Spěšný vlak Ch.24.12. – Poláček, Jan

Nakladatelství Argo si po hodnotné (a doufejme, že i finančně úspěšné) edici Fantastika a řadě věnované P. K. Dickovi začíná parcelovat celkem pěkný plácek i na poli fantastiky domácí. Ostatně, i ve Fantastice vyšly nedávno ambiciózní Hvězdy české sci-fi. To však byla antologie, nyní se jedná o romány. A nutno říct hned na začátek, že nádherně vyvedený Spěšný vlak je pecka. Ovšem ne všem se zjeví před očima hvězdičky z potěšení.

Válka skončila před dvěma lety. Velkoněmecká říše triumfovala. Zčásti i díky generálovi Gajdovi, který spasil český národ a spojil jeho osud s německým, opožděné ruské zimě, ale především díky zázračným zbraním nacistické vědy a okultismu. Dvacetiletý Walter Fleischer, kdysi Martin Řezníček, se vrátil do rodného města. Ač válečný hrdina, který se podílel na rozhodujícím úderu proti USA, zametá ulice a prostě se snaží žít dál.

Matku, která pomalu propadá šílenství, má v ústavu, jeho hospodyně paní Steinová si libuje v seancích, pohledná Róza je pravděpodobně nedostupná, všichni žijí projevy Vůdce a blíží se Vánoce. Šedivé a mrazivé. S nadějí pramenící spíše ze zvyku než z přesvědčení, že nakonec už bude konečně líp. A náhle Walter potká Paula Haussera, Gruppenführera ve výslužbě, který má nabídku, která může vše změnit…

Až potud vše vypadá následovně: Poláček vybraným jazykem referuje o alternativních dějinách, v jejichž kulisách se bude odehrávat strhující thriller, šílené válečné masakry, zkoumání principů, na nichž funguje nacistická magie a jejích úspěchů… Dokonce se možná přispěje malou troškou do literatury šoa… Každopádně však bude text překypovat temnotou, závažnými myšlenkami i zvraty a detaily, které bude čtenář hltat s provinilou fascinací, která je pro nacismus typická. Už to by byl v rámci české fantastiky malý zázrak.

Jenže Poláček jde mnohem dál. Spěšný vlak sice zvraty obsahuje, ale rozhodně ne ty klasické dějové akční. Obsahuje temnotu, ano, ale ještě temnější než hororovou, protože prostě neskonale unaveně šedou. Nabízí politické proslovy a spiknutí, ale zároveň hospodské řeči a stížnosti zneuznaných vysloužilců. Projíždějí zde transporty, ale ani jednou se nesetkáme s nějakým tím „zvěrstvíčkem“. Referuje se o kruté ideologii i válečných operacích, ale do akce se nedostaneme… A děsiví úředníci Komisariátu jsou jen vzdálené postavy v davu.

Místo toho se autor na ploše několika málo prosincových dní soustředí na svého hrdinu, kterého neustále pronásleduje minulost a budoucnost mu zavírá všechny dveře. Jeho rodné město je dokonale umrtveným místem, kde se plíží stíny lidí ke svým pokojům a malým kamínkům, metaři uklízejí odpadky po Nové mládeži, všude panuje nedostatek a traumata z války i míru. Malí lidičkové na malém městě. Malé problémy?

Walter neřeší morální problém, že má na svědomí několik milionů lidí. Řeší jen to co má před sebou a svou rodinu. Otce zklamal – naposledy, když odmítl nastoupit na místo městského kata. Jako poněmčenec nepatří mezi Čechy ani Němce a jako odrodilý katův syn nepatří zcela ani mezi „slušné“ lidi ani mezi úplné vyvrhele mimo společnost. Je válečnou troskou, před kterou stojí poslední úkol – postarat se o matku i za cenu, že ztratí poslední šanci na osobní štěstí.

Poláček jako by ani nebyl z našich časů – v tom nejlepším slova smyslu. Jeho román je přes všechnu depresivitu radost číst. Degenerovanému světu uvyklého nejen Říši, ale především maloměšťáctví první jakosti, odpovídá nijak poetický jazyk postav a úředních prohlášení.

Žádné úsečné filmové dialogy. Jako oslovení milspaní a mladý pán. Nenakupuje se v obchodě, ale u kupce… a především – žádná módní ironie a hlášky. Jen chlad a únava, pocit ztracenosti a neustálá hrozba něčeho nekonkrétního, co je ovšem hned za dveřmi. Přestože jsou tedy věty jasné, celek je neurčitý a sdělení až k nesnesení nejednoznačné a plné tajemství.

Vůdce hlásá už několikátou očistu a vypořádání se s válečnými zločiny… je dokonce zatčen Himmler, ale cožpak se stále nepopravuje? Jak je to s těmi transporty – jsou na východě města nebo tábory? Jaká je úloha Čechů v novém uspořádání? Je to všude jako v Chrudu? To nechává Poláček na rozhodnutí čtenáře, kterému nic neulehčuje a nabízí mu dostatek indicií pro odpovědi „pozitivní“ i „negativní“.

Čistě z hlediska atrakcí fantastiky je stejně „zlomyslný“. Už bylo řečeno, že se nedočkáme žádné akce, román je to vlastně nedějový a existenciální. Přesto je pln mučivých poznámek o úspěších nacistů, výpravě k aldebaranskému slunci a dalších, které nutí doufat ve víc. Čemuž prostě Poláček zcela záměrně nevyhoví. Uhne i od výsostně hororových vod (do těch zabrousí nejen ve scéně seance u paní Steinové, ale i mystikou Energie und Blut). Stejně jako zlomyslně nechává otevřenou konspirační linii. Jde o vraždu Hitlera? Nebo o vraždu někoho z jeho okolí, než se Vůdce vrátí z meditací v Tibetu? A je tedy Walter Mesiáš?

Že si takové okaté ignorování jednoduchých cest může Poláček dovolit, to je důkazem jeho schopností. Kniha se přes absenci jakékoliv vstřícnosti vůči čtenáři navyklému na svist laserových paprsků nebo mečů řítí vpřed, vyšperkovaná nejen retrospektivami konfliktů uvnitř rodiny Fleischerů, ale především průhledy do Walterových školních let.

Nikoliv kvůli klukovinám a odlehčení – už jsem zmínil, že na to Poláček s prominutím sere, tady se jede natvrdo – ale kvůli věcem jako slohová práce Adolf Hitler jako dítě. Nebo poznámky o oblíbeném Vůdcově spisovateli, ale také později o Jirotkově Saturninovi či o učiteli vysvětlujícím žákům, jak poznat podle zvuku jednotlivé bomby.

Autorovou největší zbraní je však zpodobnění již zmíněných malých lidiček. Jejich obzor je formován oficiální propagandou a vírou, že malý člověk se svou poctivostí nakonec nějak vyjde, i když důkazy svědčí o opaku. Poláček se díky pozornosti, kterou všem těm Steinovým a Raplům, ale vlastně i starým Fleischerům, pro které je respekt a disciplína bez ohledu na lidskost vším i ve vlastní rodině, vyhnul pasti stereotypního znázornění Třetí říše a jejích pohlavárů.

Je nepravděpodobné, že by kdy měl Radola Gajda nějakou šanci být Němcům partnerem, ovšem to, že se po válce pokusí vítězové „pročistit“ své řady, že revoluce opět pozře své děti, že váleční prominenti nebudou s novými mírovými poměry spokojeni… to je hodně pravděpodobné. Stejně jako prohlášení paní Steinové, že komu jinýmu dneska věřit, když na panu Hitlerovi, který je pro obyčejný lidi, nikdo lepší není a navíc tak hezky mluví o míru… Ostatně, všichni ze školy víme, vedlo k rozhodnutí poslat komando na Heydricha.

V souvislosti s „lustracemi“ SS a lágerníků vůbec, stejně jako jejich brbláním na téma té nespravedlnosti, že oni konečně jsou jen obyčejní lidi co poslouchali rozkazy, mě napadá, jestli zná autor Browningovu studii o těchto „obyčejných“ lidech (viz třeba zde: http://www.kosmas.cz/…ycejni-muzi/), protože čtenářský účinek je zde podobně děsivý a vychází vlastně ze stejné premisy.

Takových drobností – třeba i motivů břitvy, kocoura či malých kamínek u nichž pochopíte, proč se o Poláčkovi mluví v souvislosti s Fuksem – by se našla celá řada. Řadě žánrových čtenářů se to možná bude zdát až šílené, ale berme to jako důkaz kvality. Jestli bude nějaká česká fantastická kniha tyto myšlenky provokovat, bez toho, že by přišla o základní čtenářskou přitažlivost, je to právě Poláčkův Spěšný vlak CH.24.12. Kniha, kterou by si měl spěšně sehnat každý – i kdyby ji nedočetl.

VERDIKT:

Stylisticky brilantní, tématem a zpracováním výjimečná kniha, ke které krom hrstky neuspokojivých obratů a podivného šinkanzenu v ilustracích, který se do Chrudu 50. let prostě nehodí, nelze mít jiné připomínky než: TOHLE je česká kniha roku a nový král nejen ve fantastice věnované u nás nacistickým tématům.

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

5 komentářů

  1. na tohle se zatraceně těším 🙂 už aby to bylo doma.

  2. Souhlas
    S recenzí souhlas. Na mě ta kniha působila jako naprosté zjevení (no, částečně očekávané, protože už Cesta hrdiny v Imperiu Bohemoru nad ostatními povídkami docela čněla).

  3. Na české poměry to smrdí světovou kvalitou. :)Povídka to byla dobrá, čnění připisuji spíše tomu, že se k těm ostatním nehodila.

  4. ČLÁNEK
    Článek prodělal jisté změny, schválně jestli se vám líbí víc… mně jo.

  5. Skvělá kniha!
    V neděli jsem se začetl do knihy “Spěšný vlak Ch.24.12.” od Jana Poláčka. A byl jsem neuvěřitelně překvapený. Ještě toho večera jsem knihu dočetl. Přestože je kniha zaškatulkována jako scifi, i nescifisty kniha určitě zaujme. Je to z tzv. alternativníé historie, z roku 1953, kdy ale WWII vyhrál Adolf a patří mu celá Evropa. Příběh je vlastně psychologickým dramatem poněmčeného Čecha Waltera, kterému se po válce rozpadl svět a hledá řešení svého života. Autor vystavěl skvělé reálie, kdy Hitler začne po válce pronásledovat válečné zločince z řad SS, kdy hrdinnými německými vojáky teď společnost opovrhuje atd. Autor dokázal vskutku realisticky navodit tento “alternativní” svět. Ale především skvěle vyobrazit postavu hlavního hrdiny Waltera. Přitom je to i napínavé čtení o záhadné smrti jeho bratra, jeho šíleného otce, či jeho roli v tajných Hitlerových zbraních, které nakonec vyhrály celou válku. FAKT DOPORUČUJI!

Zanechat odpověď