž po ledovém chodníčku, když tu koně zneklidněli. Grošák přitiskl uši k hlavě, nervózně tancoval po úzké stezce… Kopyta zvonila o led a kámen. I vraník vzpurně pohazoval hlavou a bělma jeho očí se leskla. Hřebci se chvěli, vzpírali…
Tázavě jsem se podíval na rytíře.
“Co se děje?” zeptal jsem se tiše.
Přitiskl si prst na ústa a pomalu zavrtěl hlavou. Pak ukázal dopředu. Stezka se pomalu svažovala a nad ní se do závratné výšky zvedala zářivá, ledová stěna. Hladkou dokonalost narušovala jen trhlina rozevírající se asi v půlce její výšky. Sledoval jsem ostré hrany. A pak jsem ho spatřil. Skoro splýval s ledem. Široká křídla měl rozepjatá a nastavoval je slunci. Vypadal jako křehká socha, vytvořená z nejčistšího křišťálu. Paprsky, odrážející se od šupin ho pokryly diamanty. Ladnou šíji měl lehce skloněnou a jeho oči… Měly barvu a hloubku oblohy nad našimi hlavami. Byl nádherný, od věků nehybný strážce. Jenže se pohnul. A ta nádhera byla smrtící ledové ostří…
“Neříkal si, že ten drak už nežije?!” zašeptal jsem napůl vztekle a napůl vyděšeně.
Bernardo zavrtěl hlavou: “To není drak.”
“Opravdu? Chceš mi snad vykládat, že je to kočka tvé babičky?”
Rytíř se začal tiše smát. Po chvíli opět popadl dech: “Ne, je to rewey. Ale jejich vztah k drakům by se možná dal přirovnat ke vztahu lidí a koček.”
Nechápavě jsem se na něj podíval: “No, na můj vkus vypadá až moc jako drak. Nechá nás projet kolem?”
Bernardo zvážněl: “To kvůli němu za námi nemůžou hrokové. A Stíny. Asi se pokusí zaútočit i na nás. Je lovec a my vypadáme jako dobrá kořist. Ale nejspíš si to pak rozmyslí.”
“To jako proto, že uvidí tebe?” zeptal jsem se posměšně.
Podíval se na mě tím svým zvláštním pohledem: “Tak nějak.” A pak klidně vyrazil dolů.
Blázen. Snad ta potvora nejdřív sežere jeho. Leda že by měl v zásobě další kouzlo. Možná má… Vydal jsem se za ním.

Rewey se opět pohnul. Pootočil se, slunce se zatřpytilo na jeho dokonalém těle, odrazil se a vzletěl. Koně začali panikařit. Měl jsem co dělat, abych udržel grošáka v klidu ale pak Bernardo zamumlal cosi nedarsky a hřebci se přestali vzpírat. Šli jsme dál. Stezka se pomalu svažovala. Rewey kroužil. Pak složil křídla. A vyrazil. Byl jako bílý šíp. Zářivá střela, vypuštěná z obrovského luku. Mimovolně jsem se přikrčil. Bernardo zvedl hlavu. Lehce rozpřáhl paže. Blížil se… Všiml jsem si, že se rytíř usmívá. Grošák se chvěl. Teď už jsem mohl jasně rozeznat každou šupinu, ostré spáry, modré oči. Ledový pohled lovce. Zadržel jsem dech. Pak… Poryv vzduchu mě srazil na kolena. Hlasité prásknutí, stín proti slunci… Rewey rozepjal křídla a přehnal se nad našimi hlavami. Pak zařval. Děsivý, mocný zvuk. Vzpomněl jsem si na brod. Bylo to tak podobné… Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Rychle nabíral výšku, letěl ke slunci… Pak ještě jednou zakroužil, skoro jako by se loučil a bez jediného mávnutí křišťálově průzračných křídel zmizel v blankytu oblohy.
“Jdeme?” Bernardo se na mě pobaveně díval.
Pomalu jsem se postavil a oprášil si kolena. “Málem jsem ohluchl…”
Rytíř se jen zašklebil a vydal se dál po stezce. Zamyšleně jsem ho následoval. Široká záda v černém plášti… Co jsi ty vlastně zač, hnalo se mi hlavou. Už jsem měl příležitost poznat jeho schopnosti. Vlastně by nemělo být tak udivující, že dokázal zahnat reweye, až na to… Až na to, že jsem nepocítil jediný záchvěv magie.

K večeru jsme konečně překročili hranici sněhu. Naši koně, kteří už byli pět dní odkázáni na ubohé hrstky suché trávy a trochu zrní, které nám zbylo po ztrátě soumara, tu změnu přivítali s upřímnou radostí. Nechali jsme je pást a připravili se k noclehu. Bernardo vypadal od setkání s reweyem zamyšleně a tak jsme beze slov povečeřeli a ulehli ke spánku. Ráno nás přivítalo mrazíkem, ale po čase stráveném ve sněhu to bylo spíš příjemné. Ospale jsem se protáhl a rozhlédl se kolem. Pocit pronásledování konečně zmizel. Bernarda jsem nikde neviděl. Naši hřebci se popásali opodál. Slunce začínalo hřát. Po chvíli příjemného polehávání jsem se konečně odhodlal vymotat se z pokrývek a vstát. Kousek od našeho tábořiště se tyčila malá skalka. Udiveně jsem zavrtěl hlavou: Bernardo, nehybný jako kameny kolem, seděl na jejím vrcholku a hleděl k východu. Chvíli jsem ho pozoroval. Nepohnul se. Jen vítr si pohrával s jeho dlouhými vlasy. Pokrčil jsem rameny a vydal se na obhlídku okolí. Tráva byla hebká a tak jsem si zul boty a nechal se šimrat do chodidel. Dokonce jsem se odhodlal umýt v nedalekém potůčku. Když jsem se po čase vrátil k táboru, seděl rytíř stále na svém místě. Za celou tu dobu se snad vůbec nepohnul. Možná zkameněl, pomyslel jsem si, u něj člověk nikdy neví, a začal jsem připravovat snídani. Jídlo už bylo dávno hotové a rytíř stále upřeně zíral do dálky. Nechal jsem ho být a najedl se sám. Trocha odpočinku mi vůbec nevadila. Uložil jsem se do hebké náruče trávy a poddal se hřejivým dotekům slunce. Čas ubíhal…

Bernardo se pohnul až k poledni. Pomalu a ztěžka slezl dolů, dopotácel se k nejbližšímu potoku, poklekl, nebo spíš padl do trávy a dlouho žíznivě pil. Pak se zvedl. Vypadal bledě a unaveně. Jen jeho šedé oči zářily jasně a skoro vesele.
Tázavě jsem se na něj podíval.
Lehce zavrtěl hlavou: “Pojedeme až zítra,” a pak se složil do pokrývek. Spal až do večera.

Oheň příjemně praskal. Bernardo se usadil vedle mě a okusoval křídlo bažanta, kterého jsem přes den ulovil. Byl jsem zvědavý, ale rytíř mlčel. Co je na něm tak zvláštního, ptal jsem se sám sebe už po sté a pořád stejně si odpovídal: Skoro všechno.
“Co je? Mám snad dvě hlavy?” vypadal spíš pobaveně něž rozzlobeně.
“Na to bych si možná zvykl. Jenže ty mě překvapuješ pořád znova.”
Zašklebil se: “Život je jedno velké překvapení…”
Ještě chvíli jsem se pokoušel vyptávat, ale nic kloudného jsem z něj nedostal. Šli jsme spát.

Jeli jsme stále k východu. Vysokou travou porostlá úbočí se střídala s lesíky a skalnatými úseky. Někdy jsme vyplašili koroptev a jindy jsme přiměli k útěku stádo laní. Ale neprchaly daleko. Po chvilce se zastavily a se zájmem nás pozorovaly. Vlastně jsem chtěl jednu ulovit, ale jejich velké, sametové oči byly tak bezbranné… Nakonec jsme se spokojili s koroptvemi. V jedné z říček, které jsme překračovali, jsem ulovil dva nádherné pstruhy. Byla to krásná země, ale přesto se ve mě ozýval neklid. Cíl našeho putování se blížil.

KONEC třetí části, dokončení zítra