Královna mečů – Moorcock Michael

„Kníže Corum Jhaelen Irsei, zřejmě poslední z rodu Vadhaghů, známý rovněž jako kníže v Šarlatovém plášti, zažívá na své nelehké cestě v boji proti Chaosu další dobrodružství.“

Slova anotace v zásadě shrnují, v čem je síla knihy i proč by s ní mohli mít čtenáři problémy. Dvě podivně znějící jména, podivný titul a nebezpečný úkol k tomu v jedné jediné větě. A to ještě anotace pokračuje.
V dnešní době si kdekdo může lehce myslet, že se jedná o parodii – a když se podíváme do komentářů pod knihou při příležitosti jejího vydání (https://www.fantasyplanet.cz/knihy_detail.asp?id=3976, přesně to si i někteří řekli. Případně to může znít jako hodně velká blbost. Jenže vtip je v tom, že pokud vytrhneme věty anotace z kontextu, můžeme udělat magic shit (abychom si vypůjčili slova velkého guru Sapkowskiho) vlastně z každé fantastiky.

Takže staré dobré: dvakrát měř, jednou řež. Královna mečů není pubertální, patetickou fantasy povídačkou, i když nepochybuji, že by řadu puberťáků mohla pobavit a patos nabídne také. Konečně – v dobách, kdy vycházela trilogie poprvé, sloužila jako jedna z iniciačních pro nejednoho (i dospívajícího) čtenáře fantasy. A krom jiného tehdy působila i akčními sekvencemi, bitvami úchvatnými nikoliv strategií, ale řinčením mečů, fantastickými brněními a velkolepými válečníky na obou stranách, krví a křikem…
Nízké pudy, chtělo by se zvolat, jenže Moorcock vždy nabízel něco víc. Ona šíleně znějící jména a tituly u něj totiž nebyla pouze mlácením prázdné slámy. Dokázal jim vdechnout život a čtenář skutečně viděl létající města, jezera plná o utrpení šeptajících hlasů, planiny pokryté prachem zaschlé krve, znetvořené bytosti a průniky Plánů. Náš autor na to nepotřeboval příliš velký prostor, dokázal vykreslit maximum na minimálním prostoru.
A navíc, za vší tou uchvacující a bizarní fantazií, za všemi těmi souboji a krveproléváním, se skrývalo mnohem víc. Člověk to nemusel hned pochopit, ale myslím, že si to někde, třebas v podvědomí uvědomoval. Moorcockovy knihy se totiž k něčemu vyjadřovaly.

Už v recenzi na Knížete mečů jsem tvrdil, že se jedná o anarchistickou knihu, která jednoduché předpoklady o dobru a zlu (Řádu a Chaosu) notně narušuje. V tomto trendu Královna mečů pokračuje. Jednou z postav se stává v minulé knize se navrátivší bůh Zákona Arkyn, ale Corum, i když mu slouží, si začíná uvěomovat, že k nenávisti a zavržení má blízko každý bůh, nejen ti „špatní“.
Pravda, půdorys je tentokráte klasičtější, takže tyto myšlenky jsou mnohem více v pozadí a do popředí se dostává především stará pravda, že v některých sporech nelze zůstat neutrální, ale Moorcock to vyvažuje tím, že zde odhaluje střípky ze svého mýtu o Věčném šampionovi. Corumovi se dostane podivuhodného společníka Jhary-a-Conela, ale také zrcadla v podobě prokletého prince Gaynora. Pod vší tou akcí stále tepe srdce tragédie. Corum i jeho láska Rhalina čelí pomíjivosti a nenávisti. Král bez království pozná svého dávného poddaného. Bytosti na obou stranách barikády se znají z jiných životů a uvědomují si ironii, ale i marnost svých osudů… Což jen podtrhují výjimečně kruté scény, jako je například klec plná za živa upečených lidí – včetně žen a dětí, jejichž ostatky posléze sežerou primitivní bohové strachem ovládaných mabdenů…

Samozřejmě, pro někoho přesto bude Moorcock jen dávno přežitým reliktem dřevních dob (ehm, sedmdesátá léta, vážení) fantasy a jeho styl, stejně jako typ příběhů a nahrazení psychologie archetypy, jim třeba přijde nudné, šedivé či prostě špatné. Může být. I takový čtenář by se ovšem měl minimálně s Corumem seznámit, protože tady se nám opravdu psala historie žánru.
Jistě, Corum není vzor antihrdiny Elrika, ale při pasážích o Chaosu si uvědomíte, kde že jsou počátky všech těch populárních Warhammerů a mnoha dalších podobných světů. Pokřivení, mutace, prodané duše, křižácká tažení a pochmurná monumentálnost… máte to rádi? Kníže v Šarlatovém plášti vám ukáže opravdové kořeny. A potěší i prohlášení, že všechna místa jsou svým způsobem mýtus… podobných najdeme v textu víc a všechny oslovují něco hluboko v naší romanticky založené fanouškovské duši.

Jen škoda, že úplně nefunguje překlad. U prvního dílu se na toto téma strhla poměrně bouřlivá diskuze (viz https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=2870 ). Tehdejší problém však není současným. Tím jsou určité zádrhely v terminologii – takže odpovědnou by měla být spíše redakce. Označení Jhary-a-Conela za společníka vítězů, když podle kontextu Moorcock (ale i Martin Šust v autorském medailonku a překladatelé v již vydaných autorových knihách) používají slova šampion ve významu vyvolený bojovník, to by se ještě dalo přejít (i když se tím vlastně říká: klid, oni vahrajou). Ovšem neustálé braní Chaosu za živou osobu, nikoliv za abstraktní mocnost, to vadí.
Výsledkem totiž jsou taková spojení jako „Chaosův erb“, „Chaosovy armády“ atd. Nejde pouze o to, že prosté erb Chaosu je zkrátka lépe znějící, ale i o to, že se zde vnáší zmatek do vnitřní hiearchie Moorcockova světa. Jeden by pak pořád čekal, odkud ten pán Chaos vyskočí, a ono nic. Jen „nějaká“ Xiombarg…
Na druhou stranu, i když se jedná o poměrně rušivý prvek, pořád platí, že román vypráví natolik napínavý příběh, že jste ochotni to přejít a jiné zádrhely překlad sám o sobě nenabídne. Naopak – boje jsou krvavé, krutost děsivá, vznešenost nádherná. Inu, klasický Moorcock, a tak to má být. Jen by ten třetí díl mohl vyjít dřív, než za rok.