Memento mori – ant. – ed. Ondřej Jireš

Historická fantasy využívá slepých míst historických pramenů, kdy kronikáři byli od události vzdáleni místem nebo časem a navíc přes svoji snahu nemohli sepsat všechno. Mohlo tak dojít k čemukoliv, co si současný autor může vymyslet, avšak splést uvěřitelný příběh vyžaduje spoustu umu a citu. V sedmi příbězích tak zjišťujeme, jak se s historickým námětem přelomu středověku a novověku popasovala naše fantastická špička.

Nejdřív se podívejme na povídky odehrávající se v českých zemích. Úvodní příběh „Memento mori“, po němž se jmenuje i celá antologie, nás zavádí do předhusitské Prahy. Hlavním hrdinou je Mikuláš z Kadaně, jenž dostává od svatého zakázku sestrojit radniční orloj. Každému nezvyklému činu je však v patách inkvizice. Období, které si Pavel Renčín vybral, použitý jazyk i vtip čtenáři nutně připomene husitskou trilogii Andrzeje Sapkowského, aniž by se dal autor obviňovat z plagiátorství. Koneckonců invence v závěrečné pointě tomu dává za pravdu.
„Kaltenštejnská nevěsta“ Leonarda Medka nás zavadí do období pohusitského, kdy se českými zeměmi proháněli četní bandité a loupežníci. Na hradě Kaltenštejn vládnou loupežníci bratří Rachnů. Po jedné výpravě přiváží na hrad pannu, jejich záměr s ní však není výkupné. Dva hrdinové přijíždí na hrad, aby se k lapkům přidali, okolnosti však chtějí jinak, a tak se nechají vést osudem. Medek svoji povídku pojal dobrodružně, historické detaily, jako je setkání bojovníků z obou stran, jsou pak příjemnou perličkou. Jen závěr je předvídatelný a v povídkách často používaný.
Petra Neomillnerová si vybrala dobu čarodějnických procesů, která probíhala ve střední Evropě na přelomu patnáctého a šestnáctého století. Neurčité prostředí a blíže nespecifikovaní hrdinové připomínají pseudohistorickou fantasy. Jediný bod, čeho se čtenář v povídce „V náruči boží“, může chytnout, je inkvizice. Psychologické drama mučené dívky, kdy ve snech promlouvá s pohanským bohem, vede k trochu obyčejnému závěru. Jinak je to ale velmi zručně napsané dílko.
Našich dějin se týká i text „Turkobijce“ Juraje Červenáka. Autor otevírá životní osudy nového hrdiny, který by se měl stát hlavní postavou série Kapitán Báthory. Povídka sbírku uzavírá, konečně se dočkáme pořádné akce. Bitva u Moháče byla nezřízeným masakrem alespoň pro křesťanské síly. Dobrodružná povídka se zabývá bitvou, útěkěm křesťanských bojovníků a jejich pronásledováním Turky. Autor si vybral velmi živé téma a myslím, že se je v budoucím cyklu nač těšit.

Zamiřme nyní na jih do italské Florencie zářící renesancí, kde se odehrává „Barva“ od Alexandry Pavelkové. Autorka v poslední době píše spíš sporadicky, a tak je její jméno ve sborníku příjemným zpestřením. Hrdinou je slavný malíř Sandro Botticelli, který, ač nerad, bere do učení nesmírně nadaného žáka. Navíc se dostává do středu pozornosti, když se začnou objevovat těla mrtvých dívek, které dříve maloval. Bohužel je nutno dodat, že vyústění zápletky je předvídatelné a čtenář se opět neubrání pocitu dříve čteného.
Zato „Nový svět“ od Františka Novotného je jedním z vrcholů sborníku. Autor rozčlenil svoji povídku do tří časových rovin. Období předkolumbovské oplývá vytříbeným jazykem a je zde velmi precizně popsána divošská mysl. Pak je tu období kolumbovské, které vyniká zajímavou zápletkou a originálním pohledem na Kolumbovy osudy a detaily v podobě historických perliček. A nakonec tu máme současnost, v němž je vše dovysvětleno a zase je třeba ocenit originalitu.
Nakonec se opět vrátíme do slunné Itálie v povídce „Kanál mistra Leonarda“ Jany Jůzlové. Leonardo da Vinci se tu jen mihne v krátké roli projektanta mořského přístavu, hlavním hrdinou je jeho pomocník s podivnou minulostí. Zamotaný příběh překypující historickými reáliemi postaví hrdinu mezi dvě zájmové strany a nepomáhá mu ani jeho pohnutá minulost. Událostmi bohatá povídka od nejméně zvučného jména sborníku nezapadne a pěkně se ve antologii vyjímá.

Menší rozsah, než na který jsme zvyklí u ostatních Jirešových sborníků, je způsoben tím, že někteří autoři nestihli odevzdat svoji práci včas. Celkově je antologie velmi příjemným čtením. Zvláště se musí ocenit nerozkolísaná délka povídek a je vidět, že svá pera tentokrát všichni autoři ukočírovali. Spisovatelům se nedá upřít zvládnuté řemeslo, jen u některých jmen by to pro příště chtělo více originality při řešení zápletky. Na závěr je třeba ocenit přebal Michala Ivana, který je motivován povídkou „V náruči boží“, luxusní zpracování knihy a vnitřní ilustrace Jany Šouflové.