Vtipy

Manželé Smithovi nemohli mít spolu děťátko, a tak se rozhodli využít služeb náhradního otce, s nímž by počali potomka. Toho dne, kdy měl zastupující otec dorazit, políbil pan Smith svou ženu a pravil: “Odcházím. Ten člověk by tu měl být každou chvíli.”
Po půlhodině náhodou zazvonil u dveří podomní dětský fotograf, který doufal, že se mu podaří udělat nějaký obchod. “Dobrý den, paní, já jsem přišel, abych…”
“Ne, ne, nic nevysvětlujte. Už jsem vás očekávala,” přerušila ho paní Smithová.
“Opravdu?” podivil se fotograf. “Výborně! Dělám překrásné dětičky.”
“To je přesně to, v co s manželem doufáme. Pojďte prosím dál posaďte se.” Po chvíli se s uzarděním zeptala: “Tak čím začneme?”
“Všechno nechejte na mně. Obvykle to zkusím dvakrát ve vaně, třikrát na pohovce a párkrát v posteli. Někdy je to docela zábavné i na podlaze v obýváku… můžete se tam více roztáhnout!”
“Vana? Podlaha v obýváku? Není divu, že nám to s Harrym nefungovalo.”
“No, víte, paninko, nikdo vám nemůže zaručit, že se to povede pokaždé. Ale pokud vyzkoušíme několik různých poloh a já to vezmu ze šesti nebo sedmi úhlů, jsem si jist, že budete s výsledkem spokojena.”
“To, to, to je snad trochu moc…” zalapala paní Smithová po dechu.
“Paninko, při takovéhle práci je třeba si dát na čas. To víte, že bych to nejraději sfouknul za pět minut, ale jsem si jist, že byste s tím nebyla spokojena.”
“To tedy asi ne,” zamumlala paní Smithová. Fotograf otevřel kufřík a vytáhl album s obrázky dětiček.
“Tohle se dělalo na střeše autobusu.”
“Prokristapána!” vykřikla paní Smithová, mačkajíc v ruce kapesníček.
“A tahle dvojčata vyšla výborně, ale s jejich matkou byla potíž.”
“Byla s ní potíž?” otázala se paní Smithová.
“Hrozná. Nakonec jsem ji musel vzít do parku, abych mohl odvést svou práci pořádně. Lidé se tam kolem nás shlukli ve čtyřech nebo pěti řadách, jen aby pořádně viděli.”
“Ve čtyřech nebo pěti řadách?” zeptala se paní Smithová, oči doširoka otevřené v údivu.
“Ano,” řekl fotograf, “však to také trvalo více než tři hodiny. Matka pořád ječela a vřískala – vůbec jsem se nemohl soustředit! Pak se začalo stmívat a já jsem s tím začal pospíchat. A když mi pak veverky začaly ohryzávat to moje nádobíčko, tak jsem to všechno zabalil.”
“Vaše…ehm… nádobíčko?”
“No ano. Tak, paninko, pokud jste připravena, tak já si postavím trojnožku, abychom se mohli dát do díla.”
“Trojnožku?”
“No jistě, musím používat trojnožku a položit si na ni ten svůj Canon. Je příliš velký na to, abych ho udržel dlouho v ruce. Paní? Paní! Proboha, ona omdlela!”

Před dvěma týdny jsem měl čtyřicáté narozeniny, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. Myslel jsem si, že mi třeba manželka po snídani poblahopřeje a možná mě překvapí malým dárečkem, ale neřekla mi ani “Ahoj, miláčku!” Své naděje jsem vkládal do dětí, ale ty snědly snídani, aniž by mi cokoli řekly.
Když jsem odjížděl do práce, cítil jsem se opuštěný a nedoceněný. Ale jakmile jsem vstoupil do kanceláře, tak mi sekretářka popřála vše nejlepší a hned jsem se cítil lépe – alespoň někdo si na mě vzpomněl. Pracoval jsem do dvou odpoledne, když se otevřely dveře a moje sekretářka se zeptala:
“Dnes je tak hezký den, vy máte narozeniny. . . Nepůjdeme na oběd?”
Ochotně jsem souhlasil, neboť to byla nejmilejší věc, kterou jsem od rána slyšel.
Šli jsme do skvělé restaurace, najedli se a v příjemné atmosféře vypili skleničku vína. Když jsme se vraceli, tak se sekretářka zeptala:
“Musíme se vracet do kanceláře? Dnes je tak krásně!”
“Nemusíme se vlastně vůbec vracet.”
“Nezajdeme ke mně?”
Souhlasil jsem. U ní doma jsme si dali sklenku koňaku, dobře si popovídali a má sekretářka v nejlepším navrhla:
“Máte něco proti tomu, abych se šla do ložnice převléci do něčeho pohodlnějšího?” “Jen běžte!” Moc rád jsem souhlasil.
Odešla do ložnice. . . . . . . . . . . . .
………… a po pár minutách vyšla s narozeninovým dortem se zapálenými svíčkami.
Nesla ho spolu s mou manželkou a dětmi. Za nimi šla tchýně s tchánem, moje matka a můj šéf s ostatními spolupracovníky. Všichni společně zpívali Happy Birthday.
Seděl jsem na gauči. . . . . . . a na sobě jsem měl jen ponožky………

Tunel+Roubíček+Konec světa=trojnásobná vražda ve stadiu pokusu, HZHH,OPD,SPPS,SSPS, :-DDDDDD

Co je třeba, aby se Beatles dali znovu dohromady? Ješte dva náboje.
…
Já že pro Tebe nehnu prstem? A stiskl spoušt.
…
Víš co máš dělat když vidíš atomový hřib? Dívat se, protože ho už nikdy neuvidíš!
…
Víte, co je pro člověka nejhorší zážitek? Když se ráno probudí mrtvej!
…
Odchází Myšpulín, Fifinka a Pinďa z restaurace, hladí si bříška a libují si: “…Bóbiká…”
…
Jaký je rozdíl mezi propiskou a rakví? V náplni.
…
Víte kolik lidi zařvalo v Černobylu? Ne? Jeden zařval: “Zapni to” a druhej: “Nejde to.”

Pesimista vidí v tunelu tmu. Optimista vidí světlo na konci tunelu. Realista vidí světla vlaku. Strojvůdce vidí tři debily na kolejích.

klik

Tchyně vaří v kuchyni guláš. Malý domací kocourek přichází a žebrá o kuusek masa:
– Mňau, mňau!
Tchyně ho odtlačí nohou:
– Jdi pryč!
Kocourek sa opět tulí a opět prosí o maso:
– Mňau, mňaaau, mňaaaaauuu!
– Vypadni! – odtlačí tchyně nohou kocourka .
Kocourek opět svoje “mňaaauuuu!”. Tchyně se definitivně nasírá a odkopává kocourka z kuchyně.
Do kuchyně přichází zeť.
Tchyně:
– Sedni si, milovaný zeti, dam ti výborný gulášek!
Zeť si sedá za stůl, tchyně mu nabírá guláš. K zeťovi se tulí kocourek a tlapkou si prosí kousek:
– Mňau, mňaaauuu!
Zeť:
– Tu máš, maličký, dej si kousek masa z gulášku!
Kocourek radostně sežere maso a mrtvě padá na zem.
Zeť tchyni:
– Ty mrcho jedna!!! Otrávit si mě chtěla!!!
A už jí dává pořádnou do nosu, až menovaná letí do kouta.
– Yes!!! – myslí si maličký kocourek, pootvírá očka.

Jsem chvíli přemýšlel, co tam dělá “na ráno”, než mi došlo, že ta hvězdička tam není jen tak pro nic za nic.

Slipy :-DDDDDD

Proč chlapi raději nežijou s delfínem, když je inteligentnější než žena, má rád sex a je neustále v dobré náladě?
Protože má studený ploutve.

Thle fakt nepsal čech 😀 http://www.komik.cz/obrazky/9125-ynzerat/

LOL:D

Tak to se ti povedlo, rean ;-)))

ROFL :))) Liány :)))))))