Vtipy

No a tos to ještě neslyšela… ty dětičky věku 4 – 8 let, jak to zpívají křišťálovými nevinnými hlásky… a jejich maminky k tomu dělaly doprovodné vokální křoví a celé to začínalo rytmickým syčením:)))

brutus!!!

😆

Nemluvil jsem o tom, že dá ochočit, ale o rovnocenným vztahu, kdy k sobě máte důvěru. To je rozdíl :-). A to už se dá…

Arya: super:)
Ruw: taky dobrý:)

Ruw: Karkulku znám, ale ta animace je miloučká ^___^.
Sněhurka
Uprostřed lesa na paloučku,

Sněhurka a sedm kloučků,
velkých jako pípa štěně,
žijou si tam spokojeně.

Když jednou těch sedm zmetků
šlo zas plnit pětiletku,
na chaloupku kdosi buší,
Sněhurka však nic netuší.

Před chaloupkou stojí babka,
v ruce hůl a v krosně jabka,
a na hlavě z pod čepice,
vykukuje bradavice.

“Kúp ceruško jabko rudé,
když zaváháš, už nebude.
Ber to jabko!”, řekla můra,
“A naval mi za něj bůra!”

Jabko přímo láká k snědku,
Sněhurka jí dává pětku,
“Tady máte” špitla tíško,
“zbytek máte jako dýško.”

Zakousla se, vše se točí,
vše se chvěje,
“To je vražda!”, tiše hlesla,
na kovral v předsíni klesla.

Trpajzlíci už jsou tady,
Sněhurčiny bujné vnady,
ztratily svůj žár a teplo.
“Vožrala se zas, pometlo!”

“Kdepak,“ špitá, „už je po ní!”
Brumla, předák, slzy roní.
“Do Zlína hned zajedu,
a vyjednám to na středu.”

“Kremaci ne! Nech ji tady,
pojď se najíst, šilhám hlady.
Načpak asi máme vědu,
necháme ji u nás, v ledu.”

Otrávená prudkým jedem,
obložená suchým ledem,
v smrti krásnější než kdysi,
bledost zvýraznila rysy.

Přešly roky, sedm zmetků
plní další pětiletku.
Na chaloupku kdosi buší.
Fešák, hrozně mu to sluší.

“Otevřete, hola, hola!”
marně do okénka volá.
“Nikde ani živá duše,
jsou snad hluchý?!” praví suše.

Klika cvakla, dvéře letí,
jinoch vchází do dveří,
na kovralu dívka krásná,
vlastním očím nevěří.

“Vzbuď se panno!”, jinoch šeptá,
políbil ji bílou líc,
vzdychla, špitla:
“Dál mě líbej, a přitul se ke mě víc!”

Polibků je víc a více,
sladkých jako s včelím medem,
pak se spolu milovali,
obloženi suchým ledem.

Schváceni tou denní prací,
trpajzlíci se zas vrací.
“Eh, co v chaloupce se děje,
že se od základů chvěje?”

Šmudlu pošlou coby zvěda,
“Vetřelcovi budiž běda!”
Zvěd už zpátky rychle běží,
druhý dech popadá stěží.

“Chlapci, Sněhurka zas žije,
avšak kdosi nám ji bije!
Divné na ní zkouší chvaty,
rozerval už na ní šaty!”

“Chlapi, za mnou!”, Brumla velí,
hned z chaloupky princ nahý letí,
Sněhurka však vzteky prská:
“Táhněte vy cházko mrzká!”

Místo díků, lásky vřelé
nakopla je do prdele.

Přešly roky, na paloučku,
dívka chová sedm kloučků
a šeptá jim slova sladká
Sněhurka, svobodná matka

O Červené Karkulce – Lokálka

Vypravěč:

V pohledném stavení na konci vesnice,

bydlela sedmkrát trestaná světice.

Od mládí fandila procházkám v šeru,

Na jejich památku vlastnila dceru

Křehounkou dívenku, s nosem jak okurka,

červenym od rumu – no prostě karkulka.

Jednou když matička dívenku spatřila,

dala jí lepáka a něžně pravila

Matka:

Rychle si oblékni červenou sukénku,

babička za lesem dostala žloutenku.

Dones jí guláše aspoň půl hrnka,

ať baba vyskočí zas jako srnka.

Červená karkulka:

K čemu je matičko červená suknice?

Ta jenom přiláká úchylné myslivce.

Jestli mě znásilní, tak jako včera,

už potom nebudu nevinná dcera

Matka:

Nedávej bláznivým myšlenkám průchod,

než baba za léky utratí důchod!

Připrav se hned do startovní polohy,

pořádný guláš jí postaví na nohy.

Vypravěč:

Popadla Karkulka aktovku s jídlem

a běžela lesem, jak píchnutá šídlem.

Navzdory vábivé, červené sukničce,

nepotká na cestě žádného myslivce.
Svalnaté nohy a kvalitní pohorky,
brzy jí donesli do známé chaloupky.
Vyndala z aktovky dietní potravu,
pak v loži spatřila podivnou postavu.

Červená karkulka:
Co je to za fóry, tak brzo po ránu?
Vlk se tu placatí v bábině županu.

Vlk:
Jen pojď dál děvenko a nestůj u dveří!
Babu sem posnídal, ty zůstaň k večeři.
Máš hezké tvářičky, jak žádná druhá,
za to ta babice byla dost tuhá.

Červená karkulka:
Tak to sis vybral jakostní potravu,
nejseš ty blbečku tak trochu na hlavu?
Pozdě mě nazýváš spanilou dívenkou,
sežral si babičku s infekční žloutenkou.

Vypravěč:
Lesem se ozývá zoufalé vytí,
jak se vlk pokouší vyvolat blití…

*začíná se u něj projevovat přirozený strach z li… ehm varanů*

A co že to máš za plány?

Krásnej příklad je z války, kdy starý pán měl starýho vlka a vodil ho na obojku, ale nezlomil ho tím. Ten vlk se nedoprošoval o to, aby mu někdo pomoh a i když byl starý a bez péče pána by nepřežil, bylo vidět že mu důstojnost zůstala, nežebral o pomoc, vlastně o ni ani nestál. Nestal se z něj pes, co ho pán zbyje a on mu následně pokorně oblíže ruce. Zbít vlka by znamenalo, ztráta veškeré jeho důvěry, nikdy by sis nemohla být jistá, že se ti to bití nepokusí někdy vrátit. Viz knížečka Přežít s vlky. (nejedná se o doslovnou citaci)

Ruw: ten obojek je pro psa jen z toho důvodu, že jakmile nasadíš vlkovi obojek stává se z něj pes

No co no….nechte Vlka na pokoji:)))Však si to ještě teď žehlím:)))))

*opakuje si dokolečka: Jsem klidnej, mírumilovnej, neagresivní, inteligentní Vlk. Jsem klidnej…*

Scara: Ještě že ne na vlka. To bys trumfla i Elainino “hop, hop.” ^__^