První kniha Kronik Západního pobřeží je napsána se vším mistrovstvím, jaké je možné od Ursuly Le Guinové očekávat. Autorka nám předkládá jednoduchý příběh, který vypráví se stejnou lehkostí jako příběhy ze Zeměmoří. S popisy se tradičně příliš nezatěžuje a psychiku jednotlivých hrdinů zachycuje velmi elegantně v průběhu samotného dění. Styl Le Guinové je stručný a přímý, takže knihou proplujete, ani nebudete vědět jak.
Název knihy je zároveň jejím hlavním tématem. Rody, jež obývají Vysočinu, jsou nadány dary; určitý dar pro každý rod – dar volání, kroucení, ničení, dar pomalého zmaru… Dary, kterými dovedou přivolat a zkrotit zvíře, přetočit údy, pouhým pohledem a gestem zničit vše živé nebo vyvolat dlouhou a zhoubnou nemoc; dary většinou určené k útoku či k obraně klanového území. Kallukové, obyčejný lid z Nížin, považuje klany za chudé sedláky a zároveň se jim, jakožto podezřelým čarodějům, vyhýbá.
Vysočinou nás provází příběh chlapce Orreka a jeho přítelkyně Gry, jejichž dary mají být silné, oba se jich však i přesto zřeknou. Orrec se oslepí, než aby ničil, a Gry odmítá přivolávat zvířata, aby je lovci zabíjeli. Postaví se tak zády k povinnostem vůči svému rodu a svým rozhodnutím vyvolají bolestné konflikty nejen s rodem a nejbližší rodinou, ale také sami se sebou. Jejich schopnosti možná kdysi chránily a dokonce i pomáhaly, ale Orrec a Gry v nich vidí jen zdroj zmaru, který je odděluje od ostatních, což nabývá na významu především pro oslepeného Orreka. Upne se ke své matce a jejím příběhům, protože ona jediná pochází z Nížin, darům nerozumí a Orrekovo rozhodnutí nesoudí.
Ptáte se, kde je nějaký děj? Možná se tak ptáte, i když jste knížku četli a potěšila vás stejně jako mě. Ovšem Ursula Le Guinová definuje příběh trochu jinak. Kolem ústředního tématu se točí jednotlivé postavy a události, střetávají se, mění se a vše spolu vzájemně souvisí. Jak píše ve své knize Steering the Craft, za nosnou část příběhu je v naší kultuře obvykle považován konflikt. „Konflikt je ale jen jeden druh chování. V lidském životě najdeme další druhy, stejně důležité, jako je vytváření vztahů, nalézání, ztrácení, objevování, loučení, proměňování…“ (Steering the Craft, 1998) Pokud se však v knize nedopátráme konfliktu, obvykle máme sklony na ni pohlížet jako na nudu nebo filozofii v hávu beletrie. S oběma názory zásadně nesouhlasím. Hlubší myšlenkový rozměr přece ještě knihu neredukuje na výchovná poselství, a pokud se někdo snaží z knih Le Guinové vyšťourat nějakou tu údernou poučku, okrádá tím podle mě sám sebe o čistý požitek z vyprávění a atmosféry, omezí se na verbální složku a zazdí tak tu emoční, která se nedá převést na slova.
Jak už jsem naznačila, dění se soustředí hlavně na duševní vývoj hrdinů, respektive Orreka, který sem tam podbarví nějaká výraznější událost – jako například ožití dlouholetého tichého nepřátelství se sousedním rodem Drumů, jenž využívá dar pomalého zmaru a nechutně lstivou taktiku boje. Slabší povahy nad příběhem možná sem tam propadnou melancholii, ovšem konečný dojem bude víc než kdy jindy záležet na tom, jak moc se s Le Guinovou vezete na stejné vlně. Někdo bude hltat sebemenší hnutí mysli ústředních hrdinů a sebenepatrnější tok děje se zatajeným dechem, dalšímu může kniha připadat až příliš rozvláčná. Ve srovnání s cyklem Zeměmoří autorka také ubrala fantasy prvků – žádných čarodějů, draků ani magie v klasickém slova smyslu se nedočkáme. Knihu lze – podobně jako knihy z předchozí série – číst i odděleně, neboť příběh je ucelený. Zároveň jsem na konci svazku získala pocit, že v pokračování nás čeká něco velkolepějšího a rozvětvenějšího. Takže až Hlasy, druhý díl, vyjdou, nebudu váhat.
80%
Hlasy
Mám dojem, že Hlasy ani Síly u nás vůbec nevyjdou… Obě knihy ovšem vřele doporučuji.