Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Něco takového se asi honilo hlavou Ondřeji Jirešovi, když si pohrával s myšlenkou vydat znovu kdysi velmi úspěšnou antologii Čas psanců. Lidovou moudrost si k srdci nevzal, a nutno říct, že udělal dobře.
Antologie Čas psanců už jednou vyšla v roce 2004 a byla vůbec první z dnes už poměrně dlouhé řádky sborníků editora Ondřeje Jireše. Ale aby zabránil pocitu déja vu a hlavně aby si někteří paranoidní jedinci nemysleli, že došlo k chybě v matrixu, skladbu povídek lehce pozměnil. Oproti původnímu vydání chybí texty O těch, kteří se vracejí od L. Lukačovičové a L. Chalupníčka a Legendární zbraň Vladimíra Šlechty. První práci nahradila Černá a bílá kočka, na které se autorsky podepsaly obě sestry Lukačovičovy, druhá byla vyměněna za Boží kopírku opět V. Šlechty. Jako nášup ještě přibyl příběh Petra Heteši Quag.
Společným prvkem a tématem všech povídek má být osud vyhnance, vyvrhele společnosti v nejrůznějších podobách. Při čtení některých příběhů by byly potřeba brýle s opravdu tlustými skly, abychom v nich objevili zřetelné linie onoho námětu. Ovšem to knížce jen přidává na pestrosti, což je jedním z jejich největších lákadel. Byla by opravdu škoda, kdyby jednotlivé texty byly svázány striktním dodržováním názvu sborníku.
Kniha je rozdělena do tří oddílů podle času, v jakém se jednotlivé příběhy odehrávají, na Čas byl, Čas je a Čas bude.
Všechno rozjíždí Desítka Alexandry Pavelkové. Jak tahle záležitost pomsty dopadne, je jasné už po přečtení první stránky, to jí ale neubírá na mistrovském podání příběhu plného bolesti a nespravedlnosti v trochu nečekané podobě. Následují Divoké zásnuby Miroslava Žambocha, slavné především díky filmovému zpracování, kdo neviděl (popř. nečetl), měl by si tuhle mezeru v základním vzdělání urychleně doplnit. Stejný autor uzavírá první část sborníku s povídkou Poslední templář. Drsný příběh ze středověku prosycený magií je asi tím nejlepším, co vás na stránkách knihy potká. Za zmínku také stojí zbylé dvě povídky z části preferující sloveso „je“ v minulém čase. Originálně pojatý příběh msty s romantickým názvem Oheň v kostech, popel v očích Františky Vrbenské a Černé srdce Ďura Červenáka, od kterého nic víc, ale rozhodně nic míň než brutální akci provázenou potoky krve čekat nemůžeme.
Druhý part otevírá jedna z výše zmíněných novinek, městská fantasy Černá a bílá kočka sester Lukačovičových, která působí jako protipól předcházejícím akcí nabitým povídkám Žambocha a Červenáka. Pak přichází Leonard Medek opět s příběhem pomsty, jejímž vykonavatelem je poněkud netradiční hrdina Smeťonoš. Další povídkou je ALG Alg alg, jejíž autor Richard Šusta se nenechal inspirovat velmistrovskou povídkou Růže pro Algernona od Daniela Keyese jen při vymýšlení názvu, ale hlavně její kvalitou, což jasně svědčí o zážitku, jakým její přečtení bude. Lovkyně, povídka autorky s pseudonymem lady Candar, je důkazem toho, jak je Ondřej Jireš dobrý editor, protože nezapomněl přihodit slabší práci, aby čtenáři nezapomněli, že jsou i méně dobré povídky zaplněné spíš nesmysly a naivitou, což nezachrání ani upíři, kteří jsou super prostě vždy.
Poslední část knihy, Čas byl, zahajuje Vladimír Šlechta s Boží kopírkou, kde se představuje jako autor netradiční postapokalyptické scifi s hlavním hrdinou Havranem, který vám připomene nejen jeho slavnější Krvavé pohraničí. Jeden z vrcholů, povídka Quag Petra Heteši, je deníkem malého chlapce internovaného v školním zařízení, v kterém není vše takové, jaké se na první pohled zdá. Knihu uzavírá pustý, bohužel nejen proto, že se odehrává v pustině, příběh Ivany Kuglerové Ze západu na východ.
Milovníci dobrých povídek by neměli Čas psanců opomenout, anebo si sehnat výše zmíněné povídky na jiných místech, protože už všechny vyšly i někde jinde. Ale proč se trápit, když už to za nás udělal někdo jiný?
Jen pár poznámek
Druhé vydání sborníku je o něco lepší, než jeho první verze, ale ne ve všem. Nahradit “O těch, kteří se vracejí” “Černou a bílou kočkou” bylo aspoň z mého pohledu šlápnutí vedle. Naopak nahradit “Legendární zbraň” “Boží kopírkou” byla správná věc. Doplnit sborník Quagem nebylo nutné, stačilo vyhodit “Divoké zásnuby” od Žambocha, které jsou (mimochodem) jednoznačně nejhorší povídkou sborníku a kdyby tuto “kapitolku z červené knihovny” napsal kdokoli jiný, kdo se nejmenuje Miroslav Žamboch, nebylo by po něm ve sborníku ani čuchu.Naopak za vynikající povídky, které by opravdu neměly čtenáři uniknout, lze označit úvodní a stručnou “Desítku” a dokonalého “Smeťonoše”, v těsném závěsu následovaném ještě “Alg alg alg”. Zbytek sborníku je spíše průměr, ale zaplaťpánbůh aspoň za to.
Smeťonoš! Smeťonoš! Smeťonoš!Boží kopírka je fajn, Quag je velmi dobrý, Alg alg alg taktéž….A Divoké zásnuby jsou slabé i na Žambocha. Templář naopak docela jde.Rozhodně jsem rád, že jsem si tuto knihu pořídil.
Nejlepší je Medkův Smeťonoš, nezapomenu, jak jsem ho četla na pusté chorvatské pláži, bylo vedro a mě stejně naskočila husí kůže. Františka Vrbenská – no, pro tu mám slabost vždycky a Mirka Žambocha čtu taky moc ráda. I když uznávám, ty povídky tady nepatří k jeho nejsilnějším. Na rozdíl od recenzenta a předdiskutérů mě příliš neokouzlila Alg alg alg, pointa se dala odhadnout poměrně rychle a vůbec mi to celé připomnělo parkoňácké povídky z dřevních, osmdesátých let. Tož tak.
To Martina
Právě to se mi na Alg alg alg líbilo, ta nostalgie a anachroničnost. A ačkoli se dá pointa odhadnout u naprosté většiny povídek, jde o to, jak moc přesně.
Přiznám se, že mě tyto neúplné recenze začínají už docela štvát. Pokud chce Fantasyplanet nabrat druhý dech (což zatím nepozoruji ani v náznacích), tak by měla mít i odpovídající recenzenty. Štve mě, že recenzent ignoruje další rozměry knihy, jakými jsou obálka, řemeslné zpracování a vnitřní ilustrace. To všechno jsou prvky, které jsou zahrnuty v ceně, kterou platíte, když knihu kupujete. Navíc je fér zmínit autory, kteří přispěli k vizuální stránce knihy, kterou budete mít v knihovně třeba pár desetiletí. Tato ignorace přispívá k despektu lidí k práci výtvarníků, jejichž podíl na knize berou jako automatický. Jenže obálka, nebo ilustrace, jsou stejně jako text samotný, osobitým kreativním výstupem autora, který je fér v recenzi zmínit. Zrovna u této obálky dvojnásob, protože ilustrace se Tomášovi povedla a kniha se tak posunula (mimo jiné i díky výpravnému vydání s pevnou vazbou), k jinému levelu, který se nedá s původní knihou vůbec srovnat. Pokud tedy recenzuji knihu jako celek, měla by recenze vždy obsahovat i zmínku o dalších autorech, kteří k podobě knihy přispěli, protože knihu nedělá knihou jen text, ale i řemeslný doprovod. A teď neberu vůbec v potaz ebooky.
Tohle je docela trefný postřeh. Obrázky si zaslouží zmínku a ilustrace v Času psanců jsou vynikající. Už jenom proto, že by jsme asi těžko uvěřili, kdyby jejich autor zapíral inspiraci dílem komiksového mága Franka Millera. Ilustrace, využívající kontrastu bílé a černé, skvěle doplňují text. Obálka rozhodně taky není špatná, ale už jsem viděl lepší a příliš nekoresponduje s obsahem knihy(což samozřejmě hlavním účelem obálky). Tímto se velice omlouvám všem, kteří podobné informace v recenzi hledali a nenašli, chtěl jsem se o tom zmínit, ale s opravdu neuvěřitelného důvodu se tak nestalo. Zapoměl jsem. Nevěříte? Věřte!!! Na druhou stranu jedná se o literární recenzi takže “znalce” výtvarného umění nepotěší a ani to nemá v úmyslu. Autor recenze má právo vynechat nepodstatné věci, kterou třeba obálka může být, hlavně za předpokladu, že tuhle knížku si koupí čtenáři, kteří si už nějaký ten pátek nevybírají knížky kvůli obrázkům. Znám lidi co se spokojí s prohlížením parádních pestrobarevných obálek fantasy knih, nicméně mně v první řadě zajímá jejich obsah.
obalka
Výše zmíněný příspěvek jsem napsal já:) Autor recenze. Zapoměl jsem se podepsat… krucyš už zase jsem zapoměl, měl bych se sebou něco dělat:-)
To HunteR
Já si naopak nemyslím, že by byla recenze bez informace o výtvarné stránce knihy neúplná. Jistě, určitě je fajn to zmínit, zvláště když se jedná o tak výpravnou knížku, jakou Čas psanců bezesperu je. Jenže – přesně, jak řekl Radim – není to pravidlo, za jehož porušení by se mělo střlet. Opravdu je mnohem, mnohem důležitější obsah, ostatně úsudek o obálce si člověk snadno udělá z přiloženého obrázku. A když knížka člověka dle recenze zaujme, bude pro něho v knihkupectví zjištěná existence ilustrací milým bonusem navíc. A když nezaujme, těžko ho ke koupi přiměje informace o tom, že jsou v knize i obrázky. Každopádně ale díky za reakci, Radim si už dostatečně popel na hlavu nasypal a v budoucnu na obrázky určitě nezapomene. :-)Jen škoda, že pro tebe náznak nabírání druhého dechu není fakt, že publikujeme články každý den…
Ona kvantita nerovná se kvalita! Tedy, nic tím nechci říci, ale…BTW – Zrovna grafická úprava ČP se mi dost líbila, obálka je povedená a vnitřní ilustrace vhodné, pěkné a padnoucí.
To TNT
Pracujeme na obojím. :-)Jo, ČP je graficky neskutečně krásná knížka…
PavlaL: jistě sama moc dobře víš, že to není jen o publikování článků každý den… Z toho, že vám tu už x-tý měsíc visí stále anketa na Indiana Jonese, která je už opravdu až trapně neaktuální, plus řada dalších věcí, ten dojem opravdu mít nemůžu. A to, že se publikují články a recenze je vcelku logická věc, protože bez nich by FP byla jen další informační vrak. Ad ČP – asi jsi mě nepochopila, recenze je komplexní zhodnocení produktu – měla by objektivně popsat všechny součásti, které obsahuje a za které jako spotřebitel platím, ať je to digitální fotoaparát, nebo kniha. Mě je jedno, jestli si člověk udělá z náhledu o obálce úsudek nebo ne, narážel jsem na něco zcela jiného – na to, že recenze neobsahuje zmínku o autorech, kteří se na knize spolupodíleli způsobem, který nelze ignorovat, pokud člověk není slepý. Nevolám po tom, aby recenzet hodnotil obálku, ale po tom, aby férově uvedl, že ta kniha má například vnitřní ilustrace, což se v podstatě nedozvíme. Vydavatel za takové věci zaplatil, to znamená, že měl zájem na tom, aby tam byly, a mají tedy v knize nějaký smysl, a pokud to recenzent ignoruje, tak píše neúplnou recenzi. Čili nehodlám nikoho za to střílet, pouze mě to štve, protože si to ti lidé zaslouží, a svůj názor mám právo formou tohoto příspěvku sdělit. Toť vše. Radim Červenka: Podivný projev. Trochu plácáte páte přes deváté. Nejedná se o literární recenzi – jedná se o recenzi knihy. To je docela rozdíl, nerecenzujete samotný rukopis, ale recenzujete hotový produkt, který je na trhu, na kterém se podílelo více lidí, a kniha je souborem jejich dovedností. Na prvním místě je samozřejmě text, ale pokud nejste slepý, tak vnímáte knihu vizuálně, a nemůžete popřít, že svůj vizuální rozměr má – nejsou to skripta vydaná na recyklovaném papíře. Dále – lidé v recenzi informace nehledají – možná nechápete smysl recenze – v recenzi jim ty informace máte podat. Když nevím, že jsou uvnitř ilustrace, tak jak mám tuto informaci asi cíleně hledat? Vy byste mi ji měl sdělit, když jsem knihu nikdy neviděl, ale vy ano. Nakonec ještě takový detail – obálka není nic pro znalce výtvarného umění, protože obálky nemají s uměním mnoho společného, je to naprosto funkční řemeslná záležitost. Ale to se dostáváme do akademické diskuse. Pokud jste recenzent, a považujete se za profesionála, nemůžete se u knihy, která obsahuje i další autorské práce omezit jen na obsah – protože pak je recenze neúplná. A pokud to nedokážete, tak pak možná zvolit jinou činnost.Nemíním se v tom už dál pitvat, jde jen o to, že si všímám, že v recenzích (nejen na FP) se vizuální stránka knihy ignoruje, což není fér vůči autorům, kteří na knize odvedli svou práci. Proto jsem si dovolil reagovat, a není to rozhodně kvůli tomu, že jsem se na té knize také podílel, o mě vůbec nejde, ale autora obálky může ignorování jeho autorství, docela mrzet.