Glumík

Otřesu se a vytřu si vodu z očí. Jako, já se koupu ráda, ale většinou ne v šatech! Ještěže svou alchymistickou výbavu nosím v nepromokavém vaku. Otočím se na svého lesklého souseda: “centurione, kde parkuješ ten svůj heavy rider? Chtělo by to malý nadhled nad situací…” Zlatě se lesknoucí plecháč zamrká červeným světýlkem a o pár chvil později už pozorujeme divadlo z bezpečné výšky pár desítek metrů nad Scarou a přiožralým drakem. “Toho draka jsem zaměřil, kdy by se náhodou chtěl hnout”, podotýká centurion.

Tam dole je živo… skutečné divadlo, jenže já přišla na jiný kus. Diváctvo by se mělo schladit. Na chvíli si odběhnu… a vracím se s hasičským vozem (na střechu mi s ním pomohl kolega drak – “Díky!”). Zamířit, odjistit… PAL!!! První až pátá řada smočena a očištěna…

Povědomé cinknutí kdesi vzadu na hlavě mi říká, že něco spadlo z výšin nebeských a zasáhlo mě. *zkoumavě prohlíží okolí a hledá zdroj nebezpečí* “Aha, támhle ta varanice nahoře dělá nepořádek.” Naštěstí odřela jen zlatavé eloxování. “Počkej, až se naučím létat!” volám směrem vzhůru.

“Jenom trocha kečupu, Vanish-skvrn a špíny se zbavíš, to zpraví. Slečno, že sem tak smělá, neviděla ste tu náhodou takovou děsně nevychovanou obludu?”*ukáže prstíkem na jeden z nouzových východů*”Děkuji”.*udělá vznešené, ale pokorné pukrle, omluví se pořadatelcese slovy*”Nebojte se, já toho rajčatového burana chytim.”*se sveřepím křikem a plna hněvu se vymrští do sedla svého bělouše, zaparkovaného hned u dveří, nabere Lil a prohodí útěšná slova*”Můj světelný meč bude potřebovat vaši katanu, slečno”.*kroky jejího koně je vedou po stopách rajčatového burana….*

Chvíli si podezřívavě prohlíží kopu rajčat ve svém náručí, nakonec se ale rozhodne, že to zavání podrazem a hodí je za hlavu. Podle zvuku odhadovala, že někdo schytal plný zásah. Nabídne rajčaty pokryté elfce čistý kapesník. “Poprvé v podobné společnosti? Tady jeden neví, kdy co přiletí, natož odkud. Je třeba si dávat neustále pozor. Upřímně, mohlo to být něco horšího než rajčata. – Á, ahoj, Tahiri!” Zamává na ze zákulisí vystoupivší pořadatelku. “Škoda talentu tvých svěřenců na takovou bandu.”

“Co je to tady za bor…nepořádek,” vyřítím se na pódium, když přes hluk neslyším hlas Verte pějící o nevěrném akordeonistovi. “Burani zatracení. Neumíte se chovat v divadle?” ve vzteku mi málem spadne cylindr. Posunu si ho do původní polohy na modrých vlasech, “třeba vy,” pokynu tlapkou k postavě v první řadě. Vypadá, že je celá od rajčat. “Jak vás rodiče vychovali?” přilétající rajče srazím vycházkovou holí s hlavicí vykládanou perlami.

*pohlédnu nedůvěřivě na skřetici a chvíli mi trvá, než rozpoznám o koho se jedná* “Díky, bude se to hodit… Jen… sám do svých kloubů si to asi namažu s dost velkými obtížemi.”

Je tu moc zakouřeno. Seberu sekeru a vydám se na střechu nadýchat se čerstvého vzduchu. “Jejka ahoj příšero.” Má ten drak opravdu naštvaný výraz? Ne, asi ne.

Táák miláčkové * a vyhrnuje rukávy a odkrývá ruce pokryté nepěkně vypadajícími mokvavými vřídky * nemyslete si, že je vám platná nějaká IMUNITA !!!!!!!!!!!

*přichází hvězda večera, má rezervaci hned v první řadě, je úžasně olečena a náležitě vyzbrojena, zbylí hlouček utvoří ulici, aby si ta éterická bytost nevypařila, tetička smrt se ukloní*”Bílý čaj, teta, do první řady”,* řekne svým jemným hláskem a téměř odtančí si sednout, vezma si čaj a cosi pošeptá smrti do ucha, usrkne si čaje a mezi tím smrt letí kamsi do zákulisí a dělá ordnung s nasertivním drakem, Tahirina děvčata se nadechují, hudebníci mají nalazeno a chystají se předvést výkon hodný umění Elfů, ze zákulisí se ozývá nějaký rik, ale to se dá přehlušit hudbou a zpěvem*Krásného Silvestra a úžasnej N(n)ovej rok přejou Elfové:)

Drak vesele pozoruje dění v zákulisí, aby hadi hráli na nástroje:)

“Jistí lidi by si měli konečně zapamatovat, že jsem skřet alchymista…” poznamenám, baj vočko odhadnu koncentraci kyanidového roztoku v lahvičce, kterou mi Melonar cpe, a obořím se na něj: “Ty amatére, tohle by nezabilo ani pětiměsíční skřítě!” Vytrhnu mu flakónek z ruky, hbitě doplním několik ingrediencí z vlastních zásob a obsah lahvičky několikrát prudce změní barvu, až se z něj konečně vyvalí oblak hustého bílého dýmu. “Bezva!” prohlásí Lilith a Scara – “teď to tu začíná vypadat jak na správném rockovém koncertě.”

“Dav šílí,” hlásí Winston (to je ten barevný skřet). “Opravdu? A to jsem se ještě nedostala na pódium,” skryji ruměnec za vějíř s jeřáby a chrysantémami. Odněkud zprava vyběhnou čtyři dívky s porcelánově bílými tvářemi a výrazným líčením sladěným s barvami oděvu. Bohatě zdobené šaty – bílé, černé, červené a jedovatě zelené – si přidržují nad kotníky a odhalují tak vysoké kožené boty s jehlovými podpatky a přezkami. “Už jste tady, panenky,” odložím vějíř na stůl s masívními nohami zakončenými lvími tlapami, “budete vystupovat holčičky.” “Nezapomněla jste, že kapelu nám po posledním vystoupení rozebrali psi?” optá se nesměle Rouge v rudých šatech. “Ajtakrajta!” ulevím si. Zpod stolu se vyplazí třímetrový hroznýš Fuflík. “Co se dá dělat. Ansábl obnovíme až pojedeme kolem hřbitova. Zatím…” rozhlížím se, když mi padnou zraky na Fuflíka, “Albíne, Čáro, Plamínku, Korálku!” postupně se vyplazí další čtyři hadi různých druhů. Znou popadnu vějíř a zamávám jím před plazi. Místnost zaplní kouř. Děvčata se rozkašlou, já ho odvívám vějířem. “Pozor na make-up, kočičky. A vy, pánové, si jděte pro nástroje,” pět humanoidů se šupinami a ocásky si upraví fraky, vezme nástroje, vyjma klavíru, který už je na pódiu, a s dívkami vyjdou na jeviště. “A nejdřív šansony,” křičím ještě za nimi.

Přisune si křesílko ke Scaře a pohodlně se v něm usadí. Začichá. “Tady smrdí cyankali, nezdá se ti?” Rozhlédne se okolo. “Skrlvk, to bych nepila, být tebou… Nevím sice, jak jsou na tom skřeti s imunitou, ale zjišťovat to zrovna teď se mi moc nechce…” Zarazí se, ohlédne se přes rameno. “Nebo jsi přišel pro ni?”
Černá postava se poplácá po kapsách, vytáhne svazek přesýpacích hodin a prohlédne je. Nakonec pokrčí rameny a usrkne čaje.

Odsouvám si křesílko bokem a oprašuju ze sebe prach a omítku. “Zatracená velká potvoro! Ticho tam nahoře.”