Klasický akční příběh, možná zbytečně přetěžovaný množstvím náboženského tlachání.
Román českého novináře a spisovatele Martina Komárka nepatří do kategorie hard SF. Jde o vizi možné budoucnosti, ve které vládne nám známému světu islám. Děj románu nás zanese do Evropy tři sta let po vítězství islámu nad křesťanskou ideologií, po válce kterou započal Usáma Bin Ládin. Kniha je autorovou reflexí na události 11. září 2001. Celý příběh je založený na základních a všeobecných znalostech tohoto náboženství. Pan Komárek si pravděpodobně nedal moc práce se studiem islámu. Ale v celkovém pojetí knihy mu o to ani nešlo. Nejedná se o teologické sci-fi jako v případě známé knihy Waltera Millera „Chvalozpěv pro Leibowitze“. Příběh využívá islámu opravdu pouze jako nejpopulárnější námět v současnosti, a tím možná k větší popularitě samotné knihy. A bude-li autor tvrdit opak, pak si musí upřímně přiznat, že nemluví v souladu se svou myslí. Ale on to snad netvrdí.
Základní kostra příběhu je typická pro akční děj. Tuto kostru autor jen „obalil“ množstvím náboženské omáčky, ale ta na samotnou podstatu knihy vlastně nemá žádný vliv. Kdyby autor zaměnil hesla za např. katolíci – protestanti, běloši – “barevní”, tak se dějová linie ani nemusí měnit. Většina knih je založena na rozporu jedincově mysli mezi dvěma ideologiemi, či filozofiemi. To stejné prožívá i náš hrdina Hassan, mladý pilný student Koránu a učení Muhammadova. Díky své pubertální lásce k dívce Chalídže, nahlédne i na druhou stranu náboženského světa, na křesťanství. Dostane se nakonec do ilegální skupiny vyznavačů křesťanství a jeho starověké legendy o společenství krále Artuše.
Postava Hassana má několik typických prvků. Jeho vnitřní víra je neuvěřitelně flexibilní. Přechody od islámu ke křesťanství a zase zpět v rychlém sledu za sebou jsou příliš nadsazené. V celkovém pohledu je vlastně k podivu, že už ho zastánci obou znepřátelených skupin nezabili sami jako zcela nedůvěryhodnou postavu. Podobně je na tom i po fyzické stránce. Možná mi místy připomínal postavičku z počítačové hry, která běží v modu nesmrtelnosti. Po fyzické, ale hlavně po psychické stránce je to podle mne nereálná bytost. V knize se setkáte s množstvím dalších lidí. Jde o velmi různorodé postavy, které patří do jedné, či druhé názorové skupiny. Nebo jak Hassan do obou. Pro zvýšení napínavosti se objevují prvky typické pro špionážní romány. Mnoho postav zde hraje nejen dvojité agenty, ale snad i trojité. Trochu to připomíná styl mistra tohoto žánru, Johna Le Carrého, v knize „Špión, který se vrátil z chladu“. Těch několik překvapivých odhalení, které možná už trochu připomínají cimrmanovskou „..nejsem tvůj otec, ale babička. Teta Klára není teta, ale tvá dcera“ kvalitě knihy nepřidají.
Na čem si ale dal autor určitě záležet, je studium mučení. Věřím, že je vlastníkem jedné z nejprodávanějších knih po posledních letech na našem trhu „Historie trestu smrti“. Podle dobře převyprávěných scén mučení musel v listovaní knihou vydržet více než mých 5 minut, po kterých jsem se nervově zhroutil. Co se týče jazykové stránky, Komárek používá něco mezi češtinou a staročeštinou. V případě citování z deníku křižáckého rytíře Goddefroye z Bouillonu to má kýžený efekt, ale v hlavním příběhu to nezní nejvhodněji. Z toho možná i vznikly takové nelogické překlepy jako na str. 109. : „ .. teď prchám s těmito křesťany a s nimi buď umřu, nebo padnu“. Tady přece žádný rozdíl ve volbě není?
Jak to nejlépe shrnout? Román vám zkrátí nudu při cestování z centra na předměstí. Kdyby se „Rytíři kříže“ vydal jako rodokaps v nakl. Ivo Železný, možná by sklidil větší uznání u čtenářů.
Jiny nazor
BoboKing se na román podíval z odlišné strany než já ve své recenzi a nakonec je výsledek stejný…
No, slabota. Podprůměrná akce schovaná do pseudonáboženských motivací. Autor se nejspíš chtěl přiživit na vlně zájmu o islám po 11/9/2001, žádnej jinej důvod k napsání něčeho takovýho mě nenapadá