Obřad dospělosti – Panshin Alexei

V žádném případě se nemusíte obávat rozněžnělého, přehnaně poetického a unylého rozplývání se nad křehkým dospívajícím děvčátkem. Mie Haverové není cizí žádná čertovina, a svého půvabu využívá nejvýš tehdy, když se chce vyhnout trestu. Příběh křehké, citlivé a zranitelné květinky se tedy nekoná.

Ale o co vlastně jde: Sto padesát let poté, co byla vinou přelidnění a z něj plynoucích válek zničena Země, přežívá lidstvo na stovce narychlo kolonizovaných planet. Každodenní boj o přežití spolu s nedostatkem kontaktu s ostatními planetami způsobil, že se úroveň vědeckých a technologických znalostí společnosti vrátila o několik století zpět. Výjimku představuje prostředí sedmi gigantických vesmírných Lodí, kde jsou poznatky pozemské vědy opatrovány a dále rozvíjeny. Na Lodích vznikla harmonická společnost, která se však musí bránit stejné hrozbě, která zapříčinila zničení Země – přílišnému nárůstu populace.  Řešení představuje především důsledná kontrola porodnosti, doplněná navíc Zkouškou, kterou musí projít každé čtrnáctileté dítě, má-li získat právo žít na Lodi. Při Zkoušce jsou děti na měsíc vysazeny na některou z osídlených planet. Jejich úkolem je jediné: Zůstat naživu. Mia Haverová je dvanáctiletá dívka, kterou její temperament a ostrý jazyk dostává z problému do problému. A příprava na Zkoušku pro ni právě začíná…

Co do čtivosti se Obřad dospělosti může směle srovnávat s Vosí továrnou či Harrym Potterem. Narozdíl od Bankse však Panshin nemá zapotřebí čtenáře šokovat  brutalitou, ani zvyšovat čtivost příběhu dodáním nepřítele typu Lorda Voldemorta. Síla Panshinova románu totiž spočívá v samotném vyprávění a nevtíravě podaném popisu postupného Miina dospívání. Děj je odsunut na vedlejší kolej.
Právě to by snad mohlo odradit ty čtenáře, kteří od sci-fi příběhu očekávají alespoň kapku akce a špetku vzrušení. Obojí byste totiž v Obřadu dospělosti hledali marně. I takové příhody, které si o nějaké to nebezpečí přímo říkají (objevení tajemné šesté paluby, výlet na povrch Lodi), slouží obvykle pouze k poučení hlavní hrdinky. Dokonce ani samotná Zkouška – toť onen Obřad dospělosti – není výjimkou. Pro děti vysazené na planetě Tintera možná těch několik týdnů představuje skutečné peklo, čtenářův srdeční tep se ovšem nezrychlí ani na okamžik.

Stejně zklamáni zřejmě zůstanou ti, kteří snad po knize sáhnou ze zájmu o kosmické lodě a o vymoženosti vyspělé společnosti. Tím, že vyprávění svěřil nezletilé dívce (Obřad dospělosti je napsán ich-formou), se Panshin elegantně vyhnul povinnosti věnovat technickým detailům třeba jen minimální pozornost.
Ani jedno však překvapivě vůbec nevadí. Ta kniha je zkrátka o něčem jiném. Nedostatek akce autor plně vynahradil příjemně nevtíravým humorem, kterým je příběh prodchnut, a především živým a zároveň výstižným (pokud jsem schopen to posoudit) popisem uvažování mladé dívky.

Jistou výtku na adresu románu si však přece jen neodpustím. Miino učení a dospívání je totiž pouze jednou – byť hlavní – vrstvou příběhu. Tu druhou představuje kulturní střet mezi společnosností na Lodi a blátošlapy – obyvateli kolonizovaných planet. Tím, že Panshin svěřil vyprávění příběhu dvanáctileté dívce, se však vyhnul také jakémukoli složitějšímu pohledu na vztah obou vzájemně se vzdalujících kultur. Celý problém tak vnímáme pouze prostřednictvím Miiných osobních zkušeností a postřehů, které skutečně odpovídají možnostem osoby jejího věku. Problematika vztahů s kolonisty se tak vlastně omezuje pouze na etickou otázku: Mají obyvatelé Lodí právo ponechávat si výsledky tisíců let lidského bádání jen pro sebe? Třebaže jde zřejmě o autorův záměr, pro mne to představuje vadu na kráse jinak výborné knihy.

Ještě krátce k českému vydání: Překlad je solidní, třebaže snaha Zdeňka Uherčíka skloubit na prvních stránkách obecnou češtinu se spisovným jazykem vyznívá poněkud křečovitě a diskutabilní je i jeho přístup k přechylování ženských jmen (Mia Haverová x paní Mbele). To jsou však detaily, které překladu na čtivosti nikterak neubírají. Redakční práce téměř bezchybná. Nebýt Tritonu, asi by u nás po této Nebulou oceněné knize a jejím autorovi ani pes neštěkl, a ona “reklama”, proti níž jsem v úvodu brojil, je koneckonců pravdivá (byť nešťastně použitá a zavádějící), takže mi opět nezbývá než chválit (a poděkovat).

Na závěr si dovolím trochu toho klišé: Obřad dospělosti je sice science-fiction, ale rozhodně dokáže oslovit i ty, kteří tomuto žánru neholdují. Prostředí Lodi slouží Panshinovi skutečně jen jako kulisa. Slovy hlavní hrdinky: „Koneckonců nejdůležitější není ani tak samotný příběh, jako změny, které se se mnou začaly dít…“. Miin příběh by se docela dobře mohl odehrávat v současnosti. A stejně dobře by se v knihkupectvích Obřad dospělosti vyjímal i mezi mainstreamovým čtením.