Elfí rada

Ale,ale nová postava..Už sem mislel TAhiri, že si nás opustila:-)Welcome back…

Já ty příspěvky kutím na kolenu a vy tady, jako by to byla otázka života a smrti..:-)

Gwyn: A na to jsi přišel kdy…? XD
*odplíží se vymyslet, co s Ruwovým příspěvkem*

Lill: Ani na to nemysli. Momemtálně jsem jej téměř dopsal. Je asi třikrát delší než byl a řek bych, že je i podstatně lepší, a když mi dáš ještě cirka hodinku času, tak jej snad dokončím a odešlu. No, v konečným důsledku bych ti měl ještě poděkovat.

Dyt sem psal, že si vakřikla Vlčku a bylo po pivu, z čehož vyplývá, že sem asi šel za tebou…

Taky jsem měla dojem, že výčep je Gwynovi milejší než pronásledování Lil do patra…

A běžels? oO Gomen, působilo to, že jsi se zastavil dole…

Heh… gomen ne, nemohla jsem si pomoct. Odteď už ale budu dodržovat pořadí. ^~

Jaká situace? *nevinný pohled*

Gwyn: Ne ty jsi drak.

Scara: A…no…? *nenapadá ji situace, kdy by se mohlo něco podobného stát* Dělej, co uznáš za vhodné, ale počítej s následky. To je vše, co ti k tomu můžu říct… >:)
Ruw: To mě uklidnilo… 😉

Tahle je pro dnešek poslední…

Tož ďakuju pekně. Vostrej příspěvek. Třeba se ještě nechá časem použít.

Scara: …Nepřátelských bytostí? Jakých nepřátelských bytostí? Myslíš Liška a Vlk? Ne-e, vůbec, spíš naopak.
Ruw: Úplně jinej. ^_^ Tak jo, jen kvůli tobě…

(Dobrodruzi prominou, že to dávám sem, ale v CD by to akorát dělalo bugr. Většina toho se rodila s velkou námahou a potížemi, dokončila jsem to tak nějak nahrubo před chvilkou…)
“Ano. Půjdeme pryč.” Přitakala jsem Gwynovi. “Běžte napřed. Jen si něco zařídím a hned vás doženu.” Už chvíli jsem myslí

pátrala po svém amuletu a teď jsem ho našla. Tohle místo srovnám se zemí, o tom jsem nehodlala diskutovat, ale nechat tady

tak mocný artefakt jen tak bez ochrany nepadalo v úvahu.
“Zařídíš? Co?” Divil se člověk-drak, ale to už jsem si to mířila směrem, odkud jsem cítila moc zeleného kamene. Můj amulet

trůnil uprostřed okrouhlé místnosti na majestátním podstavci, skoro jako na výstavě. Příliš na očích.
Zrovna, když jsem začala přemýšlet, jakou past to na zvědavce nastražili, tak po mně někdo skočil. Uhnula jsem na poslední

chvíli, zachránily mě zvířecí reflexy a, přiznejme si to, notná dávka štěstí. Kdybych zrovna neotáčela hlavu tím směrem, byla

bych nejspíš touhle dobou mrtvá.
Místo toho jsem vrhla po strážci ohnivou kouli, ale netrefila jsem. Můj soupeř byl na podobnou srandu příliš rychlý. Nebo

spíš rychlá. Stála tam a zubila se na mě. Na první pohled obyčejná neozbrojená ženská, snad jen s příliš krutýma očima. Na

druhý pohled už ale tak obyčejná nebyla. Především měla pět liščích ocasů, černých jako půlnoc.
Kruci.
Vrhla jsem se stranou. O tvář se mi na okamžik otřelo něco horkého a ledového zároveň, jak mě těsně minulo její kouzlo. Co to

bylo? Prázdnota? Čas? Jakoby na tom záleželo. Ať už by mě spolkla temnota nebo bych se v okamžiku změnila na prach, byla bych

pořád mrtvá, tak nebo onak.
Hmátla jsem po síle amuletu, spíš reflexivně než vědomě, na myšlení nebyl čas. Úlomek kamene zeleně zazářil jakoby v odpověď

a mysl mi zaplavila jeho nezměrná energie.
Kdyby v té chvíli zaútočila, nebyla bych schopná se bránit, tak mě Gelensarn znovu ochromil svou mocí. Černá Liška ale

zaváhala, možná se polekala mojí nové síly. Ať to bylo jakkoli, neudeřila, když měla možnost.
Ale to už bylo pryč a místnost zachvátily divoké plameny. Podle všech zákonů přírody to bylo nemožné. V té chvíli jsem ale na

přírodu kašlala. Uvěznila jsem ji v kruhu plamenů. Byly dost nízké na to, abych jí viděla do obličeje, ale kdykoliv se

pohnula, vyšlehly až ke stropu.
V tom okamžiku jsem ji mohla zabít, ale neudělala jsem to. Žádná Liška by nikdy nezabila jinou Lišku, kdyby se tomu mohla

vyhnout.
“No ne, myobu,” ušklíbla se. “Vás už jeden moc často nevídá. Čímpak to? Snad nevymíráte?”
“Vás už taky moc není,” odvětila jsem stejně přátelským tónem. “Nogitsune.” Změřila jsem si ji od hlavy k patě. Tahle

nenávist mezi našimi rody byla neodmyslitelnou součástí každé kitsune, ať už patřila k jakékoliv straně. Stejně tak se

nesnese oheň s vodou nebo světlo a tma. “Řekla bych, že je mi to líto, ale nějak se mi nechce lhát…”
Černá Liška se uchechtla. “Neboj, je to oboustranný.” Pozorně si mě prohlédla. “Hele, víš, že mi někoho připomínáš?” Protáhla

zamyšleně.
“Ne, vážně?” Ani trochu jsem jí to její divadlo nevěřila. Začínala mě nudit. Vykročila jsem k podstavci.
“Jo, už vím. Nedávno jsem zabila jednu takovou. Vypadala úplně jako ty, jen o pár let starší.” Ztuhla jsem uprostřed pohybu,

ruku na amuletu. Onee-chan…? “Jak ona se jmenovala… Po nějaký kytce, určitě. Narcis? Ne… Něco trochu

cizokrajnějšího…” Předstírala, že si nemůže vzpomenout. “Sakura, možná…?”
Trhla jsem sebou a snažila se neposlouchat ten krutý hlas. Nepomáhalo to. “Ahá, takže jsi ji znala. Příbuzná?”
“Sklapni.” Zavrčela jsem.
“Bylo jich tu dřív víc. Asi sourozenci. Dva kluci a jedna holka. Ona byla nejstarší.” Pokračovala dál nogitsune a bylo na ní

poznat, že se baví.
“Drž hubu.” Plameny olízly strop.
“Copak? Nechceš to slyšet? Ale je to

No promiň, ale já se nechci dostat do velké skupiny nepřátelských bytostí… A když si můžu vytvořit cestu pro útěk… proč ne. A jak jsem řekla, kdykoli mě můžete zastavit.

Chtěl sem tě bránit Lil, ale Scara to usekla jen pro Ruwa a tebe…