2116: Bradburyho muzikál jako příběh o příbězích

Už několikrát jsme informovali o muzikálu 2116, který napsal sám Ray Bradbury. Představení, které se u nás hraje dohromady v rozmezí pouhých 17 dnů, mělo premiéru minulý týden. A pokud máte Bradburyho rádi a chcete zkusit jiné médium, než jsou knihy a filmy, rozhodně neváhejte a pořiďte si lístek.

2116 Marionette2116 je příběhem o putování kočovné divadelní společnosti vedené panem Marionettem, jejíž ansámbl sestává z uprchlíků před zákonem v dystopickém světě, který propojuje universa různých Bradburyho knih. Příběh má dvě roviny: útěk herecké společnosti před agenty, kteří mají za úkol tyto teroristy pochytat za zločiny jako čtení knih dětem, a samotné představení, které má společnost momentálně nastudované – příběh postaršího manželského páru a jejich 40. výročí svatby.

Nelze popřít, že představení je primárně určené Bradburyho fanouškům. Herecká společnost, kolem níž se celý děj točí, totiž sestává z různých postav z Bradburyho děl. Např. „Mr. Marionette“ je ve skutečnosti Albert Brock z povídky Zabiják (The Murderer), významné role hrají i profesor Faber a Clarissa McClellanová ze 451 stupňů Fahrenheita nebo třeba kapitán Wilder z Marťanské kroniky. O jejich dalších osudech mimo příslušné knihy a povídky se sice něco dozvídáme, ale spíš než sequelu se nám dostává jen črty.

2116 je totiž primárně spíše obrazem než vyprávěním a představení působí jako soubor volně propojených obrazů, který klade větší důraz na myšlenky, jež se snaží sdělit, než na gradaci a jednoznačné rozuzlení. V duchu 451 stupňů Fahrenheita nám v jednotlivých scénách ukazuje, jak důležité jsou pro člověka příběhy (asi nejvíc v tomto ohledu zapůsobí využité úryvky z několika slavných knih), a v rozsahu písně zase pokaždé jinou narážku na dystopický svět, v němž se příběh odehrává. „Zločiny“, kvůli kterým jsou jednotlivé postavy na útěku, totiž mohou působit absurdně, ale v dnešní době stejně jako před šedesáti lety zároveň vyvolávají nepříjemné otázky o naší vlastní společnosti – tak, jak to Bradbury umí i ve svých jiných dílech. I těchto otázek se však muzikál jen dotýká a nesnaží se jimi zaobírat nějak hlouběji. Hlavně se jedná o svižný, barevný a proměnlivý příběh s chytlavou hudbou a povedenými tanečními i dramatickými výstupy, v němž se postavy přelévají ze svých skutečných osobností do svých rolí ve hře o panu a paní Wycherlyových a zase zpět.

Potěchu ze zábavného příběhu a připomenutí známých postav nicméně poněkud kazí logistika věci. Semafor má malinký sál s ještě menším jevištěm a i tak komorní záležitost, jakou 2116 ve své současné verzi je, působí dojmem, že by si zasloužila více prostoru a rekvizit. Na druhou stranu je minimalismus zpracování jednoznačně příjemným a osvěžujícím prvkem – dává vyniknout hereckým výkonům a propracovaným kostýmům, které si alespoň v případě některých postav určitě zapamatujete.

Hlavním nedostatkem je ale jazyk. Přestože herci jsou české provenience, muzikál je celý v angličtině. To samo o sobě rozhodně není na škodu, ale bohužel to také znamená, že si muzikál užijí hlavně (a skoro by se chtělo říci „pouze“) lidé, kteří angličtinu dobře ovládají. A to i navzdory českým titulkům. V divadle je totiž jen jedna obrazovka s texty, a patrně kvůli nedostatku prostoru se nachází na pravé straně jeviště, takže pokud sedíte přes celý sál a potřebujete titulky číst častěji než jen jednou za čas, připravte se na nepohodlí, případně rovnou vylovte brýle. Kvalita překladu navíc pokulhává – často vypouští celé věty či verše, popř. slouží spíš jako výtah nejdůležitějších informací než věrný převod. Skoro jako by překladatel rovnou vzdal snahu přenést nejen slovní hříčky, ale i jemnější odstíny významů a citová zabarvení. Kontrast mezi živostí a bohatostí představení a strojovostí českého textu sice přidává další vrstvu už tak dost „meta“ zážitku, ale želbohu to asi není záměr.

Muzikál 2116 stojí za to vidět, pokud máte rádi příběhy v příbězích, četli jste víc než jednu knihu od Bradburyho a umíte dobře anglicky. On tedy stojí za vidění i za předpokladu, že splňujete jen jedno či dvě z těchto kritérií, ale v tom případě si neodnesete zdaleka takový zážitek. Celkově se nicméně jedná o velmi podařený počin, který by žánrovým fanouškům neměl uniknout. A pokud hodláte vyrazit, neměli byste zaváhat – muzikál se totiž hraje jen do 4. září.

Hudba: John Hoke
Libreto: Ray Bradbury, Steve Josephson
Režie a choreografie: Steve Josephson
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Dramaturgie: Ondřej Doubrava
Produkce: Anna Matuszková, Olga Dovnar

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď