Andrzeji Pilipiukovi u nás nedávno vyšla čtvrtá kniha povídek, jejichž hrdinou je Jakub Vandrovec, avšak příběhy věčně opilého exorcisty nejsou to jediné, co vytvořil jeho deformovaný mozek. Minulý rok mu v Polsku vyšla i kniha „Sestřenky“ a letos se čtenáři dočkali jejího pokračování s názvem „Princezna“. Možná si vzpomínáte, že jsem ze „Sestřenek“ nebyl zrovna nadšen, i když jako kniha pro mládež není k zahození. Jakpak si tedy vede nová kniha Velkého Grafomana?
Děj začíná jen pár dnů po porážce arcipadoucha minulého dílu Dimitrije. Trojice hlavních hrdinek (nemrtvá upírka Monika, alchymistka Stanislava a geniální programátorka Kateřina) a alchymista Sedzivoj si ani nestačí vylízat rány a už tu je nové nebezpečí. Sedzivoj zjistí, že v Krakově se pohybují individua z konkurenční alchymistické organizace „Bratrstvo druhé cesty“, se kterými už má nevyřízené účty z minulosti. Jsou to poměrně nepříjemní parchanti, kteří získávají zlato s použitím velmi úzkoprofilových ingrediencí, jako je třeba rtuť nebo krev mladých dívek, a k dosažení svých cílů jim není žádná špatnost dost hnusná. Jako by to nestačilo, do města přijíždějí hned dva lovci upírů (o kterých ovšem zatím neví), kteří mají zálusk na upírku Moniku, onu princeznu z názvu knihy. Zápletka je tedy dána, na malebném pozadí Krakova může začít taková řež, jakou město nevidělo od doby, kdy ho oblehli Švédové.
„Jak jsme hluboko?“ zeptala se Kateřina.
„Moc ne. Tyhle chodby se napojovaly na kupecké sklepy. Proto jsou tady taková překvapení,“ zaklepal na stěnu, která hned za zatáčkou nečekaně zahradila tunel.
„Zazdili to?“
„Možná. A možná, že tu stojí od začátku. Konce tunelů byly většinou zazděny, aby je nikdo nenašel. Jenom majitel domu věděl, kde kopat, aby vchod otevřel…“
Ještě jedna chodba. Ta se pomalu hroutí. Solidní kamenné sklepení, vápno vyplavené z mezer mezi balvany vytvořilo stalaktity.
„Tady je východ na dvůr“ řekl.
Vyškrábali se po spirálovitě se vinoucích schůdcích a další cestu jim neočekávaně zahradila betonová zeď.
„Tohle by tu nemělo být,“ nespokojeně konstatoval. „Pamatuji si kamennou desku, vychylující se po uvolnění pojistky“.
„Někdo desku odstranil a zabetonoval to“ zabručela Monika. „Podle barvy soudím, že už hodně dávno. Možná ještě před válkou…“.
Mistr udeřil pěstí do překážky. Zadunělo to.
„Není tlustá,“ řekl. „Ale probouráváním se budeme trápit několik hodin. A svítilny se už vybíjejí. Máme v arsenálu něco silnějšího?“ podával se na Kateřinu.
„Jasně. Tritol, Amonit, Semtex…“
„Proraz to,“ rozhodl se. „Ale opatrně, aby to nerozbilo celou budovu…“
V dlaních rozhnětla kousek plastické trhaviny a přilepila ho na překážku. Zatlačila do něj rozbušku.
„Máme tři minuty“ řekla. „Dolů, než to bouchne“.
Sběhli do chodby.
„Otevřete ústa a zacpěte si uši,“ instruovala je. „Zavřete oči a připravte se na šok“.
Zvuk exploze byl hluchý, tlumený a v podstatě dosti slabý. Z věkovitého stropu spadla trocha prachu. Vyšli ze sklepa a zaskočeně se rozhlédli. Dvůr, který byl v Alchymistových dobách prázdný, byl zcela přestavěný a přeměněný v jeden sál hospody. I když se blížila druhá hodina v noci, byla v něm spousta hostů. Ti šokovaně seděli, pokrytí prachem. Rázová vlna smetla dekorace, rozbila okna, v pivě plavala omítka…
Od téhle knihy jsem sice moc neočekával, ale tentokrát jsem byl docela příjemně překvapený. Oproti předchozímu dílu došlo k znatelnému zlepšení. Děj je svižnější a lépe propracovaný, ale hlavní plus je v tom, že větší prostor dostal alchymista Sedziwoj a trojice holek od rány se dostala trošku do pozadí. Nic proti nim, ale Sedziwoj je mnohem lepším hrdinským materiálem. Několik set let starý alchymista, který shromáždil velké vědomosti, ani zacházení se zbraněmi mu není cizí, v tom umí prostě chodit. Takového chlapa si oblíbíte snadno. Jak už jsem napsal, děj docela pěkně ubíhá a na konci přijde i zajímavé překvapení. Dalším plusem jsou záporní hrdinové z Bratrstva druhé cesty. Oproti chudákovi Dimitrijovi jsou to mnohem vytvrdlejší hajzlíci, kterým čtenář může přát to nejhorší (což jsem jim na konci také stane). Toť se ví, stále ještě jde o knihu pro mládež, a musíte to mít neustále v paměti. Autor tedy netlačí na pilu – násilí tedy není popsáno až do těch nekrvavějších podrobností, nejsou zde ani erotické scény, a množství vulgárních nadávek je silně omezeno. Člověk prostě nemůže mít všechno… a někdy to ani není nutné.
Pilipiukovým vzorem je tvůrce Pana Auťáka Zbigniew Nienacki a je to poznat. Proto zde nechybí ani jakési morální ponaučení. Ovšem oproti Nienackému, u něhož byli představitelé státní moci popsáni vesměs velmi pozitivně, se Pilipiuk nijak netají odporem k státnímu aparátu a byrokracii a tvrdě se do něj strefuje. Státní úředníci jsou popsání buď jako vyložení příživníci, vyžírkové a vůbec pěkní parchanti, anebo v lepším případě jako směšné figurky (například policisté). Ani se mu nedivím, na takovou holotu je třeba jít tvrdě a očkovat antipatii k ní už dětem.
Kateřina přiběhla zpět na nádvoří. Mistr šel, opíraje se o stěnu, ale bylo vidět, že se mu každým krokem vracejí síly. Rozhlédnul se po těly pokryté zemi a pod nosem se usmál. Kdysi dávno viděl bezva film o sedmi samurajích a zapamatoval si poslední větu vyřčenou jedním z hrdinů. Zatím se mu však nenaskytla dobrá příležitost, aby ji řekl…
„Ještě jednou se podařilo přežít“ zamumlal.
Nic není dokonalé, a tak má i tahle kniha své mouchy. Asi nejvíc mi vadilo, že postavy často nejednají logicky, ale spíš tak, jak to vyhovuje autorovi, který má pak o čem psát. Rovněž se dají objevit různé faktické chyby, třebas v oblasti zbraní. Neznalému to třeba ani nepřijde, ale zasvěcenec se občas chytne za hlavu. Takové věci kazí požitek z četby. Oproti minulému dílu došlo k zlepšení, ale pořád je znát, že autorovou hlavní doménou je povídka. Čistě subjektivně vzato však mám z téhle knihy o dost lepší pocit, než z předchozího dílu, a nejsem sám. Pokud se Pilipiuk bude nadále zlepšovat tímto tempem, mohli bychom se těšit na zajímavé věci. Mimochodem, i v této knize se na okamžik setkáme s Jakubem Vandrovcem, ale ten se zde jen mihne. To potěší. Čeští čtenáři se však téhle knihy asi nedočkají. Děj se odehrává v Krakově, v polských reáliích a netroufnu si odhadnout, zda by kniha typického čtenáře sci-fi zaujala. Navíc si nemyslím, že by nakladatelství Laser, které Pilipiukovy knihy u nás vydává (nic proti němu) dokázalo tuhle knihu prodat té správné cílové skupině. Od něj knihkupci čekají spíše rakeťácké brožurky se strakatými obálkami, ne “knihu pro mládež”. Kdo ví, jestli by v knihkupectví trefila do té správné poličky… Na tuhle oblast jsou specializováni jiní. Prostě, vydat knihu je snadné, ale prodat ji tomu správnému zákazníkovi je mnohem obtížnější. Proto jsem si dovolil přidat trošku rozsáhlejší ukázku z knihy – pravděpodobně totiž nebudete mít příležitost dostat se k něčemu jinému. I když, kdo ví.
Každopádně titulní stránka má šmrnc, ta holka je vyvedená moc sexi .)
Bacha na ni, ma vic let nez cele osazenstvo ceskeho parlamentu dohromady… tedy skoro:-}
Od jisté hranice věk nerozhoduje!
Jo. Hlavně když má občanku:-)