Po stopách žánrové poezie 1: Sci-fi epos Aniara

Vázaný a volný verš, personifikace, anafora, synekdocha… Básnické termíny, které většina fandů vědeckofantastické literatury vytěsní z paměti hned po maturitě, protože se k jejich oblíbenému žánru jaksi nehodí. Vždyť přece přemýšlet o sci-fi poezii, to je samo o sobě dost sci-fi! A když už jsme u té odborné hantýrky, není sousloví „sci-fi poezie“ vlastně tak trošku oxymóron?

aniara-anglicky-prebalSamozřejmě, že není. Podívejte:

Nouzový úhyb před asteroidem Hondo
(čímž došlo k jeho objevu) změnil náš kurs.
Mars zůstal stranou a my vyšli z jeho dráhy,
a bojíce se sféry Jupitera,
nabrali jsme směr křivka ICE dvanáct
na vnějším kruhu pole Magdalény,
jenže jsme drhli o záplavy leonid,
a proto uhnuli dál k Yko devět.

I když text na první pohled s poezií spojuje jen členění do veršů a nějaký ten přechodník, skvěle by se vyjímal v seznamu povinné četby k maturitě. Jde totiž o úryvek ze známého stopatnáctistránkového eposu Aniara, jehož autorem je nositel Nobelovy ceny za literaturu, švédský spisovatel Harry Martinson.

V českém překladu vyšla Aniara jednou jedinkrát, a to už v roce 1966 (chce se říct „pouhých“ deset let od svého prvního vydání ve švédštině) u tehdejšího Státního nakladatelství krásné literatury, jenže zajít pro ni do knihovny nebo se porozhlédnout po antikvariátech se vyplatí i dneska – a to nemusíte ani maturovat. Proč?

Aniara je totiž bezkonkurenčním důkazem toho, že sci-fi, jako žánr orientovaný na příběh, může fungovat i v mnohem subtilnější formě básně, jíž nechybí bohatost a patos lyrické poezie. Naopak! Martinsonův barvitý jazyk si dokázal pohrát jak s technickými pojmy a novotvary, jimiž v padesátých letech zcela v tradici vědeckofantastické literatury popisuje zařízení jako náramkofon, plexi-domky nebo umělou inteligenci Mimmu, tak i s obrazy jako vystřiženými z milostné nebo přírodní lyriky. Tipli byste, že následující verše pocházejí z téhož díla?

„Obraz jara byl věrný – nebe zářilo do hrkotu
potoka, plynoucího v prostoru živého rajského plotu.

Viděli také, jak k nebesům vzlétá holub, celý popelavý.
A ženu, jež nahá seděla na yzopově modrém trsu trávy.

S dráždivými ňadry a svůdně se nabízejíc zraku,
zdála se zázračně krásná v trávě za soumraku.“

Co se týče námětu, nečekejte žádnou divočinu. Epos vypráví jednoduchou antiutopii na klasické sci-fi téma lidstva lapeného v uzavřeném prostoru vesmírné lodi. Je to příběh o Zemi zdevastované lidmi a o raketoplánu, který se střetne s asteroidem, nouzově se mu vyhne, a tak neplánovaně změní kurz ke stovkám světelných let vzdálenému souhvězdí Lyry. Jenže Martinson nepopisuje jen technické parametry letu a strasti, kterým raketoplán musí čelit. Bohatým jazykem kreslí obrazy odkazující k pocitům několika tisíců pozemšťanů ztracených ve vesmíru a k jejich hledání pomyslné kotvy v zábavě, víře, ale i ve vzpomínkách. V těch je idealizován život na umírající domovské planetě, kterou lidé nechali mnoho světelných let za sebou.

Je v tom sex a zabíjení dětí, je v tom stagnace, nuda a rozptylování se na večírcích, je v tom boj o moc a vejde se sem i hodně filozofování o smyslu naší civilizace – vždyť Aniara vznikala těsně po prvním sovětském blbnutí s vodíkovou bombou.

A aby toho nebylo málo – už v roce 1959 se tenhle vědeckofantastický epos stal základem stejnojmenné opery. Ano. Sci-fi opera. A nevyhýbají se mu ani současní umělci a moderní média – loni například Aniaru převedl do podoby grafického románu švédský karikaturista a komiksový výtvarník Knut Larsson – láká na něj tímto zneklidňujícím trailerem:

Takže pokud budete hledat zajímavou scifárnu, se kterou oslníte i v partě kamarádů intelektuálů, tohle je vaše trefa do černého. Do černého, tajemného a hlavně hlubokého vesmíru žánrové poezie, po jejíchž stopách se zase brzy vydáme.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď