Loni v listopadu se na pultech knihkupectví objevil román Zpěv straky, který čtenáři přirovnávají k Sapkowského Zaklínači, a to především pro jeho typickou hořkosladkou atmosféru. Přestože v Hostu knihu zařadili k hrdinské fantasy, hlavní postava Henika má k něčemu takovému dost daleko. Nezachraňuje svět a nebojuje s příšerami. Je léčitelkou a jejím cílem je především pomáhat. Užívá dost netradiční léčebné postupy, které kolikrát napravují nejen tělo, ale i duši. Nesporně je takovým alter egem samotné autorky, působící ve zdravotnictví. Danu Beranovou znám už mnoho let. Když jsme se setkaly poprvé, byla ještě členkou jičínského literárního spolku. Mezi těmi usedlými pány, co si šmudlili své básničky o krásných ženách a povídky o životě chrousta, se s fantasy příběhem vyjímala dost nepatřičně. Regionální to mají vždy o něco těžší než ty z Prahy, pohybující se dlouhodobě ve funkčních literárních a nakladatelských kruzích. Přesto se Daně podařilo vydat prvotinu Eva a Kniha poznání (2014) a o dva roky později i povídku Nikdy neříkej nikdy v antologii Žena se lvem (2016). Dana mi byla vždy něčím sympatická a já doufala, že o ní ještě uslyším. Na pár let ale bylo ticho. Když se mi nyní do ruky dostal Zpěv straky, nedalo mi, abych ji nevyzpovídala.
Je pravda, že Host bylo první nakladatelství, které jste oslovila, a hned to klaplo? Jejich redaktora rukopis zaujal natolik, že ho dokonce nazval svou „srdcovkou“.
Ano. Rukopisu jsem věřila, proto jsem si řekla, že nebudu chodit ke kovaříčkovi, ale rovnou ke kováři. Host bylo moje vysněné nakladatelství, takže nebylo o čem přemýšlet. Asi si umíte představit, jak jsem byla nadšená, když mi už po třech týdnech přišla kladná odpověď! Myslím, že jsem se trefila redaktorovi do vkusu. Díky tomu nebyly potřeba ani žádné větší úpravy textu.
Proč Zpěv straky? Straka sice patří k zpěvným ptákům (řád: pěvci, čeleď: krkavcovití), ale to, co vyluzuje, moc vábně nezní. Za celou knihu tuším ani jednou nezazpívá…
Přiznám se, že vymýšlení názvů není zrovna moje parketa. Pořád jsem se motala kolem návrhů jako Mezi léčením a magií a podobně. A rodina mi to taky zrovna neulehčovala. Dcera navrhovala Henika a drak, což jak jistě uznáte, taky nebylo to pravé. Zpěv straky byl nápad pana redaktora. Když jsem to řekla poprvé doma, sestra (vystudovaný biolog) mě zpražila slovy: „Straka nezpívá.“ Odpověděla jsem, že to je metafora. Na což přišlo jen kritické: „No jo, vy umělci.“ Straka se nakonec stala takovým symbolem celé knihy. A protože to není obyčejná straka, po právu jí to čestné místo náleží.
Obálka knihy je tou kobaltovou modří moc krásná, ale jistými prvky i trochu matoucí, oč nebo o jaký žánr se vlastně jedná. Pohádka, nepohádka, fantasy, duchařina… Zkusíte nám Zpěv straky trochu přiblížit, ať si to vyhodnotíme sami?
Oficiální zařazení je epická fantasy. Od čtenářů často slýchám, že kniha má pohádkovo-fantasy atmosféru, nebo že je to drsná pohádka pro dospělé. To je možná tím, že si v knize občas hraju s klasickými pohádkovými motivy – třeba je tam maso hada, po kterém ten, kdo ho sní, porozumí řeči zvířat, ale já to samozřejmě uvádím na pravou míru.😊 Takže by se dalo říct, že je to pro všechny, kdo mají rádi pohádky, ale vědí, že ne každá chudá dívka dostane prince a odcválá na Juráškovi. Prostě je tam ukázaná nespravedlnost světa, která byla, je a asi bohužel i vždycky bude.
Mě kniha oslovila hezkým vypravěčským jazykem, jednoduchými větami a určitou úsporností – žádné rétorické předvádění, žádné kudrlinky, žádné složité popisy. Ani dějová linie není nijak komplikovaná a hodně jste si pomohla také tzv. mezihrami. Inspirovalo Vás k tomu nějaké jiné dílo?
Ten úsporný styl vznikl jako nutnost. Já totiž nerada čtu i píšu dlouhé popisy. V knize popíšu nezbytné a jdu rovnou k věci. A čtenářům se to líbí. Kniha stojí spíš na překvapivých pointách jednotlivých epizod, než na nějak složitém světě. I ta magie je vlastně celkem jednoduchá: telepatie, telekineze, ovládání živlů… Prostě nic, co by nezvládl i mudla. 😊 Mezihry jsem zvolila právě kvůli vyznění každé pointy. Raději nechám čtenáře, aby si na něco přišel sám. Já sama mám ráda, když mi při čtení něco „docvakne.“ Tak jsem to chtěla dopřát i svým čtenářům. Nevybavuji si, že bych četla knihu s takovýmto konceptem.
Zpěv straky je složen z provázaných povídek, z nichž některé mohou fungovat i samostatně. Jedna (konkrétně Pláňata) takto vyšla v časopise Pevnost 11/2022, protože se umístila v soutěži Vidoucí. Hodnotíte účast v této soutěži jako prospěšnou?
Určitě ano. Zúčastnila jsem se jí poprvé a bohužel i naposledy, protože autorům s vydanou knihou už je účast zapovězena. Zpětné vazby od porotců i ocenění na medailové příčce byly pro mě signálem, že jdu správným směrem. Že je text pro čtenáře přitažlivý a má šanci uspět. A věřím, že to urychlilo i jednání s nakladatelem, protože v té záplavě rukopisů, které do nakladatelství chodí, je autor oceněný v soutěži určitým příslibem díla na dobré úrovni.
Váš redaktor se také přiznal, že zajásal, když četl Váš rukopis poprvé, protože hrdinka není náctiletá, ale je jí přes třicet. Jenže u dlouhověkých čarodějek se to počítá jinak. Je to skutečně zralá žena, když teprve hledá své místo na světě?
Ano, Henika je zralá žena. Občas jsem litovala, že jsem neměla tuhle hrdinku dřív, třeba do zmiňované antologie. Ale teď už vím, že dřív, bez svých současných životních zkušeností, bych ji napsat nedokázala. V mém světě ta dlouhověkost čarodějek není úplně samozřejmá, takže věk Heniky odpovídá našemu lidskému měření času.
A své místo hledá, protože se svým životem nebyla spokojená a jakmile našla odvahu a příležitost k velké změně, udělala ji. To se může stát komukoliv, bez ohledu na věk. Najednou je všechno jinak, to, co platilo, už neplatí a zase musíte hledat. Je- li to změna k lepšímu, což u ní bylo, stojí to za tu trochu tápání a nejistoty.
O Henice tvrdíte, že je odvážná a soucitná. Má také nějaké slabé stránky? Kromě toho, že neumí vařit a maže si měsíčkovou mast na chleba…J
Má, určitě. Ráno je protivná. Někdy je hrozně líná a nic se jí nechce. Neumí sice vařit, ale jí ráda. Pije svařené víno, jak je to jen možné. Teda to asi není špatná vlastnost, ale já nepiju vůbec, tak to tak vnímám.😊 Vlastně ve Zpěvu straky vyznívá i to, že nechce něco řešit. Chce „jen“ léčit lidi, a ne se zabývat svou minulostí. K tomu je tak trochu přinucena. Ta její odvaha tam je ale jen v určité situaci. Dokáže se prát za ostatní, ale za sebe to zase tak moc neumí. Možná i v tom si najdou čtenáři paralelu se svými životy. A těch otázek morálky tam nadhazuji hodně. Já sama se nad tím často zamýšlím. Co musím řešit, protože bych sama se sebou nevydržela, a nad čím přivřu oči, protože prostě nemůžu změnit celý svět.
Když je Henika ještě v učení u své matky, čarodějky Bereniky, která na ni užívá dost kruté a ponižující metody, udělá hloupost, kvůli které zemřou lidé. Prostě jde a vybije si pomocí magie svou frustraci na někom, o kom se domnívá, že je spodinou společnosti. Nemáte strach, že to ubere hlavní hrdince na sympatiích?
Myslím, že ne. Že právě ta slabost, to, že udělala něco, co nebylo správné, z ní dělá víc lidskou bytost. Kdo z nás nemá nějakého kostlivce ve skříni? A vlastně i Henika je důkazem toho, že prožité trauma může probudit naši temnější stránku. Důležité je, jak se s tím budeme prát dál.
V rozhovoru pro Jičínský deník jste otevřeně přiznala, že do příběhu Heniky a její matky promítáte vlastní životní zkušenost. Dá se říci, že vztah rodiče a dítěte je Vaše ústřední téma všech příběhů? Ptám se, protože v sadě tarotových karet k Ženě se lvem jste dostala kartu Bezpečí, kde maminka jako strom chrání své děti. Vystihuje vás tento obraz stále?
Kartu Bezpečí, kterou jste mi vybrala, mám moc ráda. Ano, vystihuje mě. Mám dvě dcery, na kterých mi velmi záleží. A co se vztahu rodič-dítě týká: já sama jsem se dlouho vyrovnávala s odchodem své maminky. Tohle téma ale mnohem víc řeším ve své první knize Eva a Kniha poznání. Hlavní hrdinka v ní s pomocí nadpřirozených bytostí – stromidů – musí uklidnit vzbouřený živel, ale zároveň jí onemocní maminka a ona by udělala cokoliv, aby ji uzdravila.
Ve Zpěvu straky ukazuju ty vztahy rodičů a dětí z více pohledů. V každém Heničině dobrodružství se objeví i vztah rodiče a dítěte. A jak slýchám od čtenářů, ukazuju všechno upřímně až syrově. Stejně jako v našem světě ne všichni rodiče své dítě milují. Bohužel někteří jsou schopni mu i ublížit.
Henika jako léčitelka používá často postupy z alternativní medicíny. Jste stoupenkyní tohoto způsobu léčení? Prozradím, že pracujete jako radiologická asistentka v nemocnici.
Pracuju v nemocnici a mám svoji práci moc ráda. Zároveň se ale nebráním ani jiným způsobům léčení. Léky na chronické nemoci mají často vedlejší nežádoucí účinky, proto doma s léky šetříme – je-li to možné, používám homeopatika, bylinky… A občas si říkám, kéž bych měla vitalis (kouzelný elixír, který lidi uzdravuje a čarodějky omlazuje.)
Ačkoliv v knize dostávají prostor postavy utlačované a postižené bitevním násilím, Váš fikční svět není moc spravedlivý. Obzvlášť pro ženy je to tam stejná mizérie, jakou známe z naší reality. Je v tom nějaké zašifrované sdělení, poslání knihy? A pokud ano, označila byste ho feministickým?
Přemýšlím, zda se tam ženy mají hůř než muži. A myslím, že ne, že ta mizérie králova špatného rozhodnutí dopadá na všechny. Já sama jsem ho tak nenazvala, ale v jednom z rozhovorů to padlo. Toto slovo je často velmi špatně interpretováno. Není to boj jen za ženská práva. Je to boj za rovné příležitosti. A za tím si rozhodně stojím, jak v knize, tak i v životě.
Dočetla jsem se, že máte čtenáře i mezi mužskou částí populace. Svěřili se Vám, co je na knize přitahuje?
Určitě ta stručnost, kterou jste zmínila. A taky určitá syrovost a logika, to, že píšu věci tak, jak jsou, bez příkras. Líbila se jim lidskost a uvěřitelnost hlavní postavy a zaujalo je i to, že jsem docílila napětí bez potoků krve.
A na závěr tradiční otázka: co plánujete do budoucna?
Mám dopsaný druhý díl. Rozvíjím v něm mnoho témat a postav, které v jedničce nedostaly tolik prostoru. Čtenáři se mě na pokračování hodně ptají, takže plán je, dostat k nim příběh co nejdříve. Moc se těším, co na něj řeknou. A slibuju, že název tentokrát vymyslím bez cizí pomoci!😊
Foto: archiv autorky
