Nová kniha úspěšného českého autora Vladimíra Šlechty opět zapadá do jeho fantasy světa Pohraničí. Co v ní najdeme? Hned tři literární útvary: román, novelu a povídku. Vzájemně na sebe navazují a odehrávají se před dosud vydanými knihami.
Stejně jako v „Šíleném lese“, i zde máme hlavní hrdinku. Sylva je nejmladší dcera vévody z Barro, žije na kraji nehostinných bažin Orcigardu a propadla touze prozkoumat všechny dostupné materiály a sestavit mapu kraje. Když se jí pak naskytne příležitost vydat se přímo do Orcigardu plného orků, goblinů, stvůr temného mága Alaricha Touraina a dalšího nebezpečí, neváhá. Hlavní dějová linie je tedy plná bloudění mokřinami, zrad přátel i nepřátel a hlavně neočekávatelného vývoje událostí.
Znovu přicházejí ke slovu rasové spory. To je téma ve fantasy (zvláště slovanské) velmi populární a stále ještě neomrzelo ani autory ani čtenáře. V „Šíleném lese“ byl prostor věnován hlavně elfským problémům, v „Orcigardu“ zase otázkám orků a goblinů. Mušími krůčky odhalujeme záhadu tajemné rasy „pterrů“ a opět se letmo dotýkáme problémů s Alarichem Touraine.
Podobně jako je „Orcigard“ složený z vyvážené části nových a starých postav, je i vhodně vyvážený nový příběh s pokračováním celkového příběhu cyklu na pozadí. Ani tentokrát nebyl zbořen mýtus legendárního bojovníka Gordona Fee. Tato snad nejdůležitější postava „současných“ dějin Pohraničí stále ještě nevystoupila přímo před čtenáře, ale dozvídáme se o ní vždy jen nějakou kusou informaci. Stejně tak svým životem žijí i další důležité postavy; některé do příběhu přímo zasahují. S každým dalším textem získáváme jen několik kamínků z obrovské mozaiky. Šlechta však nezaostřuje přímo na onu mozaiku, ale v různých příbězích nám několik těch kamínků dává. A to je asi to nejzajímavější a nejoriginálnější. Pohraničí tak nepůsobí jako další velká (v podstatě nekonečná) sága, kde by hrdinové pokračovali stále dál a dál za svým cílem skrz všechny díly, což je téma ve fantasy ságách zcela určitě nejpoužívanější.
Nevím, zda byla dobrá volba dát do knihy takto tři příběhy, na sebe navzájem velmi volně navazující. Ke konci knihy je tak příběh dost kouskovaný, protože nejdelší text je na začátku. Závěrečná povídka sice vychází z předešlých dvou textů, ovšem slouží spíše jako prolog k dalšímu pokračování. Rázem jakoby knize chyběl konec, i když jednotlivé útvary svůj malý konec samozřejmě mají. To asi nebude sedět každému čtenáři. Šlechta to mohl vyřešit tak, že by vše rozepsal do jednoho celistvého příběhu (kniha by se tak natáhla o několik desítek stránek).
Šlechtův styl je čtivý. Nikdy čtenáře nezdržuje dlouhými popisy, pokud to není pro danou situaci velmi důležité. Charakteristiku postav také zvládá celkem bez větších problémů, většinou se nejvíce o postavách dozvíme z jejich chování v konkrétních situacích.
K Orcigardu mám ještě dvě výtky. Jedná se o jazyk, který Šlechta používá. V současnosti probíhají debaty o vhodnosti používat ve fantasy výrazy jako „konverzovat“, zatímco právě Šlechta používá slova jako „kontraproduktivní“ či dokonce moderní slangové výrazy jako „pařit“ či „nařvaný chlap“. Nevím jak vám, ale mě to přijde ve fantasy krajně nevhodné a jestli se autor domnívá, že se tak přiblíží svým čtenářům, velmi se mýlí. Druhá věc je spíše směšná. Šlechta má totiž zjevně „guláš“ ve světových stranách. Podívejte se například na mapku na str. 47, kde je zrcadlově obrácená směrová ružice. Zatímco tady by se šlo vymlouvat na neschopnost hrdinky Sylvy, která jako tuto mapu nakreslila, není už na koho svést chyby v textu. Například Západní zrcadlové hory jsou na východě, zatímco v předešlých knihách byly na západě. Když nám pak Šlechta podá informaci, že se něco nachází severozápadně od Východních zrcadlových hor, nevíme nic. Takovéto chyby nepadají na hlavu redaktora, ale samotného autora, který si to musí pohlídat sám.
Podle informací vydavatele, Šlechta nyní píše asi tři další knihy z Pohraničí. Jednou z nich je i první díl chystané trilogie „Gordonova země“. Čtenář může jen hádat, zda se bude jednat o výpravu za zničením Alaricha Touraine, z které se vrací hlavní hrdina v knize „Krvavé pohraničí”. Pokud to bude jádro celého cyklu a dozvíme se ty nejdůležitější informace najednou, obávám se, že by dosavadní knihy ztratily své kouzlo a působily by nakonec jako “add-on”, případně jako předčasná reklama na hlavní představení. Zbylo by z nich už jen to jednoduché dobrodružství na povrchu, které rozhodně v případě novely a povídky v Orcigardu žádným klenotem není (s románem je to trochu lepší). Přejme ve vlastním zájmu autorovi, aby se mu podařilo skloubit všechny příběhy a přitom zachovat důležitost všech částí cyklu, ale stejně tak jejich samostatnost, jak tomu zatím je. Pokud však nastane situace, kterou jsem podal, bude čtenář odkázán na četbu knih v určeném pořadí jejich vzniku (takže dějově nechronologicky) a cyklus svým způsobem zastará.
Hodnocení:
Kniha – 6,5/10
Cyklus – 8,5/10
Proč tak málo?
Proč tak nízké hodnocení? Orcigard je dle mého názoru výborná knížka a kdybych ji měl hodnotit já, tak by dostala přinejmenším 8/10. Je rozhodně akčnější (a řekněme přímočařejší) než Krvavé pohraničí nebo Šílený les, ale na čtivosti jí to rozhodně neubírá! Také mi není jasné, co recenzentovi vadí na tom, že Šlechta občas používá “moderní výrazy”. Mně to tedy nevadilo ani náhodou, navíc třeba použitím slova “kontraproduktivní” došlo v příběhu ke vzniku poměrně vtipné situace… A vůbec, Šlechta má občas příjemně suchý humor, kterému se člověk, no možná nezasměje, ale alespoň pousměje. Také se mi líbily krásně “amatérské” náčrtky míst, na která hrdinové během svých cest dorazili. Toho, že by Šlechta zkazil Pohraničí povídkou, která by popisovala přímo onu osudnou výpravu za Tourainem (což je mimochodem velevýznamná postava, která se prvně přímo objevila až v poslední povídce této sbírky), se nebojím. V historii každého světa musí zůstat nějaká bílá místa a věřím, že si to i sám Šlechta uvědomuje… Na jeho další knihy se těším. Vladimír Šlechta je pro mě ostatně nejlepším českým fantasy (i sci-fi) autorem dnešní doby…
Myslím, že to přežiju… 🙂
Přiznám se, že mě trošku překvapilo, že Ondřej Jireš dal jen 6-ku svému oblíbenému Šlechtovi, tedy stejný počet bodů, jako od něj dostal Algar tarch (který Ondřeje zjevně moc neuchvátil), ale vcelku bych si působil jako idiot, kdybych sem coby nakladatel knihy začal psát nějaké komentáře na toto téma. Krom toho už jsem tak trošku za zenitem období, kdy mě vážně hodně bralo, co se o knížkách, které vydávám, píše. Je dost dobře možné, že během těch čtyř měsíců uplynulých od recenze na Algar tarch se mu zpřísnila míra a dnes by mu dal ještě méně (čímž by se 6 pro Šlechtu dalo vysvětlit). Taky bych rád na okraj podotkl, že si myslím, že na recenzi 14 dní po vyjití knihy nejspíš nevypukne žádná velká diskuse, poněvadž si knížku nestihne moc lidí přečíst (i když si ji třeba koupí). Hmmm, tím jsem se pro dnešek vykecal z podoby… 🙂
Hmmm… nevykecal…
Aha, ještě bych mohl napsat něco ke Koljovi. Osobně považuju za nejlepší knihu tohoto cyklu titulní “Krvavé pohraničí” (které jsem bohužel nevydal). Asi jsem se tam nejlíp dokízal sžít s hrdinou a taky mě hodně vzala ta přelomová akční scéna ke konci (i jiné scény). Co se týče moderního jazyka, malinko jsem to česal, ale je pravda, že Sapkowski ho používá běžně a nikdo mu za to vcelku nenadává. Svět krvavého pohraničí není klasický středověk, je tam dost modernějších prvků, tak proč ne někdy i jazyk? (Ale fakt, že povídku Exorkista, co vyšla v Ikarii, jsem neskousl zase já a připadala mi spíše jako narušení konzistence Šlechtova světa.) Jinak Vladimír Šlechta nepíše najednou tři knihy (to je nejlepší způsob, jak nedopsat žádnou), ale při práci na cyklu pohraničí se mu prý nakupilo docela dost vedlejších motivů, které časem hodlá dále zpracovávat…
Dle mého názoru má Šlechtovo pohraničí dost blízko ke klasickému westernu, navíc působí dojmem poněkud “postkatastrofickým”, napadat tedy popužitý slovník proto nepovažuji za nejlepší nápad. Osobně mi vadil téměř “filmový střih” na konci druhé části, nabyl jsem dojmu, že zde bylo cosi dodatečně (proti původnímu záměru) vynecháno. S.
Muj metr je hodne prisny, cemu ja dam 6 (tj lehce nadprumerna kniha), tomu jiny muze dat treba 8 (treba takovej Pagi povazuje prumer 7, ne 5 jako ja). Dulezity je vsak text recenze. Nepresnou informaci o trech chystanych tituleh upresnim (radej se na to jeste jednou zeptam). Za nejlepsi knihu z pohranici take povazuji “Krvave pohranici”, vadi mi na tom akorat ten vynuceny nazev, ktery by lepe sedel na cely cylus a ne na jedno z del. :o) Tedy v podstate podruzna zalezitost. Slechtovi fandim, je to opravdu muj oblibenec a Orcigard nijak neshazuju, myslim, ze je to pekna cetba, ostatne to jsem psal v recenzi. Vysledne hodnoceni rozhodne neni vysledek nadmeneho ocekavani a pak nasledneho zklamani, tak to rozhodne neni. Jo a jeste k mymu metru, mrzi me, ze se mi obcas neo vymkne a napriklad Pavelkove Prokleta prisaha ode mne dostala vic nez si zaslouzi, i kdyz jsem ji uz takhle ze vsch ecenzentu hodnotil nejnizsi znamkou.
Střelcovi
Prohlašuji na svou čest, že jsem Šlechtu nic nenutil vynechávat (ani dopisovat), takže výsledný dojem je čistě a jen otázkou autorské invence, nikoli nakladatelského teroru… 🙂
Díky za informaci. Zajímalo by mě, jestli se někdo pokusí vydat sbírku Šlechtových povídek, dosud jednotlivě roztroušených po časopisech a sbornících. S.
Och,… tohle vypadá jako přestřelka mezi vskutku zasvěcenými… Do tak erudované diskuze, bohužel, přispět nemohu. Ale ráda bych vyjádřila souhlas se Střelcem, pokud jde o tu závěrečnou část knihy. Ty nenadálé skoky v ději ve mně vyvolaly zmatek, ze kterého jsem se do konce knihy už nestačila vzpamatovat… Jinak se mi Orcigard ze všech Šlechtových počinů líbil asi nejvíc – zvláště mě nadchla postava Pekelného koně!!!
Souhlasim s tim ze Slechta je nejlepsim soucasnym spisovatelem fantasy u nas. Kulhanek je super, ale prece jenom neni tak “vypsany” :)) A jinak nejlepsi je asi Krvave pohranici.
NIC
Nejlepší den!
V knihkupectví na Andělu už jsem viděl Nejlepší den! Hurá na něj! A pak, že až v září.