Doktor Rax skoro nemohl uvěřit, že ten sarkofág je pravý. Nacházel se v zaprášeném sklepení jednoho anglického lorda a disponoval neporušenou pečetí… což tak nějak předpokládalo, že uvnitř může být mumie, taktéž neporušená. Prostě klika neuvěřitelná, zvlášť když britští kolegové přezíravě odmítají objev zkontrolovat sami. Jenže po převozu do Toronta se ze štěstí stává problém – ona mumie totiž rozhodně není mrtvá.
Krevní pouta, jejichž první dva díly loni vydalo nakladatelství Brokilon, dokazují, že upírská série nemusí být jen odpad nejhoršího zrna. Vicki Nelsonová se prezentovala jako silná žena s výrazně zajímavými vztahy, kde sice hraje upír (navíc stále jenom jeden) velkou roli, ale rozhodně ne hlavní. A zápletky jsou skutečně zakotvené v kriminálním žánru. Navíc, dvojka byla lepší jedničky a trojka, ta v tomto trendu pokračuje.
Od začátku sice víme, kdo bude padouchem i o co se snaží, ale kriminální zápletka ani tak nepřijde zkrátka – jen se k ní autorka, jak je jejím milým zvykem, postaví z jiného úhlu. Vicki se tedy vloupává do muzea, zaměří se na ní staroegyptským čarodějem ovládnutá policie, Celluci se musí skrývat před vlastními kolegy a tak dále. A kdyby to nestačilo, tak Henry Fitzroy, upír držící prapor kvality svého druhu, trpí sny o slunci a jejich protivník mu může nabídnout mnohem víc, než je pouhé nepřátelství…
Pokud to ještě není jasné, je největší přínos třetího Vickiina dobrodružství v tom, že hrdinové konečně dostávají důstojného protivníka. Oživlá mumie, známá též jako Anwar Tawfik, se nijak nestydí brát životy na potkání – včetně dětí, vraždit kouzly na dálku a budovat pro sebe a svého boha impérium ovládnutím významných veřejných činitelů.
Onen bůh se mimochodem zaměří především na Vicki – na rozdíl od služebníka, který je naopak fascinován Henrym. Pravda, Celluci se tak dostane trochu do pozadí a pořádně si ho užijeme spíše v slovních střetech s Henrym (případně v procesu rande-vyšetřování), ale i tak je výsledek jasný: zdrojů napětí je mnohem víc, než bylo doposud zvykem, a jsou mnohem lépe vystavěné z hlediska gradace i vzájemného prolínání se.
Naplno se to projeví ve chvíli, kdy je Vicki zatčena a záměrně „ztracena“ v systému, který jí považuje za pedofilní násilnici. Jistě, Huffová se omezí na trochu toho zdrogování a fyzického utrpení, žádné kukaččí přelety se nekonají, ale i tak se jedná o na poměry série hodně temnou etapu knihy, možná nejděsivější, jakou nám zatím Krevní pouta nabídla.
Tomu jakoby trochu napovídal i úvod, který si hraje s klišé hororů o mumiích – nedělá si z nich ovšem pouze srandu, ale skutečně pracuje s tušeným zlem, které se pomalu, ale jistě probouzí. Opět nutno podotknout, že na poměry série.
Huffová nechce vyprávět čisté horory, to je třeba znovu zdůraznit, ale toto pokračování je opravdu hodně temné a strach dopadne mnohem více i na vedlejší postavy, jako je mladík Tony. Důraz je však stále kladen především na pnutí mezi postavami.
Vicki, Henry a Celluci se tedy škorpí, špičkují, podporují i do různé míry skrytě soupeří. Prostě to mezi nimi jiskří a je radost si číst scény, kde jsou všichni přítomní. I když je pravda, že bez frází typu „museli na troskách starého vztahu vybudovat nový“ bych se klidně obešel. Naštěstí jich není ani zdaleka tolik, kolik by se nabízelo a opravdu hrozná je jen pasáž na začátku, z níž jsem si vypůjčil její výše uvedené završení.
V dalším průběhu knihy jsou nahrazeny možná jednoduchými, ale určitě účinnými fígly, kterými autorka svého čtenáře baví a nabízí mu potenciálně donekonečna opakovatelné vděčné momenty, jako jsou například telefonáty Vickiiny matky nebo Henryho úžasné romány.
V čem se ovšem Huffová opravdu vytáhla, to jsou retrospektivy do Henryho minulosti. Jak egyptská epizodka, tak vzpomínka na smrt dávného přítele jsou zatím to nejlepší, čím přiblížila minulost Jindřichova nemanželského synka.
Co se týče naopak pozadí padoucha, nedělám si velké iluze, že bychom se dozvěděli o Egyptě něco extra, ale pro účely příběhu to stačí víc než dost. Problémem, podle mého, je již tradičně Toronto. Pořád platí, že nebýt narážek na hokej a tamní klub NHL, jednalo by se o naprosto anonymní velkoměsto bez duše.
Trochu možná zamrzí i slabost Huffové pro náhlé zakončení některých linií či jejich opuštění – například jak to bylo s lidmi, které ovládlo zlo dál, případně co policisté, kteří přišli zatknout Vicki. Ovšem jsme na poli série, takže raději tyto soudy ještě odložíme.
Navíc si drobné nedostatky možná uvědomuje i autorka a vynahrazuje je jazykovými hříčkami a narážkami na staré grotesky, které se nám překladatel snaží v největší možné míře zprostředkovat. Někdy s větším, někdy s menším úspěchem. Ovšem podle drobných bonusů knihu hodnotit netřeba. To podstatné už řečeno bylo: je to opět o něco lepší a chuť začíst se do dalšího dílu nijak neopadá, ale naopak stále roste.
Jo a mimochodem, Vicki je i v Liniích krve stále „na straně pravdy, spravedlnosti a kanadské filozofie.“
VERDIKT:
Třetí díl série, jejíž kvalita stále roste. Nabízí nejen tradičně silné postavy a jejich jiskřivé vzájemné vztahy, ale i dosud nejzajímavějšího a především nejnebezpečnějšího protivníka, rovnou ze starého Egypta. Prostě oddech jak má být.
Boris Hokr (redaktor)
boris.hokr@fantasyplanet.cz
Velmi dobré. Kvalita série utěšeně roste. Některé scény jsou dost drsné – Vicky zatčená kvůli pedofilii, některé vás naopak rozesmějí – telefonát od matinky ve chvíli, kdy jsou u ní Henry i Mike. Doporučuji