První třetina jedenadvacátého století končí, všechna váhání a nejistoty v kosmickém výzkumu jsou zapomenuty, lidé ovládli základní dovednosti meziplanetárních letů a s technologií pevně stojící na základech té, kterou dnes důvěrně známe, poznávají blízký vesmír. Logickým cílem je Mars, nejen protože je to Zemi nejbližší planeta, ale protože z analýzy půl století starých fotografií pořízených dřevními sondami Viking vyplynulo, že na Marsu se nachází polorozpadlá základna mimozemšťanů.
Pro lidskou civilizaci, zvláště když se jedná o mezinárodní projekt, kde spolupracuje Amerika, Japonsko, Evropa a pohrobek Sovětského Svazu, Společenství nezávislých států, není nepřekonatelný problém, zřídit na Marsu trvalou základnu.
Breberky, jak výzkumníci familiérně návštěvníky z jiného solárního systému nazvali, pro lidské výzkumníky připravili soustavu testů zkoumající analytické i tvůrčí schopnosti lidstva. Za špatnou odpověď se platí smrtí.
Nebyl by to však Allen Steele, kterého u nás známe z Hrozby z moře klidu, aby se spokojil s prvoplánovou výstavbou syžetu, jak byla scifi vlastní před nějakými padesáti lety. Spolupráce je jedna věc, ale šance na získání technologie předstihující tu lidskou o staletí, možná tisíciletí vývoje, věc druhá. Přestože k tomu není žádný důvod, jedna strana vyvíjí bitevní letouny typu vesmír – povrch (startující ve vesmíru, útočící a přistávající na povrchu), druhá používá autotanky s vlastní logickou rozhodovací jednotkou. A do toho všeho se zamotá sympaťák Nash, agent komerční výzvědné služby. Koncerny financující výpravu na Mars nemají zájem na tom, aby je politici připravili o jejich investice.
Děj plyne rychle, bez zbytečného zadrhávání, Steele opět dokonale využívá výpisů z denního tisku, politických či soudních jednání, aby přirozeně a rychle uvedl čtenáře do globálních souvislostí. Užívanou techniku a technologii prezentuje mezi řádky, zbytečně se s ní nezdržuje a zbývá mu tak víc prostoru na líčení charakterů jednotlivých postav. Ani tady však neplýtvá slovy, rockera s drogovou minulostí, zemitého pilota marsovské vzducholodi i agenta Nashe si střihne jen tak mimochodem a člověk má pocit, že ví, co si kdo z nich dává k pití při snídani nejraději. Steele nemá jinou volbu, protože příběh, který před námi črtá (ano, črtá je to správné slovo) je složitý a při přílišné rozkošatělosti jakékoliv složky by přerostl přes hlavu. Pravděpodobně jak autorovi, tak čtenáři.
Na druhou stranu bych uvítal poněkud víc prostoru pro kapitána L` Enfanta, hlavní akční zápornou postavu románu. Steelovi se podařilo vykreslit ho takovým způsobem, že si čtenář není do poslední chvíle jistý, zda není jeho extraterrestriální paranoia oprávněná. (Vzbuzení tak nejednoznačeného pocitu se podaří málokomu u málokterého záporáka.) Když pak dochází ke konečnému rozkrytí jeho psychologie, vypadá to tak trochu jako deus ex machina.
Na Allenovi Steelovi je velmi sympatické, že se do budoucna dívá pozitivně. Ne s růžovými brýlemi, ale pozitivně. Studená válka skončí a nezačne druhá. Rusové, tedy postsovětský svět, sice ztratí nadvládu nad půlkou světa, ale stane se průmyslově obchodní silou zdatně konkurující Evropě, Americe i Japonsku. Ať si kdo chce co chce říká, tohle je představa stabilního a prosperujícího světa. Jistě, vždy se najdou lidé, kteří pokazí, co mohou, viz na Mars dovezení vesmírní bitevníci Hornet 210 nebo autotanky Bushmaster AT 80. V Steelově pojetí jsou tito kazisvěti jednoznačně spojeni s armádou, s vojenskými jestřáby. Jejich pozitivní protějšky jsou naopak ať už angažovaní, nebo neangažovaní vědci. Je to zjednodušení, ale poměrně realistické a v rámci knihy velmi logické.
Originál knihy vyšel v roce 1992 a vzhledem k tomu už některé autorovy představy zastaraly. To je osud všech scifi, a zejména těch dobrých, které jednou nohou stojí v naší realitě. Cituji autora:
Konečný verdikt ještě nebyl vynesen a zřejmě ani nebude, dokud do Cydonie nedorazí první lidská expedice. Nezbývá nám než doufat, že se tak stane během našich životů.
Ve světle skutečnosti, že na Marsu dnes už téměř rok operují dva elektroničtí geologové Spirit a Opportunity, díky nimž jsme se toho o rudé planetě dověděli tolik…
… nezbývá než říct, že fantasie jde vždy jinou cestou než skutečnost. Ne horší, ne lepší, jinou.
Polemiku týkající se autorem uváděného složení marťanské atmosféry a skutečnou nosnost vzducholodí Akron a Burroughs v atmosféře o uváděném tlaku sedm milibarů nechám na pozorném a vzdělaném čtenáři. Stejně tak i použití atomové bomby k pohonu interstelární kosmické lodi (Pozor! Tato koncepce byla v minulosti skutečně zvažována!).
Labyrint noci je dokonale vyladěná hard-scifi z blízké budoucnosti, která staví na brizantním ději opřeném o uvěřitelné charaktery a vzpíná se do výše na důvěrně známých reáliích technologie dvacátého/jedenadvacátého století, které potěší srdce každého, komu slova ocel, motor, spalování, kosmický skafandr, či atomová bomba nejsou cizí.
nebylo to vůbec špatný, ale trochu mi unikl smysl konání mimozemšťanů, zejména odhalená motivace se mi zdá opravdu velmi, velmi nepravděpodobně jednoduchá. sakra, to je takový problém pro takhle vyspělou civilizaci…čtěte sami. ale fajn dobrá hard scifi, po dlouhé době.