Modely pro scifisty #26: Německé projekty – Mnoho nechybělo II.

Zavedení použitelných proudových motorů a prvních „tryskáčů“ do výzbroje přineslo celou řadu problémů, zejména v oboru aerodynamiky pro oblast vysokých rychlostí. Situaci v Německu navíc komplikoval nedostatek kvalitních surovin, hlavně lehkých kovů a jejich slitin, konstrukci nových strojů bylo nutno řešit jako smíšenou s minimálním využitím deficitních surovin.

Řada německých projektů a prototypů z konce války byla konstruována s kovovými trupy, ale s dřevěnými křídly a některými méně podstatnými díly z plastu.

Nové stroje se měly svými rychlostmi blížit, nebo dokonce překračovat rychlost zvuku. Tehdy běžné řešení nosných ploch ale pro tyto podmínky příliš nevyhovovalo. Klasické šípovité nosné plochy a delty nedávají dostatečný vztlak při nízkých rychlostech, nutných při vzletu a přistání z tehdy běžných letišť. Konstruktéři v Německu se pokusili řešit problém pomocí křídla, které mělo zápornou šípovitost. Z aerodynamického hlediska to fungovalo, problémy byly ale s pevností takového křídla, zejména, když mělo být z nedeficitního materiálu (dřeva).

S ohledem na situaci ve vzduchu Luftwaffe potřebovala rychlý bombardér s vysokou nosností. Vedle firmy Arado, jejíž bombardér (Ar-234) se na konci války začal sériově vyrábět, se dál než k pouhému projektu dostala firma Junkers. Koncem roku 1944 vzlétl prototyp Ju-287 V-1 a další prototypy byly v různém stádiu rozestavěnosti.
Prototyp Ju-287 měl čtyři motory (dva po stranách přídě trupu, dva pod křídly), křídlo se zápornou šípovitostí a pevný podvozek. V rámci urychlení stavby bylo nové jen křídlo, podvozek byl poskládán z dílů ze sestřelených amerických B-24 Liberator, přední část trupu pocházela z Heinkelu He-177 Greif a záď s ocasem z Junkersu Ju-188. Tento prototyp sloužil jako létající aerodynamická laboratoř. Další rozestavěné prototypy měly zatahovací podvozek, šest motorů, upravený trup od Junkersu Ju 388 a předpokládala se instalace obranné výzbroje – dálkově ovládaného střeliště do konce trupu, případně druhého těsně za pilotní kabinu. Experimentovalo se s umístěním motorů – původně měly být dvě dvojice pod křídly a zbylé dva na bocích přídě, nakonec ale bylo použito umístění po trojicích pod křídly, kde motory tvořily jakési „hrozny“.
Rozestavěné prototypy, konstrukční kancelář včetně personálu i jediný kompletní kus ukořistili na konci války Sověti. Po válce alespoň jeden dokončili a zalétali, pod označením Ef-131 létala v SSSR jeho sovětská varianta, ze které byl vyvinut bombardér Ef-140.

Modely Ju-287 jsou v našich končinách dostupné dva. Jeden je od firmy Planet Models (resin) a zobrazuje projekt v pravděpodobně nikdy neprovozované podobě, druhý model je klasický „stříkaný“, který kdysi vyráběla německá firma Huma a dodnes je k sehnání na různých modelářských burzách. Stavebnice od Humy zobrazuje prototyp V-1 a o jeho stavbě budou následující řádky.

V rozměrné krabici s obrázkem startujícího prototypu je několik rámečků dílů ze šedého plastu a jeden s čirými díly, přehledný návod s barevným kamuflážním schématem a aršík s obtisky. Díly z šedého plastu jsou kvalitní, s jemným rytím a minimem otřepů, průhledné díly mají sílu lodního pancířea výrazné žebrování. Model nemá resinové, ani kovové díly, stačíme si tedy s obyčejným lepidlem na plastikové modely.
Stavbu zahájíme očištěním těch několika otřepů a nátěrem interiérů a drobných detailů (RLM 02, přístroje a disky kol RLM 66, hydraulika chrom, vstupní a výstupní ústrojí motorů opotřebený či ožehlý kov). Slepíme interiér kabiny (lze ho výrazně vylepšit), naneseme na palubní desky, boční pulty a pravou vnitřní polovinu trupu obtisky s přístroji. Vyzkoušíme na sucho složení polovin trupu, výškovky a interiéru kabiny, vlepíme interiér, za přepážku pilotní kabiny umístíme zátěž (plastelína s olověnými broky nebo bločky olova – musíme jí dodat z vlastních zdrojů) a trup slepíme.
Než zaschne trup, slepíme křídla, jednotlivé motorové gondoly a zkompletujeme podvozkové nohy. Zde musíme dávat pozor – protistřihové nůžky podvozku tvoří několik neuvěřitelně drobných a jemných plastových tyčinek, navíc je třeba dodržet orientaci „nůžek“ na podvozkových nohách (na předních směřují dopředu, na hlavních dozadu). Doporučuji nabarvit předem křídelní motorové gondoly a spodní plochu křídel – po slepení křídel s motory a podvozkem by bylo natírání problematické.

Zkontrolujeme proschlý trup, jemně přetmelíme a přebrousíme po celé délce dělící rovinu, obnovíme poškozené rytí a dolepíme různé krytky a detaily dle návodu. Doporučuji zkusit lícování dílů „na sucho“ – většinou se jim na jejich místa moc nechce a bude třeba brousit.
Pak slepíme dohromady křídla, motory a hlavní podvozkové nohy, zkompletujeme přední podvozkové nohy a spodní díl přídě. Necháme lepidlo proschnout, přičemž u podvozku musíme hlídat geometrii.
Vlepíme do trupu všechny podsestavy a po zaschnutí lepidla naneseme nátěr – horní plochy tmavá zelená RLM 71, spodní světle modrá RLM 65. Zvlášť natřeme žebrování kabiny. Doporučuji se při natírání řídit spíše fotografiemi z netu než návodem – detaily se v průběhu zkoušek měnily a na každé fotce stroj vypadá trochu jinak.
Po vyschnutí barev nalepíme na příď kryty kabiny, stroj přelakujeme lesklým nebo polomatným lakem (podle použitých obtisků), naneseme obtisky, přelakujeme je a můžeme stroj decentně napatinovat, nebo ho rovnou celý přelakovat matným lakem. Původní obtisky nevypadají špatně, ale doporučuji sehnat nějaké kvalitnější, které lépe splynou s podkladem a po přelakování se opticky „neochlupatí“.

Junkers Ju 287 je zajímavým dokladem technického pokroku a ač skutečně existoval, jeho koncepce a bizarní zjev ho řadí na pomezí sci-fi jako jeden ze strojů, které naštěstí nestihly měnit dějiny. Neměl by proto chybět ve sbírce žádného vyznavače „alternativní historie“ a čestné místo si svými rozměry a zjevem vydobyde i mezi hvězdolety z „pravověrné“ sci-fi.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Je to paráda.Hodně věcí z “Luftwaffe 1946” u nás dělala firma RS-models. Jsou to slušné reziňáky a dají se pořád ještě sehnat a zřejmě se výroba obnoví a možná i z nových forem.

Zanechat odpověď