Labyrint: Útěk je nemožný

Než bys řekl „Velký bratr“, je v kinech po Dárci další dystopie pro mládež. Úspěchy filmových adaptací trilogie Susanne Collinsové Hunger Games ukázaly producentům novou cestu ke konci duhy, a tak subžánr Young Adult dystopií ždímou o sto šest. Tentokrát jejich lačné prsty ukázaly na knižní sérii Jamese Dashnera „The Maze Runner“.

the-maze-runner-wallpaper

Z hlubin Země jednou měsíčně vyjíždí výtah do místa nazvané Plac, louku obehnanou vysokými zdmi kolosálního labyrintu. Výtah vyváží zásoby. A jednoho chlapce s vymazanou pamětí. Brzy na Placu vzniká nefalšovaná osada Bratrstva kočičí pracky, někteří chlapci staví, jiní se věnují zemědělství, další prozkoumávají labyrint. Jen přes den. Jeho vstup se na noc uzavře, a to je dobře, protože noc patří podivným rmutům, vraždícím jedovatým nestvůrám z labyrintu. Uvíznout mezi jeho zdmi = smrt. A jediným dědictvím takových „šťastlivců“ je přeškrtnuté jméno v seznamu vyrytému do jedné ze zdí.

Každý měsíc jeden chlapec. S neustupující pravidelností. Nikdo neví, proč jsou na Placu, jaký je jejich úkol. Prostě přežívají. Až do chvíle, kdy se objeví Thomas, který se zdá být jiný než ostatní. Podivné bludiště jej přitahuje a i přes vymazanou paměť mu zůstaly zvláštní sny.

A pak se mu podaří zabít rmuta.

A výtah přiveze dívku. S cedulkou „Tahle je poslední“. Dívku, která má rovněž vymazanou paměť, kromě jediné informace – Thomasova jména.

Teď je čas na nutné přiznání: takhle napsané to vypadá zajímavěji, než ve filmu. Skoro to působí jako variace na Pána much, ale film nenabízí ani pokus o jakoukoliv sociologickou analýzu. A to ani ve chvíli, kdy se objeví opravdická holka, která by klidné vody pánské skautíkovské společnosti měla rozbít jako dobře vržená žabka.

Ale ne, to by bylo příliš chytré. Přičemž o cokoliv, co jen zavání chytrostí, se film Wese Balla pravděpodobně štítil byť jen opřít. Místo toho kupí záhady a otázky. A když je čas na nějakou odpovědět, odpovídá… další záhadou! Po chvíli je tento koncept neskutečně otravný, a vůbec nejhorší na něm je, že filmu vydrží až do samotného závěru, v němž zjistíte, že jste skoro dvě hodiny sledovali akorát jakýsi prolog.

A tak se kašle na tunu nelogičností (zvířecí kostry v lesíku, rmutí otrávení jednoho z členů společenstva – ve dne, dost prapodivné nastavení amnézie), na jakoukoliv snahu vykreslit postavy zajímavě (máme tu enklávu těch nejpapírovějších charakterních škatulek – chlapce-hrdinu, vůdce, vtipálka, drsňáckého oponenta a melancholického tlouštíka, který asi chodí ujídat zásoby, jinak totiž není možné, že během svého pobytu na Placu neshodil ani jeden faldík!), dokonce i na nadhled. A hlavně na zábavu.

Labyrint: Útěk je v podstatě takřka dvouhodinovou předehrou, která dokáže zaujmout v součtu asi tak desíti poctivě napínavými minutami. Což je ve výsledku proklatě málo.

40 %
  • Labyrint: Útěk
  • žánr: dystopie pro mládež
  • fakta: USA 2014 / 114 min. / titulky
  • Distributor a foto: CinemArt

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentáře

  1. Nejsem sice asi úplně cílová skupina, ale mně to tak špatné nepřišlo. Osobně bych to ohodnotil asi na 60%, možná nějak 60-65%.
    Ta „záhadnost“ po celou dobu filmu se mi líbila a že je to víceméně pouze předehra jsem věděl taky předem, protože bylo jasné, že je to zas první díl nějaké trilogie nebo tetralogie nebo tak něčeho.
    Ty nelogičnosti – nevím přesně, jaké kosti to v lesíku byly, ale nějaká zvířata jim na Plac posílali. Nastavení amnézie mi přišlo celkem v pohodě, až tedy na to, že si pamatovali svoje jméno 🙂 Rmutí otrávení jednoho člena společenstva ve dne mi zas tak divné nepřišlo, vzhledem k okolnostem. Spíš se mi zdálo zvláštní, že věděli, že je to rmutí uštknutí a co bude následovat, když tvrdili, že noc v labyrintu ještě nikdo nepřežil.

Zanechat odpověď