Když píšu fantasy, musím tak nějak spočinout, odplynout do toho světa, prozrazuje na sebe Veronika Válková

Bohatá fantasie se v její rodině vyskytuje pořád. Jejím předkem byl Josef Mervart, autor divadelních her, které dávali na První republiky i v Národním divadle. Maminka si vymýšlela pohádky a příběhy, starší bratr po večerech odvyprávěl celé romány. Tak v takovém prostředí vyrůstala Veronika Válková, autorka známé Wetemay a jejích pokračování. Sama si některé své knihy ilustruje, je autorkou scénáře ke studentskému filmu Hrútvang i scénářů ke komiksům…

rozhovor Valkova foto1 Psaní knih je pro ni zábava a relaxace, život bez nich si dokáže představit jen obtížně. Srdcem je hlavně pedagožka a historička. Miluje starověk a raný středověk, zejména vikingskou éru či Kyjevskou Rus. Kdyby se měla vydat někam do minulosti, vybrala by si Egypt v dobách, kdy v něm vládl ještě matriarchát. Jak tohle všechno do sebe zapadá? A máme tu jen jednu autorku, nebo jsou vlastně dvě – Adam Andres a Veronika Válková? Budu po této záhadě pátrat a v otázkách se k ní vracet, dokud to nerozlousknu…

Do literatury jste vstoupila pod pseudonymem Adam Andres. Pikantní na tom trochu je, že byl často prezentován jako „anglicky znějící“, přitom pochází od maďarského Andrássy (počeštěle se vyskytuje jako Andrejs). Když jsem ho viděla poprvé, hádala jsem spíš Španěla nebo Portugalce (pak by se četl Andréš). Mně však zajímá něco jiného. Fungovalo to vůbec, když byl pseudonym poměrně brzy odhalen? Bylo to k něčemu?

Já nevím. Pro mě to určitě k něčemu bylo – v době, kdy jsem vydávala svoje první knihy, jsem byla nesmírně plachá dívka, a schovaná za pseudonym jsem se cítila mnohem bezpečněji. Dnes už bych to neudělala, ale stále sebe samu zpětně chápu. Občas se setkám s tím, že někdo s naprostým úžasem zjišťuje, že Wetemaa je české provenience a že autorem je dáma, a většinou jsou tihle lidé nadšení, protože je to pro ně důkaz, že české věci mohou těm zahraničním směle konkurovat. A fantasy komunita už je na to prostě zvyklá, že Adam Andres jsem já, takže z tradice fantasy stále vydávám pod pseudonymem.

Jeden z výkladů, proč jste se rozhodla pro mužský pseudonym, se opírá o tehdejší postavení české fantastiky na knižním trhu. Českým autorům se tehdy moc nedařilo prorazit, tak se jejich díla často vydávala pod cizokrajně znějícími jmény. V případě fantasy od ženské autorky by navíc všichni čekali „zamilovanou limonádičku“, aspoň to tak tvrdíte. Marně přemýšlím, která z předních českých autorek fantasy něco takového napsala… Není to jen zbytečný předsudek?

Na to nedokážu odpovědět, protože fantasy moc nečtu, takže nemohu díla svých kolegyň posoudit. Vycházela jsem ze svého postoje – já bych tehdy „zamilovanou limonádičku“ od dámy čekala.

Wetemau jsem vždy považovala vzhledem k její epické šíři za fantasy tolkienovského typu, tedy za dílo, pokoušející se o „novou“ mytologii, nikoliv za „pohádku psanou jako historický román“. Podle Vás se ale Wetemaa od jiných fantasy děl odlišuje – je oproti ostatním velice „realistická“ a neobjevují se v ní prvoplánové atributy žánru. Přesto je série Wetemaa považována za reprezentativní příklad tohoto žánru, za „fantasy jako řemen“, abych použila slova jednoho recenzenta. Proč vlastně stále zdůrazňujete tuto výlučnost?

Já se spíš ohrazuji proti tomu, že je Wetemaa dávána do souvislosti s Tolkienem. Já jsem sice HobitaPána prstenů četla, Hobita asi jako desetiletá a přišlo mi to jako docela fajn pohádka, Pána prstenů v samizdatu později, ale příšerně mě nudil (omlouvám se tolkienistům). Takže odtud inspirace rozhodně nepřišla. Ta přišla výhradně z islandských ság, ty zafungovaly jako roznětka, nic jiného. Dokonce jsem o fantasy jako žánru v době, kdy jsem první knihu cyklu psala, ani neslyšela. Myslím, že na to, že je Wetemaa „nějak jiná“ upozorňovali spíš čtenáři, kteří to srovnání s ostatními fantasy knihami mají.

Když už jsme u té inspirace, musím se zeptat na Island, který jste už mnohokrát navštívila. Co vás na této zemi tak fascinuje, že se tam tak ráda vracíte? A uvažovala jste někdy o tom, že se tam přestěhujete natrvalo?

Těžko se vysvětluje, co je na Islandu fascinující. Lidé, kteří ho navštíví, se obvykle dělí na dvě skupiny – na ty, kteří si řeknou „jednou a dost“ a na ty, kteří se tam musejí vracet. Je tam neuvěřitelný prostor. Protože tam neroste moc stromů, nic vám nebrání v rozhledu – vidíte stovky kilometrů daleko a máte pocit, že stačí roztáhnout křídla a letět, dává vám to obrovskou svobodu. Na druhou stranu musíte být vůči tamní přírodě nesmírně pokorní, protože by vás dokázala rozdrtit jako švába. Zažíváte tam prostě sílu té země. Země je živá – ne jako u nás, kde, mohu-li použít tu metaforu, na jejím mrtvém těle parazituje tráva a stromy. Je živá sama o sobě, dýchá a hřeje, můžete se dotýkat kamenů, které jsou ještě teplé, neustále se mění a tvoří… Přesto neuvažuji o tom, že bych se na Island přestěhovala natrvalo. Dovedu si představit, že tam strávím několik měsíců (letních, polární noc zapotřebí nemám), ale natrvalo ne. To by mi zase chyběla Praha a útulná česká kotlina.

Ve všech rozhovorech tvrdíte, že si své postavy nevymýšlíte, ale potkáváte je, nekombinujete zápletky, prostě jenom zapisujete, co vidíte, protože příběhy se vám před očima odvíjejí jako film. Nenapadlo vás někdy, že je tím pádem netvoříte, to dělá někdo jiný a vy jste jen médium (jste Wetemaa = kniha), takže vlastně nejsou ta díla vaše? 🙂

To mne napadlo mnohokrát.

Literatura však není jedinou oblastí umění, kde vás políbila múza. Už od dětství se hodně věnujete hudbě a zpěvu. Zpívala jste ve sboru řeckokatolickou hudbu. Hrajete na několik hudebních nástrojů (klavír, flétna, kontrabas a psaltérium). Vystupovala jste s orchestrem několikrát v zahraničí. Proč jste se hudbě nerozhodla věnovat profesionálně?

Profesionální hudební kariéra mi nikdy ani na mysl nepřišla. Byl to vždycky jen koníček, i když, pravda, v době mého působení v Pražském studentském orchestru koníček téměř profesionální, protože když na to přišlo, tak jsme zkoušeli či vystupovali i sedmkrát týdně a právě v době před účastí na mezinárodním festivalu v Japonsku jsme měli za rok více koncertů než filharmonie. Dnes už si jen občas sednu ke klavíru, na kontrabas se tiše snáší prach… Myslím si, že hudba je naprosto nezbytná k tomu, aby se člověku otevřely jisté obzory, aby se mohl právem nazývat renesanční osobností, aby byl určitým způsobem kultivován. Za svoje hudební životní kapitoly jsem nesmírně vděčná.

valkova kouzelny atlas 2

Vedle fantasy píšete také dětskou literaturu. Mám na mysli sérii Kouzelný atlas putování časem, kterou vydáváte pod vlastním jménem. Dvanáctiletá Bára v ní cestuje pomocí zvláštního starého atlasu po babičce do minulosti a zažívá dětskýma očima různé dějinné okamžiky. Je postava Báry úplně smyšlená, nebo pro ni existuje nějaký předobraz v našem reálném životě?

Bára jsem v podstatě já 😀

Jednotlivé příběhy jsou napínavé, dobrodružné a vtipné, co můžu jako dospělačka posoudit. Po knížkách je velký hlad, v knihovně, kam chodím, je třeba Egypt věčně rozpůjčovaný. Dnes série čítá už 13 dílů a chystají se další. Najdeme v nejnovější epizodě o Svatém Václavovi zase nějaké překvapivé odhalení?

No, pro historika, který zná legendy, asi ne. Pro laika spoustu. Václavské legendy se totiž zjednodušují na to, že Václav byl klaďas, Boleslav záporák a Boleslav Václava zabil. Ale ani legendy to takhle jednoduše nevykládají, zvlášť ty starší, které vznikaly v dobách, kdy ještě žili pamětníci. Václav je sice světec, ale ani legendy nezamlčují, že měl nemanželského syna, že se svou družinou při hostině dokázal držet krok… Víme také, že byl ženatý, ale nezachovalo se nám jméno manželky, pouze teorie, kdo by to tak mohl být. Jednu teorii, která mi připadala nejpravděpodob­nější, jsem si vybrala. Ta možná bude překvapivá.

Právě ona schopnost zapojit do dětské knížky stravitelnou formou historická fakta je všeobecně považována za silnou stránku vašich děl. Není to však žádná náhoda. Historii se věnujete i profesně – vyučujete na gymnáziu dějepis a latinu. Proč jste se vlastně rozhodla pro studium těchto oborů? Vzpomenete si, odkud přišel ten impuls?

Tak na impuls ke studiu latiny si pamatuji naprosto přesně. To mi bylo asi třináct let a četla jsem sci-fi od výborných ruských (tehdy sovětských) autorů, bratří Arkadije a Borise Strugackých Pondělí začíná v sobotu. Je to o tom, jak shodou okolností mladý programátor najde práci ve VÚČAKO, tedy ve Výzkumném ústavu čar a kouzel. Doporučuji, je to neuvěřitelně napsané, ale myslím, že to ocení spíš lidé, kteří ještě zažili komunistickou atmosféru. No, a byla tam scéna, kdy dva vedoucí představitelé tohoto ústavu, z nichž jeden byl bývalý velký inkvizitor asi ze 16. století, něco polohlasem řešili latinsky. Mně tehdy přišlo strašně trapné, že latinsky neumím. K historii jsem se dostala pozvolna, přes historický šerm.

Víte, vrtá mi hlavou, jak si vyložit formulaci z anotace na obálce, kde se praví, že autorka čtenáře přenáší do „skutečné, reálné historie“. Vím, že si pro své příběhy vždy důkladně nastudujete potřebné reálie, prohledáváte mapy a plánky, prohlížíte fotografie či dobové kresby, navíc se v každém příběhu objevují osoby doložené z historických pramenů. Vše ostatní je ale přece naprostá fikce, ne? Cožpak není každý pokus o výklad historie jen určitou konstrukcí, stejně jako je konstrukcí i fikční příběh vsazený do dobových reálií?

Ale jistě. My historici rádi říkáme, že naše poznatky o minulosti jsou „současný stav vědeckých omylů“. Na minulost neumíme nahlížet jinak než brýlemi současnosti, známe z ní jen nějaké střípky, které se snažíme dát dohromady, ale sesazujeme je podle toho, jak nám to dává smysl, a ten smysl je ovlivněn prostředím, které nás formovalo… Uvedu příklad. Historici byli vždy přesvědčeni, že jedním ze znaků vývoje civilizace je, že žena získává lepší postavení. Protože posledních dvě stě let toho byli svědky – ženy získaly volební právo, mohly se začít samy živit atd. Takže se domnívali, že třeba v pravěku na tom ženy musely být ještě tisíckrát hůř než v devatenáctém století. No a nebyly. Stejně tak na Egypt se velkou většinou stále ještě nahlíží patriarchální optikou, přestože byl matriarchální. Jeden zapálený mladičký egyptolog mi dokonce tvrdil, že důkazem podřadného postavení ženy v Egyptě je, že musely, chudinky, rodit v podřepu na jakýchsi cihlách. Protože v civilizovaných společnostech žena přece rodí vleže. Jenže rodí vleže, aby to měl pohodlnější pan doktor, zatímco porod ve dřepu je přirozenější… Takže ano, veškeré historické romány, ať se snaží sebevíc, jsou fikce a jsou nereálné. Ta formulace na obálce, kterou jste zmínila, má čtenáře upozornit, že se snažíme co nejvíce se držet toho, co máme doloženo.

Po rozchodu s nakladatelstvím Fragment se vydávání dalších dílů Kouzelného atlasu ujala Grada. Vybíráte si témata sama, nebo jsou zadávána nakladatelstvím? Nebo vám dávají sami kolegové-učitelé tipy, které údobí dějin dělá žákům největší potíže a potřebovalo by přiblížit jinou formou?

Domlouváme se společně. Já navrhnu témata a redakční rada je schvaluje. Zatím mi v Gradě schválili úplně všechno. Samozřejmě mi chodí tipy či prosby od čtenářů, jejich rodičů či učitelů. Zejména kolegové a kolegyně, kteří učí na prvním stupni, by rádi, aby se Bára setkávala zejména s významnými osobnostmi našich dějin. Ale já nechci, aby ze série byla alternativní učebnice dějepisu, takže jim tak úplně vyhovět nemůžu.

Z celé série čiší jednoznačné didaktické poslání, příběhy mají čtenářky (i čtenáře) nejen pobavit, ale také poučit o naší historii. Zároveň obsahují i etický rozměr. To platí především pro Terezínské ghetto, byť se tak trošku vymyká – nekončí úplně happyendem. Každý příběh je vlastně o síle přátelství a o tom, že si mají lidé pomáhat. Takové hodnoty jsou mezinárodně srozumitelné, není proto divu, že projekt zaujal i v zahraničí. Můžete o tom prozradit více?

Spolupracuji s Evropskou školou v Bruselu a s Českou školou bez hranic v Bruselu a Káhiře. Jezdím tam dělat besedy pro české děti, které žijí s rodiči v zahraničí. V Evropské škole studují děti v mateřštině, tedy v češtině, a tak k nim můžeme přistupovat úplně stejně jako k dětem v ČR. Pro třetí, čtvrtou a pátou třídu, někdy i pro šestou dělám besedy o Báře, pro vyšší ročníky potom pořádáme spíš přednášky na různá témata – fantasy, komiks a podobně. Česká škola bez hranic je určena dětem z bilingvních rodin, jejichž vyučovací jazyk je jiný než čeština, a jednou za týden si v České škole tu češtinu zdokonalují. Besedy pro ně často obohacuji o různé aktivity, při kterých si děti rozšíří slovní zásobu. Jednou jsme se například s bruselátky bavili o tom, jak se říká různě zbarveným koním – bílému bělouš, ale hnědému ne hnědouš, nýbrž hnědák, atd. Dostali jsme se k černému koni a děti nevěděly. Tak jsem jim napovídala, že se jmenuje podle takového velkého černého ptáka. Začíná to na v…, vr… Vrabec! vykřikl jeden chlapeček. Nebo podobný příklad s káhiřátky – co to je, co má kůň na zádech, na čem se sedí? Sedlák! Zní to legračně, ale upřímně, jak často se doma bavíte o koňských postrojích nebo o druzích ptáků? Prostě si ta slova moc nepamatují.

Cítíte, že by vás psaní epizod o Báře nějak ovlivnilo, mělo dopad na vaši druhou, řekněme wetemaovskou tvůrčí linii? Nemá poslední příběh o tarantrofovi, který se objevil v antologii Legendy české fantasy 2, opravdu jiné ladění, než měl Sian Hnědooký? Dokážete udržet obě linie oddělené? Lze psát jinak jako Adam Andres a jinak jako Veronika Válková?

Tarantrof má určitě jiné ladění než první Wetemaa, vždyť mezi jejich napsáním uběhlo dvacet let. Kdyby jiné ladění neměl, znamenalo by to, že jsem se za dvacet let nikam neposunula a to by bylo vskutku k pláči. Jinak ano, obě linie jsou striktně oddělené. Je to úplně jiný svět a nijak se to neprolíná. Ovšem v jedné věci psaní o Báře, použiji-li vaše slova, moji „wetemaovskkou tvůrčí linii“ ovlivnilo: nemám na ni vůbec čas. Mám smlouvy na tři Báří tituly ročně a to je sakramentsky vytěžující. Když píšu fantasy, musím tak nějak spočinout, odplynout do toho světa, zabořit se do něj – to v takovém frmolu vůbec nejde. Ale už jsem se v Gradě začala domlouvat, že až budeme v létě připravovat další smlouvy, že už to budou jen dvě Báry za rok. Série se skvěle rozjela, teď budeme dělat i reedice prvních čtyř dílů, tak si myslím, že po sedmnácti titulech budu mít nárok na zvolnění tempa…

Wetemaa I. (komiks)

Nebýt knížek pro děti, zřejmě byste nepotkala Petra Kopla a možná by nevznikla ani komiksová verze Wetemay. I když zpočátku pro vás bylo velmi těžké přijmout fakt, že postavy vypadají v komiksu úplně jinak, než jste si je představovala, nakonec jste s tím vyrovnala. Spolupráci s Petrem Koplem jste dokonce označila za úžasnou a někdy za „až moc úzkou“. Upravovali jste společně návrhy, přeli se, diskutovali a hledali celé hodiny to nejlepší řešení. Není vlastně víc než jen ilustrátorem, není spíš spolutvůrcem?

U knihy je ilustrátor, tam moc prostoru nemá, nosný je text. U komiksu spolutvůrcem musí být, a o to je spolupráce těžší. Já na to nejsem zvyklá, obtížně ze spousty věcí ustupuji, nejradši bych byla, kdyby kreslil, co já vidím, ale je mi jasné, že to takhle nejde. Není se mnou v tomto směru snadná spolupráce, ale Petr Kopl má svatozář, takže to zvládá.

Komiksová verze Wetemay vzbudila oprávněně pozornost fanoušků i recenzentů, neboť se jedná o počin u nás zatím nevídaný, byť momentálně nedotažený. Myslíte, že převedení původních knih do „bublin“ Wetemae prospělo? Získala jste si nové čtenáře?

Jsou teorie, že čtenáři knih a čtenáři komiksů jsou oddělené komunity a že spíš vezme čtenář knih do ruky komiks než opačně, ale já se v tom tak nevyznám, takže nevím. Ohlasu si jsem vědoma, i toho, jaké zklamání způsobilo, že v tom nakladatelství neumělo pokračovat, ale hledáme cesty, jak projekt oživit.

Série Wetemaa putovala rukama mnoha nakladatelů. Od Golema Vlada Ríši, přes Mladou frontu, Wolf Publishing Epochu, Zoner Press až po Straky na vrbě. Je to už konečný přístav? A nač se můžeme těšit po Koruně Élladu?

Wetemaa – krom komiksu – vždy putovala s Vladem Ríšou. I do Mladé Fronty. Wolf Publishing a Epocha dělaly jen reedice pro Pevnost. U Strak na vrbě bych velmi ráda zakotvila, s Michaelem Broncem se příjemně spolupracuje. No, nač se můžeme těšit… Ráda bych dopsala Tarantrofa, protože to, co se objevilo v té antologii, je jen začátek příběhu. Pak mám v hlavě další téma z dávnější élladské historie, z doby zkázy města Severinx. Taky bych časem ráda znovu vydala Wetemau, aby měla stejně důstojný kabátek jako Koruna Élladu. Ale nic z toho nebude před rokem 2018, teď mám ediční plán nadupaný až do stropu.

Veronika Válková

Narodila se 28. 7. 1970 v Praze. Během středoškolských let působila jako průvodkyně na zámcích Jemniště a Duchcov a také na hradě Karlštejn. Vystudovala latinu a historii na FF UK a oba tyto předměty nyní vyučuje na Gymnáziu Na Pražačce. V roce 2013 získala doktorát z historie. Vzdělání se rozšířila ještě studiem výchovného poradenství, které absolvovala na FF UK v roce 2015. Pod pseudonymem Adam Andres publikuje fantasy sérii Wetemaa (Wetemaa – kniha osudu jedenácti družiníků krále Gudleifra 1993, Wetemaa II.- O cestě do Jižního Edagwonu 1995, Hrútvang 1996, 2008, Sága o Halldorovi z Mortaluny 2004, Rytíři kněžny Rhonwen 2004, Wetemaa 2005-reedice, Sága o Wannovi, synu Orlygově 2006, Wetemaa – Koruna Élladu 2013). Napsala také celou řadu učebnic dějepisu pro gymnázia a základní školy a metodických příruček. V časopise Pevnost publikovala sérii článků o historických osobnostech a klíčových momentech dějin. Pod vlastním jménem vydává cyklus dětských příběhů Kouzelný atlas putování časem (za období 2011–2015 vzniklo 13 dílů).

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

3 komentáře

  1. Nové vydání i nové přírůstky bych určitě uvítal, to by byla dobrá zpráva 🙂

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *