Quis custodiet ipsos custodes? Kdo stráží strážce? Otázka, kterou si položil Alan Moore v roce 1986. Nakladatelství DC trvalo překvapivě dlouho, než se rozhodlo sebrat peníze válející se po ulici a vydat řadu prequelů. Sice bez Moora, ale znovu s jeho hrdiny. A s natolik dobrými epigony, že by čtenář skoro nepoznal rozdíl… Ale blbost. Samozřejmě, že poznal.
Dva jsou pár, tři jsou dav
Díl třetí trochu porušuje nastavený trend dvou postav na souborný sešit, protože přidává ještě jednu. Nikoliv Strážce, ale padoucha Molocha, ušouna, kterého v originále chodí prudit Rorschach. Paradoxně je to právě jeho příběh, který působí nejsvěžeji a nejzajímavěji. Možná je to tím, že se Straczynski alespoň zde nemusel úporně držet dříve načrtnutých linek a život outsidera s tělesnou deformací, který vykreslil, je čistý jako řez skalpelu. O jeho delších bratřích to bohužel neplatí.
Příběh Sůvy je příběhem následnictví, neboť Strážce toho jména není prvním řadě. Vzestup Mirka Dušína, který se kámoší s psychopatickým magorem v trenčkotu, vidíme od prvních krůčků klukovského obdivu k Minutemanům, přes násilnického otce, osudové mlátičky a nakonec i jednu osudovou ženu. Jestli jste ovšem doufali v uvěřitelný psychologický podklad pro Danielovu erektivní disfunkci, kterou řeší řezání sígrů, budete trochu zklamaní. Příběh se snaží, ale v momentech, které by měly drnčet jako skřeky Charlotte Gainsbourg pod vlivem rákoskové kůry, uzarděle přešlapuje na místě a zůstává pohádkou o nesmělém atletickém princi a prostitutce s výbavou, že by zahanbila Dolly Buster, která si ho z nějakého důvodu nezaslouží. Festival klišé uzavírá padouch v podobě kněze.
Půle Doktora Manhattana je už mnohem zajímavější. Straczynski dokázal dobře napodobit Moorův oblíbený morální relativismus a ačkoliv projevy modrého kvantového boha jsou trochu jednodušší a nikdy se nedočkáme takové gradace jako v dialogu s termodynamickým zázrakem, alespoň si vysvětlíme koncept kočky v krabici, dítěte v bedně, Jona v generátoru inherentního pole a skončíme na jiném světě u mixování polévky života. Panely se nadto občas sympaticky převrací, trhají a vrství k dokreslení rozštěpení a větvení časových linií, což je v komiksové sérií tak blízko mainstreamu osvěžující úkaz.
Moore bez Moora
Rozdíly v kresbě prvních dvou sebraných sešitů jsou minimální. Sůvův svět kreslíř Andy Kubert zabydlel především stíny a neostrými liniemi, budícími lehce noirové zdání (ačkoliv příběh samotný noir rozhodně není), zatímco Adam Hughes se u Manhattana držel naopak vystupujících, čistých detailů – tváří i všeho ostatního. Nedomnívám se však, že by šlo o tvůrčí záměr pro zdůraznění osobní perspektivy hlavních hrdinů, jedná se pouze o rozdílné styly projevu obou umělců. Molochův poslední part, který nakreslil Eduardo Risso, v tomto směru bohužel dopadl nejhůře, což si v žádném případě nezaslouží. Jeho kresba je jednoduchá, ale ne natolik, aby se mohla bránit schematičností – působí zbytečně odfláknutým, nedotaženým dojmem. Což je v jinak brilantním a uzavřeném příběhu velká škoda.
Těžko říct, komu je vlastně série před Strážci určena. Moorovým fanouškům v ní do očí bijícím způsobem schází právě Moore a těm, kdo ho neznají (protože existenci někoho, kdo by Moora mohl nesnášet, jednoduše odmítám vzít na vědomí), nemá v podstatě co nabídnout. Hlavu nad vodou super-hrdinského průměru sice udrží bez problému, ale jen díky svému předchůdci, který zůstává dílem komplexnějším, dospělejším, lepším. O několik řádů. Být to nový Moore, řekl bych: nutnost. Takto řeknu: jestli vám chybí do série a pokud na tom trváte. V opačném případě přihoďte pár babek a požádejte noviny-bábu, ať vám radši objedná Metabarony.
| 60% |
|
