Všechny párty zejtřka – Gibson William

Děj závěrečného románu „mostové“ trilogie umístil William Gibson zpět na obydlený most Bay Bridge v San Franciscu blízké, nepříliš radostné budoucnosti, tedy zpět do míst, známých čtenářům z románu Virtuální světlo, který celou trilogii zahájil. Analytik a intuitivní lovec dat Colin Laney nyní přežívá v lepenkové krabici v tokijském metru, téměř permanentně připojený k Síti. Jeho schopnost rozeznávat v nepřetržitém toku dat uzlové body mu říká, že se blíží zásadní změna, zlomový okamžik dějin, a že k ní dojde v San Franciscu.

„Všechno se změní, Jamazaki. Blíží se ten největší uzlovej bod ze všech. Už to chápu. Všechno se změní… a víš, co je sranda? Že se to nezměnilo, když to čekali. Milénium, to byl křesťanskej svátek. Já se díval do dějin, Jamazaki. A v dějinách vidím uzlový body. Takovejhle jsme měli naposled v roce 1911.“

Ačkoli Laney neví přesně, jaká tato změna bude, rozhodne se jí napomoci. Ale ještě někdo další manipuluje samotným tokem dat a ony uzlové body vytváří.

Z této jednoduché zápletky Gibson splétá hned čtyři paralelní dějové linie, provázané navzájem především jednotlivými hlavními a vedlejšími postavami. Hlavní postavou románu je bývalý policista Berry Rydell, který se podle Laneyho pokynů vydává do San Francisca, aby se stal součástí blížící se změny. Jeho protivníkem je taoistický zabiják najatý mediálním magnátem Harwoodem. Tyto hlavní dějové linie doplňují vedlejší linie Chevette – Tessa – Carson a linie Fontaine – Silencio. V pozadí románu se pohybuje ještě Rei Toei, umělá inteligence s vlastními záměry, známá z románu „Idoru“, a alkoholik Buell Creedmore. (1)

Charakteristické znaky

„Všechny párty zejtřka“ obsahují všechny prvky typické pro Gibsonovu tvorbu. Děj je zasazen do kyberpunkových kulis obřího squattu na Bay Bridge, mezi jehož ledabyle zflikovanými příbytky, obskurními bary a vytrhanými neony žije alternativní subkultura lidí na okraji společnosti, řídící se vlastními pravidly (2). Nadčasovosti popisovaných technologií blízké budoucnosti dosahuje autor jejich popisem z pohledu běžného uživatele. Jinými slovy, v románu nenajdete detailní technicko-fyzikální popis fungování nanotechnologií (které hrají v románu poměrně zásadní roli), ale jejich praktickou ukázku třeba v podobě omítky požírající graffiti, hmoty stabilizující svah nebo podložky, která je schopná sama opravit a vyčistit rozbité hodinky. Narozdíl od Neuromancera neobsahují Všechny párty zejtřka tolik slangových výrazů a jazykových novotvarů, což je dáno především o poznání menším důrazem na ryze kyberpunkové prvky. Hlavní postavou není zfetovaný antihrdina (Case), ale skutečný hrdina (Rydell), světu zatím nevládnou nadnárodní korporace, ale stále ještě národní státy, hackeři hrají v příběhu jen vedlejší roli pomocné síly a není zde ani tolik technologických hračiček či drog. Pokud už v textu nějaké jsou, obvykle následuje jejich stručný popis. Na nečitelnost textu si tedy čtenáři stěžovat nemohou.

Dalším typickým prvkem autorovy tvorby je „rozsekaný“ styl vyprávění. Narozdíl od Neuromancera, kde byl téměř veškerý děj popisován z pohledu hlavního hrdiny, je celá „mostová“ trilogie založená na vzájemném proplétání několika dějových linií. Všechny párty zejtřka obsahují 73 minikapitol (3), svou strukturou připomínají spíše filmový scénář než klasický román. S tím je spojená určitá neurčitost a komplikované odhadování, jak jednotlivé prvky (například staré náramkové hodinky, nože, létající kamery), motivy a náznaky (taoismus, Lucky Dragon, narážky na Marii Curieovou, samotný název románu), použité v určitých kapitolách, souvisí s dějem. Díky této neurčitosti se čtenář může ke knize několikrát vracet a hledat skryté náznaky, které při předchozím čtení přehlédl. Komplikovanost vyprávění však neznamená roztříštěnost děje nebo nedostatek napětí. Naopak, děj působí kompaktně a graduje velmi pozvolna a plynule v souladu s tím, jak se k sobě dvě hlavní dějové linie stále víc a víc přibližují. Prakticky žádná scéna, žádná kapitola není samoúčelná, ale má svůj smysl a význam.Standardem Gibsonových textů je propracované chování a motivace hlavních a v rámci možností též vedlejších postav, ačkoli se autor přes veškerou snahu neubránil klišé v podobě opuštěného idiot-savanta Silencia, kterého se z neznámých důvodů ujme vetešník Fontaine. Hlavním problémem románu mohl být paradoxně nezastavitelný zabiják vyznávající principy taoismu, protože hrozilo, že si tato (velmi silná) postava Všechny párty zejtřka ukradne jen pro sebe. Naštěstí se tak nestalo. A mimochodem, právě tomuto zabijákovi propůjčil Gibson svůj vzhled. (4)

Něco navíc

Všechny párty zejtřka však, kromě popsaných typických prvků, obsahují na Gibsona nadprůměrnou dávku humoru a bizarních obrazů. Typickým příkladem je Creedmore s talentem být ve špatný okamžik na správném místě, stárnoucí bigamista Fontaine, pouliční spratek Boomzilla nebo japonský bezdomovec Kvádro, který sice žije na ulici, ale svůj oblek udržuje v dokonalém stavu pomocí černé a bílé barvy. Zábavné samy o sobě jsou i některé rozhovory a zábavný je svým způsobem i závěr celé trilogie, kdy se po prolnutí všech dějových linií začínají osudy jednotlivých přeživších postav zase rozcházet.Další výhodou je volnost celé „mostové“ trilogie, daná tím, že Gibson původně neměl v úmyslu napsat trilogii (5). Čtenáři tak mohou číst Všechny párty zejtřka i bez znalosti předchozích dílů, aniž by tím nějak utrpěl požitek z četby. Sice tak přijdou o některé detaily z předchozích dílů, ale u kolika knižních trilogií lze přečíst závěrečný díl bez rizika nepochopení celého příběhu?

Shrnutí

Všechny párty zejtřka je důstojným uzavřením „mostové“ trilogie, kvůli kterému není nezbytně nutné číst předchozí Virtuální světlo a Idoru. Román zanechá čtenáře s blíže neurčitým pocitem, že možná neporozuměl všemu, ale že stálo za to jej přečíst, že to nebyla ztráta času. Namísto temné kyberpunkové vize budoucnosti á la Neuromancer autor svým čtenářům servíruje optimističtější a ne tak vzdálenou, tudíž uvěřitelnější vizi „předkyberpunkové“ budoucnosti, která však stále zůstává velmi nebezpečným místem pro život. Nové vydání románu sice nemá nový překlad, ale pokud se vám nepodařilo sehnat vydání z roku 2003, zaujalo vás Virtuální“ světlo nebo Idoru a chcete zjistit, co se stalo s vaší oblíbenou postavou, nebo Gibsona dosud neznáte a nevíte, čím začít, pak určitě nemusíte váhat nad jeho koupí.

1) „Cameo appearance“ dostali také Blackwell a Maryalice, s nimiž se čtenáři mohli setkat v románu Idoru.
2) Squatt na Bay Brindge je obdobou např. Sionu (Neuromancer) nebo virtuálního Opevněného města (Idoru).
3) Vzhledem k celkové délce to dělá v průměru 4,6 stránek na jednu kapitolu.
4) Viz popis zabijáka na str. 26.
5) http://www.metroactive.com/…on-9941.html

Colin Laney, citlivý na informační vzory jako nikdo jiný na Zemi, žije v lepenkové krabici v tokijském metru. Zmítá jím horečné blouznění, ale jeho mysl se žene po nových trasách a Colin ví, že se něco chystá. Ovšem ne v Tokiu; nemůže na to tedy dohlédnout sám. K čemusi velkému se schyluje v San Francisku…
Do hry tak znovu vstupuje Berry Rydell, kterého v Los Angeles právě vyhodili z práce a nic mu tedy nebrání, aby se přesunul do San Franciska.
Sanfranciské mlhy snadno utají ledacos, pokud je utajení to, co si přejete, a dokonce se zdá, jako by zde realita byla nestálá. Mlhou se elegantně pohybuje nenápadný muž, v jehož stopách zůstávají mrtvá těla, takže na jeho přítomnost Laneyho upozorní příliv prázdnoty. Chlapec jménem Silencio nemluví, ale umí létat sítí kyberinformací při hledání jediného předmětu, jenž si podmanil jeho představivost. A Rei Toei, japonská idoru, dál studuje vše lidské. Sama není člověkem, ne tak docela, ale pracuje na tom. A kdo vlastně může v tento vzácný okamžik historie určit, co je a co není možné…

• Autor: William Gibson
• Překlad: Tomáš Richtr
• Formát: paperback
• Počet stran: 344
• Cena: 249 Kč
• Nakladatel: Laser -books, 2011

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz