Dumasův klub (recenze)

Četli jste Tři mušketýry? Sníte o tom, jaký je to asi pocit, když člověk může držet v ruce staré tisky? Pak by vám nemělo ujít už druhé české vydání příběhu lovce knih Lucase Corsa. Ten nás totiž zavede od ověřování pravosti rukopisů přes intriky hodné kardinála až za samotným ďáblem – a to v dobrodružství, za jaké by se nemusel stydět ani sám d‘Artagnan.

Dumasův klub (cover) Lucas Corso je jednou z ryb, které se živí v rybníčku sběratelů starých tisků. Nebo přesněji řečeno se přiživuje na rybách větších a bohatších – je totiž takovým novodobým žoldnéřem, který se nechává najímat, aby ověřoval pravé, prodával padělané, sháněl nesehnatelné a další podobné kousky, často na nebo až za hranicí zákona. Teď mu však do klína spadly hned dva úkoly: ověřit pravost rukopisu jedné kapitoly Tří mušketýrů z pozůstalosti předčasně zesnulého sběratele a porovnat jediné tři existující výtisky Knihy o Devíti branách Říše stínů – spisu, kvůli němuž jeho vydavatel hořel na hranici a který údajně slouží jako návod k přivolání ďábla. Pátrání začíná (sebe)vraždou a tučným šekem a brzo se zvrhne v úprk až příliš protkaný ozvuky Tří mušketýrů, aby to byla náhoda. Souvisí spolu oba texty? Je některé kopie Devíti bran pravá? Kdo je dívka, která se objevuje v nečekaných momentech a říká si Irene Adlerová? Na čí příkaz a z jakého důvodu usiluje Corsovi o život neznámý „Rochefort“? To jsou otázky, na něž Corso musí odpovědět ve hře o čas i informace.

Dumasův klub je příběh, v němž se umně proplétají odkazy na středověkou okultní literaturu (v menší míře) a na Tři mušketýry (ve větší míře). Právě milovníkům Tří mušketýrů je kniha primárně určena; lze si ji užít i bez zevrubné znalosti Dumasových románů, ale výsledný čtenářský zážitek by pak byl podstatně chudší. Jak je znát už z názvu Dumasův klub, autor totiž nejen využívá narážek na dobrodružství mušketýrů po jednom i po dvaceti letech, ale i samotná výstavba jeho vlastního příběhu odkazuje na Dumasovy motivy a vypravěčské postupy. U některých momentů by se chtělo říci, že Pérez-Reverte opisuje tak moc, až mušketýry téměř dokonale kopíruje a staví své vlastní postavy do nachlup stejných situací. Vždy tak ale činí záměrně a s respektem k materiálu, na kterém staví, a přináší tak možnost užít si všechno to, co je na d’Artagnanově dobrodružství zábavné, v modernější, temnější a mírně překroucené verzi, aniž by přitom postrádal vlastní nápady a originalitu.

V jádru detektivní zápletka košatí a bohatne hlavně díky literárním a historickým odkazům. Jejím stěžejním prvkem je ale vztah ke starým knihám, ať už v postavách sběratelů, kteří své sbírky milují víc než vlastní život, nebo naopak u hlavního hrdiny, jenž na knihy pohlíží jen jako na výnosnou obživu. Téměř každá výraznější postava má ke knihám jiný postoj, ale všechny je spojuje zápal, který prostupuje celou knihou a přenáší se i na čtenáře. Skoro cítíte na jazyku nutkání si všechny rukopisy osahat a sami se stát Corsem, na jehož úsudku a zkušenostech stojí rozhodnutí o pravosti či padělku. Právě silně bibliofilní atmosféra knihy, spolu s tou správnou mírou nebezpečí, dělá z Dumasova klubu kvalitní a čtivou knihu.

Corso jako hlavní postava funguje na výbornou. Podání příběhu z jeho pohledu drží perspektivu děje na hranici racionálního, pragmatického přístupu a pochybností o tom, zda opravdu existuje něco nadpřirozeného či nějaké obří spiknutí, do kterého se nechtěně zamíchal. Sledovat sveřepého a vypočítavého Corsa (o kterém se dozvídáme právě jen tolik, aby nám nebyl příliš nesympatický), zatímco ho s postupujícími událostmi nahlodávají pochybnosti a vztek, je ze zpětného pohledu tím nejzajímavějším prvkem knihy – obzvlášť v kontrastu s neznámou dívkou, která mu vpadne do života jako zjevení.

Tihle dva tahouni jsou schopni udržet i to, že samotný příběh není nijak převratný a rozhodně nedosahuje epických rozměrů, jaké by mohl čekat fanoušek Dana Browna (ten by byl nejspíš poněkud zklamán). Kniha totiž sice má výše zmíněnou atmosféru, sympaticky nesympatické hrdiny a nádech hravosti v odkazech na Tři mušketýry, ale nadějně se prolínající dvě linie příběhu nakonec ústí v závěr, který by vypadal působivě na filmovém plátně, ale v psané verzi je poněkud zklamáním – není totiž tak silný, jak by se z předchozí gradace dalo čekat. (Ale zato je pěkně ironický a obzvlášť škodolibé povahy jistě potěší.)

Když jsme u filmů, právě Dumasův klub sloužil jako předloha pro snímek Devátá brána. Pokud ale čekáte stejný příběh, mýlíte se – podobnosti mezi oběma skutečně existují, ale velká část děje a především vyznění jsou úplně jiné.

Nelze také nezmínit krásnou obálku, která posouvá zážitek ze čtení na novou úroveň. Formát knihy totiž evokuje starší kožené vazby a kresba obálky zase odkazuje na okultní část příběhu. Text je navíc doplněn o (pro příběh nezbytné) ilustrace, které člověka neomrzí podrobně zkoumat. Co naplat, Argo prostě umí, a Dumasův klub je toho jen dalším důkazem.

Dumasův klub je příjemné čtení, prodchnuté tajemstvími a především láskou ke knihám a knihtisku, s chytře propojenými liniemi, funkčními postavami a důvtipnými, více či méně skrytými narážkami. Pokud dáváte přednost inteligentně vystavěné a dobře vypointované zápletce před bombastickými konspiračními teoriemi, Dumasův klub je kniha přesně pro vás.

Arturo Pérez-Reverte: Dumasův klub aneb Richelieuův stín
Vydal: Argo, 2016 (2. vydání)
Překlad: Anežka Charvátová
Obálka: Pavel Růt
Formát: brož.
Počet stran: 368
Cena: 389 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď