POVÍDKA: Smrt přichází z věže

Temný mág v temné věži spřádá temná kouzla a jen hrdinná skupinka dobrodruhů vedená moudrým věštcem se mu může postavit. Dokáží naplnit svůj osud a dotáhnout tuto nebezpečnou výpravu do úspěšného konce? Na to ve své povídce speciálně pro FP odpoví Maxim Ronovec!

„Ty, ty a ty,“ řekl věštec Zřel a ukazováčkem nepřipouštěl pochyb. „Vy tři se z téhle výpravy nevrátíte.“

„Do prdele, tos‘ nám to nemohl říct, než jsme se na ni vydali?“ odpověděl jeden z vyvolených.

„Je mi líto, ne vždy ke mně náš stvořitel mluví.“

„Co jinýho má, kurva, na práci?“

„Co bys asi tak řekl? Tvoří. Je podepsaný pod vším, co vidíš, když se kolem sebe rozhlédneš. Pod oběma našimi zapadajícími slunci, pod Horami smutku v dáli i pod lesem Aniontů, který se rozprostírá u jejich paty. I když, pravda, tomu tvoření v posledních epochách mnoho nedal.“

„A stejně nemluví, zmrd jeden,“ řekl Ty-číslo-dva.

„Aniontů?“ tázal se bezstarostně Kujebák, jeden z těch členů družiny, kteří byli z obliga Zřelovy sudby.

„Děsně negativní tvorové. Ty nechceš znát.“

„Seru na vás, jdu domů,“ vmísil se do rozhovoru neuroticky Budebyl, který z obliga Zřelovy sudby nebyl, usral si a šel domů. Bohužel nevěděl, že Údolí prdelrváčů získalo své jméno velice pragmaticky proto, že v něm žije početná populace prdelrváčů.

Prdelrváčové (v jazyce přírodozpytců asinum pugnis) jsou na první pohled křehké šelmy, jejichž srst rozkládá denní světlo na všechny složky jeho barevného spektra. Lidově řečeno – jejich srst hraje všemi barvami. Během dne. S příchodem soumraku se však stává neviditelnou. A právě v tyto chvíle je dobré držet se jim z dosahu. V noci totiž nastává prdelrváčům lovecké pré. Jejich oblíbenou kratochvílí po úspěšném honu je, jak ostatně napovídá ctěné druhové jméno těchto tvorů, rvaní, trhání, cupování a jiné kejkle s hýžďovou krajinou svých obětí. Živí se totiž výhradně střevy. Není rovněž bez zajímavosti, že nikdo nikdy nespatřil samici prdelrváče, a tím pádem přírodozpytci dodnes nemají jasnou představu o jejich rozmnožování.

Stejně tak Budebyl nevěděl, že pachová stopa, kterou zanechával kráče si domů, je pro prdelrváče lepší navigací, než Zřelův osmý GPSmysl. Což se mu nakonec stalo osudným. Co by totiž Byl věděl s absolutní jistotou, kdybyste se ho stačili zeptat dříve, než jeho sedací místo explodovalo v symfonii bolesti, bylo, že s roztrženou prdelí a vyvrhnutými střevy, které lačně ožírá kupa neviditelných parchantů, daleko nedojdete.

***

O pár dní později byla družina o pár dní blíže svému cíli. Během těch pár dní ztratila jen jediného člena – Ty-číslo-dva. Nikdo neví, jak k tomu jménu přišel – obzvláště proto, že jeho nebožáci rodiče uměli napočítat pouze do jedné. To se ukázalo jako existenciální problém ve chvíli, kdy jejich tělo přepadl cerebvirus, který způsobuje kornatění mozku, a prastarý rodinný lékař jim předepsal prášky, jež měli požívat dvakrát denně. Nutno dodat, že cerebvirus (občas se mu mylně říká cerberus) tentokráte mnoho kornatící práce neměl. Ale zpět k příběhu.

Ty-číslo-dva vdechl kost při podávání ústní potěchy jedné z víl Jeskyní rozkoše, kde, navzdory svému lichotivému přízvisku, nemají mnoho prostředků k výkonu rozkoše. A tak si, děvčata skotačivá, pomáhají, čím se dá. Třeba kostmi. Nezřídka se proto stává, že nějaká taková, nebo jenom její úlomek, v jejich přesladkém nitru uvízne.

To byl případ i Cundivíny, kterážto však za dvě staletí, během nichž její tělo disponovalo přesně o jednu větším množstvím kostí, než tomu Stvořitel byl chtěl (I když, nevede Stvořitel snad všechny kroky? Tenhle paradox je na delší zastavení, na něž však nemáme čas.), na své postižení poněkud lehkovážně zapomněla. A zatímco Cundivína dosahovala slastných výšin, Ty-číslo-dva chrčel a modral a chcípal.

***

Tak jsme tady, chtělo se samou radostí zvolat Kormakovi, hrdinnému vůdci naší družiny, když:

  • Došli skrze Močály smutku až k Horám zapomnění a hradu Černokněžného krále
  • Pomocí složitého kouzla překonali hradní bránu
  • Na nádvoří udatně pobili všechny nohsledy Černokněžného krále – včetně jeho trojhlavého kozla
  • Si samou radostí z vítězné bitvy plácli. Ve výskoku!
  • Stanuli před rozeklaným schodištěm

„Tak jsme tady!“ otočil se ke svým společníkům. Zřel zřel, že nastala ta nejlepší chvíle pro taktickou poradu a dodání sebedůvěry před epickým finále jejich odysey.

„Vy dva běžte tudy, my dva půjdeme tamhletudy. To zvládnem, kucí.“

A tak šli.

Zřel a Kormak levým schodištěm, zbylí dva, Kujebák a Valentýn, pravým. Kdo mohl tušit, že právě toto vede do interdimenziálních komnat Královny Chtivky, jejíž tělo disponuje nesčetnými hladovými chřtány? Pravda, Zřel mohl. Také to ostatně i tušil, a proto pro sebe a Kormaka vybral schodiště levé. Tím podepsal sebou samým předpovězený osud Valentýna, který padl do spárů královny.

Valentýnova smrt byla dlouhá, vyšťavující a pro mužské pohledy patřičně znepokojující. Mladík umíral, zatímco Kujebák bral nohy na ramena. Počal své zdrhání, jen co se královna na svém loži pohnula. Stihl z komnaty vyskočit ještě předtím, než natrvalo zakotvila v jiné dimenzi – ale až poté, co odstartovala z té stávající. Kujebáka už nikdo nikdy neviděl, ale proslýchá se, že po několika staletích ostrého běhu a dalších staletích lehce unaveného poklusu si otevřel hospodu v Chicagu.

***

„Vy se mi jdete postavit?“ zeptal se Černokněžný král. Jakou ironickou tečku tvořila tato věta za smutným koncem Valentýna, toho času vypouštějícího krev otvorem určeným pro zcela jiné tělesné tekutiny, věděl jenom starý věštec, který jen stěží zadržel uchechtnutí. Znáte to – černý humor je jako nohy. Buď je máte, nebo ne.

Kormak se Zřelem po chvíli ticha odhodlaně přikývli.

Černokněžný král se rozesmál burácivým hlasem, vedle něhož bylo nepříjemně blízké vytí vlků, zatímco jste ztraceni v lesích, jen maminčiným konejšením.

(V tuto chvíli je třeba podotknout, že před vstupem do komnat Černokněžného krále Zřel přesně popsal Kormakovi, jaká kouzla se Černokněžný král pokusí splétat a jakými směry povede údery svého kopí, jehož hrot byl ukován ze srdce Knížete démonů.)

Pro hrdinu bylo až směšně lehkou záležitostí počkat na Zřelovo efektivní odražení černých kouzel a následně vést několik perfektních protiúderů, během nichž prostě vyčkával na ten správný moment. A ten přišel, přesně jak Zřel předpovídal.

Černokněžný král se v bláhovém přesvědčení o vlastní neporazitelnosti napřáhl přesně o ten chlup více, který bohatě stačil k oddělení jeho černokněžné hlavy od kněžněčerného těla.

„Týjo, měl jsi dočista pravdu! Ale nikomu o tom neřekneme, oukej?“ Kormak nadšeně svíral nesmírně mocný magický amulet, který ještě před chvílí visel na černokněžném krku, a který mu byl, jakožto prostému smrtelníkovi, dočista k prdu.

„Neřekneme,“ přikývl Zřel.

„Jak jsi to vlastně věděl? Jak to všechno VŽDYCKY víš?“ ptal se Kormak na cestě domů.

„Komunikuju se Stořitelem,“ usmál se Zřel tajemně a dokázal tak, že člověk může odpovídat a usmívat se zároveň, ať si lektoři tvůrčího psaní říkají, co chtějí – a klidně si to zkuste před zrcadlem!

„Ale jak taková komunikace probíhá? Nikdy jsi nám ji nepopsal.“

Zřel si pohladil dlouhý vous, který mu záviděly i prodejné ženy Chlupáčského království. Ta zvědavost mládí! „Nuž, to je jednoduché. Jsem jeho fanoušek. Čtu všechny povídky, které napíše.“

l.php

 

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. Je to sprosté a celkem vtipné. Avšak: kdyby to byl překlad, zarazil bych se nejpozději u „Děsně negativní tvorové. Ty nechceš znát.“ Protože „You don´t want to know them.“ se takhle IMHO přeložit nedá. Není to pak česky. Co tedy říct, když to má být původní český text? Doufám, že i tohle byl jen apríl.

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *