Která z tváří Brandona Sandersona je ta pravá?

Falzifikátor může být skutečným umělcem, zatímco král jenom podvodníkem s hromádkou technických vynálezů. A zpochybněním křesťanského náboženství by byl ohrožen řád našeho světa, takže znát pravdu může být dost nebezpečné.

148442

Brandon Sanderson se nebojí jít až k pravé podstatě věcí, ale také dokáže včas uhnout a přenechat iniciativu čtenářově fantazii. Všechna tři dílka v knize Tři tváře jsou malými čtenářskými pochoutkami, máte-li rádi drobné koketování na pomezí více žánrů. Jestliže Císařova duše je spíš klasickou fantasy, šmrcnutá jen maličko východní filozofií, v Odvěkém meči ožívá původní videohra, spojující prvky fantasy a sci-fi. Povídka Spousta má zase hodně společného s detektivkou.

Některé postavy možná budou čtenáři povědomé. Falzifikátorka Šai může někomu připomínat hrdinku Vin z mistbornského cyklu, který Brandonovi vynesl poctu dokončit po smrti Roberta Jordana závěrečný díl jeho epické série. Šai, celým jménem Wan ŠaiLu, má i některé společné rysy s faktorkou Amat z mistrného díla Stíny v létě Daniela Abrahama, a to právě schopností dostat se i z bezvýchodné situace, jen si tolik nevyměňuje čisté prádlo.

I mladík Siris může připadat kdekomu blízký. Sice je připravován celý život na jediný rozhodující zápas a v případě ohrožení se z něj stává nemilosrdný zabiják, ale svou skromností a bezprostředností dělá dojem obyčejného a milého kluka. Jistě má i dobré srdce, ačkoliv se nerozpakuje svázat svou společnici na noc provazy.

Brandon Sanderson je silný především v dialozích. Zvraty v ději jsou popsány místy trochu těžkopádně (teď mi asi zarputilí hráči videoher pěkně vyčiní), ale jakmile dojde na rozvíjení vztahů mezi postavami – klobouk dolů. Hrdinům nechybí ironický nadhled nad vlastní situací, v níž se pouštějí do zdánlivě beznadějného boje, a některé kyselé Sirisovy hlášky si říkají o zapsání bílou křídou do komína.

Nejvíc práce si autor dal patrně právě s novelou Odvěký meč. I když by se dalo vytknout pár drobných nedomyšleností, Sanderson odvedl kus dobré práce. Dodal literárnímu dílu to, co ve hře musí zákonitě chybět – vnitřní prožívání hrdinů a jiskření vztahů mezi nimi. Nejde o žádné plytké povahy a díky tomu se jejich cesta za porážkou Božského krále pěkně komplikuje.

Siris i jeho odvážná průvodkyně Isa se musí vyrovnat s pořádně těžkým paradoxem, když jim dojde, že hlavní trofej – královský meč – přináší víc trápení než užitku. Pravda je šokující, ale brečet nad rozlitým mlékem by taky nic nevyřešilo. Siris jde naštěstí do všeho s vervou a v sebelítosti se rozhodně neutápí. Milovníkům akce navíc předvede pár hezkých soubojů s hloupými deryly, obludami, co jsou dobré tak akorát na porážku. Škoda, že autor nedal víc prostoru také hlavnímu padouchovi, ale třeba na to ještě dojde…

Příběh boháče, mecenáše a detektiva v jedné osobě, jež je obohacen ještě o řadu halucinací, resp. tváří, jak jim sám říká, možná bude někomu připadat jako pořádný úlet. Honička za přístrojem, který dokáže překonat bariéru času a vyfotit třeba Ježíše Nazaretského, jak vjíždí do Jeruzaléma, nese znaky klasické detektivky, je však kořeněná gaimanovským humorem.

Partička dovádivých halucinací dá svému stvořiteli vůbec zabrat. Stefan Leeds, přezdívaný Spousta, však odmítá, že by byl blázen. Zůstává příčetný, i když neustále hovoří k prázdné židli… Mimochodem, utáhnout scény s tolika postavami, aniž by z toho nevylezlo pimprlové divadlo, je fakt pěkný kus kumštu. Pravda, trochu tyhle hrátky odsouvají dějovou linii na druhou kolej, vždyť i to rozuzlení přestává být důležité a magický přístroj ať vezme třeba čert (nebo terorista)!

Za nejpovedenější přesto považuji Císařovu duši, a to pro celkovou kompozici, napínavý děj a precizní pointu. Inspirací byla autorovi návštěva národního muzea na Tchaj-wanu, kde ve vitríně zahlédl několik kamenných razidel. A nápad na magii, schopnou měnit podstatu věcí, byl na světě. Proces přeměny materie je uchopen tak věrohodně, že se člověk neubrání nutkání obracet každý předmět, co mu přijde pod ruku, a hledat někde v rohu maličký otisk pečetě… No, co kdyby?

Lehkost všem třem prózám dodává všudypřítomný humorný tón. Naříkající golem, tedy pardon, vlastně transsubstantivní entita nižší kategorie, zakládá na téměř nový kult. I scéna, kdy si nepřátelé uprostřed zápasu začnou zapisovat své myšlenky do poznámkového notesu, se zřejmě jen tak nevytratí z paměti. Imaginární tváře si začnou romantický vztah a klidně pokárají svého „šéfa“ za užití vulgarismů.

Čtenář se bude u knihy zaručeně bavit, jak už je konec konců u Brandona Sandersona zvyklý. Tři tváře jsou spíše takovým bonbónkem od autora, který se už na českém trhu zabydlel. Nedávno se předvedl novým cyklem Archiv Bouřné záře, kterým znovu dokazuje svou schopnost usadit neotřelý příběh do propracovaného fantaskního světa. A jak to tak vypadá, novelou Odvěký meč – Probuzení si plodný spisovatel nakročil k další sáze…

80 %
  • Brandon Sanderson: Tři tváře
  • Talpress, 2014
  • Překlad: Milena Poláčková
  • Obálka: Trilabit
  • 304 stran, 299 Kč (ve FantasyShopu 254 Kč)
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *