Problém Card – část druhá

Orson Scott Card. Zdroj: Nihonjoe, Wikipedia Commons

V předchozím díle jsme začali od konce, prodíraje se krůček po krůčku houštinami úsměvně rasistických výroků na adresu Baracka Obamy a bigotními názory na homosexuální komunitu, naposledy se dotýkaje Enderovy hry jako snad nechtěné apologetiky jednoho z největší masových vrahů historie a oslavy machiavelismu. K čemuž autor nedokázal nalézt kloudného slova obhajoby, co by dávala nějaký smysl. Naopak, zdání o svém diletantství ještě přikrmil. Nyní se ponoříme dál. Cesta to nebude rovná, ale Card nám ji, jakož i všem badatelům budoucím, naštěstí dopředu a velkoryse vydláždil kameny své ješitnosti a filipik proti vnímavým čtenářům.

Zpívá celá rodina

Homofobie v Mistru písní si zaslouží samostatnou kapitolu. Card k celé záležitosti poskytl komentář v eseji The Hypocrites of Homosexuality (v celku pro zájemce zde), kde popsal svůj záměr jako názorově nezabarvený: „Vzhledem k mým osobním pocitům k jednotlivým homosexuálům, z nichž některé jsem považoval a stále považuji za drahé přátele, a mé víře v to, co si Bůh žádá od členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, je stěží pravděpodobné, že by Mistr písní byl „pro“ anebo „proti“ homosexuálům. To, co román nabízí, je zacházení s postavami, které sdílejí zakázaný akt, který se přihodil kvůli touze na straně jedné a soucitu na straně druhé a upřímné lásce a přátelství na obou.“

Toto prohlášení zní pohříchu velmi logicky a smířlivě, nicméně znovu naráží v plné rychlosti ksichtem do zdi, když je konfrontováno se skutečným obsahem knihy. Jako tomu bylo už předtím.

Máme zde Ansseta, hlavního hrdinu děje, a máme zde Dům Písní, mnišskému řádu podobnou instituci, která jím ale tak úplně není. Rozeberme si nejdřív ji, abychom pochopili souvislosti.

V Enderově hře je jednání Mezinárodní flotily obrazem společnosti zcela zbavené principů humanistické morálky. Praktiky Domu Písní jsou obrazem aplikovaného machiavelismu ve vesmíru, který morálku nikdy nepoznal. Jednotlivé viníky už nelze jakkoliv identifikovat, natož soudit – modus operandi enklávy Pěvců je uznaný a legitimní a ve fašistické Říši, která kontroluje zbytek vesmíru, se schová hravě.

Znovu se setkáváme s manipulací dětí v raném věku, ale záludnější a o mnoho krutější. Pryč je veškerá přímočarost, Dům Písní na rozdíl od zupáků Graffova typu nevyužívá vrozenou sadistickou povahu jedince, ale vše potřebné pečlivě buduje sám. Za pomocí soustavného vymývání mozku, hypnózy, vštípené autosugesce v podobě téměř všemocného Sebeovládání, psychofarmak a hormonální manipulace, které alibisticky a hrůzně označuje jako léky. Ideologický rozměr je možná ještě horší.

Čtenář je poučen, že děti jsou po celou dobu svého pobytu v Domě učeny o lásce (existují nakonec i Písně lásky), ale záhy zjišťuje, že se jedná o prázdné simulakrum, infantilně zjednodušenou kopii skutečnosti bez intimní důvěry nebo závislosti na druhém, jejíž předobraz je sterilnímu a v zásadě chladnému způsobu soužití uvnitř Domu vzdálen stejně jako Dům sám zbytku civilizace. Vizí lásky se mladí Pěvci sice řídí, ale sami ji jako realitu, minimálně dokud existují uvnitř vymezeného habitatu a chtějí v něm zůstat (což chtějí), nikdy nezakusí. A pokud by přece měli, čekalo by je patrně totéž, co Ansseta. Anebo možná ne, ale k tomu se dostaneme za chvilku. Z mnišského řádu se rázem klube autonomní sekta s absolutní kontrolou.

Podívejme se nyní na onu homofobní kontroverzi. Jedná se o sexuální styk dvou mužů, a to ještě s citelným nádechem pedofilie, neboť se odehraje mezi dospělým a chlapcem, který ač maje již přes patnáct let, má stále tělo třináctiletého, a dojde k němu ve společnosti, která gaye netoleruje. No bóže, to je toho, řeklo by se. Jenže ono je to krapet složitější.

Iniciátor avantýry, Josif (v orig. Josef), dříve míval milence stejného pohlaví a sám o sobě konstatoval, že je „(…) z dvaašedesáti procent přitahován muži, z jednatřiceti ženami, a ze sedmi ho přitahují ovce.“ Ke sbližování se zvířátky v příběhu nedojde, takže toto prohlášení můžeme s klidem považovat za nadsázku. Zbytek ale těžko, protože Josif se do náctiletého Ansseta okamžitě bláznivě zamiluje, a to natolik, že je kvůli němu ihned bez rozpaků odhodlán opustit svou těhotnou manželku, která mu musí racionálně domluvit. Kromě sodomie a pederastie tedy přidáváme ještě rozvracení kruhu rodinného, to vše spojeno do jednání jediné postavy, která ač líčena jako bisexuál, je ostatními v příběhu nahlížena jako gay.

Cítíte taky tu neutralitu postoje?

Úplného dovršení se tato do očí bijící moralita dočká v momentě, kdy Anssetovi drogy, které mu do těla nasadil Dům Písní, způsobí při orgasmu agonii a zanechají ho do konce života impotentním. Josif zaplatí kastrací a smrtí. K tomu snad už netřeba nic dodat.

Snad jen, že z děje nevyplývá absolutně žádný důvod, proč Dům nemohl zasáhnout, když se blížil nevyhnutelný počátek chlapcovy adolescence. Nebo proč nemohl vyslat zástupce, který by dítě hormonálně příslušnými prostředky „opravil“, a předejít tomu, co se chlapci stalo. Žádný. Že nic neučinil, ačkoliv si mohl být zcela jist, k čemu dojde, nabízí v podstatě jediné řešení. Cardovi skutečně šlo o exemplární trest. Pro císaře, pro chlapce a pro čtenáře, který si ve své tolerantní naivitě myslel, že vyvolené dítě třeba konečně zažije lásku či blízkost, a na oplátku obdržel kopanec do koulí (či jakékoliv jiné ekvivalentně citlivé části těla, abychom se vyvarovali sexismu). Chlapec pak zaplatil doživotní psychickou a fyzickou újmou, císař smrtí. Přičemž poslední jmenovaný si ji pravděpodobně zasloužil jen za podivnou, pederastií rovněž zavánějící otázku, kterou malému chlapci položil, když jej převzal do své péče po vraždě imperátora Mikala.

Uzavřeme ještě jedním slovem autorovým, které pochází z Cardových oficiálních stránek a zove se jednoduše **OSC Responds to False Statements about Hamlet’s Father ** (jako obvykle k nalezení klikem sem): „Pravda je, že v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy rozhodně nebylo v módě psát ve fikci pro mainstreamové publikum sympatické homosexuální charaktery, jsem pár takových postav stvořil. Nepoužil jsem je k provokaci: namísto toho jsem je nechal proplétat se životem ve světě, který k nim zdaleka nebyl přátelský. Tehdy jsem byl některými označován za pro-gay orientovaného, zatímco od homosexuálních čtenářů jsem obdržel řadu oceňujících dopisů.“

Mistr písní byl publikován v roce 1980.

Pokud si autor tímto způsobem představuje neprovokativnost prostou mravokárnosti a sympaticky vykreslené charaktery, lze nad tímto komentářem tázavě vztyčit jedno a pak i druhé obočí a nakonec i oba prostředníčky.

Hamlet a jiné fikce

Bylo by chybou tvrdit, že všechny Cardovy práce překypují kontroverzními postoji. Některé jsou zcela neškodné, mezi ně patří třeba Příběhy Alvina Tvůrce, která je v zásadě náboženskou alegorií zasazenou do Ameriky v období kolonizace. Některé obsahují pouhé fragmenty názorů, které jsou Cardovi neustále vyčítány, a kterými jsme se zde zabývali i my. Ale z některých machiavelismus, rasismus a odpor k mužské družbě přímo svítí.

Nekompromisní manipulace nevinností, jak jsme si ukázali ve dvou předcházejících polemikách, je zastoupena zdaleka nejvíce. Skutečnou chybu však nelze hledat v tématu samém, ale v absenci funkční katarze a autorského odstupu. Příkladem za všechny je román Říše. Tam poprvé dostáváme k ochutnání celou porci autorovy názorové polívčičky, jíž je otevřená republikánská propaganda, pro-Bushovství a záliba ve Fox News, coby skutečně nestranném zdroji zpravodajství. Rupert Murdoch si kdesi v dálce mne ruce a spokojeně chrochtá.

Právě tato kniha otevřeně dokládá, že předchozí jednání podle imperativu účel světí prostředky, byla prostě jen aplikovanou pravičáckou doktrínou dohnanou do extrému. Což je, pokud ji budeme nahlížet jako pouhou názory nezatíženou novelu nebo mentální cvičení prosté vlastního názoru, jak by to autor ostatně asi chtěl, samozřejmě problém.

Zrada je dalším dílkem skládačky, s další genocidou. Tentokrát bez Malého doktora, ale za využití variace samotné Gaiy, nejmírumilovnější síly, která na tamním světě existuje, k vyhubení národa podvodníků, který drží všechny vysoké vládní funkce. S hyperbolami by se koneckonců obtěžoval jenom intelektuální pablb. Stopy komicky neohrabaného rasismu nalézáme tamtéž, u národa Nkumajů, což jsou ve zkratce černoši žijící na stromech. Sofistikovanou a vrstevnatou metaforu potvrzuje konstatování jedné z postav, která nazývá černé okupanty opičáky.

Skončit musíme zákonitě u homofobie a vezmeme si příklad par excellence – a sice novelu Hamletův otec, která v českém překladu zatím nevyšla (možná bohudík) a kterou jsem si z důvodů ryze praktických ponechal na konec. Jde totiž o důkaz šokem.

V této předělávce klasické Shakespearovské tragedie je titulní tatík, na jevišti či plátně onen duch zjevující se na šancích a nabádající k pomstění své vraždy – tramtadadadá – homosexuální hypernásilník. Bez příkras, alegorií, jinotajů, ničeho. Jednoduše pedofilní sodomita jak noha, který za života zprznil celý Elsinor. Veselou čeládku Hamletových kámošů od Horatia po Guildensterna nevyjímaje ani náhodou, čímž z nich všech nadělal gaye. (Vzpomínáte na Cardovu teorii o vzniku homosexuálů z prvního dílu našeho článku?)

Hamleta samotného sice choutek vladařových uchránila matka, ale to mu nebránilo, aby z něj homosexuál vyrostl rovněž. Považte, jaký prostor to skýtá k rozehrání postav ostatních a jejich motivací. Ofélie je na dvoře, kde jsou všichni teplí jak kachlová kamna, samozřejmě charakterem naprosto k ničemu a její smrt nepohne ani střapcem na duhové vlajce na nejvyšší hradní věži. Král uzurpátor, Claudius, který si v originále záludně vzal Hamletovu matku, aby se zmocnil trůnu, již není vrahem Hamleta staršího (což provedl Horatio mstící se za své dětské zprznění), ale v zásadě hodný člověk a mnohem lepší vladař, než byl jeho čtyřprocentní předchůdce. Hamletovi, který je charakterem hlubokým asi jako čtvrtka papíru, je v zásadě sympatický. Hlavní hrdina rovněž není zmítán protichůdnými pocity a kontemplacemi o povaze smrti, ale nalézá uspokojení v neotřesitelné víře v Boha a rupne mu v palici až následkem toho, že s Horatiem, kterého miluje, nemůže žít šťastně až navěky. V závěru celého díla, když se Hamlet se svým Velkým teplým taťkou sejdou v pekle, pozdraví fotřínek synátora fatální větou: „Vítej v Pekle, můj krásný synu. Konečně budeme spolu, jak jsem vždy toužil, abychom byli.“

Vítejte v Pekle, naši krásní čtenáři. To, o čem jste si právě přečetli, je myšleno naprosto vážně. Beze stopy parodie. Všechny pochybnosti o inteligentní komice rozhání v předmluvě své knihy autor sám (její podstatný úryvek je rovněž k nalezení v článku OSC Responds to False Statements about Hamlet’s Father, citovaném již výše):

„Analyzoval jsem (sic! – poznámka autora toho článku) příběh, abych viděl, co by bylo zapotřebí, aby mě začal zajímat. Hamletův otec je to, co mě napadlo. Jsem si zcela vědom faktu, že jsem právě zmotal hru, kterou mnozí považují za nejlepší, co byla kdy napsána v jakémkoliv jazyce. Ale Shakespeare sám kradl své zápletky od jiných; a nic z toho, co dělám já, nevymaže ani řádku jeho velkého díla ani žádným způsobem nezmenší jeho reputaci. Tak proč ne?“

Tak proč ne!

A tímto zvoláním uzavírám svůj exkurz do duše rozháraného Mormona, který už přes třicet let svěřuje své radikální myšlenky papíru a z nějakého důvodu je vždy, když se snaží být co nejméně konfliktní, útrpně nepochopen.

Není to nedostatkem talentu, protože toho má Orson Scott Card požehnaně – dokáže napsat jak živoucí charaktery, tak i tklivé a emocionálně hluboké scény, které člověku v paměti skutečně utkví (s laskavou výjimkou pro Hamletova otce, který by se rděl i mezi zmuchlanými Kačery Donaldy na nádražním hajzlu). Tím pravým Problémem Carda zůstává jeho vnitřní boj a nesoulad mezi tím, co by rád, aby si lidé mysleli, že píše, a tím, co píše skutečně. Ale s tímto Stínem si musí poradit už on sám – přestat fňukat po blozích a fanovských webech o svých pravých záměrech a buď látku filtrovat, anebo ji směřovat někam, kde se dočká pochopení. Ve své infantilní ješitnosti Velkého tvůrce to ale Card zatím stále nedokáže udělat.