Prsteny

“Jen otrok se jde pomstít hned, jen hlupák nikdy.”
– staré přísloví

Zima.
To bylo první, co ucítil. Vlezlá, nepříjemná zima. Štípala jej na konečcích prstů, skoro jimi nemohl ani pohnout; cítil ledový vzduch v plicích. V mysli však viděl podivný obraz, místo naplněné strachem. Temné nádvoří hradu a stíny, které se skrývaly v rozích. Uprostřed hořel oheň, vzdáleně slyšel jeho praskání…
Otevřel oči a slepě zašátral rukama kolem sebe. Převalil se na záda a pak zpátky na bok. Tvář mu zalila chladná sprška slané vody. Kapky deště s kousky ledu bodaly jako desítky malých jehliček. Svět se rozpíjel ve zmatených šmouhách a ztrácel se v jednolité šedi. Jen pomalu získával své tvary a obrysy.
Leif se zvedl na kolena a rozhlédl se kolem.
Moře. Mlha. Slyšel vrzání provazů a duté rány, do nosu jej kromě vůně moře udeřil zápach smůly, potu a výkalů. Pohledem přelétl palubu. Nikdo. Veslařské lavice zely prázdnotou a vesla narážela do sebe a do boků. Před ním se v mlze rozplýval obrys dlouhého krku s dračí hlavou.
Leif se zvedl a vrávoravě došel k zádi, kde se opřel o kormidlo. Dodalo mu jistoty, pevný bod na vratké palubě lodi, a zároveň mu sebralo poslední naději. Byl sám, úplně sám, ztracen v mlze, aniž by tušil, odkud a kam pluje a moře zatím ovládala bouře.
Hlava mu třeštila a svět se točil kolem něj. Když se dotkl spánku, rychle ucukl. Na prstech měl krev. Slaná voda ho štípala v ranách na hrudi a na pažích, ale bolest už ani nevnímal. Mlha se na něj tlačila a tiskla ho k zemi. Brala mu vzduch. Klesl na kolena, na hranici mezi bděním a bezvědomím. Čáry a kouzla. Leif zaklel a opřel se o postranici. Třásl se vyčerpáním i zimou, v uších mu hučelo. Na okamžik zavřel oči.
Tvrdý náraz, praštění dřeva. Probral se a vydrápal se na nohy. Další rána jej srazila k zemi. Odkutálel se na druhou stranu drakkaru, těsně vedle něj dopadl stěžeň a na palubu se pomalu snesla plachta.
Po mlze nebylo ani památky, na bledé obloze zářilo ještě bledší slunce. Loď se konečně zastavila a naklonila se. Vesla se lámala a kamení rozdíralo bok. Leif vypadl na zem a k jeho starým šrámům přibyly nové.
A pak najednou zavládl klid, jen moře tiše šumělo a kdesi v dálce křičeli racci. Neznámá studená a nepřívětivá země mlčela. Leif Haraldsson vycítil, že tady není nikdo cizí vítán.
Chvíli jen tak ležel a sbíral síly, když náhle uslyšel dusot kopyt. Ten zvuk ho probral. Myslí mu proletěl kratičký záblesk vzpomínky. Dusot kopyt. Jezdci. V zářivé zbroji, se zlatými vlasy. Sen se prolnul se světem kolem.
“Ty,” ozvalo se.
Zvedl zrak. Proti slunci se nad ním tyčil válečník. Kroužková zbroj, dlouhý plášť. Kopí a štít, přilba, která zakrývá celý obličej. Leif spatřil jen oči. Černočerné oči, které žhnuly nenávistí.
“Ty,” zopakoval jezdec. “Přicházíš nepozván v naši zem, beze zbroje a zbraní, jak by se na reka ze severu slušelo. Jsi žebrák a o takové tu nemáme zájem.”
“Kdo jsi?” zeptal se Leif.
“Jsem Strážce pobřeží a vlastníma rukama jsem přemohl skalního obra. A kdo jsi ty? Co slavného jsi dokázal? Plazíš se po zemi a tvá loď se rozbila o skály. Co máš kromě holého života?”
“Jsem Leif  Haraldsson, jarl z Treggeborgu,” přišla trosečníku slova sama na jazyk, “a v boji proti Northumbrijským jsem porazil desítky z nepřátel.” Napřímil se a hrdě vypjal hruď. Nebyl nějaký ubožák, byl válečník, byl svobodný muž, který nejednou stál po boku svého krále.
Strážce pobřeží krátce kývl hlavou a seskočil na zem, zbroj tiše zachrastila. Přehodil plášť přes hřbet koně, odložil štít. Potom Leifovi nabídl měch s medovinou. Jarl si vděčně přihnul a cítil, jak se mu do těla vlévá teplo a chlad ustupuje.
“Pojď tedy se mnou, jarle.”
Leif nejistě popošel několik kroků. Bolelo ho celé tělo, ale nevolnost a slabost naštěstí už ustoupily. Nahlédl do trosek lodi, jestli náhodou něco nezůstalo. Našel několik prázdných měchů a potrhaných pytlů. Když už hledání vzdával a chtěl Strážce pobřeží následovat, pod hromadou koží našel meč.
Další záblesk vzpomínky. Souboj v síni rodného domu, krev přede dveřmi, zoufalý pláč.
“Pojď,” řekl Strážce. Už seděl na koni a vítr mu vzdouval dlouhý plášť. Slunce se zalesklo na hrotu kopí.
Leif přikývl a se zbraní v ruce a balíkem kožešin jej následoval. Konečně se necítil tak bezbranný a bezmocný. Mohl konečně přemýšlet o tom, kde se ocitl a proč. Ale paměť mu scházela a narážel jen na rozlehlou temnotu zahalenou ještě temnějším závojem.
Zanedlouho došli na návrší. Pod nimi leželo údolí, jehož středem protékala jiskřivá řeka, a na protějším vrchu kamenný hrad. Jeho mocné věže se tyčily proti nebi, praporce vlály na dlouhých žerdích a cimbuří se zakusovalo do blankytu nebe.
Strážce kývl hlavou k hradu a kopím naznačil cestu. Potom obrátil koně a bez jediného slova zmizel za hřebenem. Leif Haraldsson se vydal na opačnou stranu po téměř neznatelné stezce. Meč v ruce jej příjemně tížil a dával mu sílu, které tolik ztratil. Meč v ruce…
…Souboj. Protivník měl modré oči, tak jiskřivé, jako bývá sníh na vrcholcích hor. Krev na schodech. A potom útěk. Loď a moře…
Sešel z kopce a přeskočil bublající potok. Všiml si schodů vytesaných ve skále. Stoupal k hradní bráně a pozorně sledoval okolí. Avšak kromě skal a mechu neviděl nic. Když vystoupal až na vrchol kopce, stanul před hradní bránou.
Ohlédl se. Pustá a prázdná krajina mu nedodala příliš jistoty. Pokrčil rameny a zabušil na dubové veřeje. Prohlížel si mistrovsky vytesané draky, kteří se plazili podél brány a tiše ji střežili před nepřáteli. Cítil na sobě jejich upřený pohled, až mu z toho běhal mráz po zádech.
Vrata se pomalu otevřela a na něj dýchl vlhký chlad. Slunce se skrylo za mraky a zvedl se vítr. Profoukl Leifovu košili a zasténal na hradbách. Ozvalo se jen zavrzání a pak opět zavládlo ticho. Hrad ho vzýval svou temnotou a dál mlčel.
Vstoupil dovnitř.
Prásk!
Otočil se, ruku na jílci zbraně. Náhle se kolem něj rozhostila tma, na tváři ucítil poslední závan čerstvého vzduchu. S obnaženou čepelí vyrazil pomalu kupředu. Po chvíli tma začala ustupovat a on se dlouhou chodbou dostal na malé stísněné nádvoří.
Malá okénka se zavřenými okenicemi na něj hleděla z výšky a ani z ochozu jej nikdo nepozdravil. Další chodbou a po schodech vzhůru vyšel na druhé nádvoří. A tam se ohromením zastavil.
Uprostřed na kamenné zemi ležel bojovník v zářivé zbroji, na prsou meč a pod hlavou kulatý štít. Leif nikdy tak nádherné brnění neviděl, tak blyštivé, jemné a přitom na pohled pevné a silné. Žádný z kovářů, které znal, by takové vykovat nedokázal.
Kolem ležícího byla stěna z plamene. Ohňová stěna tiše hučela, prskala a syčela, přestože nikde nehořelo žádné dřevo. Plameny šlehaly přímo z kamene. V mysli se mu objevila další vzpomínka. Na oheň, který olizoval kamenné zdi kláštera. V uších mu vzdálen zazněl ryk bojovníků, na rtech ucítil známou nasládlou chuť krve.
Ten obraz, už to někdy viděl. Pocit známého jej ovládl. Opatrně přistoupil blíž, ucítil žár. Postoupil ještě o krok, odvrátil tvář, ale nezastavil se. V té chvíli se plameny utišily a zmizely a on mohl projít dovnitř kruhu. Nevěděl, co se děje, a ani se nepokoušel porozumět. Hlavní bylo, že se to dělo.
Poklekl k ležícímu a v té chvíli si ohromeně všiml, že tvář není mužská. O krok odskočil a tiše zaklel.
Leif Haraldsson si vzpomněl na jednu legendu, která se vyprávěla u ohňů, když venku padal sníh a ledové závěje každého uvěznily v domě. Ale neměl čas vzpomínat.
Nádvořím zazněly kroky, dupot několika nohou. Řinčení zbroje, krátký výkřik. Tiché, avšak bezpečně známé zaskřípání, když se meč vytahuje z pochvy. Zavrzání dveří. A kroky i z druhé strany. Další slovo v hrdelní řeči, které nerozuměl. Šelest pláště, jak sklouzl na zem.
Leif odhodil pochvu a s mečem v ruce se otočil. Nebyl čas k údivu. Dva válečníci, prostovlasí a bez štítů, se řítili přímo na něj. Jeden z nich měl meč, ten druhý dlouhé kopí.
Zaútočil na bližšího z nich, ozvalo se zařinčení zbraní. Čepele se srazily a vykřísly několik jisker, ten úder byl tak prudký, až Leifa zabrněla ruka. Vykryl útok druhého, skrčil se před další ranou. Oběhl je, uhýbal jejich úderům a snažil se, aby měl proti sobě vždy jen jednoho.
Utržil první zranění. Další krvavé jizvy do sbírky.
Shýbl se před ostrým hrotem dlouhého kopí a bodl. Na kamennou podlahu se řinula horká krev, ulpěla na Leifově ruce, potřísnila jeho už beztak špinavou košili. Válečník klesl na všechny čtyři, zachrčel a rukou se marně snažil ránu sevřít.
Leif ho kopl do obličeje, uskočil před protivníkovou čepelí a pokusil se zasáhnout zbývajícího bojovníka. Minul. Na chvíli se oba zastavili a pohledem měřili jeden druhého. Vyčkávali. Meč v Leifově ruce ztěžkl, únava se šířila celým tělem. Cítil, jak mu buší srdce, jakoby chtělo vyskočit z hrudi.
Na kratičký okamžik věnoval pohled ležícímu tělu. Tvář měla chladnou, a přesto tak nádhernou. Byla čest pro ni a za ni bojovat. Nadechl se a sekl. Další zběsilý tanec, vzduchem se míhaly čepele, zvonily o sebe a zpívaly píseň smrti. Zuřivé výkřiky, oddechování, dusot nohou. Prohnuté pláty brnění, zuby na mečích. Zazvonění, jedno, druhé, třetí.
Leif zaútočil rubovým sekem na protivníkovu hlavu a vzápětí, než ozbrojenec stačil stáhnout meč, sekl zespoda. Výkřik. Ne plný bojechtivosti a touhy po krvi, ale výkřik bolesti.
Další krev, vnitřnosti, bolest a pot. Ucítil vůni krve, ucítil její chuť na rtech. Jako tenkrát, když s třemi loděmi přistál u Northumbrijských břehů, v té daleké cizí zemi, aby domů přivezl zlato a bohatství.
Zhluboka se nadechl. A v ten samý okamžik těla zmizela a její oči se otevřely.
“Zdravím tě, jarle,” řekla.
Leif nedokázal odtrhnout oči od její běloskvoucí tváře. Pokývl hlavou na pozdrav, příliš zmaten, příliš okouzlen. Ještě nikdy neviděl tak nádhernou dívku, ani… Další záblesk vzpomínky. Žhavá noc, která chutnala po medovině. Havraní vlasy rozhozené na bílé kožešině.
“Říkají mi Bruid,” pokračovala válečnice. “Královna Bruid.”
Vstala a usmála se. Z každého pohybu čišela síla a elegance, a když zpod přilbice vykoukl pramen vlasů, zářily zlatem a mědí. Divoce mu bušilo srdce. Nedokázal si to vysvětlit. Když si všimla jeho zájmu, odhalila v úsměvu bílé zoubky a pohodila hlavou, v očích se jí zablesklo. Sundala si přilbu a dlouhé rusé vlasy jí spadly na ramena. “Zachránil jsi mne, víš to?”
Jen pokrčil rameny. Nevěděl to.
Pozvedla obočí a znovu se zasmála. Leif konečně procitl, otřásl se a shodil tak ze sebe to kouzlo. “Jsem Leif Haraldsson,” řekl. “Ztroskotal jsem na březích této země a cestu mi ukázal Strážce pobřeží.”
“Buď mým hostem, Leife Haraldssone,” řekla a pokývla hlavou ke dveřím vedoucím do paláce. I tento vchod střežili dva draci vytesaní do kamene.
Uklonil se a se svým skromným majetkem vstoupil dovnitř, královna Bruid hned za ním. Když se potom prosmykla těsně vedle něj, ucítil závan neznámého parfému, tak omamné vůně, že se mu zatočila hlava.
“Co je to za zemi?” zeptal se.
“To je moje země,” odpověděla a zvonivě se zasmála. “Na žádné mapě bys ji nenašel.”
Vešli do dlouhého sálu, jehož strop podpíraly četné sloupy. Na každém konci téměř polovinu zdi zabíral obrovský krb, v obou hořel oheň, a další světlo přicházelo z mnoha lamp zavěšených na zdech.
Kopí a štíty na zdech, závěsy z tmavěmodrého sametu. Královna odhodila přilbu do kouta a usedla na zdobený trůn. Pohodlně se opřela a upřela na Leifa pronikavý pohled.
“Ztratil jsi loď,” řekla, “ztratil jsi domov. Teď jsi tu.” Neodpovídal. Tušil, že teď se dozví něco důležitého. “Jsi silný, urostlý. A dokázal jsi porazit mé strážce. Jsi hoden, Leife, mě sevřít v náručí?”
Ohlédl se k trůnu a usmál se. Vycítil její touhu.
“Jsem hoden,” řekl. Ve tváři měl očekávání.
Usmála a sestoupila z trůnu. Rudá zář ohně rozzářila její měděné vlasy tisíci barvami. K přilbě, která osamocená ležela v koutě, přibyl hrudní plát, kroužková košile, nárameníky.
Zastavila se před ním a pohlédla mu zpříma do očí. Dotkla se jeho tváře, jemně ho pohladila. Sevřel ji v náručí a  políbil. Prohnula se, podlomila se jí kolena. Ucítil na prsou ostré hroty jejích ňader, ucítil žár jejího těla.
“Žádný z bojovníků nedokázal projít ohnivou stěnou a žádný z nich nebyl tak statečný, jako jsi ty,” šeptala.
Rozhodil na zemi kožešiny a položil ji na ně. Zavzdychala a stáhla ho k sobě. Nedala mu ani okamžik navíc, jejich rty se opět spojily a těla se prolnula společnou vášní. Stáhla z něj propocenou a roztrhanou košili a odhodila ji za hlavu. Cítil její prsty, jak mu přejíždějí po zádech a zanechávají za sebou cestičky horké lávy.
Z čela mu ukápla krůpěj potu a obkreslila ladné komtury jejích ňader. Uchopil bradavku do rtů, jazykem jí obkroužil, sál, jemně kousal. Cítila jeho horký dech a mrazení v zádech, usmívala se. Oheň v krbu na okamžik vzplanul jasným plamenem.
Jejich těla se propletla a stala se jedním, společná vášeň je spalovala. Hladil ji. Každý dotek měl neuvěřitelnou sílu, každý pohyb mnoho ozvěn. Tiskl se k ní, jakoby mu každičký kousíček její hebké pokožky mohl zachránit život. Každý vzdech se stal vzdychnutím i toho druhého.
“Zůstanu s tebou,” zašeptal a jemně ji dráždil prsty. “Navždy”
Vzduch byl nasycen jejich láskou a nasládlou vůní krve.
Vpil se do ní jazykem a okusil její chuť. Vůně rozkoše. Znovu zasténala. Krátce vykřikla. Rozkoš se rozlila po celém těle, slabě i silně, třásla se a vznášela se na nejvyšší vlně rozbouřených moří. Toužila po něm.
Přitáhla ho k sobě, políbila a přitiskla své boky k jeho. Nadzvedla se, napjatá jako tětiva v luku. Leif nikdy nezažil to, co teď. Vlasy měla rozhozené na zemi, na čele se jí perlily krůpěje potu. Její polibek chutnal slaně.
Něco tiše šeptala, zavírala a otevírala oči, smála se. Pak ho k sobě vpustila. Zalila ho vlna vzrušení. Zavzdychala mu do polibku a to ho vzrušilo ještě víc. Vlasy jí voněly po ohni. Cítil samet a hedvábí, cítil jemný tlak, cítil proudy energie, které se v jeho nitru proháněly a chtěly ven.
Křičel. Potom s hlasitým výkřikem na rtech dosáhli okraje propasti a propadli se do nicoty. Hvězdy kolem nich proletěly a zmizely kdesi za nimi, lávové řeky se rozlévaly po černé zemi a tisíce havranů vzlétlo k noční obloze jejich nitra. Čas zmizel a zůstali jen oni dva, sami na celém světě. A svět uvnitř nich, utopen v nekonečných polibcích.

***

Žili na hradě obklopeni samotou a jen několika věrnými. Čas od času přijel jezdec a sdělil jim o lodi, která proplula kolem, avšak žádná z nich k pevnině nezamířila. Kamenné zdi jakoby oddělovaly jejich svět od všeho ostatního.
Nebe se zatáhlo a z mraků padal sníh. Jiskřivé závěje je obklopily a překryly ostré hroty skal. Stejně jako láska překryla ostré hroty Leifova srdce.
Uplynulo mnoho dní, každého večera seděli v prázdném sále u stolu s pochoutkami hodnými krále, pili medovinu a poslouchali ságy bělovlasého skalda, který se každého večera v síni objevil. Bruid mu říkala Halfder, starý přítel. Jeho srdce jí patřilo, ale pro Leifa měl jen oči plné tichého zoufalství.
Milovali se, divoce a vášnivě, a nikdy neměli dost. Milovali se před krbem, kde oheň zbarvil její tělo do bronzova. Milovali se v obrovské posteli s nebesy, kterou neměla žádná z královen.
Když cítil její horké rty, jak bloudí po jeho těle, zavíral oči a zapomínal na velké bitvy a slavné souboje, kterých se účastnil. Čas pro něj tehdy přestal existovat a dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Když se milovali, celý hrad se houpal v záchvěvech jejich vášně. Hlasitě křičeli.
Milovali se.
Darovala mu nádhernou zbroj a ještě krásnější meč zdobený drahými kameny. Dostal štít a jednoduchou přilbu s chráničem nosu. Ve stájích měl koně s nádherným, zlatem vykládaným postrojem. Kopí, které se blyštělo na slunci. Nikdy však neodhalil tajemství, která se skrývala snad v každém koutě kamenné pevnosti. Ale ani se o to nepokoušel. Minulost i budoucnost ovládaly norny, sudičky, a jemu příslušelo žít přítomností. Až bude potřebovat odpovědi, teprve potom se na ně zeptá.
“Nikdy jsem nebyla tak šťastná jako teď,” řekla mu.
Leif Haraldsson jejím slovům věřil.
“Nikdy jsem nebyl tak šťastný jako s tebou,” odpověděl jí, ale do jeho slov přesto prosákl smutek.
Pohladila ho po tváři a mile se usmála. Dokázala vycítit, když mu duši zahalil temný závoj chmur.
“Probudil jsem se za bouře, na opuštěné lodi,” řekl po dlouhé chvíli mlčení. “A minulost mi zůstala zatajena. Jen útržky. Pamatuji si jméno a  původ, pamatuji si boj. Můj rodný dům, který stojí v kopcích nad klidnými vodami vzdáleného fjordu. A pamatuji si krev, a pláč. Pamatuji si zuřivé boje v cizí zemi, požár kláštera. Ale nevím, co ty obrazy znamenají. Pamatuji si dívku s havraními vlasy, ale nevím, kdo to je.”
Zatřásl hlavou, snad se snažil setřást tíživé myšlenky. “Neznám její jméno. Ale co když na mě čeká. Jak dlouho už? A proč tolik krve?”
“Nemysli na to,” odpověděla. “Teď jsi tu. Až bude čas, Jednooký ti dá jistě vědět.”
Trpce se pousmál, vědom si beznadějnosti své situace. Po několikátém polibku na svou nejistotu a zmatenost zapomněl stejně jako zůstala v mlze nevědomosti i jeho minulost.

***

Rána zde bývala krásná. Na čistou oblohu se vyhouplo bledé slunce a sníh se zajiskřil jako stříbro. Leif stál u okna a hleděl na nekonečné závěje. Bruid k němu přišla a přitiskla se k němu. Od úst jim stoupaly obláčky sražené páry.
“Buď mým králem,” řekla tiše.
Dotkl se jejích prstů, ale nepřestával hledět ven. Tušil, že šedivá masa moře daleko na obzoru, mu chce cosi sdělit. Vtiskla mu do dlaně prsten a políbila na krk. Pevně šperk sevřel, aniž se na něj podíval.
Slyšel vzdálené hřmění, ačkoliv oblohu nepošpinil ani jediný mráček. Halfder říkával, že takhle zní Thorovo kladivo, když bohové bojují s obry.
Leif Haraldsson pohlédl na prsten, který od královny dostal. V té chvíli se černý závoj zapomění roztrhl.
“Dej mi čas,” zašeptal vyděšen tím, co zaplavilo jeho mysl. Šelest šatů, tiché kroky. Neslyšené zaklapnutí dveří.
Osaměl.
Vzpomínal a střípky obrazů se měnily v minulost. Každý z dílů skládačky konečně zapadl jeden do druhého a Leif znal vše, co se přihodilo.
Viděl rodný dům. Vysoký štít se tyčil proti zamračené obloze. Leif stál na schodech a neodvažoval se vstoupit do dveří. Měl obvázanou hlavu a několik šrámů po celém těle. Ale na lodích, ó bohové, tolik bohatství, že si to jen stěží dokázal někdo představit. Zlaté poháry, drahými kameny vykládané cennosti, látky a zbraně. Pozlacené sochy a šperky, měšce nadité mincemi.
Rozrazil dveře a vstoupil dovnitř. Konečně doma, doma z dlouhé výpravy.
U ohně pod kožešinami někdo ležel. Zaslechl tlumené zavzdychání, a pak… Zastavil se. Zacloumal jím vztek, krev se mu vehnala do tváře. Cítil, jak mu pulsuje na spáncích. Nedokázal odtrhnout pohled od bělostných ňader a havraních vlasů.
Postoupil od dveří a stoupl na lněnou košili. Boty ležely každá jinde.
Objaly ji paže, paže cizího muže, líbala jeho krk a jeho hruď, tak jako líbávala Leifa. Přejížděla prsty po těle cizince a tiše se smála, vlasy rozhozené na kožešinách. Vnikl do ní, tiše vykřikla, vzdychání, horko. Těla se leskla potem.
Místností zazněl tichý smích. Leifovi to vehnalo slabost do nohou. S ním se nikdy nesmála. S ním se nikdy nemilovala tak vášnivě. Jeho nikdy tak nemilovala.
Zařval a shodil tak ze sebe všechno. Tasil meč a vykročil rázným krokem vpřed.
Vykřikla, on se ohlédl. V očích měl hrůzu. Jeho rty se pohnuly a bezhlasně vyslovily Leifovo jméno. Potom dívku odhodil do kouta a natáhl se pro kopí, které leželo opodál. Vyskočil na nohy, nahý a ještě zesláblý vzrušením. Leif sekl, ale on mu do rány nastavil kopí. Dívčí pláč. Zuřivé oddechování bojovníků. Znovu sekl, předloktím se pokusil srazil ratiště zbraně.
Rána do brady a naháč zavrávoral o několik kroků nazpět. Narazil na zeď. V tom okamžiku mu zasvítily oči. Mrštil kopí po Leifovi a sebral ze země sekeru. Několikrát jí zkusmo zamával ve vzduchu a zaútočil.
První krev. Leif znovu zařval, vztekem i bolestí. Sekal se strašlivou silou, jeho meč svištěl vzduchem a zanechával na topůrku sekery hluboké zuby. Ale nakonec stejně podlehl. Zranění z nájezdu byla příliš čerstvá než aby na ně mohl zapomenout. Dostavila se slabost, potom se mu podlomila kolena.
Odrazil ránu, pokusil se zvednout, ale marně. Meč mu vypadl z ruky. Slyšel pípání kuřat a dívčí pláč, slyšel svůj dech. Svět se kolem něj rozplýval a mizel v barevných skvrnách.
“Vyhoďte ho,” slyšel hlas.
Potom ho ruce otroků popadly o odvlekly pryč z domu. Ležel v blátě a nezvedl se, ani když začalo pršet. Slyšel kroky, šelest pláště a znovu ten hlas. “Zmizni,” syčel mu do ucha. “Zatímco jsi mařil čas těmi slavnými boji, Ronwhai si vyvolila mne. Nestaral ses o ni, tak teď zmizni. A už se nikdy nevracej… Nestojíš mi ani za to, abych tě zabil.”
“Slíbil jsi,” zašeptal téměř neslyšně Leif, “slíbil jsi, že se postaráš. Věřil jsem ti, bratře, slíbil jsi…”
“Zmiz!”
Výkřik jakoby ukrojil kus jeho duše, ledovým ostřím se zařízl do srdce. Leif otočil hlavu. Bratrovi muži vynášeli zlato z jeho lodi. Někteří jeho válečníci leželi v krvi na zemi, většina jich ale stála opodál. Když k nim bratr přišel, odpřísáhli mu věrnost. Na Leifa zapomněli jako na loňské léto.
“Přísahal jsi,” šeptal Leif k bratrovi, který si ho už dávno nevšímal.
Musel se odplazit jako zvíře. Několik dní se o něj staral starý otrok, který Leifovi sloužil od dětských let. Nejvěrnější ze všech a přitom rovný zvířeti. Když Leif odcházel, přísahal pomstu. Přísahal, že si vezme zpět zlatý prsten, který Ronwhai daroval před odjezdem na výpravu do Northumbrie.
Plavil se po mořích jako pirát, ve službách jiných jarlů a čekal. Čekal na vhodnou dobu, čekal, až bratr zapomene. Až zapomene i Ronwhai. Pak udeří.
Ten čas nastal.
Leif Haraldsson se usmál na svůj nový meč a  přilbu, usmál se na zářivou zbroj, která ležela na široké lavici. Pohlédl na prsten, který se tolik podobal tomu, který věnoval své snoubence. Krátce a drsně se zasmál, oblékl se a zamířil za Bruid, aby se rozloučil.

***

“Opravdu chceš odejít?”
Najednou si nebyl tak jistý, když ji měl v náručí a cítil horké polibky na krku.
Leželi vyčerpáni a šťastně unaveni, horká těla se k sobě vzájemně tiskla. Cítil, jak mu krůpěje potu stékají po zádech. Přesto neměl dost. Bruid ho ovládala a měla ho ve své moci, bohové vědí, že toho ani na okamžik nelitoval.
Líbal ji, nekonečně dlouho. Utápěl se v chuti jejích rtů. Nechával mezi prsty proklouznout rusé vlasy, hladil její tváře a oční víčka, a každý dotek ho rezchvíval.
“Staň se králem. Tenhle ostrov skrývá víc než jen kamení a led. Věř mi.”
Zavřel oči, protáhl se. Přesto se před ním objevil obraz Ronwhai. Leif se v duchu trpce pousmál. Už jako děti měli jeden pro druhého slabost. Slíbili si věrnost, poprvé se políbili. Přivedl ji do rodného domu a nic nedbal, že jeho mladší bratr se netvářil nijak nadšeně. Dnes už věděl proč.
Zrádný Ottar. Prohnilá krysa.
“Musím,” špitl. Políbil ji, na tvář, na rty. Chutnaly po medovině. “Přísahal jsem.”
“Víš, přísahal jsi i mě,” řekla tiše. “Tenkrát, tu první noc.” Nevzpomínal si. “Řekl jsi, že se mnou zůstaneš, navždy.” Cítil její horký dech. Cítil její doteky. Cítil kouzlo a moc vzrušení. Tiskla se k němu, tiše vzdychala a přivírala víčka.
“Bruid,” zašeptal, “královno, vrátím se. Ale teď musím jít. Nejsem jako můj bratr. Já přísahy plním.”
Prsty přejížděla přes jeho rty. Oheň, ze kterého jí vysvobodil, planul v jejích očích. Vznášeli se na vlnách rozkoše, přestože je oba bolelo srdce.
“Tak přísahej, že se vrátíš,” zašeptala po chvíli.
Odvrátil pohled, aby se nemusel dívat na slzu, která jí stékala po líci. A tak si oblékl kroužkovou košili a připjal si části brnění, na hlavu nasadil přilbu a do pochvy u pasu zasunul meč.
Bruid ho doprovodila před bránu. Studený vítr si pohrával se zelenými šaty. Vyhoupl se do sedla, a poplácal hnědáka na plecích. Nechtělo se mu odjet, opustit hrad, opustit vřelou náruč královny Bruid.
Držela ho za ruku v marné snaze udržet ho u sebe. V té chvíli se na obzoru vynořil jezdec v dlouhém plášti a s kopím v ruce, Strážce pobřeží. Bílé vlasy mu vlály ve větru stejně jako plášť a vrásčitá tvář vyprávěla o dlouhých letech dobrodružství.
“Tvá loď, jarle Haraldssone, je připravena,” zvolal a mávl rukou, aby ho Leif následoval.
Rudé vlasy královny Bruid zářily jako plameny žhnoucí v jejich srdcích, jako plameny, které je spalovaly, když se jejich těla stala jedním. Jarl se neohlédl, pobídl koně a vyrazil za Strážcem. A proto nespatřil její oči, které by jej možná zděsily a možná by pochopil mnohé, ale ten správný čas ještě nenastal.
Darovala mu nádhernou loď s třiceti veslaři a několika svobodnými muži, kteří uměli vládnout zbraní jako nikdo jiný. Když stanul na palubě, všichni poklekli a zvedli pravice k nebi. Zaříkali se všemi bohy a přísahali věrnost. Věrnost až do konce. Leifa naplnila pýcha a radost z těch válečníků.
Starý Strážce je sledoval ze břehu. Ještě toho dne vypluli na širé moře. Bíločervená plachta se nadouvala ve větru a hnala dračí loď kupředu. Leif stál na přídi, vítr ho šlehal do tváře a kapky mu zmáčely plášť. Opět cítil slanou chuť moře, vzduch plný očekávání a mnohých tajemství.
Jeho nitro se naplnilo sveřepým odhodláním a chladnou nenávistí. Naplnění osudu jej napružilo a vehnalo do žil sílu. Prokletý prsten s dráčkem, který na svět hleděl rubínovýma očima, svíral v dlani a tiše se modlil k Jednookému, aby mu dopřál chuť sladké pomsty.

***

Ronwhai se usmála té sladké vzpomínce. Jeho rty ji uvěznily do ticha a touhy. Jeho doteky jí rozpalovaly a ohnivé cestičky na bělostné pokožce cítila ještě dlouho. Každý polibek vnímala tak silně, že ji přivedl málem na pokraj šílenství. Když hleděla do těch modrých očích, cítila neuvěřitelnou hloubku, jež se v nich skrývala.
Když byla s ním, neznala nic jiného než štěstí, jež ji dohánělo skoro až k šílenství. Příjemně ji zamrazilo, když si vzpomněla na poslední noc, kdy se oba vznášeli na obláčcích nekonečné touhy, spalováni žárem lásky. Znovu se usmála.
Cítila, jak ji zaplavilo horko i teď. Seděla na lavici u ohně a pohrávala si s kostěnou jehlou. On seděl naproti ní a tiše podřimoval. Nemohla se dočkat, až slunce zapadne za obzor a krajinu pohltí tma. Nemohla se dočkat noci, až opět ulehnou pod jednou přikrývkou.
Dlouhým domem profukoval vítr a dírou ve střeše padaly velké sněhové vločky, které hned tály. V rohu smrděla prasata a sem a tam pobíhala drůbež. Krásná dívka s havraními vlasy si toho však nevšímala.
Její pohled sklouzl na kopí pověšené na zdi. A na štít. Byl potřísněn krví, kterou nikdo neumyl. Ottar pověsil ten štít na zeď jako varování. On je pánem domu. On rozhoduje. A tak na sličného Leifa málokdo pomyslel a nikdo o něm nemluvil. Přesto na něj Ronwhai čas od času vzpomněla. Nechtěla, aby to skončilo tak, jak to skončilo. Poslové jí přinesli jen málo nejasných zpráv, snad byl někde mrtev, nikdo nevěděl. Oplakala ho už před mnoha a mnoha dny.
Zatřásla hlavou a nechala ošklivé myšlenky zmizet. Usmála se při pohledu na svého muže, ó bohové, jak byl okouzlující. Chtěla ho, moc ho chtěla a čas se přitom vlekl kupředu mučivě pomalu.
Zabušení na dveře. Výkřiky. Ottar s sebou trhl a zamžoural ke dveřím. Další zabušení. Ronwhai slyšela v tom hlase naléhavost, a špetku strachu. Poznala toho, kdo křičel. Mladý Frank, kterého koupili na trhu loni zjara.
Ottar se na ni usmál, v očích mu zajiskřilo, a došel otevřít.
“Loď, pane, připlula loď.”
“Co řveš, jakoby tě na nože brali?” zavrčel Ottar. “Proč vyvádíš? Zmlkni už, nebo mě z toho rozbolí hlava.”
“Pane, ta loď, stojí v přístavu. Je plná válečníků. Slunce se odráží od jejich zbraní.”
Ottar vyhlédl. “Kdo je to?” dotkla se jeho ramene Ronwhai.
“Nevím. Tu loď jsem ještě nikdy neviděl.”
Pohupovala se na klidné hladině fjordu, vesla zdvižená, se skasanou plachtou. Bojovníci stáli na palubě a francký otrok měl pravdu, slunce se odráželo od jejich zbraní. Všude kolem se válela mlha, šplhala po stráních kopců a zakrývala hladinu moře.
“Co chtějí, Ottare?”
Loď se nehýbala, veslaři seděli na lavicích, pár válečníků stálo na zádi, několik na přídi. Jeden se opíral o dračí krk a hleděl vzhůru k Ottarovu domu. Zdálo se, jakoby všichni zkameněli.
“Hodí se hosty přivítat, jak se sluší a patří,” řekl. “Přines můj nejlepší plášť, Ronwhai. A můj meč.”
Za okamžik překročil práh domu a zamířil dolů k přístavu. Ve sněhu zanechával stopy, od úst mu stoupaly obláčky zamrzlé páry a konečky prstů pálily mrazem. Na vousech měl střípky ledu.
Zastavil se až na molu. Hleděl na cizí loď a pozorně si prohlížel válečníky, kteří stáli na palubě. Ohlédl se a spatřil černovlasou dívku stát přede dveřmi domu. Několik otroků okounělo opodál.
“Ottare Haraldssone!” Výkřik přehlušil svistot větru a šum moře. “Přišel jsem, abych naplnil osud, jenž ti byl předurčen. Jsi zrádce, křivopřísežník, poskvrnil jsi čest své rodiny.”
Rek stojící na přídi zmlkl a zvedl ruku. Vesla se ponořila do vody a dračí loď zamířila k molu.
“Chováš se jako by ti patřily tři dvorce,” odsekl Ottar, “kdo však jsi a cos statečného vykonal, že se tu tak chvástáš?”
“Bojoval jsem v mnoha bitvách, porazil mnohé nepřátele a zasloužil si přízeň bohů. Ale o tobě vím, že jsi mnoho statečného nevykonal.”
Ottar se zamračil ještě víc a výhružně položil ruku na hrušku meče. “Stůj a opusť můj záliv, neboť takoví, jako jsi ty, zde nejsou vítáni. Skrýváš své jméno a urážíš mne i celý můj rod, aniž bych věděl, kdo jsi”
“Ottare Haraldssone,” vykřikl znovu bojovník stojící na přídi a jeho hlas se nesl údolím, “prošel jsem ohněm a oheň zaplavil mé srdce. Ohnivá bude má pomsta, jak jsem kdysi přísahal.” Bok lodi narazil o molo, jeden z reků vyskočil na břeh a přivázal lano k jednomu sloupu. Následovalo jej několik dalších bojovníků, každý z nich v kroužkové košili, přes ramena kožešiny. Někteří měli kožené nebo kovové přilbice. Avšak ten, který hovořil, zůstal na palubě. “Ottare, přísahal jsem, že se pomstím za zradu, jíž ses na mě dopustil. Zaplatíš krví za své křivé přísahy!”
Ty oči. Ottar poznal ty oči a překvapeně vykřikl. Ustoupil o dva kroky a sáhl po meči. “Leife,” vykřikl. “Už jednou jsem tě porazil a nyní tě porazím znovu. Tvoje krev se smísí s mořskou vodou, tím si můžeš být jist.”
Leif seskočil na molo a drsně se zasmál. Prošel kolem bratra a zamířil k rodnému domu, Ottar nezaútočil, sám ani nevěděl proč. Následoval ho, krev mu proudila v žilách a vztek se mísil se strachem.
Ronwhai poznala toho, kdo navštívil jejich dům, také vykřikla. Otočila a vběhla do domu, zabouchla za sebou a schoulila se v temném koutě. Z očí jí kanuly slzy.
Leif se zastavil před dveřmi domu. Pohledem přelétl celé údolí a otočil se k bratrovi. “Tady to bylo,” řekl, “kde jsi mne nechal ležet v blátě. Nechal jsi mě umírat. Ale Nejvyšší nepřeje zrádcům. Proto jsem se vrátil.”
Ottar se ušklíbl. Odhodil plášť do sněhu a několikrát švihl mečem ve vzduchu. Leif tasil. Dar od Bruid. Sevřel jílec pevně v ruce a pak hlasitě zařval. Jeho hlas se rozlehl ozvěnou po celém údolí. V odpověď hlasitě vykřikli i jeho válečníci.
Někteří již měli v rukou hořící louče, jedni šplhali ke stavení, jiní zůstali stát u Ottarova drakkaru.
Švih a sek a oheň a zběsilost v očích. Nenávist pulsující celým tělem. Nenávist, která ovládá ruce. Ostří opsalo ve vzduchu osmičku, svištělo a syčelo, jak čepel rozrážela vzduch. Jedno zazvonění, druhé. Když se zbraně srazily, vykřísly několik jisker.
Další rána. Sníh jim křupal pod nohama, mráz štípal ve tvářích. Ottar uhnul několika drtivým sekům a zaútočil. Leif ustoupil, nejprve o krok, pak o dva, o tři. Na Ottarově tváři se usadil pohrdavý úšklebek. Cítil se lepším, byl lepším.
Když ho Leif zasáhl do předloktí, bolest jej pouze ještě více rozohnila. Několik krůpějí krve dopadlo na bělostný sníh. Černý kouř od přístavu, výkřiky. Z Ottarovy lodi vyšlehly první plameny. Pomsta měla být úplná.
Leifovi se podlomila kolena, upadl, mečem se opřel o zem, aby se nezhroutil úplně. Ottarovi se v očích zablesklo, napřáhl se, sekl.
Svistot meče. Vzdálené šumění moře. Čas se zastavil.
Vítr.
Další krůpěj, která ukápla z Ottarova předloktí.
V té chvíli mu úsměv zmrzl na rtech a v očích se objevila beznaděj. Leif se odvalil stranou, vyskočil na nohy. Váha meče strhla Ottara kupředu, ztratil rovnováhu, klopýtl. Než se stačil otočit, ucítil, jak se mu čepel Leifova meče zařezává do těla.
Upadl, na sníh se řinula horká krev, z níž stoupala pára. “Ottare,” zašeptal Leif, “nehledej valkýry, žádná pro tebe nepřijde. Do Valhaly mohou jen ti stateční.”
A poslední rána. Křupnutí obratlů.
Leif se obrátil k domu. Zaslechl křik otroků. Sníh toho dne zkropilo mnoho krve. K nebi stoupal černý dým. Střecha stodoly zaplála jasným plamenem, sníh tál, syčel a praskal. Divoké vytí psů, kteří zůstali uvnitř. Pláč dětí. Dětská krev zbarvila sníh do ruda, těla ležela rozházená po návrší a mezi nimi stopy Leifových válečníků.
Vstoupil do rodného domu. Nadechl se známé vůně. Potom si všiml Ronwhai schoulené v koutě. Pohlédla na něj uslzenýma očima. Skrývala se v nich naděje. A strach. Mnoho strachu.
“Leife,” zašeptala. “Myslela jsem, že jsi mrtvý.”
Zavrtěl hlavou a usmál se. Usmál se při vzpomínce na poslední noc, kterou s ní strávil. Havraní vlasy rozhozené na bílé kožešině. Plná ňadra, vlhký a horký klín.
“Chtěla bys jít se mnou?” zeptal se.
Vstala a bázlivě k němu přistoupila. Ucítil hořkosladkou vůni jejího parfému. Další vzpomínky na další noci. Na propojená těla v záři ohně, na jeden z mála teplých letních dnů, který strávili ve skryté zátoce nedaleko odsud.
Vzpomněl si na milování v moři.
Objal ji kolem krku a drsně políbil. Cítil, jak v jeho obětí taje. Ucítil žár jejího přirození. Když ji od sebe odtrhl a pohlédl jí do očí, usmál se. Přitiskl ji ke zdi a vyhrnul sukni nad boky. Přitiskla se k němu, tiše zavzdychala. Leifovi to připomnělo kočičí zamňoukání.
Její polibky chutnaly jako horké léto v jižních krajích. Vzal si ji, jeho surovost ji zděsila, a zároveň silně vzrušila. Bolest přecházela ve vášeň a vášeň v bolest. Potom, když všechno skončilo, ji odhodil na zem a z prstu jí stáhl prsten s dráčkem, který tolik připomínal ten od královny Bruid.
Uhodil ji do tváře, zakřičela. Oči jí zvlhly slzami. Spíš než rána do tváře ji zabolelo srdce zlomenou nadějí. “Proč bych měl, Ronwhai?” vykřikl hněvivě. “Proč bych ti měl dát život. Zradila jsi mě. Spustila ses s mým bratrem. Nechala jsi mne pomalu umírat a bylo ti to jedno. Proč bych se teď měl o tebe starat?” Zacloumal jím vztek. “Jsi obyčejná děvka!”
Otočil se a vyšel ven. Prudce zabouchl dveře.
Musel se opřít o zeď a zhluboka se nadechnout. Pomsta byla dokonána, ale jeho srdci se neulevilo. Prokletý prsten. Prokleté království, které mu Bruid nabídla. Proč pomsta tolik bolí? Slyšel hukot požáru.
Hleděl na svou nádhernou loď, která kotvila v přístavu. Hleděl na potápějící se Ottarův drakkar, potom věnoval pohled mrtvým, kteří leželi ve sněhu. Většinu těch tváří znal. Plameny. A bledé slunce na bledé obloze, které se odráželo od zbraní divokých válečníků.
Proč pomsta tolik bolí?
Poslala ho sem, v dálce slyšel její smích. Díval se na hořící statek a vzpomínal na legendu, které tak moc nechtěl věřit. Na legendu o padlé valkýře Bruid, kterou Ódin zavrhl pro její zlou a černou duši a uvěznil do ohnivého kruhu.
Leif toho dne přišel o rodinu, o dům. Vše se změnilo v popel, stejně jako jen popel zůstal místo jeho srdce. Toho dne přišel i o svou nádhernou královnu.

KONEC