Stín věcí ztracených: Moc je dvousečná zbraň

James Islington je u nás neznámý spisovatel, kterého ale v rodné Austrálii proslavil první díl trilogie Licanius s názvem Stín věcí ztracených. Sám o sobě tvrdí, že ho ovlivnila tvorba Sandersona a Rothfusse, a to mu dodalo inspiraci a sílu, aby začal psát svojí vlastní knihu.

Osud volá, cesta začíná…

Davian žije ve světě plném následků války, která proběhla dávno předtím, než se narodil. On a lidé jemu podobní jsou opovrhováni zbytkem společnosti jen proto, že ovládají magii, i když předtím to bývalo úplně jinak. Říkalo se jim Auguři a pro svoji obrovskou moc byli považováni téměř za bohy. Jen o pár příček níže byli Nadaní, kteří vládli pod Augury. S jejich mocí se sice rovnat nemohli, ale silní byli také dost.

Skoro jako v každém příběhu o vládnutí nějaké mocné skupiny, i tenhle skončil svržením, a Nadaní si zachránili život tím, že přistoupili na Čtyři zásady povstalců. Od té doby je každému Nadanému, který používá svoji schopnost (Dar), napsáno na kůži zpodobnění těchto zákonů, které současně omezuje moc daného člověka.

Právě z tohoto důvodu se Nadaní zdržují co nejvíce stranou a žijí ve svých speciálních školách, kde se učí svůj Dar ovládat. Na konci studia čeká každého Nadaného závěrečná zkouška, která určí, jestli bude žít nebo se z něj stane Stín. U Nadaných, u kterých se objeví schopnosti nad rámec, což znamená, že by mohli vládnout mocí Augurů, se provede oddělení od Esence, která existuje ve všem živém a vyplňuje jej. Někteří Esence ale měli obrovské množství, a proto se ji naučili ovládat – tak vznikli Auguři a Nadaní.

Stát se Stínem je horší než smrt, neboť jste odříznuti od živoucí energie, ale neumřete. Jste vyvrhelem společnosti, který je tělesně poznamenaný.

Když Davian zjistí, že by mohl vládnout mocí Augurů, kterou navíc nedokáže ještě kontrolovat, a jeho závěrečná zkouška se blíží, rozhodne se v noci uprchnout se svým kamarádem. Tím uvede do pohybu události, které by si těžko někdo z nich dokázal představit.

Fantasy jako každá jiná?

Už v mnoha knihách čtenáři narazili na téma „na severu je zeď oddělující zlo od zbytku naší země“. Ve Stínu věcí ztracených je tento nápad využit také, a to sice s bariérou, o které kolují zvěsti, že se pomalu hroutí, a vypadá to, že brzy mezi lidi propustí pradávné zlo.

Davian, hlavní postava a k tomu také vyvolený, je docela typickým představitelem svého druhu. Trpí, objevuje své schopnosti a místy si čtenář dokáže živě představit ten obrovský otazník vznášející se nad jeho hlavou a výraz typu: „Tohle fakt dokážu?“.

Jeho kamarád Wirr je mnohem větší realista, ale ať se děje, co se děje, nikdy nepřestává být loajální Davianovi. Jejich přátelství napříč příběhem nikdy nepokleslo na úrovni důvěry. Je to ten typ postavy, která chce udělat správnou věc; a zatímco jeho kamarád se pídí po maličkostech a chce rozebrat věc do hloubky, Wirr je schopný provést nebo se rozhodnout pro věc, která se ostatním může zdát drsná nebo postrádají odvahu ji udělat.

Další hlavní postavou je Caeden, který svůj příběh začíná zkrvaveným probuzením a uvědoměním si, že si vůbec nic nepamatuje. Až do konce knihy se snaží získat svoje vzpomínky a s tím je, bohužel, spojen i jeho postoj k událostem, kdy zastává názor „nevím kdo jsem a tím pádem netuším, za co bojuji“.

Nejzajímavější postavou, která prošla nejrealističtější proměnou, je zřejmě Asha. Wirrova a Davianova kamarádka, která na začátku příběhu zůstala ve škole, zatímco ti dva utekli. Autor ji představuje způsobem, který ve čtenáři vzbuzuje pocit, že ví, jakým směrem bude Asha směřovat. Omyl zůstává pravdou. Během toho, co čtenář sleduje vývoj jejích přátel, Asha samotná je pak úplně jiná postava než byla na začátku příběhu. Celkově její charakter zahaluje tajemství, které ji zřejmě bude obestírat i v dalších dílech, a to může být pro čtenáře lehce frustující, protože se nedozví odpovědi na své otázky.

Klišoidní scénář?

James Islington si vymyslel velmi zajímavý fantasy svět. Kniha navíc obsahuje velmi pěknou mapku, což je rozhodně plus. Bohužel se nevyhnul už několikrát zpracovaným tématům – ať už se jedná o postavu zastávající pozici mentora vyvoleného, který o vyvoleném ví víc než on sám o sobě; přes jedno místo, ze kterého pocházejí všechny hlavní postavy, které mají změnit osud světa až po špatné pocity vyvolávající město, kterým hlavní hrdinové budou muset projít; a to velmi ovlivní děj.

Na ohraném tématu samozřejmě není nic špatného, záleží především na tom, jak ho autor zpracuje, ale může ve čtenáři vyvolávat pocit „tohle už někde bylo“.

Autora však trochu omlouvá fakt, že Stín věcí ztracených je jeho prvotina, kterou bych osobně zařadila do kategorie těch velmi povedených. Kniha není bez chyb, ale je plná zvratů, a u některých postav si čtenář nemůže být jist, na které straně barikády vlastně doopravdy stojí.

Není to nejlehčí čtení, autor si doopravdy vyhrál s historií a pravidly svého světa, ale pro nováčky ve fantasy může představovat problém i způsob, jakým je kniha napsána. Příběh se totiž odehrává ve třech hlavních dějových linkách, které se někde scházejí a někde zase rozcházejí. S hlavními hrdiny čtenář také sleduje dějové linky některých vedlejších postav, které se zdají být pro příběh důležité.

Sečtělí čtenáři možná narazí na části, ve kterých poznají Islingtonovu inspiraci od jiných spisovatelů – nejedná se však o nějaký přepis či parodii scén. Autor se doopravdy jen lehce inspiroval.

Vzhledem k tomu, že celá trilogie je již dopsána, fanouškům nezbývá nic jiného, než počkat na překlad dalších dílů, a pokud Islington zapracoval na chybách z prvního dílu a jeho styl psaní se ještě více vyvinul, budou zbylé dva díly určitě stát za přečtení.

 

James Islington: Stín věcí ztracených

Vydal: Host,2018

Překlad: Milan Pohl

Počet stran: 677

Cena: 429 korun

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď