Jelikož  již první dva díly trilogie vyšly i česky (ve skvělém překladu Stanislava Komárka), budu předpokládat, že všichni z vás znají dramatické události  v nich popsané. Tato okolnost mi umožní přeskočit nudný úvod do děje a hned se věnovat nové knize. Od událostí popsaných v Božích bojovnících uplynula už nějaká ta voda. Hlavní hrdina, Reinmar z Bělavy, se sice na konci Božích bojovníků úspěšně s pomocí husitů vypořádal s jedním se svých největších nepřátel, jenže mu jich ještě hodně zbývá. Jeho činnost husitského špeha a diverzanta mu v rodném Slezsku přinesla statut osoby nepopulární a nežádoucí. Posledním důsledkem toho je církevní klatba za kacířství.  Jenže právě do Slezska musí, chtíc nechtíc. Jeho milá Jutta totiž zmizela. V podezření je hlavně Inkvizice, která s ním nevyřízené účty, ale kandidátů je více. Mnohem více…

Jako by to  nebylo málo, husité chystají další nájezd do Slezska a Reinmar v něm také bude muset hrát svou roli. Husitství začíná zažívat svou labutí píseň, ale přesto je stále vojensky silné. Čechy jsou však již unavené léty válek a obětí. Zásady, na kterých je husitské hnutí postavené, se pět let po Žižkově smrti začínají drolit. Přichází čas kompromisů a pochybností. Přichází čas, kdy nad vírou začínají převažovat osobní ambice a politikaření, čas zrady. Hrdinova víra v  husitství a jeho ideály (teď už značně pochroumané) postupně dostávají další trhliny. Brzy se bude muset rozhodovat mezi svou oddaností víře a svou láskou k Juttě. Nelehké časy, dramatické události – těžko čekat, že na konci spravedliví zvítězí, ctnost bude odměněna a zrada potrestána. A skutečně, závěr je přesně takový, k jakému děj trilogie celou dobu směřuje. Nečekejte happy end…

Tolik o obsahu knihy, co však to ostatní? Inu, nikdo by asi od Sapkowského nečekal špatnou knihu. Sapkowski dovede výborným způsobem zkombinovat precizní nastudování historických reálií a jejich čtivé podání. Jsou zde i další jeho silné stránky – vynikající vypointované dialogy a černý humor, je zde záplava zajímavých postav, je zde více souběžných dějových linií, které autor virtuózním způsobem střídá a proplétá. Bez problémů míchá dohromady historickou realitu  i své často divoké fabulace. A je zde samozřejmě i fungující magie, kvůli které se dá kniha, postavená na nepochybných historických faktech, bez studu zařadit do žánru fantasy. Klobouk dolů, autor je prostě skvělý vypravěč, a on to ví. A často na to hřeší, oj, hřeší.

I když se to tak nemusí zdát, je děj Lux perpetua velice jednoduchý. Hlavní hrdina při hledání své milé jezdí sem a tam, před čtenářem se jako v kaleidoskopu míhají jeho divoké eskapády, útěky, polapení, zázračné záchrany v poslední chvíli… Nepřipomíná vám to něco? Je to stále totéž, co se nelíbilo u Narrenturmu a v menší míře i u Božích bojovníků. Děj Lux perpetua tak může čtenáři splynout do jedné masy – stane se toho sice hodně, avšak děj knihy se neposouvá dopředu. Navíc se mi zdá, že je tento díl méně svěže napsaný. Vypadá to, jako by se autor při psaní místy trápil. Jako by měl závěr už promyšlený, ale nějak nevěděl, jak se k němu dostat. Tomu by napovídalo, že začátek působí poněkud únavně, ale druhá polovina je již zase celkem v pořádku. Čím více se blíží konec, tím více se autor dostává do staré formy – děj dostane spád a je napínavý, důležití lidé umírají, jednotlivé dějové linie se uzavírají, čtenář se od knihy nemůže odtrhnout. Ale proč tomu tak není od počátku ? 

Sapkowského specialitou jsou odkazy na současnost a podobenství, pomocí kterých ironicky glosuje události značně aktuálnější, než jsou ty středověké. Někomu se to může líbit, někomu ne, někdy pobaví, jindy se to zdá být méně vhodné, ale je to součást jeho tvůrčí metody, se kterou se musíme smířit. Stejně jako jeho ostré pero, pomocí kterého se vynalézavě strefuje do toho, co se mu nelíbí. Politika, náboženství, polské (vel)mocenské ambice – Sapkowski je prostě vždy svůj, rád provokuje… konformismus od něj nečekejme.

Lux perpetua je přes popsané chyby stále výborné čtení, i když Sapkowského pověst mistra hrdinské epiky v porovnání s Božími bojovníky trochu utrpěla. V kontextu spisovatelova díla je trilogie mírným krokem vpřed – oproti pentalogii o Zaklínači působí Narrenturm, Boží bojovníci a Lux perpetua o něco kompaktněji, vyzráleji. Sapkowskému se tentokrát podařilo udržet dopředu avizovaný počet dílů i rozumný rozsah. Pentalogie naopak s postupem psaní nabývala na dílech (původně měly být jen tři) i na stránkách a na závěr byla navíc patrná jistá bezradnost („jak to jen proboha skončit?“). Začínám dokonce věřit, že by autor mohl pokračovat v nastoleném trendu a my se snad konečně dočkáme jednodílného románu. Po dvaceti letech psaní by už bylo na čase. Také by nebylo špatné, kdyby Sapkowski na nějakou dobu odložil mnohadílné ságy a znovu napsal nějakou tu povídku – což je forma, ve které vyniká. Nechme se však překvapit.