Nejen cesty boží, ale i cesty fantastiky jsou nevyzpytatelné. V objevování tohoto kouzelného světa hrají často (vedle příslovečné náhody, potažmo osvícených rodinných příslušníků či poučených kamarádů) významnou úlohu adaptace knižních předloh, které, jsou-li zdařilé, často podnítí budoucího fanouška, aby se začal pídit také po originálu.
Alespoň u mne to tak bylo. Fantastiku jsem (pominu-li verneovky) začal objevovat pod dohledem statného Cimmeřana Conana a iniciačním zážitkem byl v tomhle případě samozřejmě slavný film z roku 1982. Na počátku 90. let prostě nešlo Arniemu utéct, dokázal se vnutit dokonce do programu čerstvě postsocialistické školní družiny (což dodnes nechápu). Kouzelná to doba. Až v těsném závěsu přišly comicsy a ještě o něco později teprv knihy. Pro řadu jiných znamenal totéž rozšíření obzorů zfilmovaný Pán prstenů, potažmo Harry Potter. Inu, každá generace mívá to své. Expandovat v posledních letech začínají také audioknihy coby specifická forma adaptace literární předlohy. Samostatnou kapitolou jsou pak divadelní zpracování knih u nás tolik populárního Terryho Pratchetta, jež slaví u publika nemalý úspěch.
Adaptace tedy očividně mohou mít nemalý vliv na získání nových dušiček do hrníčků fantastiky, a to přirozeně jak pozitivní, tak negativní. Neboť jak už to tak bývá, ne vždy se všechno povede. Pokud adaptaci Pána prstenů či Duny lze vnímat jako uspokojivé, převedení Harryho Pottera jako zdařilé a první řadu Her o trůny jako špičkovou, je taky třeba jedním dechem dodat, že druhá řada Martinovy ságy už za první řadou pokulhává, no a zpracování Goodkindova cyklu Meč pravdy aka Legend of the Seeker je vyslovená tragédie. O pokusech o Conanovu resuscitaci (příhodná ukázka toho jak vypadá zmařená šance) či filmovou verzi Solomona Kanea (která s Howardovým puritánem nemá mnoho společného) nemluvě. Samozřejmě, tohle konkrétní hodnocení odráží především mé vlastní dojmy, názory a preference. Ve vnímání adaptací se asi víc než kdy jindy v oblasti umění musíme smířit s faktem, že vždycky bude velkou měrou záležet na vkusu toho kterého soudruha či soudružky (míněno v původním slova smyslu).
Pod dojmem své aktuální letní četby se ale chci zaměřit na jeden konkrétní případ, ba fenomén. Je jím dílo Mistra moderního horroru Stephena Kinga a jeho adaptace. Řečeno parafrází slov poručíka Hamáčka ze Švandrlíkových Černých baronů, Stephen King, jak známo, napsal spoustu knih a většinou tlustých. A většina z nich byla také dříve či později převedena na filmové plátno. Sám jsem se s Kingovými příběhy seznámil nejprve díky filmovým verzím. A dopadlo to na výtečnou, protože hned první rande (naslepo) proběhlo ve společnosti Carrie. Nepatřím mezi velké ctitele horroru, raději mám staré dobré Psycho než třeba Hellraisera nebo Texaský masakr motorovou pilou, ovšem King mi od začátku sedl bezezbytku. To, jak jsem rozdýchával atmosféru Carrie, mám dodnes v živé paměti. O to větší překvapením bylo, když jsem se s odstupem času dostal i ke knize a mohl ji s filmem srovnat. I když srovnat… Pořád se v tomhle případě nemůžu rozhodnout, co je lepší. King je prostě Král, Mistr slova a atmosféry. Ale filmová Carrie byla zase první. A na první lásky obvykle nezapomínáme.
Mám zkušenost, že povětšinou se na každé, byť sebezdařilejší adaptaci nějaká ta muška najde (výmluvným příkladem ten nešťastný Pán prstenů). Filmové adaptace knih Stephena Kinga ale zrovna z tohoto porovnání vycházejí hodně dobře. Platí to pro Carrie, platí to pro Misery nechce zemřít, platí to docela i pro Hřbitov domácích zvířátek. Naprostý top, který bych doporučil každému, koho bych chtěl na Kingovu tvorbu navnadit, ovšem představují Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank. Naprosté pecky a skvosty světové kinematografie, jejichž podmanivé kouzlo jednoznačně neslábne. Oba dva filmy jsou jasnou definicí slova opus magnum. Asi není náhodou, že se jich ujal stejný režisér. Klaním se Stephenu Kingovi, duchovnímu otci těchto skvělých dechberoucích příběhů, klaním se ovšem neméně i Franku Darabontovi, který jim dodal další rozměr. Zelená míle a především Vykoupení… už pomalu překračují hranice adaptace a stávají se samostatnou uměleckou hodnotou. Velice solidní je i třetí Darabontova kingovina Mlha. Jen s drobným odstupem dotahuje Darabonta v mém osobním žebříčku kingovské filmografie Bryan Singer se svým pojetím Nadaného žáka. Pokud znáte Iana McKellena jen jako Gandalfa, pusťte si tenhle film. Nebudete zklamáni, troufám si říct, šokováni možná ano… ☺ Trojici nejlepších kingovských režisérů pak v mých očích doplňuje fenomenální Stanley Kubrick (bavíme-li se o adaptacích, jeho Vesmírnou odysseu jistě netřeba připomínat) se snímkem Osvícení. Tady ale dodejme, že samotný King z Kubrickova počinu nadšený nebyl. Byť jiné pokusy o zachycení poetiky Kingových knih vyzněly rozpačitě (Obchodník s hrůzou, Kukuřičné děti, Ohnivé oči), popřípadě dosti diskutabilně (především případ slavného To), vyslovený průser mne napadá snad jen jediný, a to skutečně, ale skutečně tragický Running Man, který si z Kingovy (resp. Bachmanovy, abychom byli přesní) knihy bere pouze kulisy, ale myšlenku ponechává ladem.
Stephen King, sám vášnivý vyznavač rockové hudby (oblíbenou zvukovou kulisu při psaní jeho knih mu prý zajišťují australští bouřliváci z AC/DC, v nemalé oblibě má také Bruce Springsteena, o němž tu nedávno psal kolega Hokr (tolik pro kibice, kterým se nezdále, že se Springsteenovi Fantasy Planet věnuje)) a aktivní muzikant, se ovšem stal inspirací nejen pro filmaře, ale i pro hudebníky. Stačí zmínit jméno neopunkové kapely Pennywise, abychom tušili odkud vítr fouká. A kingovská inspirace se nevyhnula ani českému prostředí. V roce 1998 vydala pražská punková legenda Plexis album s názvem To. Pro někoho nic neříkající studpidní titul, jiní ale naopak zavětřili. Poté, co Plexis do éteru vypustili první singl z nové desky, pochyby byly ty tam. Titulní píseň alba je skutečně inspirována světoznámou knihou Stephena Kinga, na kterou mnozí přísahají jako na Mistrovu nejlepší. To, podpořené poměrně zdařilým videoklipem, se stalo rázem hitem a na přelomu milénia ovládlo v podvečerních hodinách nejeden jukebox.
O tom, nakolik ladí punkový projev s atmosférou Kingovy knihy, lze samozřejmě obsáhle debatovat. Citace jsou ovšem vždy výrazem uznání a respektu. Nehledě na to, že v jednom má zpěvák Petr Hošek nepochybně pravdu, a to když v refrénu zpívá: „To se zase vrátí, klaun nás neopustí … svůj svět nám do hlav hustí.“ To je skutečně příběh, který se člověku zažere do hlavy a nelze se k němu nevracet. Díky spisovatelskému umu a imaginaci Stephena Kinga je klaun Pennywise nepochybně už navždy pevnou součástí světového fantastického dědictví – a zmíněná píseň Plexis tuto skutečnost nevšedním způsobem dokazuje. Takže, kolikrát jste četli To Vy, milí čtenáři? A jaká je Vaše oblíbená, potažmo neoblíbená adaptace? Jaký na ně máte vůbec názor? Diskuzní ring budiž tímto otevřen…
Přečtěte si i další redakční úvodníky, které od 25. 12. 2011 vydáváme každou neděli.
Kolikrát jsem četl To? Od třiadevadesátého, kdy vyšlo, přinejmenším třikrát (a tenkrát poprvé to bylo, všech těch tisíc padesát stran, během osmačtyřiceti hodin). Jinak moje první setkání s Kingem – ač jsem to tehdy netušil – byly povídkové filmy Kočičí oči a Creepshow (ta původní, nikoli dvojka, co se dala předloni koupit na levné placce) a po nich – dlouho předtím, než se objevilo knižně – právě filmové To. Dodnes se na něj občas rád podívám znova; v těch časech platilo, že málokterá zfilmovaná kingovka je dobrá, a – což si zjevně současní kingofilové už moc neuvědomují – To patřilo k těm povedeným.
A ohledně nepovedených: Running Mana, spatřeného také v onom pravěku, nepočítám, stejně jako pozdějšího (a ještě několikanásobně horšího) Trávníkáře. Ty oba mají z Kinga jenom název a nic víc. Nepočítám ani Tommyknockery, protože ti mi přišli nepříliš stravitelní i jako kniha, tudíž film neměl proč být dobrý. Co mne ale hodně zklamalo, byla Christine. Jestliže scénář převezme z románu pouze polovičku zápletky, ale ponechá tam detaily, které bez té druhé nedávají smysl, výsledkem je paskvil…
P.S.: A malá oprava – pozor, Clarkova Vesmírná odyssea je adaptací Kubrickova filmu, nikoli naopak!
Díky za opravu, člověk se očividně pořád učí. Že by kniha byla adaptací filmu mne opravdu nenapadlo (byť mám paradoxně raději film než knihu, z nějakého důvodu mi Clark jako autor nikdy nesedl).
Tedy, ono úplně to bylo takhle:
Na začátku napsal Clarke povídku Hlídka; ta jako správná clarkovina nemá moc děje a pojednává vlastně pouze o tom, že lidé na Měsíci vyhrabou zakopaný artefakt a když na něj dopadnou sluneční paprsky, předmět vyšle signál kamsi pryč. Tím to končí, šlus. Na téhle povídce Kubrick vybudoval svůj film, s Clarkem uvedeným jako spoluautorem scénáře (kolik toho padá na čí vrub, čerti vědí). No a tenhle scénář následně Clarke přepsal na svůj – dle mého soudu – nejčtivější román.
Ještě jsem si vzpomněl na jednu adaptaci Kinga, která je vyloženě průšvih – Pavučinu snů. Ale ono jich bude asi i víc. Každopádně za zmínku stojí i minisérie Bouře století, k té psal scénář Král sám.
Nepochybně. Zmiňoval jsem jen to, co jsem viděl a četl, a rozhodně to nebylo všechno. Takže rozhodně lze doplňovat, stejně tak jako mít na kvalitu vlastní názor. Ale počítám, že na tom Running Manovi se asi shodnou všichni 🙂
Running man
Dlouho jsem nevěděl, že za jménem Bachmann uvedeným v titulcích filmu, se skrývá sám King. Film samotný mi nevadí, je to dobrá oddechovka. Knihu jsem zkoušel číst, ale asi v polovině jsem to vzdal. Pořád jsem tam hledal paralely s filmem a moc mě to nechytlo.
Z adaptaci se mi hodně líbila Mlha, Zelená míle, Vykoupení…jinak jsem toho moc neviděl.
Osobně bych rád viděl zfilmovanou sérii Temná věž a Nezbytné věci.
Nezbytné věci byly zfilmovány v roce 1993 (http://www.imdb.com/title/tt0107665/), práva na Temnou věž údajně získal Ron Howard, Rolanda má hrát Javier Bardem.
to N-10-Tikki
Díky za info
K tomu Kubrikovi
Zcela chapu, proc se Kingovi nelibilo Kubrickovo Shining. Filmu totiz zcela unikla hlavni zapletka knihy. Cely tlusty spalek s rozkosi sledujeme, jak hotel hleda skulinku v cloveku, ktery je v mezich normality (choleriku i lecenych alkoholiku mezi nami chodi hodne a vetsinou rozumne funguji). Clovek se brani, konec koncu opravdu miluje svou rodinu, ale nakonec se paka najde.
Ve filmu je Nicholson magor uz od pocatku (coz ostatne plati snad pro vsechny jeho filmy, ze by to nebyla nahoda?), takze mi to jako nejaky zazrak neprislo, proste magor dela magoriny, akorat atmosfericky.
Proto se mi mnohem vice libila miniserie, kterou si King natocil v Kanade. Neni tak “artova”, ale zato ma vetsi hloubku prave proto, ze postihuje tu klicovou premenu..