Děti zmaru: Co nezpůsobí jedna malá želva

Začíná to jako vesmírná sci-fi, ale pak přijdou scény jako ze špatného hororu, kdy hadrovitá postava, vydávající se za kosmonauta, rozšíří nákazu mezi další členy výpravy a ta totálně ztroskotá. Tam, kde lidé neuspějí, zaznamenají úspěch jiné bytosti, co mají o trochu víc nohou a měkký mozek…

Představte si, že jste vesmírný průzkumník, vyslaný Zemí (respektive Starou říší), najít pro vyčerpanou lidskou civilizaci nové místo k životu. Jdete po zvláštním bahnitém biotopu neznámé planety a ejhle – jedna z líně plácajících se želv se prostě jen tak z ničeho nic nadzdvihne a propíchne skrytým bodcem váš odolný skafandr. Útok, který by nikdo od těchto mírumilovných živočichů nečekal, samozřejmě nezůstane bez důsledků…

Adrian Tchaikovsky si tu podobně jako v Dětech času hraje s jinou variací téhož syžetu a zároveň dává pokračovat příběhu, který v prvním románu započal. Pavouci a lidé tu spolu už o nadvládu na nově terraformované planetě Simiana nebojují, ale tvoří biologickou jednotu. Symbióza lidí a inteligentních pavouků, způsobená uměle nanovirem, je považována novou generací simianů za zcela přirozenou a konspirační teorie o tom, jak se pavouci jednou obrátí proti lidem a vysají z nich život, už budí jenom úsměvy. Oba druhy společně žijí, pracují a činí rozhodnutí; to vše díky tomu, že našli způsob, jak spolu komunikovat. Sdílí spolu stejný osud i ve chvíli, kdy musí čelit novému ohrožení z vesmíru.

Portia, Viola, Bianca i Fabian se v Dětech zmaru vrací zpět na scénu, ovšem jako potomci svých stejně pojmenovaných předchůdkyň a předchůdců, s týmiž zděděnými vlastnostmi a znalostmi, ale zároveň o evoluční krůček dál, třeba směrem k překonání genderově podmíněného chování. Vrací se i Avrana Kernová, byť jen jako forma umělé inteligence, a to ještě ne v kompletní kopii. Geniální vědkyně, která vymyslela a připravila celý terraformační proces a rozhodla se překonat čas, aby mohla na dění na planetě dohlížet, je i přes zřetelné projevy sociopatie skutečnou „matkou“ této nezamýšlené symbiózy. Původně byly jejími vyvolenými „miláčky“ opice, jenže projekt se jí vymkl z rukou a ona se musela těžce vyrovnat s následky. Návrat této postavy mi přišel trochu jako setkání se starou známou, i když je to vlastně protivná a děsně namyšlená ženská. Někde hluboko v obvodech zřejmě zůstaly zbytky její staré osobnosti, bažící po emocích, kvůli kterým je schopná zneužít Fabianův komunikační implantát testovaný na jednom z vědců a bezohledně vtrhnout do jeho mysli.

Všemi zbožňovaná Kernová, co si tak ráda hraje na boha, se ale nechová o nic lépe než ona agresivní nákaza, která se snaží ovládnout všechny bytosti, na které narazí. (Člověka to někdy nutí k zamyšlení, co z toho vlastně takový virus má, že zničí svého hostitele? Obzvláště teď, v souvislosti s epidemií Covidu 19, se ta otázka dere do popředí. Odpověď zní: nic. Prostě o tom takhle virus nepřemýšlí. A když už by přemýšlel, tak úplně jinak.) A právě o to se Tchaikovsky v Dětech zmaru pokouší – přiblížit čtenářům takové skupinové „my“. Mně však tyto pasáže připomínaly výpověď robotů z Novotného povídky Legenda o Madoně z Vrakoviště, kde byly rozhodně funkční, v Tchaikovského románu však působí dost naivně a dětsky. Proti ostatním částem, propracovaným a promyšleným, nastiňujícím události evolučního vývoje několika tisíce let, tyhle jen zbytečně opakují, co už musí být čtenáři nad slunce jasné.

Tchaikovsky ale jde ve svých literárních ambicích ještě dál. V Dětech zmaru se doslova „vyřádil“, pokud jde o xenolingvistické pohledy na problematiku takzvaného prvního kontaktu. Otázky, které tím vyvolává, jsou ale zcela na místě. Co když opravdu narazíme na civilizaci, která nekomunikuje prostřednictví slov, symbolů ani čísel? Budeme schopni najít společný „jazyk“? A nebude to znamenat, že s novým způsobem komunikace přijde i leccos jiného? Co když komunikace změní obě strany, které spolu mluví? Podobně se už zamýšleli tvůrci filmu Příchozí, který je volnou inspirací původní povídky Teda Chianga, v níž mimozemšťani-heptapodi kreslí jen zvláštní rozprskané kruhy. Jazyk (řeč) totiž není jenom nástroj, je to i způsob myšlení, obraz našeho chápání světa. Bude-li však toto vnímání zcela odlišné – a proč by nakonec nemělo být, když je vesmír tak veliký a rozmanitý – jak potom pochopíme úplně jednoduchá sdělení, vyjádřená třeba spektrem barev nebo pohybem končetin? A co když se k tomu ještě bude vznášet někde v mořských hlubinách? Zatímco vyklepávání pavoučích nohou je jen o něco složitější obdoba morseovky, teď bude před lidmi stát mnohem větší výzva. Zápas o mírové řešení při kontaktu s jiným druhem navíc proběhne na dvou frontách paralelně a hrdinové budou muset použít veškerý svůj um, aby obstáli.

Uvítala jsem, že autor tentokrát zvolil menší počet postav, kterým dává víc prostoru a odhaluje čtenářům jejich motivy, sny a přání. Jisté sympatie díky tomu vzbuzuje i introvertní vědec Disra Senkovi, i když ani jemu se experiment s „domácími mazlíčky“ nezdaří a doslova ho přeroste. Patří do jiného terraformačního týmu, vyslaného ze Země do vzdálené galaktické soustavy, kde na ně čeká studená planeta Nod nebo vyprahlý Damašek. Tým vedený sucharem Baltielem posedlým dělat odvážná „velitelská rozhodnutí“, na která ale ve skutečnosti nemá koule, se musí rozdělit na dvě skupiny. To je začátek velkého vědeckého krachu, stejný ponurý konec tušíme, když tohle udělá nějaká bojová jednotka bloudící v buši, poutníci ve fantasy ságách, nebo milenci ve španělské romanci. Tak alespoň trochu lítosti si zaslouží bioložka Erma Lanteová, která je odsouzena běhat jako strašidlo tisíce let po opuštěné planetě. Za to její kolega, geolog Gav Lortisse, si tam vykračoval jako doma, a jak dopadlo setkání se želvou už víme. Pravda, ony se ty postavy v hororovém příběhu musí chovat trochu hloupě, jinak by nemohla vzniknout žádná pořádná zápletka.

Co je možná víc na škodu věci je komplikovanější způsob vyprávění. Zatímco v Dětech času se střídaly jen dějové linie, ale vyprávění celkově zůstalo lineární, v Dětech zmaru si autor vyzkoušel i pohyb v čase. Děj skáče sem a tam, aby nám ukázal vybrané události z jiného úhlu pohledu. Dojem mnohovrstevnatosti je působivý, ale člověku, který má rád když příběh plyne a sled scén má spád, to bude asi dost vadit. Román tím ale neztrácí na kvalitě a je napínaný až do konce. „Bude to dobrodružství,“ slibuje se často na jeho stránkách. A tak to opravdu je – dobrodružství, na jehož podstatě se bojové scény podílí jenom malým zlomkem. To důležité se odehrává jinde. Je to souboj myslí, schopnost empaticky chápat to, co je cizí a neznámé, vědecky pojaté poznání a určitá víra v život a řád.

Na autorovi je sympatické, že k budoucnosti přistupuje pozitivně, nepropadá vědecké skepsi, ani nekonstruuje nějaké politické antiutopie. Ačkoliv naše „Stará říše“ nakonec zanikne, něco z ní přežívá, něco z jejích hodnot a také vůle vydat se do neznáma ke hvězdám, překonat biologické danosti a spojit se s jinými civilizacemi na společné pouti nekonečným vesmírem. Adrian Tchaikovsky je plodný autor posledního desetiletí, píše hlavně fantasy ságy, ale začal zkoušet i sci-fi, nejprve formou novel. Hned za první román Děti času (2015) obdržel prestižní Cenu Arthura C. Clarka, a to ho zřejmě povzbudilo natolik, že se jednak pustil do pokračování (Děti zmaru, 2019), jednak napsal v tomto žánru celou řadu samostatných děl, která se postupně dočkávají překladu do češtiny (např. novela Ocelová šlechta, kterou vydala Planeta9 v roce 2018 a román Psí vojáci, který vydala Planeta9 letos). Nezanevřel ani na fantasy, tak uvidíme, na co se budeme moci těšit příště.

Procentuální hodnocení: 90%

Adrian Tchaikovsky: Děti zmaru

Vydal: Triton, 2020

Překlad: Zdeněk Uherčík

Obálka: Luca Oleastri

Počet stran: 392

Cena: 389 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď