Mark Stone nekončí, ale jeho série se stále rozrůstá o další tu lepší, tu poslabší díly. Naposledy vyšly příspěvky autorů, kteří si již psaní o Stonovi vyzkoušeli dříve. Mackův Královský gambit byl snahou o primitivní nezávaznou zábavu, Ríšova První mise je zase dobrodružnější čtení. Oba nové kusy však spojuje jeden rozšířený nešvar.
Královský gambit – Macek Petr
Mark si vyrazí na lyže na Tera Paradisa, kde je na něj přímo na sjezdovce spáchán jistým tradičním nepřítelem atentát. Přímý útok náš agent sice přežije bez úhony, následná lavina ho ale v bezvědomí dostane na blíže neurčenou dobu do nemocnice. Vyšetřování zdánlivé nehody se ujímá Ray – nikoliv ale v duchu garénovském, ale ryze mackovském -, v kteréžto činnosti mu dopomáhá praporčice Gomézová, agentka SDPP ve výcviku.
Jak už jsme u tohoto autora zvyklí, nedrží se prakticky reálií původní garénovské série a místo toho deptá čtenáře záplavou bohapusté srandy. Tento díl se již mírně odklání od troškovsko-kameňákoidního stylu, ale v textu se vedle více či méně vtipných odkazů a narážek na nejrůznější filmy, knihy a současné reálie stále ještě vyskytuje notná dávka podřadného humoru a laciných triků. Dějová linie je jednoduchá a vcelku přehledná, některé „náznaky“ předznamenávající další průběh vyprávění jsou ale natolik zjevné, že už na straně třináct je jasná celá zápletka a zbytek textu pak už jen vyjasňuje detaily – samozřejmě formou více či méně vtipných pasáží.
Je sice nepřehlédnutelnou skutečností, že tato specifická sorta literatury není v první řadě zaměřena na kvalitu, ale nevidím důvod, proč by kvalitní příběhy obsahovat nemohla. Mackovo dílko je primárně určeno k pobavení a tento účel splňuje dokonale, nedává však čtenáři nic víc, než trochu momentální zábavy a další kus do sbírky.
Jako ideální směs kvality a zábavnosti, stravitelná pro konzumenty i pro čtenáře, se jeví Mise na Šámatu od Vlada Ríši nebo sice dobrodružnější, leč podstatně méně humorné příběhy napsané Zdeňkem Rosenbaumem či Jaroslavem Mosteckým. Milovníky klasického Garénova stylu nemohl pohoršit Oheň v kapradí Františky Vrbenské a Miroslava Zachariáše, i když pro skutečné čtenáře se v něm našlo mnohem víc. Procházkova Jablka z Beltamoru byla sice skvělá (byť zprzněná cenzurou), ale tuctové konzumenty toto dílo zcela minulo, nebo houfně pohoršilo. Ani většina ostatních příběhů nebyla k zahození, ale povětšinou příliš nezapadaly do daného rámce, vytyčeného původní „garénovskou“ řadou.
Dílko Petra Macka je celkem ideální na delší cestu tramvají či jiným prostředkem hromadné dopravy, nemělo by chybět sběratelům, ale to je asi tak vše, co se o něm dá říci.
První mise – Ríša Vlado
Měsíc se sešel s měsícem a máme tu další díl knižního seriálu Mark Stone. První mise od Vlada Ríši upoutá čtenáře pro tuto řadu nezvykle pěkným obrázkem Petra Bauera. Obsah je, jak zaručuje jméno autora, také velmi vydařený, i když zavilí „šutrákologové“ budou mít stejně jako v případě Královského gambitu proti některým detailům celou řadu výhrad.
Jak už název napovídá, setkáváme se s Markem ve chvíli, kdy po ukončení studia nastupuje u SDPP. Kupodivu ve stejném termínu se „ujímá vlády“ nad touto organizací i generál Khov – jeho předchůdce ve funkci totiž zemřel za podezřelých okolností. Markovým prvním úkolem je zopakovat misi zemřelého velitele a zjistit, co se ve skutečnosti stalo. Mark se seznamuje s řadou důležitých postav, prožívá klasický úděl všech nováčků a posléze vyráží na svou první misi. Má navštívit a zkontrolovat čtyři světy – jeden rekreační (kde došlo k „nehodě“, kterou má vyšetřit) a tři na úrovni středověku. Jak už to tak bývá, skutečný klíč k záhadě je na té poslední – na Jiranii. Vyřešení celé záležitosti ale vůbec není jednoduché, i když si Mark svou první misi náležitě „vychutnává“.
Autor v příběhu rozehrává celou klasickou škálu motivů, vlastních této řadě dobrodružného čtiva. Exotická prostředí, láska, souboje na meče i na torpéda, spiknutí, akční scény a humor. Nikoliv mackovská bohapustá sranda „přes mrtvoly“, ale civilizovaný humor logicky vyplývající z navozených situací. Z provedení celého příběhu čiší autorova profesionalita a osobitý styl psaní, narážky na tuzemskou sci-fi scénu jsou jen velice decentní – „přímého“ vstupu do děje (jako bylo polapení „Šíleného Klíčníka“ v Misi na Šámatu), případně masakru se zde, narozdíl od Žambochovy Líhně, prakticky nedočkáme, ale jména některých planet mluví sama za sebe. Postavy jsou v rámci možností plastické a živé a jejich jednání a reakce tak přirozené, jak je to jen za daných okolností možné. Samotný příběh je napsán v nejlepším duchu dobrodružné klasiky a poskytuje čtenáři vše, co si na omezeném stranovém rozsahu může přát.
Hlavním nedostatkem příběhu je, jak jsem zmínil již v úvodu, ignorování reálií a posloupnosti důležitých událostí v „šutrákovském“ světě, kterého si ale všimnou hlavně zavilí příznivci nezničitelného – zde ještě poručíka – Marka Stona. Z jejich strany bude možné očekávat hlavní nápor zdrcující kritiky. Pomineme-li, že Merkura Mark dostal od jakýchsi emzáků zhruba v půlce původní řady (v prvním u nás vydaném dílu) a jeho služební lodě se jmenovaly Neptun, bude tu problém s některými postavami. Peggy se stala Khovovou „pravou rukou“ až po řadě problémů s běžně přidělenými mladými a pohlednými sekretářkami (někde cca ve třetině původní řady), Swensonová nebyla Laura, ale Elsa, a s Markem se seznámila v rámci maléru s ilegálními gladiátorskými hrami na Venusii. Hnidopiši najdou řadu dalších nesrovnalostí, zde jsem vypsal jen ty nejnápadnější.
Skutečným problémem je ale poněkud zanedbaná redakční práce – množství chyb a překlepů tentokrát značně převyšuje obvyklou míru, pro tuto řadu čtiva běžnou, celkově však tento svazek lze považovat za velmi dobrý.
