Svobodnej národ – Pratchett Terry

Nezvykle je potřeba zmínit se hned na začátku recenze o překladu knihy. Ten je opět prací dvorního Pratchettova překladatele u nás – Jana Kantůrka. Tentokráte však byl pan Kantůrek postaven před nelehký úkol a dlužno podotknout, že bič si na sebe upletl sám. Když se totiž v jedné ze Zeměploch jako vedlejší hrdinové objevili skřítci Nac Mac Fíglové, Kantůrek je nechal mluvit prapodivným nářečím snad nejvíce se podobajícímu některé z moravských variant češtiny. Tehdy netušil, že Mistr Pratchett chystá s Fígly celou knihu. Nezbývá než říci, že přes všechny potíže se Kantůrek dostal bravurně. Jeho řečová komika je pověstná, ve Svobodným národu ji však přivádí k dokonalosti a je radost číst jeho jazyk, jenž k Pratchettovi v naší zemi prostě patří.

Ale zpět k syžetu. Pratchett si opět jednou zvolil dívčí hrdinku a opět se vrací k tématu čarodějnictví. Jak bylo řečeno, příběh je směřován mladšímu čtenáři, důraz je kladen na některá didaktická témata, jako je smysl pro zodpovědnost, schopnost vypořádat se s problémy a snaha nalezení svého místa ve světě.

Na úvod je možná třeba poznamenat, že dívka jaksi neodpovídá věku, který jí Pratchett přisuzuje. Pokud by se jednalo o dívku dvanáctiletou, byla by psychologie postavy daleko snáze uvěřitelná, hrdince má být ale pouhých devět let. Na tento věk doopravdy koná poněkud dospěle i na výjimečně inteligentní, možná i geniální dítě.
Odhlédneme-li však od této nesrovnalosti, můžeme se opět ponořit do Pratchettova autorského světa a sledovat souboj mladičké začínající čarodějky s královnou elfů, která se snaží projít ze svého světa na Zeměplochu. Již v knize Dámy a pánové se objevuje zcela netypický pohled na elfy. Jsou zlí, hamižní, panovační a uzurpátorští. Tenkrát se elfům postavila bábi Zlopočasná, největší čarodějka planety. Ta je ale nyní daleko a jediný, kdo stojí mezi elfím světem a Zeměplochou, je malá Tonička.

Pratchett opět těží ze svých skvělých vypravěčských schopností, z umění parafrázovat a parodovat, přesto se však ve srovnání s jeho poslední knihou pro mladší čtenáře – Úžasným Mauricem – neubráníme dojmu, že příběhu chybí ona pohádkovost navozená tehdy aluzemi na pohádky bratří Grimmů. Autor sice také vzpomíná na různé pohádky a spekuluje, zda onen princip bude, či nebude fungovat, ale dětské příběhy a pověsti ztratily svou zásadní roli v příběhu. I proto se můžeme ptát, zda se jedná o klasickou „Pratchettovku“, když zde nenalézáme tolik propojení s naším světem a jeho reflexí.

Hlavní těžiště příběhu zde nalezneme na komice Nac Mac Fíglů, a to nejen na jejich pohrdání veškerými pravidly a na jejich skvěle vytvořeném naturelu zlodějů, rváčů a pijanů, ale také na již zmíněném jazyce, který vás rozesměje sám o sobě. K tomu pronikání do hloubek života skřítků a jejich zvyků dozajista zaujme dětského čtenáře, stejně jako prohlubující se Toniččino chápání jejího úkolu a ve změně náhledu na celý okolní svět.

Zajímavým motivem je vnikání do elfí země, které občas připomíná cestu Alenky v říši za zrcadlem, jen je více ironizující. Kde Lewis bere do ruky báseň, Pratchett bere kladivo. Rozhodně však nemůžeme říci, že kladivo, v Toniččině případě pánev, odvede horší práci.

Toniččino putování v říši, kde sny jsou skutečností a kde si musí poradit pouze se svými nápady, je ale právě ten moment, kdy věk devíti let může připadat poněkud nízký, i přesto, že na její straně je také banda malých modrých skřítků v kiltech, kteří prosluli tím, že se dostanou na jakékoli místo i z něj (jen s opouštěním hospod prý mají potíže).

Svobodnej národ ale u dětských čtenářů zcela jistě uspěje. Jedná se o veselou a zábavnou knihu s přesně tím množstvím mravních poučení, které jsou děti ještě schopny přijmout. Když k tomu přičteme tentokrát bez výhrad skvělý překlad Jana Kantůrka a dobře odvedenou práci redakce, dá se říci, že děti se mají pod stromečkem nač těšit.

Převzato z iliteratura.cz