Dům do krajiny bezbožných otevírá své brány pod záštitou inspirace Lovecraftem

Inspirace Lovecraftem je dneska něco naprosto standardního, mnoho hororových autorů právě takhle začíná. I pokračuje. Lovecraft je totiž nepřebernou studnicí nápadů a imaginace. Jak se tahle inspirace projevila na díle jinak spíše nehororového českého autora?

Český horor není něco, co by neexistovalo, naopak je to něco, z čeho se stává pojem. I když je to pořád v podstatě undergroundová tvorba, o čemž svědčí i kniha Dům do krajiny bezbožných, která vyšla pod značkou True Paperback. Ta už názvem slibuje, že tohle bude spíše béčkové čtení, což samo o sobě ničemu nevadí, horor je vnímán jako brakový žánr, ale také to svědčí o tom, že ne všechno na knize bude takové, jak by si čtenář přál.

V první řadě je to skutečnost, že nikde na knize není uvedeno, že se vlastně nejedná o jeden příběh, ale že je kniha sbírkou dvou novel. Když knihu otevřete, čeká na vás titulka, na níž je uvedeno Starý dům do propasti času. Jeden by si řekl, proč je na titulce uvedený jiný název než na obálce. Snad se to ale vysvětlí. A ano, ono se to skutečně vysvětlí tím, že na stránce 107 následuje druhá titulka, která hlásá Sídlo těch Starobylých. Takže ne jeden, ale rovnou dva příběhy inspirované Lovecraftem. Aby nebylo pochyb, je tato informace („inspired by H. P. Lovecraft“) v knize uvedená hned několikrát. Poprvé hned na zadní obálce. A na přední obálce ještě citát z Necronomiconu, který se pro jistot ještě jednou v knize zopakuje.

Když už se tak moc vyzdvihává inspirace H. P. Lovecraftem, co to asi znamená? Je to inspirace jeho stylem? Jeho světy? Jeho postavami? Navazuje se na jeho povídky? Vypráví se povídky jinak? Novela Starý dům do propasti času dává jasnou odpověď. Tohle je jednoznačně inspirace stylem, takže dlouhé odstavce, dlouhé popisy, téměř neexistující přímá řeč a minimální děj.

Jenže tam, kde byl Lovecraft popisný a díky jeho stylu vyvstávají před očima neskutečné světy, tam je Ivo Hury jen popisný a ta velkolepost se v tom nějak ztrácí. Některá místa a předměty si na základě jeho popisů ani není možné představit, jsou jen tvarově tušené a někdy ani to ne. Po chvíli se pak dostavuje pocit, že se na sebe jen nabalují věty, ale jejich obsah je nulový. Plyne to i z toho, že dějová linka je velmi jednoduchá a plochá, o čemž svědčí i vynucené opakování toho, že hlavní postava usne, protože to je tak nějak jediný zlom, který mohl příběh posunout dál.

Novela Starý dům do propasti času tak přináší to, co je přežité. Tímto stylem bylo možné psát na začátku minulého století, ale dnes už takový styl vypadá zastarale, a to včetně některých volených slov. Jako kdyby ta inspirace Lovecraftem tkvěla v tom, že se bude kopírovat jeho komplikovaný, čtenářsky nevděčný styl. Ne, ta inspirace by měla být v tom, jak Lovecraft vnímal hrůzu. Hrůzu z neznámého. Ta by se zde měla vyskytovat, protože hlavní postava se dostává do podivného světa, ale místo toho přichází jen unylost příliš popisného vyprávění.

Tam, kde je první část Starý dům do propasti času v podstatě popisem cesty muže do neznámého světa, tam je druhá část, novela Sídlo těch Starobylých… no, vlastně to samé. Opět je zde zásadní prvek to, že se muž přestěhuje do domu – je to Angličan a přestěhuje se do Česka a nemá problémy s porozuměním – v jehož sklepení objevuje možnost přejít do jiného prostoru, možná i času. Je v tom metafyzično, ale do jisté míry má čtenář pocit, že je přítomna i temná, až démonická magie. Na rozdíl od prvního příběhu tedy konečně přichází čas i na horor.

Novela Sídlo těch Starobylých je jednoznačně lepší, i když ani ona není dokonalá. Začátek navnadí, protože je napsaný moderněji, dochází zde k interakci s dalšími postavami, což v první novele naprosto chybělo. A ukazuje se, že to je největší problém knihy. Jakmile je to jen popisné, bez toho, aby se odehrál nějaký zásah dalších postav, bez toho, aby na sebe postavy reagovaly, je to pro mozek otročina, jako kdyby se kniha nikam neposouvala, jako kdyby se jen vršila písmena, slova a věty bez významu. Jakmile ale dojde k interakci, je to živější, zajímavější, čtivější.

Bohužel většina novely Sídlo těch Starobylých opět spadne do popisů a není to nic jiného než variace na první příběh. Dějově to není moc odlišné, jen se hlavní postava, vypravěč, do druhého světa přímo nedostane, ale hledá k němu cestu. Tady si autor našel opět hodně prostoru k popisům, a tak popisuje. Naštěstí pak dojde na finále, kde příběh graduje, dokonce má i pointu a ukazuje, že i inspirace Lovecraftem by mohla být sexy. Ani zde se však autor nevyvaruje určitého nešvaru, jímž je v tomhle případě skutečnost, že opakuje nikoli jen krátkou část, ale rovnou několik stran z první kapitoly. Jistě, jde o to, aby navázal, ale jen zkopírovat několik stran? Určitě by to šlo elegantněji.

Kniha Dům do krajiny bezbožných láká fanouška na hezkou paperbackovou vazbu, která k hororu prostě hodí. Láká i na dobrou sazbu a kvalitní redakci, kdy chyb lze najít jen málo. Bohužel to hlavní, příběhy, kvalitu nemají. Dům do krajiny bezbožných je víc než inspirací Lovecraftem. Je to snaha kopírovat Lovecraftův styl. U druhé novely potěší alespoň zasazení do relativně známého prostředí, i když v povídkách celkově panuje určité bezčasí a na místě nesejde. Jinak se ale jedná o těžko stravitelné příběhy, kde možná lze cítit pokus o horor, ten ale nevyšel. Snaha kopírovat Lovecraftův styl už dnes těžko zafunguje bez nějaké invence. A ta zde jednoduše není.

Ivo Hury: Dům do krajiny bezbožných

Vydal: True Paperback, 2020

Počet stran: 238

Cena: 220 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď