Tak trochu teskné blues a tak trochu nadsázka. Takový je rozhovor s Miroslavem Pechem, mužem, který zanechal nesmazatelnou literární stopu nejen v srdcích milovníků hororu. Otázky tentokrát za redakci pokládal Daniel Palička.
Vystřídal jsi mnoho různých povolání (pomocný dělník, redaktor, prodavač, tiskař atd.). Dost mi tím připomínáš Bohumila Hrabala, který měl také během života různá zaměstnání. Zužitkoval jsi své pestré pracovní zkušenosti ve svých příbězích? Pokud ano, jak?
Je pravda, že jsem málokdy někde vydržel delší dobu. Ale teď už jsem pátým rokem u železnice a zatím pohoda. Hrabala mám rád, jeden čas jsem ho četl docela intenzivně, tihle píšící dělníci mě baví, jsem vlastně jeden z nich, ale on to není zas tak výjimečný existenční stav, obzvlášť v Česku. Ve fabrikách a skladech jsem pár umělců potkal. Zkušenosti a zážitky z různých zaměstnání zpracovávám často. Jakmile se mi do příběhu něco hodí, tak to tam šoupnu.
Tvoje tvorba je žánrově rozmanitá. Dokážeš napsat lidské příběhy ze života, ale zároveň ti není cizí ani fantasy, sci-fi nebo drsný horor. Baví tě přebíhat mezi žánry a experimentovat s žánrovými škatulkami?
Píšu podle toho, co mě zrovna zajímá a baví, nic moc dalšího neřeším. Zdá se mi přinejmenším zvláštní psát celý život jeden žánr, leda že by to člověka dobře živilo. I tak věřím, že se autor časem vyčerpá, z psaní se stane rutina, zbyde jen řemeslo, pořád se to dá číst, ale už to nemá takovou šťávu.
Máš bohatou spisovatelskou kariéru. Nejprve začnu s tvými začátky u nakladatelství Epika. Zaujalo mě, že své první dvě knihy – Neonové pohláďky aneb pod kobercem půda (2011) a Rybičky v mixéru (2012) – jsi vydal pod přezdívkou John Madhead. Jak na svou ranou tvorbu vzpomínáš a co tě vedlo k tomu publikovat pod tímto zajímavým pseudonymem?
Míval jsem přezdívku John, ještě dneska mi tak pár lidí říká. Měl jsem dojem, že píšu tak trochu vyšinuté příběhy, asi proto tedy Madhead. V těch knížkách jsem se, jak se říká, hledal. No… a to se nejspíš děje doteď.
Později jsi přešel k Nakladatelství Petra Štengla, kde ti vyšly povídkové sbírky Napíšu Pavle (2013) a Ohromně vtipná videa (2014). Jak jsi s Petrem Štenglem navázal spolupráci a jak se mu obě povídkové sbírky líbily?
Novelka Napíšu Pavle pro mě byla takovým malým zázrakem. Přestával jsem věřit, že někdy napíšu něco kloudného, a rozhodl jsem se to neřešit. Pak přišla rána, ten příběh jsem napsal na jeden zátah, připadal jsem si jako Kerouac, začal jsem ráno, skončil v noci, dával jsem si jen pauzy na cigaretu a čaj. Bál jsem se to po sobě číst, ježiš, to bude kravina. Nakonec šlo o nejlepší text, který jsem do té doby napsal. Dost možná je to pořád můj nejlepší text. Spolu s Nákupákem jsem ho poslal Petrovi a on asi tři dny nato odepsal, že mi vydá knížku. Někdy je fakt lepší nic moc neřešit, obzvlášť v umění, buď to přijde, nebo nepřijde.
Ve stejném nakladatelství ti později vyšla básnická prvotina Marabu (2022). Vyrovnával jsi se v ní s životními tragédiemi, které tě potkaly na jaře 2019. Jak náročné bylo psát o tíživých tématech pomocí lyrické formy? Byly pro tebe básně jistou formou terapie?
Zemřel mi syn a měsíc po něm brácha. To člověka musí nutně změnit, začne přemýšlet trochu jinak. Seděl jsem u počítače a vedl dialog sám se sebou, psal o tom, co se stalo, snažil se to pochopit, odpovídal na vlastní otázky, padala různá obvinění a tak dále. Prostě jsem se rozštěpil a pak už se nikdy zcela nevrátil do starých kolejí. Dialog se stal součástí prózy, nevím, jestli někdy vyjde. Básně začaly vznikat asi až o dva roky později na popud kamaráda a básníka Honzy Frolíka. Z dřívější zkušenosti mi bylo jasné, že mi jejich psaní nijak nepomůže, na druhou stranu jsem zas mohl být chvíli se synkem a bráchou. Takové to morální dilema, vydat nevydat, jsem řešil. Byly tam obavy. Nechtěl jsem, aby si někdo myslel, že si na tom buduju svůj literární odkaz a podobný kraviny. V Motole je spousta dětí s rakovinou, potkával jsem je dennodenně, byl mezi nimi i můj syn. Mnoho rodičů si prošlo, prochází a projde tím co já. I mým rodičům zemřel syn. Pokud ta kniha dokáže zmírnit smutek aspoň jednoho člověka, který to zažil, aspoň na chvíli, jestliže mu přinese útěchu ve smyslu, že v tom není sám, pak možná i já přestanu být na chvíli smutný.
Jaký máš vůbec vztah k poezii? Máš nějaké oblíbené básníky, ať už ze starší nebo ze současné literární scény?
Velmi kladný. Kolikrát dám radši přednost četbě poezie než prózy. Báseň dokáže patnácti verši povědět víc než sto padesáti stránkový příběh. Miluju tu zkratku, k některým básním se neustále vracím a antologie jako Horoskop orloje, Dítě na skleníku či Obeznámeni s nocí patří v mé knihovně k nejčtenějším. Mám rád spoustu básníků, hodně ke mně promlouvá americká poezie dvacátého století: Robinson Jeffers, W. C. Williams, Sandburgh, Patchen, Rexroth, Snyder, Corso, Pound, Ferlinghetti, Kinnell a spousta dalších. Baví mě volný verš, rýmovačky tolik nemusím. Oslovuje mě i japonské haiku, Issa, Bašó, Taneda, nebo poezie korejských zenových mnichů. Jako puberťák jsem psal spíš básně než povídky. Potom převládla próza, ale v poslední době se k poezii hodně vracím. Jak už jsem podotkl, v krátké formě se dá vyjádřit řada věcí, které prozaici popisují zbytečně zdlouhavě. Ale i v některých prózách je nádherná poezie, akorát mám dojem, že takovou je třeba hledat spíš u starších autorů, jakými jsou třeba Halldór Laxness nebo Tarjei Vessas. Z našich současných básníků si vždycky rád přečtu Honzu Frolíka, Radka Štěpánka či Kamila Boušku. Nedávno mě velice zaujala objemná sbírka Vladimíra Mikeše Odkud to přichází?
Zásadní byla spolupráce s Argem, kde ti dosud vyšly tři tituly: Cobainovi žáci (2017), Otec u porodu (2018) a Hranice už nejsou, tati (2021). Která z uvedených knih byla pro tvou spisovatelskou kariéru nejzásadnější a proč?
Pro mou „kariéru“ píšícího dělňase byli určitě nejzásadnější Cobainovi žáci. Vyšli v uznávaném nakladatelství a dočkali se, na mé poměry, nevídané pozornosti. Zažil jsem svých patnáct minut slávy a pak šel zas do práce.
Na chvíli bych se pozastavil u Cobainových žáků. V jednom rozhovoru jsi uvedl, že v Cobainech je pár vzpomínek na období, kdy jsi byl součástí garážové kapely a hudba pro tebe znamenala všechno. Jak jsi toto období reflektoval v příběhu? Snažil ses co nejvíce popsat své reálné zkušenosti?
Jde o moji nejautobiografičtější knihu. Baví mě ty komentáře čtenářů, jako že ten kluk je strašnej dement a že by potřeboval nakopat, a to je hrozný, jak se chová a všem kolem sebe ubližuje. Hm, to jsem byl já. O nic jsem se nesnažil, prostě jsem ze sebe sypal vzpomínky, divoce, překotně, třeba zrovna jako Hrabal. Vyšlo to jen s minimálními redaktorskými zásahy, ta neučesanost zkrátka sedla, v tomhle směru to bylo hodně podobné Napíšu Pavle, tam se taky řešily spíš jen pravopisné chyby. A jasně, muzika, tenkrát jsme věřili, že z nás budou rockové hvězdy. Asi jako miliony dalších pubescentů na celém světě, kteří v pokojíčku drhnou kytaru a z plakátů na stěnách je při tom sledují jejich hudební modly.
U hudby ještě chvíli zůstaneme. Jak jsem již naznačil, působil jsi v kapele. A pozor, dokonce ve dvou! První se jmenovala Abstinenční příznaky a druhá Ibogain. Jak sis hraní v kapelách užil? Chtěl by ses k hudbě někdy vrátit?
S Abstinenčními příznaky jsme řádili asi ve čtrnácti. Kytara se dvěma strunami, místo bicích kýble a různé plechy, křičelo se jen tak bez mikrofonu, prostě androš. O tři roky později vznikli Ibogaini, tam už bylo nástrojové obsazení klasičtější, basovka, kytara, na bubny jsme si vydělali brigádou v lese. Zkoušeli jsme v garáži a hráli pro kámoše, co nás tam navštěvovali, jinak jsme žádný oficiální koncert neměli. Fajn časy. Pak jsem ještě zkoušel s jedním bubeníkem, docela to šlapalo, ale ani tahle „kapela“ se z té garáže nedostala. S hudbou kamarádím pořád, nedávno jsem od manželky dostal akustickou kytaru a udělal na ni asi čtyři pět písniček. Mám rád české písničkáře a bigbíťáky, Vladimíra Mertu, Vlastimila Třešňáka, Vladimíra Mišíka, Oldřicha Janotu, Petra Kalandru… Přemýšlím, že bych ty svoje songy zkusil nahrát, jenom tak, s kytarou. Že bych nebyl jen píšící dělňas, ale i zpívající. Uvidím…
U nakladatelství Carcosa ti vyšla kniha Mainstream (2018). Její přijetí tě dost překvapilo. V rozhovoru pro Novinky.cz jsi řekl, cituji: „Tušil jsem, že Mainstream bude přijatý dost rozporuplně, ale že se kolem něj strhne až takový poprask, mě nenapadlo.“ Uvědomil sis po tak velké odezvě, že tvé knihy mohou ve čtenářích vyvolat silné emoce?
Popravdě už si moc nepamatuju, co jsem tím „popraskem“ tenkrát myslel. O Mainstreamu se docela psalo, lidi trochu netušili, jak se k němu postavit, pro některé byl tenhle žánrový obrat asi dost nečekaný. V té době tu ještě tolik hororů nevycházelo, ta, jak já říkám, „naše malá hororová renesance“ přišla až tak o dva tři roky později, dneska už se dá mluvit o záplavě hororových knih na českém trhu. Silné emoce Mainstream v někom asi vzbudil, ale nejsem si jistý, jestli chci tenhle typ negativních pocitů ve čtenářích ještě vyvolávat. Spíš ne. Za poslední skoro dva roky jsem snad ani žádný horor nenapsal. Nedělá mi to dobře. Můžu ho číst, můžu na něj koukat, ale psát ho nechci. Netvrdím, že jsem s ním skončil, spíš se na něj momentálně necítím. Možná za to může ta všudypřítomná negace v médiích a na internetu, vážně si nejsem jistý, zda zrovna horor je žánr, který společnost potřebuje. Ale musím uznat, že třeba mně před těmi pěti lety docela pomohl. Čtení o lidech v pořádné bryndě mi tak nějak ulehčovalo od vlastního trápení. Tím pádem je dost možné, že právě horor ta dnešní společnost naopak potřebuje.
V Mainstreamu jsi naplno zabředl do hororového žánru. Co tě na hororu baví a jak vnímáš současnou hororovou scénu (českou i zahraniční)?
Pro mě je horor nostalgie. Provází mě od dětství a dovedu si sám sebe představit jako osmdesátníka čtoucího v důchoďáku nějaký paperbackový krvák. Jak už jsem napsal, těch knih v současnosti vychází tolik, že abych je stíhal učíst, musel bych zcela vytěsnit jinou literaturu, a to by byla škoda. Vychází díla různorodé kvality. Jako v každém žánru.
Zajímavou kapitolou je tvoje spolupráce s nakladatelstvím Golden Dog, která započala roku 2020 s románem Dítě tmy. Knihu jsi psal v duchu tvých oblíbených hororů z osmdesátých let. Jak jsem se dočetl, pro horor z osmdesátek máš slabost. Jak se inspirace tímto obdobím projevila v Dítěti tmy? A proč zrovna osmdesátky?
Asi hlavně ve struktuře vyprávění, kdy se střídají klidné a neklidné kapitoly. A snad i v takové té creepy estetice, kterou mám na osmdesátkách nejradši. Dítě tmy mě jako autora hrozně bavilo, dal jsem do něj téměř všechno, co na temném žánru miluju. Měl jsem tehdy asi nejsilnější hororové období za posledních pětadvacet let a na knížce se to projevilo – snad v dobrém.
V rámci edice Zrnka temnoty ti letos u Golden Dogu vyšla novela Program Nosferatu. Jak příběh vznikal a v čem se odlišuje od jiných hororovek, které jsi dosud napsal?
Začal jsem ho psát v druhé polovině roku 2019, potřeboval jsem se pustit do něčeho zábavného, abych trochu uklidnil mysl. Jenže se mi tam ti mrtví stejně hrnuli už od první stránky. Nosferatu je příběhem o ztrátě blízkého člověka, o tom, jak si své mrtvé nosíme všude sebou, psaný v béčkově hororovém duchu a s mírnou dávkou humoru. Je to svým způsobem hříčka, odlehčenější text. Bavilo mě ho psát i číst, což u mě není samozřejmé. Taky jsem do něj zamontoval takovou tu výstrahu, varovný prst, tytyty před stále vyspělejší technologií, umělou inteligencí. Jo, je to trochu i o tom.
U Golden Dogu jsi také přispěl do různých povídkových sbírek. Osobně bych se teď pozastavil u titulu Sešívance: Druhý steh (2023), ve kterém máš povídku Ghtrdh. Příběh jsi napsal ve spolupráci s Honzou Vojtíškem. Jak jsi se společným výsledkem spokojený? Chtěl bys někdy v budoucnu zkusit další společné psaní?
Naše povídka určitě není ničím přelomovým, ale to snad ani nebylo v plánu. Je to prostě morbidní příběh se zvláštní surreálnou atmosférou, pro někoho možná hůř stravitelný, stydět se za něj snad nemusíme. S Honzou šlo všechno hladce, ale raději píšu sám.
Když už jsem zmínil Honzu Vojtíška, nesmím opomenout publikaci Milenci ze snů / S Meluzínou sůl lízat (2020). Jde o kolekci dvou zcela odlišných novel vydaných u nakladatelství Milk & Honey. Kdo z vás dvou přišel s nápadem a jak vypadal tvůrčí proces? Snažili jste se, aby oba příběhy byly odlišné, ale zároveň aby spolu dobře fungovaly?
Už si nepamatuju, kdo přišel s nápadem na společnou knihu. Novelky byly napsané, takže šlo vlastně jen o to najít nakladatele. Hned mě napadlo českobudějovické Milk & Honey, které vydává stejnojmenný časopis. Tehdejší šéfredaktor Zdeněk Brdek se ke knize stavěl velice zodpovědně a díky grafikovi Milanu Krištůfkovi a ilustrátorce Lucii Kacrové vznikla moc hezká publikace, v podstatě bibliofilie. Vzájemné fungování příběhů asi nikdo neřešil, určitě ne já s Honzou. Oba máme dost odlišný styl, i to může být na knížce zajímavé.
Moje poslední otázka bude z trochu jiného soudku. Před dvěma lety jsi v pořadu Černá neděle řekl, že máš napsanou pohádku „Babička na koštěti“. Plánuješ ji někdy vydat? Přece jenom pohádkového Míru Pecha jsme tady ještě neměli a byla by to pěkná změna :).
No jo, to je fakt. Bylo by hezké dát dětem pohádku. Třeba to někdy vyjde…
FOTO: Archiv Miroslava Pecha a Vydavatelství Carcos
