Psát se člověk naučí jedině psaním, tvrdí spisovatelka Jana Rečková

Kdo by neznal Janu Rečkovou? Autorku, která už vydala přes dvacet románů a přes stovku povídek v žánrech sci-fi, fantasy i hororu. Nenajdete periodikum či zásadnější antologii, kde by se neobjevilo její jméno. Nosí titul Lady fantasy, je držitelkou několika Mloků a Ikarů i nominací na cenu Akademie SFFH.V době, kdy vstoupila do světa literární fantastiky, se v něm tolik ženskými autorkami nehemžilo jako dnes, a působila tak trochu jako zjevení, nad kterým mnozí žasli. A přitom ona sama se vyznačuje až přehnanou skromností a sebekritikou.

Jana RečkováSama o sobě jednou prohlásila, že je spisovatelkou asi tak jako byl „Mrakoplaš čarodějem“ a že jejích prvních deset patnáct románů nestálo za nic. Humor a nadhled ji neopouští, přestože se život (osud, bůh – dosaďte dle libosti) s ní moc nemazlí. Tvůrčí invence si však tvrdošíjně nachází cestičky kudy na svět. Nedávno jsme měli možnost přečíst si její poslední román Virtuální vrazi a já věřím, že se brzy dočkáme i něčeho dalšího…

Za svůj největší úspěch jste před lety považovala fakt, že Vaše knihy lidé vůbec čtou, i když „jste jenom ženská“. Dávají nakladatelé skutečně přednost mužským autorům, nebo jen žijeme v zajetí možná už dávno překonaného stereotypu, že fantastiku čtou hlavně muži (či chlapci) a žena-autorka je nemůže oslovit?

Když jsem začínala, nevěřili jsme ve Workshopu, že by čeští autoři vůbec mohli vycházet i bez cizokrajných pseudonymů. O něco později jsem měla dojem, že muži autoři to mají snazší, ale teď už je zase všechno jinak – teď to mají lehčí ti mladí/é. Tady by patřil smajlík, protože pozitivní a negativní diskriminace se mění každou chvíli. Jednou mají přednost černoši, jindy lesby, pak Romové nebo Vietnamky, vozíčkáři… Třeba příští rok dojde na invalidní důchodce s rakovinou. No, a jestli se toho dožiju… Další smajlík prosím.

Když jste zaujala českou scénu, měla jste už za sebou řadu povídek v Ikarii, Nemesis, ve fanzinech i v Neviditelném psovi a vítězné příspěvky v Mlokovi i románový debut! A přesto jste stále měla pocit, že Vaše spisovatelská kariéra se skládá převážně z facek a pádů. Pročpak?

To si myslím pořád. Ale vzhledem k tomu, že mě nebaví psát, co se žádá, že píšu především to, co musím, na tom není nic překvapivého. Zato jsem se díky těm fackám leckdy hodně zlých kritik naučila psát líp. I ten, kdo mě nemá rád, může mít pravdu.

Je pravda, že prý kdysi někdo prohlásil, že jste „nejhorší spisovatelka v galaxii“ a že děláte „ostudu české sci-fi“? Já sama jsem ale zažila něco jiného, na jednom ze slavnostních večerů s předáváním cen CKČ Vás moderátoři naopak titulovali „královnou české fantasy“. Můžete to vysvětlit?

Mám dojem, že tohle všechno je víceméně pravda. Ještě mě označovali za grafomanku a fandomovou chrličku. A kdovíjak. Královna? No… Moderátoři takové věci říkají vždycky. Kdyby na tom posledním něco bylo, nemusela bych obcházet vydavatele a neodmítali by mi jednu věc za druhou. Nene, královny musí zachovávat protokol, a obávám se, že to platí i pro psaní. Já jsem sice lady, ale jinak plebejec každým coulem.

Někdy může člověk napsat stovky knih, aniž by mu okolí (a jeho čtenáři) úplně porozumělo. Pořád je dost takových, kteří když nějakou povídku nepochopí na poprvé, tak o ní prohlásí, že je zmatená a špatná. Je to ten důvod, který Vás vede k pocitu tvůrčího zklamání? Stačí jeden hlas, aby zničil celkový dojem?

Pan redaktor Jiran mi párkrát řekl, že povídku nepochopil, a když ji nepochopil on, bude nesrozumitelná aspoň pro polovinu čtenářů. Potom jsem obvykle přepisovala a upravovala. Mně se jako čtenáři stává, že povídku či román nepochopím, a přesto se mi líbí. Nebo se mi naopak nelíbí, ale poznám, že je dobrá. Ale to je zkušenost. Nebo „nesuďte a nebudete souzeni“. Nebo: nepřipravujte se o něčí celé dílo pro jednu nepodařenou věc…

Jednu dobu jste tíhla k hororům, nakonec už novela Nebojte se svých mrtvých, kterou jste se poprvé představila v CKČ, byla takový horor ze zdravotnického prostředí. Jako neuroložka se specializujete na záchvatová onemocnění, stavy změněného vědomí, aury apod. Taková praxe je jistě velkým zdrojem inspirace – procházet se různými světy, existujícími jen v mysli pacientů…

Horory mám ráda, uklidňují mě – literární i filmové, ale nesmí být hloupé. Baví mě vyvražďovačky, ale potřebuju, aby mi tam aspoň někdo přežil, jinak se ve mně ozve hlásek „tak kdo to teda vypráví?“. Sama jsem napsala taky pár, Smrt k MDŽ, Nebylo ráno… Dřímota byla vlastně taky vyvražďovačka ve velkém… Nějaké medicínské zkušenosti se samozřejmě hodí a příběhy pacientů jsem často zamontovala do děje. Byla jsem ten typ doktora, kterému se lidi svěřují a on je poslouchá. Dneska se to nosí čím dál míň, není čas, a kdo se angažuje, vyhoří.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste prohlásila, že psaní je pro Vás jako droga. Vymýšlela jste si údajně příběhy ještě v dobách, kdy jste ani neuměla psát. Dokonce jste se snažila tohoto „škodlivého“ zvyku zbavit, jenže následoval absťák, nespavost a další potíže…. A tak se z psaní stal způsob, jak se na chvíli zbavit reality. Platí to ještě?

Tohle že jsem na sebe prozradila? Je to tak, a psaním jsem se toho škodlivého zvyku zbavila. Teď mi realita dělá mnohem větší potíže.

Když píšete nový rukopis, je to stále na blind? Bez předchozí domluvy s nakladatelem? Vzpomínám si, že jste prohlásila, že jinak prostě nemůžete. Prostě píšete jen vlastní příběhy, jen své světy a své hrdiny, takže jsme se od Vás nikdy nedočkali třeba conanovky nebo příspěvku do JFK.

Ani by mě nenapadlo předem se s někým domlouvat; na objednávku jsem psala snad jen povídku do Imperium Bohemorum, a to ještě proto, že mi pan redaktor dal téma tak akorát na tělo – něco se zlými emzáky. Píšu živelně a nemám cílovou skupinu čtenářů; záruka neúspěchu. Zato jsem sama sobě čtenářem, příběh současně píšu a konzumuju a jsem zvědavá, jak dopadne. No a cizí světy prostě neumím, neorientuju se v nich. Prostě nejsem profesionální autor, který si udělá průzkum trhu, domluví se s nakladatelem, napíše si osnovu a pak vyrábí příběh, jako když vyplňuje políčka – tak mi to někteří redaktoři vysvětlovali. Nedokážu to.

Jste autorka, která ráda sáhne k literárním experimentům. Jeden pořádný jste předvedla ve svém posledním románě Virtuální vrazi. Psala jste opravdu kapitoly tak, jak jdou v knize po sobě, nebo je přeuspořádala dodatečně?

Psala jsem opravdu na přeskáčku, chronologicky by mě to asi nebavilo. A byla jsem zvědavá, jak Tajn vybruslí z dané situace. Historie jeho rodiny a jeho vlastní mi často vyvstávala před očima postupně, na základě toho, jak se zachoval o pár let později.

Po Dračích zlodějích se místo třetího dílu na pultech objevila Cesta do jabloňového sadu. Dočkáme se také dokončení dračí trilogie?

Asi ne. Třetí díl, Dračí paměť, jsem napsala, ale Michalu Broncovi ze Strak na vrbě se nelíbil, a když jsem se nad tím zamyslela, tak mně taky ne. Nejspíš už se do toho světa nevrátím. Cesta je dílo, do kterého jsem toho dala opravdu hodně, tehdy jsem si myslela, že už je to můj poslední román.

Mimochodem, kterou ze svých literárních postav byste se chtěla stát po průchodu Zhroucením?

Možná medvědicí, medvědodlačkou… Ale jak se znám, vylezla bych spíš jako myš. (Myš jménem Poutnička je jedna z hrdinek jiného, nevydaného románu, a je docela fajn, ovšem nemá snadný život, protože se jí líbí myšáci a nemá antikoncepci.)

Ondřej Neff kdysi prohlásil, že spisovatel má jednou za život pořádný NÁPAD. Pokud souhlasíte, která kniha nebo povídka by to ve Vašem případě byla? Nebo teprve čeká, až ji napíšete?

Jako jeden nápad? Obyčejně jich spotřebuju víc. Hodně si cením povídky Čas her, tam je to jasné, ale taková Píseň o Dveřníkovi možná není tak originální, zato mě překvapila – z fantasy se nakonec překvapivě vyklubala časovka a vybujel mi tam sci-fi motiv… Takových překvapení mi moje příběhy a hrdinové připravili spoustu.

Působíte v literatuře také jako překladatelka. Co Vás na této práci baví (plat asi ne, takže…)? Máte svého oblíbeného autora?

Mně, povoláním nemocniční lékařce, připadá finanční ohodnocení překladatele skvělé. Baví mě to, ráda si hraju s češtinou, taky je to výzva – úžasné bylo, když jsem v Pandemoniu překládala palindromy, na to jsem docela hrdá… Za to mě měli nominovat akademici, ne za dobrou, nicméně tradiční sci-fi Leviatan a teď za Cibolu. Oblíbený? Zvykla jsem si na Grega Beara, dost jsem se naučila „jeho řeč“, ale bezva a současně šílený na překlad je hlavně Patrick Rothfuss. Kéž bych se dožila třetího dílu Kroniky královraha.

Jste držitelkou čtyř titulů Lady fantasy, s nímž se pojí i odměna v podobě meče. Jako ne-šermířka asi takovou cenu asi stejně moc neoceníte… Nebo ano?

Ale ano. Meč mi visí nad televizí a tváří se dekorativně. Kromě toho je těžký, a kdybych se coby ubohá seniorka musela bránit lupiči, mohla bych ho tím mečem bacit po hlavě.

Od prvních povídek a debutujícího románu Svět nezrozených drahokamů je to už dvacet let, během kterých jste vydala alespoň jednu povídku a jeden román ročně. Na jaké období vzpomínáte nejraději?

Těch povídek by asi bylo víc, ale už je nespočítám… Nejlepší bylo, když jsem něco napsala a ještě zatepla jsem je nesla přečíst manželovi Jarkovi. Fandil mi. Měl mě za hvězdu. A teď už není.

Není tajemstvím, že k tomu, abyste vyšla z tvůrčí ulity, Vás dokopal právě manžel Jarek. Na jeho popud jste do CKČ zaslala hned čtyři novely najednou – a ono to vyšlo. Dokonce založil nakladatelství RNSF, které vydávalo zásadně jen Vaše knihy. Jak se rodina staví k tehdejší podpoře dnes? Jde syn Jiří ve stopách své matky?

Po manželově smrti jsem myslela, že už nic nenapíšu, leda truchlivou poezii, ale nakonec jsem s tím zase začala, i když méně a pomalu. Taky mám míň času; musím vařit a neumím to, a hodně mě brzdí moje nemoc. Ale nemůžu si stěžovat, mám kolem sebe tolerantní lidi. Jiří by nejspíš psát uměl, ale má práci, která je mu i koníčkem, takže nestíhá. Od svého vítězství v CKČ (dlouhé povídky, před pár lety) nic nedopsal. Hm, po mně není, já dopíšu skoro všecko. A náš společný román Vesmír s čokoládou už nám odmítli úplně všude. Snad to lidstvo nějak přežije.

To nevím… Škoda, já myslím, že by se našlo dost čtenářů, které by to zajímalo. Stejně jako i jiná Vaše díla, která nikdy nespatřila světlo světa. Někde jsem se dočetla, že už v době vydání prvotiny jste měla v šuplíku ještě dalších 16 románů, 20 dlouhých povídek a několik desítek těch kratších. Kde jste na to proboha brala čas? A je Váš šuplík stále takhle plný?

Mám za to, že psát se člověk naučí jedině psaním (vlastně ještě předtím čtením), tak jsem se trénovala. Těch počátečních, nevydaných (a úplně špatných) románů bylo fakt plus mínus deset patnáct. Nácvik… Čas se bral sám, kradla jsem ho, kde se dalo. Občas si to vyčítám, brala jsem se moc vážně.

Ano, v šuplících toho ještě mám dost. Něco z toho už tam myslím zůstane… Uvidíme.

 

Jana Rečková

Narodila se 27. 4. 1956 v Kladně. Vystudovala lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a mnoho let pracovala na neurologickém oddělení ve Fakultní nemocnici na Bulovce. Jako spisovatelka se prosadila v roce 1997, když zvítězila v soutěži Cena Karla Čapka v kategorii Novela. Patří k našim neproduktivnějším autorkám a je držitelkou řady literárních ocenění. Mezi její nejpozoruhodnější díla patří romány Kniha prokletých (2003), 24 a ½ hodiny denně (2004), Píseň o Dveřníkovi (2005), Více než 24 a ½ hodiny denně (2006), Zapomenutí (2008), Věčný čas zubů (2010), Cesta do jabloňového sadu (2013) a Virtuální vrazi (2015). Její povídky jsou pravidelně uveřejňovány v časopisech (Nemesis, Zbraně Avalonu, Ikarie/XB-1, Pevnost) i antologiích (Mlok, Kočas, Česká fantasy 2003/2005, Legendy: Draci, Zpěv kovových velryb, Klenoty české fantasy, 12 nesmrtelných aj.). Kromě psaní se věnuje také literárním překladům.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

3 komentáře

  1. „Mně, povoláním nemocniční lékařce, připadá finanční ohodnocení překladatele skvělé.“

    Hele, ale to asi nebude těch tradičních laserovských 70-80 Kč/NS + pětileté zpoždění, že ne? 😉 Kolik platí ti Tritóni, že je to takový skvělý kšeft?

  2. Lékaři na trochu lepší pozici mohou mít i kolem osmdesátky, řadoví mají méně, ale padesát určitě – v hrubém. To není při současné průměrné mzdě úplně špatné.

  3. Díky!!
    Příjemné čtení na neděli! Má to šmrnc. Pobavil jsem se i poučil. Řadím se mezi fanoušky a přeji autorce mnoho zdarů i do budoucna!

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *