Hon na brouky aneb když lidé nemají šanci vyhrát

Stroje na smrt čelící strojům na smrt. Ti nejlepší a nejvybavenější z lidí proti dominantním vesmírným predátorům. Koloniální mariňáci proti vetřelcům. Ano, řeč je o těch dokonalých, ladných zabijácích, jejichž vnitřní čelist je většinou to poslední, co ve svém životě spatříte; a mnohdy ani to ne.

Cílem této recenze není dělat čtenářům přednášky o filmovém a knižním univerzu, ve kterém vetřelci řádí a dělají si z lidí trhací kalendář. Na mušku si totiž vezmeme povídkovou antologii Vetřelci – Hon na brouky. V předmluvě editora Jonathana Maberryho se tento renomovaný editor (mimochodem, nedávno se objevila na pultech knihkupectví jeho další zdařilá povídková sbírka s tematikou Akt X!) vyznává ke své lásce k filmům s aliení tematikou – a odtud už logicky nebylo daleko k vytvoření tematické povídkové antologie.

O nich bez nich

První zajímavý text, který byste neměli minout, je překvapivě předmluva. Přesto, že antologie se honosí v názvu slovem Vetřelci, a na obálce se pyšní zdařilou podobiznu této vesmírné příšery, není primárně o vetřelcích. Maberry se totiž rozhodl pojmout povídky jako poctu koloniálním mariňákům a jejich odvaze.

Další věc, kterou se z předmluvy dozvíte, je, že od chvíle, kdy si editor plácl s vydavatelem, musel údajně odmítat doslova stovky nabídek a hotových textů. Své polínko do vetřelčího univerza tak mohli přiložit pouze vybraní jedinci, a sestava to věru není špatná. Ze známých jmen udeří do očí místní čtenáře asi nejvíc Larry Correia nebo autor několika dalších „vetřelcovských“ knih Tim Lebbon, svoje dílo přidal i editor sám. Dle stručného životopisu každého z autorů na konci knihy je každý z nich na literárním poli ostříleným harcovníkem a autorem kopy bestsellerů, takže o kvalitu by rozhodně neměla být nouze.

A ještě jedna drobnost: oni zmiňovaní brouci v podtitulu jsou obecně vžitým označením pro všechny druhy mimozemšťanů bez rozdílu.

Pouhé oběti

Takováhle předmluva plná příslibů čtenáře pořádně naladí a připraví na ukrutnou akční jízdu. Jak již bylo řečeno, ve většině povídek se v hlavní roli ocitá žrádlo a vcelku populární schránka na zárodky, tedy koloniální mariňáci. Téměř polovina povídek je poměrně schematická: parta vojáků někam doletí (ať už je vyslána na misi, zachytí nouzové volání nebo se prostě v daném prostoru vyskytne čirou náhodou), lidé postupně mizí a z interkomů je slyšet jen řev. Jediný rozdíl je v tom, zda je povídka pojatá jako horor a tichý zabiják zůstane neviděn, nebo naopak vyústí v akční honičku.

Ve své podstatě jde jen o to, co z mnohokrát propíraného tématu dokáže autor vyždímat – někdo boduje skvělou temnou atmosférou, někdo slušnou týmovkou s adrenalinovou akční složkou, někdo naopak vychází z toho, že když prskne do jednoho textu vetřelce, temnou chodbu a palebnou sílu, tak se to zkrátka nedá zprasit… Kvalita povídek je poměrně kolísavá, a poté, co si čtenář v přemluvě přečetl, že si autor mohl vybírat ze stovek textů, rozhodně se začne vkrádat u několika kusů otázka: „To tam sakra nebylo nic lepšího?“. Buďte prokleti, populární rutinéři!

A ještě jednu důležitou věc bychom měli zdůraznit. Vzhledem k tomu, že celá antologie vychází z již existujícího univerza, setkáte se v některých povídkách s postavami známými z filmů nebo jiných knih. Pokud nejste zrovna zarytými fandy, nepředstavuje to vůbec žádný problém, ale pokud máte alespoň základní povědomí o filmech a hrdinech s nimi spojených, požitek ze čtení ještě o něco vzroste. Některé z povídek jsou drobnými vedlejšími odbočkami a líčí přímo nevyřčené osudy postav před / po / v průběhu filmu, některé jen těchto známých jmen využívají bez přímé návaznosti.

Poslední postřeh: nejsou brouci jako brouci. Vetřelci v povídkách s touto tématikou mají různé podoby – od explodujícího hmyzu po obrovské stonožky. Jde jen o to, kde a s kým si facehuggeři dali „pusinku“, protože tenhle organismus je ukrutně přizpůsobivý a bere si z každého genofondu to nejlepší zvyšující možnost vlastního přežití. Snad jen vetřelec připomínající transformers byl na můj vkus už trochu přes čáru; i když nápad je to originální, pocitově do alieního universa takováhle potvora prostě nepatří.

V rámci tohoto druhu povídek mohou mít čtenáři časem trochu problém: pojetí je mnohdy dost podobné, a tak časem nadšení pomalu upadá ve stereotyp, což je v tomto případě nespravedlivé, neboť si dovolím (trochu odvážně) tvrdit, že povídky v druhé polovině knihy jsou o něco lepší.

Nejen vetřelci je člověk zabíjen

Celá antologie však není jen o mariňácích. Někteří autoři se rozhodli jít vlastní cestou a oprostit se od zajetých stereotypů ze škatulky člověk vs. monstrum. Budete mít například možnost nahlédnout do minulosti jednoho z filmových androidů, nebo syntetiků, preferujete-li tento termín – Bishopa. Larry Correia si vyhrál se svým příspěvkem, a formou diskusního televizního pořadu v něm představil historii jedné z nejpoužívanějších mariňáckých zbraní, což je další originální nápad, byť možná ne až tak chytlavý (člověk by od tohoto autora čekal spíš nějakou pořádnou rubačku).

A právě v této kategorii „nevetřelců“ je asi nejlepší povídka ze všech – Nebezpečná kořist od Scotta Siglera. Tedy, ono je to relativní, protože v hlavní roli je opět vetřelec. Jenže celý boj s člověkem je tentokrát podán z druhé strany, z očí vetřelce, jehož primárním cílem je chránit matku a vejce.

Pokud budeme na Vetřelce – Hon na brouky nahlížet jako na celek, budete zprvu nadšeni především povídkami s esencí filmové série, abyste se postupně s rostoucím počtem děl s opakujícími se náměty začali těšit na každý text o něčem jiném. Některé kusy jsou bohužel dost slabé; ty ovšem vyrovnává pár nadprůměrných textů.

Jonathan Maberry měl výborný nápad a skvělý úmysl.  Jenže realizace bohužel trošku pokulhává. Samozřejmě, bylo by naivní si myslet, že dostaneme antologii, ve které co povídka, to bomba s nominací na několik literárních žánrových cen. Jsem si vědom i toho, že známá jména na obálce prodávají. Ale zároveň vím, že Maberry v roli editora umí i lepší věci, a že nadšení a známé jméno zábavnost nenahradí. Celkově jsem z Vetřelců – Honu na brouky trochu rozpačitý, ale je to opravdu díky několika kouskům, z nichž některé mi nesedly spíš pocitově. Na druhou stranu – každý prožívá svůj hon na brouky trochu jinak, takže se nebojte ponořit do hlubin vesmíru, kde vás nikdo neuslyší křičet. ONI už na vás čekají.

Jonathan Maberry (editor): Vetřelci – Hon na brouky

Vydal: Baronet, Praha 2018

Překlad: Daniela Čermáková

Obálka: 20th Century Fox Film

Počet stran: 360

Cena: 369 korun

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď