Rok ztraceného hřebce: Magie, láska a smrt v Markrabství moravském

Středověk, sníh, vlci, falešní mniši, rozmazlené královny, nadržení rytíři, masopustní reje, posvátný bílý jelen, divoženky, turnaje, zapšklé čarodějky, ztracený poklad, tajemný les, lapkové, přízraky, prsaté krčmářky, hrachová kaše, smilstvo, šermířské zápasy a hlavně koně, koně, koně…

Kterak chudý zeman pět dcer do roka provdal

Byl jednou jeden zeman, říkal si Martin ze Skály, a měl pět dcer (a žádného syna). Zeman to byl chudý, ačkoliv choval stádo koní, jenže převážně to byly samé klisny, takže když se mu ztratil vzácný flanderský hřebec, byl nahraný. Není hřebec, nejsou hříbata, není co prodat a za co jíst. Lesy jsou sice plné zvěře, ale kdo by měl čas lovit, když je tolik potřeba zjistit, co se nachází na dně poháru? A zatímco se Martin každý večer opíjí, jeho dcery si musí nějak poradit. Nejlépe, aby si ženicha našly samy. Což taky nakonec udělají.

Trochu jako pohádku jsem uvedla poslední román Věry Mertlíkové s názvem Rok ztraceného hřebce, ale berte to prosím jen jako nadsázku. Kniha aspiruje na „historickou fresku s prvky magie“ a i svojí obálkou připomíná středověký pergamen. Na pohádku je román poněkud rozsáhlý (bezmála 450 stran) a plný sexu. Od masopustu do masopustu v něm můžeme sledovat osudy obyvatel hradiště Skály a prožívat s nimi veškeré radosti i strasti. Ač se zrovna neválčí a císař Karel IV. se z Čech snaží udělat kultivovanou zemi, kruté zimy, horká léta, loupeživé bandy a morové rány se střídají v rychlém sledu. Pořád je tu strach, že bude zima a hlad, nebo že tvrz někdo vyrabuje.

Na druhou stranu se pořádají hony, rytířské turnaje, slavnosti a trhy. Pivo teče proudem, medovina není jenom vzácný lék a i v té nejzapadlejší tvrzi mají skvělé víno. Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že středověk je tu přes všechnu autorčinu snahu vykreslen ve své romantičtější podobě. Děj je vsazen do doby, kdy stará slovanská magie ustupuje do stínu lesů před novým náboženstvím, které pomalu přebírá vládu. Ale ještě ne úplně, ještě v lidech přežívají staré zvyky a pověry… Ještě je možné za letní noci potkat v lese kdejakou havěť – hejkaly, rusalky, kněze i ďábla – a těžko chvílemi odlišit, co je skutečnost a co jenom zdání… Je to skvělá látka, po které Věra Mertlíková sáhla. Umně mezi historické postavy a události zamíchala ty smyšlené a děj přikořenila pořádnou špetkou fantasy rekvizit, byť nelétají magické blesky z prstů a ani se nemává kouzelnou hůlkou.

Protagonistkou příběhu je bezesporu nejstarší z Martinových dcer Barbora, řečená Baška. Je nejen hezká, ale i chytrá a na koni se nese jako královna, i když si oblékla jen otrhanou košili. Se vším se dokáže nějak poprat. Však je také jejím často opakovaným krédem, že „panna ze Skály si vždycky poradí“. Hned v úvodní scéně, kdy se bláznivě vydá do mrazivé masopustní noci ochránit rodící klisnu před vlčí smečkou, potkáváme i jejího protihráče Chvala ze Stráže. Ten samozřejmě v nějaké rozcuchané poběhlici nepoznává urozenou slečnu a chce ji znásilnit poté, co ji vyrve z náruče lapků, již se pokoušeli o totéž. Baška nakonec svou nevinnost ubrání a pak ještě mnohokrát, protože v tomhle je holt zásadová. Napětí mezi těma dvěma pak udržuje čtenářskou zvědavost až do konce. V centru vyprávěcí perspektivy však zůstává po celou dobu Baška, a proto musím upozornit všechny, kdo nemají rádi příběhy o ženách, aby prostě už nečetli dál.

Zatímco Baška se cudností užírá, Aneška si života užívá

To mladší sestra Aneška je Baščin úplný protiklad. Vždy se najde ochotný chlap, v jehož náruči najde uspokojení, ať už je to hezký zbrojnoš nebo sám Veles. Aneška se za všech okolností dobře baví a loví milostné zážitky jako mlsná kočka kuře. Na nějaký panenský věneček kašle, a na to, co si o ní myslí okolí, taky. Je svojí náruživostí i vzhledem blízká divoženkám, co běhají po lese a utancují zbloudilce k smrti. Obě dívky jezdí na koni jako nějaké divoké Mongolky, i přes rozdíly v povaze si nesmírně rozumí a vrhají se společně do každého dobrodružství. Tu odhalují vraždu, tu pronásledují přízrak obřího bezkopytného koně, tu se připletou do cesty zbojníkům, tu zase upadnou do intrik mladičké královny Elišky Pomořanské. V jakékoliv situaci se však nenechají ničím rozhodit, bojují jako lvice a svobodně se prohánějí na svých koních krajem.

Barbora je na svou nezávislost natolik hrdá, že dlouho odmítá Chvalovu nabídku k sňatku, i když si bez věna vybírat moc nemůže. Chrabrý rytíř má možná statečné srdce, ale také ožehlou půlku těla včetně tváře, takže vypadá spíš jako netvor než jako vysněný ženich. Krouží kolem Bašky a vyčkává, dokud mu nedojde trpělivost a prostě nevěstu neunese na své sídlo. Svůj záměr ale nedokáže dotáhnout do konce, na dívku to zkouší lstí, aby ji donutil souhlasit se sňatkem. Nakonec ho musí Baška zachránit před popravou právě tímto pradávným způsobem. Vdávat se nechtěla, teď už nemá jinou možnost. Baška ví, že není o co stát, pamatuje si na utrpení své matky, ale udělat to musí, aby byl zachován určitý řád. Bez její oběti by to nešlo. Pohádka, o které snila jako děvče, se mění v tvrdou realitu – a dětský hrdina bez bázně a hany se mění nejprve v netvora, neurvalce a zloděje – a později taky v manžela. Zvítězí pudy, nic víc. Ty jsou silnější než „krev, bolest a zloba“, které ji v budoucnu čekají a o kterých se v písních potulných truvérů nic nezpívá. První společná noc je sice plná vášně (no jak jinak) – ale ono taky přijde ráno a romantické mlhy se rozplynou. To už by byl ale trochu jiný příběh, který si musíme domyslet, kniha samotná v tomto momentu končí.

I pro Anešku si nakonec přijde jeden z jejich milenců a pošle dokonce celé procesí víl a satyrů, aby nevěstu vyprovodili na cestu z domu – NE tu prostě není přípustná odpověď. A tak symbolicky Barbora volí křesťanství a hrad, zatímco Aneška magii a les. Třetí ze sester – Marie – pak vybírá rozumem a jako vášnivá kuchařka se elegantně vloudí do kupecké rodiny, čtvrtá, Květoslava, ještě puberťačka, pošilhává mnohem výš a šikovně si připravuje cestu, jak se i bez věna vyšvihnout ze zemanského stavu. Poslední, Dobruna, slepá vědma, vtělení bohyně v dětském těle, si vyhlédne mladého čaroděje židovského původu, který je stejně ohroženým druhem jako ona.

Emancipované, a přesto vdavekchtivé

Ženy jsou to prostě v hlavní roli a muži jim většinou dělají kompars. Jsou snadno manipulovatelní, jsou průhlední a málokdy si zaslouží respekt. Je snadné je svést, je snadné je opít, je snadné je obelhat. Nic proti ženám v hlavní roli, ba naopak, ale dobové realitě to asi moc neodpovídá. Dívky ze Skal si nic moc nedělají ani z otce, de facto si dělají, co chtějí. To je samo o sobě dost zvláštní a výrazně emancipující. Respekt k rodičům a jejich vůli dlouhou dobu patřil k samotným základům fungování rodiny i ke křesťanským zásadám. Dcery představovaly dobrý artikl k obchodování, skvělý nástroj pro uzavírání výhodných obchodů, slučování pozemků či vysňatčení pracantů (když chyběli v rodině synové). Samozřejmě byla hlavní tržní hodnotou ženina plodnost, která se však dala dopředu jen těžko zaručit, obzvláště při závazku panenské cudnosti až do svatební noci. Dívky ze Skal si však s tímhle hlavu nelámou. O Aneščině morálce už byla řeč. Když dojde k Baščině únosu a ona se přes noc stane prostě „paní ze Stráže“, jak ji začnou všichni ráno oslovovat jako nějakou samozřejmost, chlácholí ji jedna ze služebných, že každý pochopí, proč si Baška před oficiální svatbou trošku „pospíšila“. Sňatek byl prostě uzavřen okamžikem, kdy bylo manželství konzumováno a hotovo.

Román nám však nabízí mnohem modernější pojetí přístupu k ženám – Baščin otec i ženich respektují její vůli a čekají, až se jí „chce“ (místo toho, aby ji rytíř prostě povalil do sena a udělal si dobře, příležitostí k tomu měl několik). Stejně emancipující princip se objevuje i u prostřední dcery Marie, která popadne příležitost za pačesy a požádá kupce Hanse z Dresdenu „o ruku“ sama. Být zkušenou vdovou nebo tak něco, tak to celkem beru, ale na sotva dospělé děvče, co se točí hlavně v kuchyni, klobouk dolů… Každopádně se tu opět projevuje autorčina romantizující tendence – když se nad tím zamyslíme, je celkem jasné, že Marie bude mít brzy po sňatku s nějakým vařením na hostiny a urozené svatby utrum (mladé plodné ženy jsou obvykle víc času těhotné než netěhotné). Kariéra, o které sní, vezme za své. Tak jako Baščina nezávislost – také se zřejmě jako vdaná žena přestane jen tak prohánět na koni krajinou a strkat nos do cizích věcí. Jak naloží s Aneškou její pán z lesa, to suď bůh (jakýkoliv).

Holt si rádi věci romantizujeme. Staré časy, lásku i manželství. Květka dělá oči na svého vyvoleného, sotva odrostla dětským střevíčkům – asi taky věří, že si sňatkem polepší. Aby ne, možná někdy lépe být vdanou paní s plným břichem (teď mám opravdu na mysli jídlo), než se honit hladová mezi studenými zdmi otcova hradiště, nebo jít někam do služby či po žebrotě. I nejmladší Dobruna má jasno, ačkoliv žádnou nouzi neřeší. Nekontrolovatelné noční procházky v doprovodu milovaného (slepeckého) psa Zorky asi také vezmou za své, pokud ji nebude chtít mladý magik doprovázet. U nich je možná šance, že jako sobě rovní najdou nějakou formu partnerství, která nebude toho druhého omezovat. Která jednomu z nich nevezme prostor dělat činnosti, které má rád/a.

Aha, teď možná namítnete, že plnit základní ženskou roli je přece poslání a plně nahradí to, co člověk díky tomu ztratil. Ano, to klidně namítněte. Tak to zřejmě vidí i autorka, když čtenářům a čtenářkám tyhle hodnoty s intenzivní vervou neustále podsouvá. Tak trochu se pak obávám, že si tím ale půlku čtenářstva zbytečně odrazuje a dělá z původně zamýšlené historické fantasy román „pro ženy“. Jestli by bylo hlavním smyslem dostat všechny skalácké panenky pod čepec (včetně nedochůdčete Dobruny), považovala bych to za poněkud vyplácaný potenciál, který je v románu ukryt . Já se třeba podle názvu knihy těšila, že to bude víc o koních. Nebo aspoň o jednom, co se ztratil.

Já viděl divoké koně, běželi soumrakem… Běželi, běželi, bez uzdy a sedla…

O koních to samozřejmě je. Hledání ztraceného hřebce Renalda je také častým důvodem, proč se dvě nejstarší Martinovy dcery do něčeho zapletou. Románem se prožene celá řada koní, krásných i méně vyvedených, dobráků i divokých bestií, poslušných klisen i unavených valachů. Když přijde řeč na koně, Věra Mertlíková je umí mistrovsky popsat. Seznámíte se nejen jejich vzhledem, ale i povahou. Pravda, u klisen se vždycky ještě dozvíme, jaká bude mít hříbata, respektive jakým příslibem daná kobyla v tomto smyslu disponuje. Autorka při popisech koní využívá své praktické zkušenosti a je to prostě znát. Když do něčeho vložíte srdíčko, tak to stojí za to. Tyhle pasáže jsou opravdu radost číst.

Na druhou stranu, koně pořád jenom neběží. Jednak se brzy unaví, ale o to mi tolik nejde. Stádo koní musí představovat pořádnou starost, ale nikde jsem nenarazila na zmínku, že by děvčata přiložila ruku k dílu. Opravdu mají na všechno služebnictvo, že se nikde nedočteme, že by některá koně odstrojovala, hřebelcovala, přinesla jim něco na zub…? Divné, nebo mám tentokrát romantizující pohled já? Zdá se jenom mně přirozené, že milovanému společníkovi, na jehož zraku a instinktu kolikrát závisí život odvážných jezdkyň, věnují také nějakou péči a že ji provádí osobně? Navíc mám dojem, že v jejich situaci je to spíš nutnost než zábava. Nejméně třikrát v knize zazní, že chudá zemanka není víc než selka. Tudíž by se měly dívky při péči o celé hospodářství pěkně zapotit. Nebo bych čekala aspoň nějaké estetické zaujetí, kvůli němuž by podnikaly procházky kolem luk s cílem pokochat se na pasoucí stádo… Ne? Inu, když není zájem, pak se ani nedivím, že je tak snadné přehlédnout jednoho koně navíc a považovat ho za ztraceného. Dobře, je tu sice maličký háček, ale to už prozrazovat nebudu, ať z té knihy něco máte, až si ji koupíte. V téhle pointě je aspoň náznak typického autorčina humoru, který mám v povídkách Věry Mertlíkové moc ráda a který se mi tolik líbil i ve Třech bábiných kobylách. Vtip a nadhled považuji za autorčiny nejsilnější literární zbraně. Tím nechci říci, že by se v Roce ztraceného koně neobjevil tu a tam humornější moment nebo úsměvná hláška, ale autorka hodně ubrala. Zda ke škodě nebo ne, to už posuďte sami.

Můj nejsilnější dojem z knihy, který zůstává i dlouho poté, co jsem ji odložila, je představa dvou pohledných dívek, kterak ujíždějí na koních divokou letní nocí, s vlasy vlajícími jako hřívy neosedlaných koní. Jedna světlovlasá a druhá tmavá se jen v prostých šatech prohánějí krajinou jako vítr a bosými patami pobízejí koně do běhu. Není to nádhera? A ještě vidím zasněženou krajinu (lidi, hovořím tady o skutečném sněhu! Sníh až po pás, rozumíte?) a slyším, kterak bílá pokrývka křupe pod nohama a za jasné zimní noci jiskří jako posetá démanty. Ach ano, obojí je nenávratně pryč!

A tak je kniha i jakýmsi mementem ztracených krás. Když se vám po nich hodně stýská, prožíváte něco, čemu Portugalci říkají „saudade“, jakýsi stav mezi sněním a nemocí. Tou nemocí je touha po něčem nádherném, co už ale nemůže nastat, co je příliš daleko nebo to vzal čas. Tak pokud také toužíte po starých časech, kdy byl kůň hlavním dopravním prostředkem, budete poslední knize Věry Mertlíkové rozumět a ona vám bude mluvit z duše. Navíc je to vzhledově přitažlivá kniha a příjemná do ruky (a tím nakladatelství Gorgona skutečně plní slib, že bude vydávat jen krásné knihy).

Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená, kdo do ní vejde…

V mýtu o Zlatém vršku, který je rodu ze Skal přisouzeno chránit, ale který chce uražená a mocná víla Mojena zničit, ještě naposledy zachvívá stará slovanská mytologie. Od autorky tu dostaneme jednu z možných interpretací, kam Zlatá brána vede, jednu z těch přívětivějších. Mně osobně tolik neseděla, ale to je celkem vedlejší. Je však obdivuhodné, jak autorka dokázala vyvolat dojem starého jazyka a vytvořit v něm mýtus nový s využitím prosté symboliky – dub jako ochránce mužů a javor jako strážce žen. Z toho javorečka bude kolíbečka, kolíbati bude pěkného synečka… Motiv, který se zachoval v jedné méně známé vánoční koledě, zde ožívá ve své dřevní, předkřesťanské podobě.

Věra Mertlíková svou poslední knihou prostě předvádí vzácnou schopnost jít až na archetypální dřeň našich pohanských kořenů, jak už to umí jen Františka Vrbenská a Alexandra Pavelková. Pravda však je, že všechny tři zmíněné autorky tento fenomén také velkou měrou romantizují a nebojí se přitom jít až na hranice únosného patosu. Zcela jiný přístup pak vidíme třeba v Krvi pro rusalku Kristýny Sněgoňové nebo ve Snovačce Vilmy Kadlečkové. Jejich snahou je demytizovat mýty a najít jejich modernější interpretaci, čímž se přibližují zejména mladším čtenářům. Návrat ke klasice – ve vyprávěcích postupech i jazyku – jak to předvádí Rok ztraceného hřebce – to je spíše dílo pro fajnšmekry. Říkanky, rčení, folklor – to už se v partu vypravěče (čky) skoro nevidí. Tady to ale máte zpátky a naplno. A tak by tato kniha rozhodně neměla v  knihovničce milovníků staré klasiky chybět.

Věra Merlíková – (C) nakladatelství Fortna

Samozřejmě by se našlo i pár věcí, které by se daly románu vytknout. Třeba určitá rozporuplnost, pokud jde o ženy. Na jednu stranu moderní a emancipované, na druhou se nechají ošálit klišé, kterým se rozum zdráhá uvěřit, typu „silné ženy rodí syny, slabé (resp. neduživé) rodí dcery“. Nu a proti tomu stojí Baška, která si klidně oblékne otcovu zbroj a vyrazí na kolbiště. Která se s kopím v ruce postaví hordě hladových flagelantů. Která pochodní rozhání vlky. Která pod sukní běžně nosí mužské nohavice (je to praktické). Která se nezalekne potulných lapků, ani bytostí z lesa. Klidně vyskočí do sedla cizího koně, nebo na hřbet jelena. Bez problémů prohledává mrchoviště uprostřed noci. A tak dále. Je to prostě postava neuvěřitelná a svým způsobem nekonzistentní. Na jejím příkladu je patrné, jak to ale nahlodává věrohodnost všech ženských postav. Jakoby se prostě nemohly rozhodnout, zda chtějí být matkami, nebo svobodnými divoženkami. Jedno je však jisté, ženy se sice navenek chovají podle požadavků řádných křesťanek, v nouzi se však obracejí k magii a naslouchají šestým smyslům. „Bůh křesťanů je dobrý pro muže, ale nám ženám nepomůže,“ říká jedna z  postav. Takto jsem na křesťanství ještě nenahlížela, ale možná na tom opravdu něco bude. Nám ženám zůstává stará víra, protože zákon přírody je silnější než zvuk kostelních zvonů. Ty totiž zní jen v neděli, ale hlas větru v korunách stromů můžeme slyšet každý den.

Zcela v souladu s „přírodním řádem“ je také kompozice knihy opřená o střídání čtyř ročních období. Sice se jeví maličko nekonzistentní, každá totiž inklinuje k trochu jinému žánru (středověká detektivka, dvorský román atd.) – proč ne, nápad je to pěkný a já jsem pro pestrost, někdy jsou ty části ale snad až příliš samostatné. Rušivým mi pak přišlo opakování myšlenek, které už mnohokrát zazněly, ale i vršení polouzavřených epizod, které jsou k sobě přišité nepříliš pevně. Věra Mertlíková sice využila stejný postup, který se jí hodně osvědčil ve Třech bábiných kobylách, kdy jednu z dějových linií nechává vinout celou knihou jako tenkou červenou nit. Čtenáře pak nutí složit si tuhle linii v retrospektivách a v pravý moment pochopit její vliv na celý příběh, jenže zatímco v předchozí knize byla tahle dějová linka nosná, tady je vyzrazená jaksi předem a zmarněná. Je to škoda, že vyznívá její poslání naprázdno a že vytoužený zlatý poklad mizí v propadlišti dějin. Ale tak už se to děje často, od Stříbrného jezera se taky vrátili s prázdnýma rukama, Svatý grál se zřítil do hluboké pukliny v zemi a zisk z objevu bájného města Cibola spolkl děravý rozpočet Kongresu.

Čemu jsem opravdu neporozuměla, bylo střídání přídomku „ze Skály“ místo správného „ze Skal“ (pokud se hradiště jmenovalo Skály, nicméně řeč bývá často o „skále“ u řeky). Ale buď mi tady něco uniká z  jazykových zvyklostí té doby, nebo je v tom nějaký záměr (třeba „ze Skal“ není tak dobře?). Ale, nechme gramatického hnidopišství. Kniha je jinak napsaná skvěle a užité jazykové prostředky významně přispívají k vykreslení dobové atmosféry. Autorka sahá k archaismům, pojmenovává zasvěceně jednotlivé části postrojů a vše kolem koní, zařadí i obhroublé vyjadřování o intimních záležitostech, takže postavy hovoří, jak jim huba narostla. Kromě toho pak ale mluví všichni až moc spisovně a také dost stejně, tady by si šlo určitě víc vyhrát a i pomocí jazyka postavy lépe individualizovat. O prolínání foklorních průpovídek do prostoru mimo řeč postav jsem se už zmínila, funguje to však bezvadně a vypravěč/ka se tak stává součástí světa příběhu. To celé pak dělá dojem, že vyprávění se skutečně odehrává ve staré době a že jsme otevřením knihy skočili do úplně jiného století. Někoho to však může zpočátku mást, než si na tenhle styl zvykne.

Kočárem v blátě podél skal

Přes všechny výše uvedené výhrady jednu věc ale Věře Mertlíkové nelze upřít. Příběh umístila do lokality, kterou jako zlínská rodačka dobře zná. Popisuje ji tak živě, že mě dokonce motivovala k pátrání po předobrazech tvrzí, o nichž se v knize mluví, ale nic, co by s jistotou odpovídalo Skalám či Stráži se mi objevit nepodařilo. Víme, že je to poblíž Olomouce a můžeme hádat, že tou magickou řekou, u které si Martinův předek vystavěl sídlo, je Morava. Také nám může napovědět, že kolem obou tvrzí vede silnice, a tím myslím opravdu silnici, takže je bezpochyby zpevněná (vydlážděná, když o ni zvoní kopyta koní, že?), tedy stará římská cesta a s největší pravděpodobností i jedna z větví legendární Jantarové stezky. Na druhou stranu, u jakési Křižovatky zapadne kupecký vůz hluboko do bláta, což odpovídá běžné středověké realitě (ale může to také znamenat, že byl poblíž brod). Poslední nápovědou je rodící se řádová komunita (v příběhu představuje spíš skupinu bláznivých mnichů v jeskyni, ale takhle začínalo mnoho klášterů, které pak v budoucnu měly i velkou politickou moc) a kostel sv. Vavřince – jeden takový, s historií sahající až do 13. století a ležící blízko Olomouce i hlavní silnice, se nachází ve Štěpánově.

Ale kdoví, všechno může být i jinak, a omlouvám se, pokud dělám z knihy návod na geocachingovou hru. Nakonec, není to tak důležité, nebo naopak, je to skvělý námět pro rozhovor s autorkou, který bych moc ráda udělala. A i kdyby se jednalo jen o místa smyšlená a moravskou krajinou pouze inspirovaná, já dávám body plus, že to není naprosto fiktivní země s uměle nakreslenou mapou, která v důsledku není ničím inovativní (všude jsou lesy, řeky, hory apod.) a jenom poukazuje na určitou autorskou lenost a neschopnost použít zdroje, co jsou na dosah ruky. Odpor ke znalosti vlastní historie upřímně nechápu, narážím u něj hlavně u mladých lidí (ale nechci je tímto prohlášením ostrakizovat, jistě to neplatí na všechny), a tak je dílo přesně z opačné strany pomyslné barikády hojivým balzámem na duši.

Ruku na srdce, historické fantasy je v současné době jako šafránu, a tak to možná byla ze strany autorky (nakladatelství) tak trochu sázka na jistotu. Protože však ze stránek čiší nefalšovaná vášeň pro doby minulé, koně, slovanskou mytologii a charakterově silné ženské postavy, o kterých (bohužel) dějiny mlčí, ačkoliv existovat musely, jinak by se totiž nemohli narodit všichni ti báječní muži (s klikou i bez), je to dílo ryzí a obdivuhodné. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby Rok ztraceného hřebce sklidil mnoho pochvalných recenzí a i nějakou tu literární cenu. Chcete si knihu přečíst dříve, než nebude k mání? Vřele doporučuju si pospíšit do knihkupectví a e-shopů.

Procentuální hodnocení: 70%

Věra Mertlíková: Rok ztraceného hřebce

Vydala: Gorgona, 2019

Obálka: Jan Kravčík

Počet stran: 446

Cena: 399 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď