Problém Card – část druhá

Minule jsme se podívali do kurníku homofobního Mormona a obnažili jeho nejznámější vejce kritickým pohledem zdravého rozumu. Nyní se mrkneme, jestli v kukani pod tou tlustou a plodnou nosnicí, jíž Card mezi slípkami fantastickými je, nezbylo ještě něco, co by zasluhovalo naši pozornost. Zbylo. Urodilo se. A skořápky duní na notečku souzvučnou.

Orson Scott Card by Nihonjoe - Wikipedia Commons

Orson Scott Card. Zdroj: Nihonjoe, Wikipedia Commons

V předchozím díle jsme začali od konce, prodíraje se krůček po krůčku houštinami úsměvně rasistických výroků na adresu Baracka Obamy a bigotními názory na homosexuální komunitu, naposledy se dotýkaje Enderovy hry jako snad nechtěné apologetiky jednoho z největší masových vrahů historie a oslavy machiavelismu. K čemuž autor nedokázal nalézt kloudného slova obhajoby, co by dávala nějaký smysl. Naopak, zdání o svém diletantství ještě přikrmil. Nyní se ponoříme dál. Cesta to nebude rovná, ale Card nám ji, jakož i všem badatelům budoucím, naštěstí dopředu a velkoryse vydláždil kameny své ješitnosti a filipik proti vnímavým čtenářům.

Zpívá celá rodina

Homofobie v Mistru písní si zaslouží samostatnou kapitolu. Card k celé záležitosti poskytl komentář v eseji The Hypocrites of Homosexuality (v celku pro zájemce zde), kde popsal svůj záměr jako názorově nezabarvený: „Vzhledem k mým osobním pocitům k jednotlivým homosexuálům, z nichž některé jsem považoval a stále považuji za drahé přátele, a mé víře v to, co si Bůh žádá od členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, je stěží pravděpodobné, že by Mistr písní byl „pro“ anebo „proti“ homosexuálům. To, co román nabízí, je zacházení s postavami, které sdílejí zakázaný akt, který se přihodil kvůli touze na straně jedné a soucitu na straně druhé a upřímné lásce a přátelství na obou.“

Toto prohlášení zní pohříchu velmi logicky a smířlivě, nicméně znovu naráží v plné rychlosti ksichtem do zdi, když je konfrontováno se skutečným obsahem knihy. Jako tomu bylo už předtím.

Máme zde Ansseta, hlavního hrdinu děje, a máme zde Dům Písní, mnišskému řádu podobnou instituci, která jím ale tak úplně není. Rozeberme si nejdřív ji, abychom pochopili souvislosti.

Enderově hře je jednání Mezinárodní flotily obrazem společnosti zcela zbavené principů humanistické morálky. Praktiky Domu Písní jsou obrazem aplikovaného machiavelismu ve vesmíru, který morálku nikdy nepoznal. Jednotlivé viníky už nelze jakkoliv identifikovat, natož soudit – modus operandi enklávy Pěvců je uznaný a legitimní a ve fašistické Říši, která kontroluje zbytek vesmíru, se schová hravě.

Orson Scott Card - Mistr písní

Znovu se setkáváme s manipulací dětí v raném věku, ale záludnější a o mnoho krutější. Pryč je veškerá přímočarost, Dům Písní na rozdíl od zupáků Graffova typu nevyužívá vrozenou sadistickou povahu jedince, ale vše potřebné pečlivě buduje sám. Za pomocí soustavného vymývání mozku, hypnózy, vštípené autosugesce v podobě téměř všemocného Sebeovládání, psychofarmak a hormonální manipulace, které alibisticky a hrůzně označuje jako léky. Ideologický rozměr je možná ještě horší.

Čtenář je poučen, že děti jsou po celou dobu svého pobytu v Domě učeny o lásce (existují nakonec i Písně lásky), ale záhy zjišťuje, že se jedná o prázdné simulakrum, infantilně zjednodušenou kopii skutečnosti bez intimní důvěry nebo závislosti na druhém, jejíž předobraz je sterilnímu a v zásadě chladnému způsobu soužití uvnitř Domu vzdálen stejně jako Dům sám zbytku civilizace. Vizí lásky se mladí Pěvci sice řídí, ale sami ji jako realitu, minimálně dokud existují uvnitř vymezeného habitatu a chtějí v něm zůstat (což chtějí), nikdy nezakusí. A pokud by přece měli, čekalo by je patrně totéž, co Ansseta. Anebo možná ne, ale k tomu se dostaneme za chvilku. Z mnišského řádu se rázem klube autonomní sekta s absolutní kontrolou.

Podívejme se nyní na onu homofobní kontroverzi. Jedná se o sexuální styk dvou mužů, a to ještě s citelným nádechem pedofilie, neboť se odehraje mezi dospělým a chlapcem, který ač maje již přes patnáct let, má stále tělo třináctiletého, a dojde k němu ve společnosti, která gaye netoleruje. No bóže, to je toho, řeklo by se. Jenže ono je to krapet složitější.

Iniciátor avantýry, Josif (v orig. Josef), dříve míval milence stejného pohlaví a sám o sobě konstatoval, že je „(…) z dvaašedesáti procent přitahován muži, z jednatřiceti ženami, a ze sedmi ho přitahují ovce.“ Ke sbližování se zvířátky v příběhu nedojde, takže toto prohlášení můžeme s klidem považovat za nadsázku. Zbytek ale těžko, protože Josif se do náctiletého Ansseta okamžitě bláznivě zamiluje, a to natolik, že je kvůli němu ihned bez rozpaků odhodlán opustit svou těhotnou manželku, která mu musí racionálně domluvit. Kromě sodomie a pederastie tedy přidáváme ještě rozvracení kruhu rodinného, to vše spojeno do jednání jediné postavy, která ač líčena jako bisexuál, je ostatními v příběhu nahlížena jako gay.

Cítíte taky tu neutralitu postoje?

Úplného dovršení se tato do očí bijící moralita dočká v momentě, kdy Anssetovi drogy, které mu do těla nasadil Dům Písní, způsobí při orgasmu agonii a zanechají ho do konce života impotentním. Josif zaplatí kastrací a smrtí. K tomu snad už netřeba nic dodat.

Orson Scott Card - Sedmý syn

Snad jen, že z děje nevyplývá absolutně žádný důvod, proč Dům nemohl zasáhnout, když se blížil nevyhnutelný počátek chlapcovy adolescence. Nebo proč nemohl vyslat zástupce, který by dítě hormonálně příslušnými prostředky „opravil“, a předejít tomu, co se chlapci stalo. Žádný. Že nic neučinil, ačkoliv si mohl být zcela jist, k čemu dojde, nabízí v podstatě jediné řešení. Cardovi skutečně šlo o exemplární trest. Pro císaře, pro chlapce a pro čtenáře, který si ve své tolerantní naivitě myslel, že vyvolené dítě třeba konečně zažije lásku či blízkost, a na oplátku obdržel kopanec do koulí (či jakékoliv jiné ekvivalentně citlivé části těla, abychom se vyvarovali sexismu). Chlapec pak zaplatil doživotní psychickou a fyzickou újmou, císař smrtí. Přičemž poslední jmenovaný si ji pravděpodobně zasloužil jen za podivnou, pederastií rovněž zavánějící otázku, kterou malému chlapci položil, když jej převzal do své péče po vraždě imperátora Mikala.

Uzavřeme ještě jedním slovem autorovým, které pochází z Cardových oficiálních stránek a zove se jednoduše **OSC Responds to False Statements about Hamlet’s Father ** (jako obvykle k nalezení klikem sem): „Pravda je, že v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy rozhodně nebylo v módě psát ve fikci pro mainstreamové publikum sympatické homosexuální charaktery, jsem pár takových postav stvořil. Nepoužil jsem je k provokaci: namísto toho jsem je nechal proplétat se životem ve světě, který k nim zdaleka nebyl přátelský. Tehdy jsem byl některými označován za pro-gay orientovaného, zatímco od homosexuálních čtenářů jsem obdržel řadu oceňujících dopisů.“

Mistr písní byl publikován v roce 1980.

Pokud si autor tímto způsobem představuje neprovokativnost prostou mravokárnosti a sympaticky vykreslené charaktery, lze nad tímto komentářem tázavě vztyčit jedno a pak i druhé obočí a nakonec i oba prostředníčky.

Hamlet a jiné fikce

Bylo by chybou tvrdit, že všechny Cardovy práce překypují kontroverzními postoji. Některé jsou zcela neškodné, mezi ně patří třeba Příběhy Alvina Tvůrce, která je v zásadě náboženskou alegorií zasazenou do Ameriky v období kolonizace. Některé obsahují pouhé fragmenty názorů, které jsou Cardovi neustále vyčítány, a kterými jsme se zde zabývali i my. Ale z některých machiavelismus, rasismus a odpor k mužské družbě přímo svítí.

Nekompromisní manipulace nevinností, jak jsme si ukázali ve dvou předcházejících polemikách, je zastoupena zdaleka nejvíce. Skutečnou chybu však nelze hledat v tématu samém, ale v absenci funkční katarze a autorského odstupu. Příkladem za všechny je román Říše. Tam poprvé dostáváme k ochutnání celou porci autorovy názorové polívčičky, jíž je otevřená republikánská propaganda, pro-Bushovství a záliba ve Fox News, coby skutečně nestranném zdroji zpravodajství. Rupert Murdoch si kdesi v dálce mne ruce a spokojeně chrochtá.

Právě tato kniha otevřeně dokládá, že předchozí jednání podle imperativu účel světí prostředky, byla prostě jen aplikovanou pravičáckou doktrínou dohnanou do extrému. Což je, pokud ji budeme nahlížet jako pouhou názory nezatíženou novelu nebo mentální cvičení prosté vlastního názoru, jak by to autor ostatně asi chtěl, samozřejmě problém.

Zrada - Orson Scott Card

Zrada je dalším dílkem skládačky, s další genocidou. Tentokrát bez Malého doktora, ale za využití variace samotné Gaiy, nejmírumilovnější síly, která na tamním světě existuje, k vyhubení národa podvodníků, který drží všechny vysoké vládní funkce. S hyperbolami by se koneckonců obtěžoval jenom intelektuální pablb. Stopy komicky neohrabaného rasismu nalézáme tamtéž, u národa Nkumajů, což jsou ve zkratce černoši žijící na stromech. Sofistikovanou a vrstevnatou metaforu potvrzuje konstatování jedné z postav, která nazývá černé okupanty opičáky.

Skončit musíme zákonitě u homofobie a vezmeme si příklad par excellence – a sice novelu Hamletův otec, která v českém překladu zatím nevyšla (možná bohudík) a kterou jsem si z důvodů ryze praktických ponechal na konec. Jde totiž o důkaz šokem.

V této předělávce klasické Shakespearovské tragedie je titulní tatík, na jevišti či plátně onen duch zjevující se na šancích a nabádající k pomstění své vraždy – tramtadadadá – homosexuální hypernásilník. Bez příkras, alegorií, jinotajů, ničeho. Jednoduše pedofilní sodomita jak noha, který za života zprznil celý Elsinor. Veselou čeládku Hamletových kámošů od Horatia po Guildensterna nevyjímaje ani náhodou, čímž z nich všech nadělal gaye. (Vzpomínáte na Cardovu teorii o vzniku homosexuálů z prvního dílu našeho článku?)

Hamleta samotného sice choutek vladařových uchránila matka, ale to mu nebránilo, aby z něj homosexuál vyrostl rovněž. Považte, jaký prostor to skýtá k rozehrání postav ostatních a jejich motivací. Ofélie je na dvoře, kde jsou všichni teplí jak kachlová kamna, samozřejmě charakterem naprosto k ničemu a její smrt nepohne ani střapcem na duhové vlajce na nejvyšší hradní věži. Král uzurpátor, Claudius, který si v originále záludně vzal Hamletovu matku, aby se zmocnil trůnu, již není vrahem Hamleta staršího (což provedl Horatio mstící se za své dětské zprznění), ale v zásadě hodný člověk a mnohem lepší vladař, než byl jeho čtyřprocentní předchůdce. Hamletovi, který je charakterem hlubokým asi jako čtvrtka papíru, je v zásadě sympatický. Hlavní hrdina rovněž není zmítán protichůdnými pocity a kontemplacemi o povaze smrti, ale nalézá uspokojení v neotřesitelné víře v Boha a rupne mu v palici až následkem toho, že s Horatiem, kterého miluje, nemůže žít šťastně až navěky. V závěru celého díla, když se Hamlet se svým Velkým teplým taťkou sejdou v pekle, pozdraví fotřínek synátora fatální větou: „Vítej v Pekle, můj krásný synu. Konečně budeme spolu, jak jsem vždy toužil, abychom byli.“

Vítejte v Pekle, naši krásní čtenáři. To, o čem jste si právě přečetli, je myšleno naprosto vážně. Beze stopy parodie. Všechny pochybnosti o inteligentní komice rozhání v předmluvě své knihy autor sám (její podstatný úryvek je rovněž k nalezení v článku OSC Responds to False Statements about Hamlet’s Father, citovaném již výše):

„Analyzoval jsem (sic! – poznámka autora toho článku) příběh, abych viděl, co by bylo zapotřebí, aby mě začal zajímat. Hamletův otec je to, co mě napadlo. Jsem si zcela vědom faktu, že jsem právě zmotal hru, kterou mnozí považují za nejlepší, co byla kdy napsána v jakémkoliv jazyce. Ale Shakespeare sám kradl své zápletky od jiných; a nic z toho, co dělám já, nevymaže ani řádku jeho velkého díla ani žádným způsobem nezmenší jeho reputaci. Tak proč ne?“

Tak proč ne!

A tímto zvoláním uzavírám svůj exkurz do duše rozháraného Mormona, který už přes třicet let svěřuje své radikální myšlenky papíru a z nějakého důvodu je vždy, když se snaží být co nejméně konfliktní, útrpně nepochopen.

Není to nedostatkem talentu, protože toho má Orson Scott Card požehnaně – dokáže napsat jak živoucí charaktery, tak i tklivé a emocionálně hluboké scény, které člověku v paměti skutečně utkví (s laskavou výjimkou pro Hamletova otce, který by se rděl i mezi zmuchlanými Kačery Donaldy na nádražním hajzlu). Tím pravým Problémem Carda zůstává jeho vnitřní boj a nesoulad mezi tím, co by rád, aby si lidé mysleli, že píše, a tím, co píše skutečně. Ale s tímto Stínem si musí poradit už on sám – přestat fňukat po blozích a fanovských webech o svých pravých záměrech a buď látku filtrovat, anebo ji směřovat někam, kde se dočká pochopení. Ve své infantilní ješitnosti Velkého tvůrce to ale Card zatím stále nedokáže udělat.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

51 komentářů

  1. Tenhleten mužik Kužel zřejmě nemá Carda rád. Snad se s tím Card nějak vyrovná!

  2. Card na tyhle mužiky hází bobek z oběžné dráhy. Ale vážně jak jsem komentoval první díl, stejně musím pokračovat, tohle je hromada sraček na druhou!

  3. Martin Kužel sice píše “Card” , ale já tam cítím takové to “pyčo” 🙂 Ale vážně, takhle by se dal odstřelit skoro každý. Nebylo by vážně jednodušší, jak už kdosi navrhoval v diskuzi k prvnímu článku, napsat jen “Nemám Carda rád” ? Na druhou stranu, po dlouhé době jsem dostal chuť si Carda znovu přečíst, minimálně Endera.

  4. Nejvíc mě pobavilo, že se mužik Kužel zaklíná zdravým rozumem 🙂

  5. Také jsem se zasmál tomu, jak mužik Kužel píše o exkurzu do Cardovi duše 🙂 Jakpak by mohl do duše vidět? To nikdo nedokáže! Byl u nás ve vsi jeden, holubičí povaha, dříví na něm mohli štípat. Křivého slova neřekl, mouše v životě neublížil. Až jednou takhle seděl ve světnici u stolu, vodku popíjel. A jeho žena, ať prý už si další skleničku nedává. Ani slova neřekl, došel si pro sekeru, ženu skolil, chalupu podpálil a oběsil se ve dřevníku! Inu, do bochníku chleba a do duše nevidět!

  6. Aha. Když se v první části článku objevilo obviňování Carda z rasismu (na základě výroku na Obamovu adresu, který byl sice politicky možná nekorektní, nicméně trefný a s rasismem neměl co společného), byl jsem zvědav, kterak se autor hodlá ve svých dalších tvrzeních vyrovnat s knihami o Alvinu Tvůrci. Nezklamal: jako každý správný demagog vše, co se mu nehodí, pomíjí… (Hodně mi to připomíná onu situaci, kdy napřed M. Moorcock a asi dvacet let po něm znovu Ch. Miéville odsuzovali ze své posice skálopevných anarchistů Roberta A. Heinleina coby zavrženíhodného fašistu a oba svorně přehlédli, že Heinlein v “Měsíc je drsná milenka” nejenže razí anarchistické ideje, ale taky tam předvádí téměř nemožné, totiž fungující model státu na nich založeného.)

  7. ad Podchaljuzin “do bochníku chleba a do duše nevidět!”:
    je to sice téma k velké literárněteoretické polemice, ale myslím, že ani ti nejpřesvědčenější strukturalisté, kteří tvrdí, že dílo je artefakt zcela nezávislý na svém autorovi, nepopírají, že umění je svého druhu odrazem duše jeho tvůrce.
    To, že Cardovo myšlení je hodnotově pokřivené, nemění nic na tom, že jeho romány jsou skvělé.

  8. to FD
    A proč by mělo být Cardovo myšlení hodnotově pokřivené? To si myslíš jen ty, nebo mužik Kužel 🙂 Já si zase myslím, že hodnotově pokřivené myšlení mají pseudohumanisti. A Cardovi romány podle mě skvělé nejsou 🙂

  9. Nechapu
    Asi jsem pomaly, ale nejak nechapu, co chce autor techto rikanek rici. Zejmena nechapu smysl 14 odstavcu, kterymi se venuje romanu Mistr pisni. Popsal dej, ktery (alespon jak autor pise) popisuje tragicky osud nasledujici po zakazanem styku. Takovychto romanu o zakazanem je spousta, dokonce jsou mnohe prave o homosexualech, nektere homosexualy napsane, podobne tematicky film dostal Oskara, takze vubec nevidim, co ma toto dokazovat. Carduv roman jsem necetl, ale podle toho, co zde pise autor uvahy, se Card se zaradil do ranku autoru popisujicich tezky zivot lidi, kteri jsou “jini”, pricemz takoveto romany se obvykle povazuji za kladnou vec. Autor uvahy neuvedl jediny duvod, proc by tomu melo byt u Carda jinak (mozna nejaky je, to nevim, ale pak nam jej mohl napsat). Cili ciste na zaklade prave precteneho textu bych rekl, ze Card jako autor se projevuje jako mnohem mensi homofob nez coby Card jako obcansky aktivista. Coz je ovsem pravy opak toho, co nam tady autor uvahy zkousi predkladat. Zejmena nechapu autorovo zduraznovani, ze oba homo dopadnou spatne. Proc je to dulezite? Romeo a Julie take dopadnou spatne, i tam tomu slo predejit, znamena to podle autora uvahy, ze Shakespeare byl heterofob?

    Totez v blede modrem plati o druhem rozebranem romanu, Hamletove otci. Zmena rozvrzeni osob ve znamem pribehu a naslednem sledovani vznikleho chaosu je metoda v zasade standardni. Krome popisu deje a svych odsuzujicich vykriku ovsem autor uvahy neprinesl zadny argument, proc to vlastne Card dela spatne, cim ze se jeho roman lisi od dalsich pokusu o prestaveni figur na sachovnici natolik, ze se stava hodny odsouzeni.

    Kdyz to tedy shrnu, mam-li vychazet ciste z informaci poskytnutych autorem uvahy, pak z toho Card vychazi jako clovek, v jehoz dile v zasade nelze homofobii dokazat (jinak by to autor uvahy jiste predvedl).

  10. Fenris: Jak tu tak na to blábolení koukám, patrně i bylo. Ale to by zas zábavy a kratochvilnosti ubylo na světě 🙂

  11. cardovy knihy s homosexualni tematikou jsem necetl, takze nemohu soudit

    co se tyce Zrady
    -je pravdou, ze hlavni charakter nemusel sahat rovnou k nejdrastictejsi metode a potopit jejich poloostrov, misto toho mohl jejich uzemi separovat a pokusit se o osvetu ostatnich narodu,velkym problemem by bylo presvedcit siroke vrstvy obyvatel a naucit je rozeznavat Andersony, misto tezko uskutecnitelne cesty si vybral tu jednoduchou a jistou…
    kazdopadne podobnymi formami “genocid” se ctenar muze setkat v kazde druhe scifi/fantasy, vsude kde dochazi k valecnemu konfliktu nebo tam, kde se mu snazi predejit, popripade zabranit zotroceni a neda se rict, ze by tam genocida byla nejak vyzdvihovana, ale slouzi hlavne jako prostredek vlastni sebeobrany a je tedy opodstatnela
    -neprijde mi, ze by v knize dochazelo k dehonestaci cernochu(Nkumaju), ziji na stromech,ale na tom nevidim nic spatneho(vzneseni elfove take ziji na stromech…) , spise je to + jako souzneni s prirodou a kdyz nekdo bydli na strome, je nasnade, ze je nekdo oznaci za opicaky,navic na Zrade jsou mozna nejchytrejsi populace…

    celkove jak pise pH, kdyz nekdo chce kritizovat, tak si tam to svoje najde, i kdyz to nemusi odpovidat realite(tomu, co chtel autor rict)

  12. to Martin Kužel
    Chtěl jsem tomu dát šanci, ale fakt jste tu mizerii prvního dílu spíš prohloubil, než naopak. Podstatné bylo řečeno několikrát nejenom mnou. Jako publicista docela hazardujete se svým jménem.
    Každopádně – Mistra písní jsem nečetl. Takže mi úplně není jasné, jak a proč měl, podle vás, Dům Anssetovi zabránit, aby si svobodně zvolil své chování. Prepubertální hormonální léčba? Proč? Aby ho “odgayoval” (tedy podle měsíčněnacistické doktríny vybělil?) Nebo mělo být smyslem hormonálního zásahu Domu deaktivovat “protiorgastickou pojistku”? A proč by to měl dělat, když mu ji sám implementoval?

    A jenom tak na okraj – znáte starořecké pojmy agapé a éros (a storgé a filia)? Docela mne zaráží, že stavíte rovnítko mezi sexualitu (dokonanou) a “lásku”. Ale opakuji, knihu jsem nečetl, tak nedokáži posoudit, jaké formě lásky to prý Dům písní má učit.

    Ale jinak to měl Ansset ještě celkem fajn, když o své budoucnosti mohl rozhodovat sám. To třeba Farinelliho a dalších pěveckých kastrátů se nikdo neptal, zda chtějí pokračovat v kariéře pěvce, či plodného muže…

  13. re: fenris13
    “Nebylo by vážně jednodušší, jak už kdosi navrhoval v diskuzi k prvnímu článku, napsat jen „Nemám Carda rád“ ?”

    Nebylo. Očividnou snadou autora bylo kontroverzí vyvolat peprnou diskuzi, protože kde kdo vidí, jak FP co se diskuzí tj. návštěvností úpadá. Diskuze po knihama, kde to vždy vřelo (v dobrém i zlém), a v podstatě je to gró FP, se úplně vypařili a lidi se musí nějak popohnat, aby se v průběhu dne vraceli, diskutovali, hádali se apod. tj. zvyšovali návštěvnost. Není na tom nic špatného (na zvyšování návštěvnosti), jen já to mám raději dobrým obsahem ne články za každou cenu. Nicméně je to asi trend, dělají to i jinde…

  14. to Herne
    Ba právě. U nás ve vsi se jednou krčmář pomátl a že prý musí zvýšit návštěvnost. Tak ověsil krčmu světýlky, oblepil cedulkami a namísto vodky a špeku začal podávat nějaké městské vymyšlenosti. Mužici samozřejmě přestali chodit a raději popíjeli samohonku na mezi. Lidé z města přijeli jednou a pak už ani noha. Nakonec se krčmář musel střelit flintou do hlavy, jiného nezbývalo!

  15. Nemohl by pro mne někdo udělat redukovanou verzi celého článku? Tak asi na pět řádků?

    Nedávno jsem četl jednu studii podle níž jsou muži více ochotní tolerovat ženskou homosexualitu a ženy jsou více tolerantní k té mužské. Pro nehomosexuála je homosexualita naprosto nepochopitelná věc a je-li tímto obtěžován chová se homofobně vždy a to i v případě, že se tváří jako nesmírně tolerantní.

    Moje žena chodí v sauně na masáže, jen když je tam pan masér. Když je tam slečna, tak nejde nikdy. Když jsem se jí na to ptal, tak pravila, že je jí představa, že na ni bude chmatat ženská strašně nepříjemná. Já raději nechodím ani do sauny: -)

    Pošlete hošany na hmyzáky, oni se už nějak domluví. Já osobně si jdu číst Fabiána.

  16. “Mistr písní” mě sice nenadchnul, na můj vkus měl spoustu děr, ale nemám potřebu na něj ani na autora plivat. “Říše” mě tématicky neláká (snad si ji někdy půjčím a okoštuju), o “Zradě” si pamatuju jen tolik, že měl hlavní hrdina na začátku kozy (ne zvířata:-)) a román mě tehdy hodně zaujal (čteno v době prvního vydání = dávno). Asi je na čase si tohle dílko oživit, když se nelíbilo Martinu Kuželovi s jeho útlocitným vnímáním světa, mohlo by se mi to trefit do vkusu i teď :-).
    Vyčítat knihám kontroverzi mi přijde uhozené: to se má psát jen mile, sluníčkově korektně a opatrně, aby náhodou někdo nebyl dotčen, případně znechucen? Hodnotit knihy podle autorových osobních názorů, těžko by mohl mezi mé oblíbence patřit třeba China Miéville, bez debaty bych musela zanevřít i na Stephena Kinga pro jeho dlouhé období alkoholismu a drog, dozajista bych nějakou špínu vyhrabala i na Dana Simmonse a další.
    S článkem se zkrátka neztotožňuju, jinak ovšem pěkně rozpoutaná diskuze, to se musí nechat:-).

  17. to KarelC
    Já ti shrnu, co chtěl mužik Kužel asi tak říci: Card je špína chlap, jelikož si myslí, co si Kužel nemyslí a jelikož své peníze dává na podporu něčeho, co se mužiku Kuželovi nelíbí. Jeho knihy jsou podle Kužela štvavé pamflety proti lidem, kteří vystavují na odiv svou nestřídmost a otravují poctivé mužiky, kteří na ně musí dělat. K nám do vsi jednou také pár takových přijelo. Duhovým praporem mávali, že prý je máme tolerovat. Řekli jsme jim, ať tím hadrem neplaší kravky a raději se chopí nějaké práce. Zkoušeli tedy kydat hnůj, ale jeden zlomil vidle, druhý si uhnal úpal a třetí jen seděl a hubou mlel. Nakonec to staříček Jemlichaj nevydrželi, vzali na ně potěh a tím je hnali zpátky k městu. Inu, jak se říká: Nezvaný host horší než Tatar!

  18. to Podchaljuzin: Mimo téma, ale vážně by mě zajímalo, jestli si ty historky vymýšlíš na fleku, nebo to od někud přepisuješ, ale každopádně boduješ.
    Jinak k diskusi: Každý autor který chce aby byl čten, musí do svého díla zabudovat konflikt a nějakého záporáka, ale to neznamená že se s ním ztotožňuje (obvykle naopak). Pobavilo mě, že Kužel vytáhl Říši, což je novelizace hry, k níž ovšem Card nepsal scénář. Dále složitě rozpitvává (a překrucuje) Enderovu hru, ale vůbec nezmíní Mluvčího za mrtvé,který by mu mohl nabourat jeho složitě budovanou koncepci (tedy spíše antikoncepci).

  19. KarelC
    Čteme zřejmě stejné studie 😀
    Má asi nejnepříjemnější konfrontace s otázkou homosexuality měla zhruba následující scénář: Slečna, s níž jsem měl svého času techtle a tak trochu i mechtle a myslel to tak vážně, že jsem byl ochoten regulovat i svou masožravost, se mne tuhle optala, jak to vidím v otázce holka – holka. “Nět problema,” jí bez váhání říkám, hrd na míru vlastní tolerance k menšinám. “A co kluk s klukem?” pokračuje slečna logicky. Dostávám se do úzkých a někde na pozadí váhám – “To mi navrhuje trojku? A jestli jo, tak jakou?”, ale jistý si nejsem.
    “No, když u toho nemusím být…” začínám opatrně, “…tak ať si dělají co chtějí.” Faktem je, že mi představa intimností s jiným mužem dělá fyzicky nepříjemně. Asi bych nedal ani nějakou tu filmovou líbací scénu. Přeci jen to není odosobnělý odvodový lékař (prohmatat varlata, obhlédnout chodidla a “schopen odveden”).
    “A proč?” pokračuje slečna a já se začínám potit. “Proč ti to u holek nevadí a u kluků ano?”
    To už je tanec na tenkém ledě. Já vlastně nestál ani o to být účastníkem hrátek holka-holka, přeci jen jsem stará škola, rodinný typ, hluboce milující, bla bla bla.
    “No… Protože mě zajímají ženské?” A pak zkouším bodovat romantikou, něhou a stavět to do protikladu klacku v zadku… Ale vím, že si jen motám oprátku. Že jsem to prohrál. Že na mne vzápětí vybalí: “Ale vždyť to, co děláte vy ženám, je přesně to, co říkáš, že je ti z toho na zvracení, když by to měl dělat někdo tobě!”
    A také že vybalila.
    Vyšel jsem z debaty a později i z celého vztahu zahanben a nejspíš jako šovinistický homofobní blb. Bez špetky tolerance. Jediná správná odpověď byla: “S radostí přeblafnu všechno.” Protože cokoliv jiného je mezi lidmi postiženými horečkou korektnosti jen důkaz jejich vlastní morální nadřazenosti (nebo alespoň čistoty) a my, takzvaní “homofobové” jen dokazujeme, že nám jde o útlak světa, žen, zvířat a menšin.
    Svým způsobem mne i fascinovalo, že ve mně dokázala vyvolat pocit viny za to, že říkám “ať si hoši dělají co chtějí, ale mě z toho ať vynechají.” Ale mohl jsem jako chlap, co se u pisoárů moc nerozhlíží a soustředí se čistě na svůj výkon, odpovědět jinak?
    Divná doba. Divné mravy. Úchylka (míněno jako odklon od normy, nikoliv jako morální soud) je ctnost, normalita fóbií a nepřátelstvím.
    Už z toho, že člověk musí psát ty vysvětlující závorky (a ví, že stejně marně, padne-li na něj stín podezření), mám tak trochu děs.
    Ale jinak na to děvče vzpomínám fakt rád. Měla šmrnc. A měla názory. A snad je stále má.

  20. to standa.e
    Ech, ptáčku, buď rád, že ses té semetriky zbavil! Dnes je takových plno. Ani jáhlovou kaši to uvařit neumí, ale rozumy na všechny strany to rozdává! Cara na ně! Ne nadarmo se říká: Jdeš-li do války, pomodli se jednou. Jdeš-li na moře, pomodli se dvakrát. Ženíš-li se, pomodli se třikrát!

  21. to Podchaljuzin
    O tu slečnu nešlo, šlo o tu argumentaci a následné vvolání pocitu viny . Ale dík za podporu 😀

  22. N-10-Tikki
    Odhalen, vinen 😀 Žádám exemplární trest!

  23. Podchaljuzin: Jo přesně! Dal jsem si tu práci a přečetl si to a mohl jsem si ušetřit námahu. Tvoje shrnutí je naprosto perfektní!
    když ty píšeš úplně vidím širou Rus! 🙂

    standa.e: To cítím zhruba stejně. Jak říká jeden můj kamarád umělec, který kreslí a maluje výhradně ženy: Kdo by taky stál o pohled na nějakýho šerednýho upocenýho chlapa!
    Sluší se dodat, že naše mužská představa ženské homosexuality je většinou naprosto vysněná a nereálná, proto jsme asi ochotni ji více tolerovat. Po setkání se skutečnými “lesbami” je tato představa surově rozmetána.

    Nicméně vraťme se k literatuře: Nádherně komiksově zpracované téma homosexuality a jejích příčin je v autobiografickém románu : Rodinný ústav od Alice Bechdelové.
    (Měli to pro absolutní nezájem čtenářů v akci za 90 kaček) tu hlavní hrdinku jsem opravdu chápal a už dlouho si tak neužil komiks.

  24. S homesexualitou je to těžké a s genderovou/politickou/jazykovou/(…) korektností ještě těžší. Zastánci homosexuality mi někdy připadají horší než její perzekutoři. To, že heterosexuálního jedince nepřitahuje, ba někdy dokonce přímo odpuzuje zobrazování homosexuální erotiky, není nijak homofóbní. Mě taky odpuzuje třeba vyobrazování sexu starých lidí a své prarodiče mám upřímn rád a nemám žádné negativní či fašistické názory vůči starým lidem. Sám se na svůj pokročilý věk těším. Proto mě upřímně mrzí, jak se zachovala vaše šmrncovní přítelkyně, stando.e.

    S homosexualitou je pak ten problém, že gayové stejně jako mnozí jiní mladí lidé různorodých orientací nemají zájmy, přijímají mainstreamové názory diktované masmédii a módou a v důsledku nemají žádnou vyjímečnou osobnost. Nemají nic, čím by se mohli individualizovat, oddělit od davu, a menšinová orientace se tak stává jejich jediným prostředkem k jejich sebevyjádření. Na sexuální orientaci ovšem nelze stavět ani styl, ani kulturu.

    Problém s homosexuály tak možná ani nesouvisí s jejich orientací jako spíš s aktuální celospolečenskou neschopností nastupující generace. V Británii už třeba vyrostla generace současných dvacátníků, kteří jsou nezaměstnatelní. Ne, že by pro ně trh neměl pracovní pozice, ale oni jsou v tak hrůzném osobním a intelektuálním rozkladu, že nezvládnou dělat ani prodavače v hypermarketu. Známý zaměstnal bakalářku na pozici sektretářky (s několika málo povinnostmi účetní), která na firmu málem přinesla žalobu, protože neuměla vyplňovat poštouvní poukázky a tak se jimi nezabývala…

  25. to jh
    Já jsem zase měl na poště kdysi zaplatit 26 Kč a 50 haléřů. Abych pokladní ušetřil námahu s počty a hledáním drobných, dal jsem jí 31 Kč a 50 haléřů. A čekal a čekal. Dívala se na mě asi minutu s bezradným pohledem, protože opravdu netušila, kolik mi má vrátit. Po další minutě jsem jí slušně poradil, jakouže to částku očekávám. Skoro celý den jsem z toho byl smutný a znechucený.

  26. Jh – moc pěkně jsi to napsal! Naprostý souhlas. A úpadek zájmů na “internetové” generaci je bohužel stále zřetelnější. A rovněž výrazně klesá kreativita. Schopnost poradit si v nestandardních situacích je stále horší a horší.

    Skočdolouky – ještě že teď už mají všechno digitální a musí započítávat i přijatou a vydanou částku.
    Za totáče uměla prodavačka v bufáči z paměti spočítat ještě drobnější čásky na desetníky a neměla ani kalkulačku. (Já neslintám po totalitě, jen příklad s halíři.-))

  27. Už jsme hodně mimo téma, ale musím se mladých trochu zastat. Když vidím že mě obsluhuje mladé kuře těsně po škole, jsem stejně trpělivý, jako když přede mnou jde starší paní o holi. Ono to to kuře nemá také v danou chvíli lehké. Hlavu jako tykev ze všeho, na co ji odborná škola nepřipravila (protože realita sprintuje rychleji, než je školství možno vstřebat) a co zkušení už mají zažité jako samozřejmost… Už si sumíruje “to musím udělat teď, to musím založit tam, nesmím se zapomenout usmát, zase jsem dostala vynadáno, že jsem zapomněla tamto… Jo a pak yplnit formulář XB-c pro…” a najednou ji někdo vykolejí upřímnou snahou pomoct… Tuhle situaci znám právě ze školy – úplně nejzáludnější otázka je: “Povídej mi o čem chceš.”
    Ale určitě není pravda, že by dnešní mladí přišli domů, sedli na židli a vypnuli se. To jen my jsme trochu zakonzervovaní v tom “našem mládí”. Ale to je přece odvěký “problém lidstva”, ta strašná zpustlá mládež 😉
    Za systémový problém školství a společnosti ve smyslu vzdělanostní inflace nemohou. Vlastně jsme opět u té horečky korektnosti. Dětské “k čemu mi to bude, když…” je normální. Problém je u těch “zodpovědných” žijících ze žvástů, že děti “nic nemusí umět, všechno mají na internetu, od čeho mají kalkulačky, hlavně aby byly vyrovnané osobnosti, pojďme zachránit školství inkluzí pro inkluzi, hurá, pojďme do lidských práv na bakalářský titul pro manažerku toalet (aka hajzlbábu).” Kantoři se v tom pak většinou plácaj stejně jako děti a jsou za blbce co nic nenaučí.

    Jsme to my sami (tedy ti “dospělí”), kdo “za dnešní mladé může”.

  28. Mládežníkům je hlavně třeba disciplíny! Kde není disciplíny, není úcty! Kde není úcty, není boha! Pak zbývá už jen karabáč!

  29. Nevím. Tyto Cardovy knihy jsem nečetl, těžko si na to dělat nějaký názor z doslechu, nicméně přijde mi, že tady je problém spíš s náboženskou než homofobní “nalejvárnou.” Ta druhá vyplývá až z té první. Někteří zapřísáhle věřící autoři prostě nedokáží ve svých knihách poznat hranici, kde “už je toho moc,” z beletrie se stává agitace a její součástí jsou i aspekty, jaké kritizuje autor článku. Lepším příkladem než Card mi v tomhle přijde trilogie Paksenarrion od Elizabeth Moonové. Tam je přesně vidět moment, kde autorka ztratí “odstup” a z poměrně slušné military fantasy se stává úmorná, náboženstvím prošpikovaná moralita paradoxně přitom obsahující i věci jako cca. dvacetistránkovou scénu mučení, která si moc nezadá s “nejlepšími” SM díly. Fakt, že jediná záporná ženská postava je lesbička a “pod čarou” je velmi výmluvně šeptáno: “Koukejte, děti, když budete lesby, taky takhle dopadnete!” je už pak jenom nevyhnutelný “doplněk.”

  30. to BorgDog
    Však taky ano! Mládež je třeba varovat! Byl u nás ve vsi jeden, vodky pil mnoho. Všichni mu říkali: Ignate, nepij tolik! Ale on ne, pil jako duha. Až jednou usnul namazaný v příkopě a co čert nechtěl, jela jedna taková lesba z města automobilem, vyhýbala se býkovi co utekl staříčkovi Jemlichajovi, do příkopu sjela a milého Ignata na mastný flek rozmázla! Inu jak se říká: Kam čert nemůže, babu nastrčí!

  31. Podchaljuzin:
    Mravní ponaučení z té tvé zkazky je teda jaké? Nebuď lesba, nebo přejedeš ožralce v příkopě, nebo nebuď ožralec, přejede tě lesba v příkopě? Nebo nejezdi příkopem, zasviníš si auto od ožralce? A ten býk to je sexistická metafora? Jako ryze mužský faktor, ke kterému lesba cítí takový odpor, že raději volí srážku s ožralcem v příkopě, než by zabrzdila a couvla před býkem (mužem) ?

  32. to KarelC
    To si musíš přebrat sám, holoubku! Pop taky dvakrát nekáže!

  33. Tak tomu říkám elegantní fuck off 😀 Při nedělním ránu fakt pobavilo.

  34. tohle fakt ne
    Doufal jsem, že ten úvodník je nějaký metahumor, ale po pár odstavcích jsem s hrůzou zjistil, že ho autor myslel asi vážně, dál jsem nepostoupil. Tady si zjevně někdo plete fantastické romány s učebnicí občanské nauky.

  35. Podchaljuzin:
    Nakrájel jsem si banán a jahody do šampusu a podumal po způsobu carského důstojníka ještě jednou nad tvojí bajkou a dospěl ke zcela zásadnímu a naprosto geniálnímu výkladu. Leč bohužel jsem si ho ráno nepamatoval. 😀

  36. to KarelC
    Namísto banánu a jahod jsi měl do šampusu přidat vodku!

  37. Podchaljuzin:
    To jsem si nikdy nevšiml, že by to míchali. Chlastalo se tam obojí, ale nikdy se to spolu nešejkrovalo. Do šampusu (rosijskoue igristoe) se přidávalo sladké ovoce a šlehačka. Ale chlastá se tam první liga! To si ještě z nějakých těch stáží pamatuju. 🙂

  38. to KarelC
    U nás na vsi se to pije takhle. Ale musí se s tím opatrně. Jednou to začali mužici pít v krčmě v době honu a pak po sobě začali pálit flintami. Bylo mnoho raněných a také dva nebožtíčci. Většinou proto raději pijeme jen vodku s vodkou!

  39. recenzentská ostuda
    Už asi týden přemýšlím, čím by u mě mohla utrpět pověst FantasyPlanet víc než těmihle dvěma “články” o Cardovi a stále ještě mě nic nenapadlo; a nejspíš ani nenapadne.

  40. to KarelC + Podchaljuzin
    Pokud vím, tak se tomu říká Bílý medvěd a proslavil to film Big Lebovsky.

  41. Medak:
    Bílý Rus (White Russian). Hlavními složkami nápoje jsou vodka, kávový likér Kahlúa a smetana, to vše servírováno na ledu v klasické sklenici

    Podchaljuzin:
    Sovietskoe igristoe, dnes, aby se neřeklo, Rosijskoe, se raději s vodkou míchat nedoporučuje, neb kysličník uhličitý napomůže vstřebání alkoholu do krve a opička je jak dělo a vskutku se potom pantátové na honu postřílí jak telata.
    Nejkrásnější účinek to má ovšem na dámy. Jejich vláčnost a rozhihňanost po tomto vodkošampaňském mixu dostoupí vrcholu. 🙂
    Moje manželka zná tuto kombinaci velice dobře a na nejedné vernisáži by se rozdala úplně všem. A to je původem Ruska. 🙂

    Michael: Alespoň to tady ožilo! Kdy naposledy tady bylo přes sto příspěvků pod článkem?

  42. to KarelC
    Vždyť to říkám, musí se s tím opatrně. Ale ono je to jedno. U nás na vsi i když se pije jen kvásek, tak to mužiky většinou tak rozkuráží, že teče krev, v tomto není pomoci… Inu, jak se říká: Jeden den veselo, druhý den funus!

  43. Pánové, u nás na horách, když udeřily mrazy, se pil medvědí dech (Červené víno, tuzemský rum, 2:1, pít horké a na hrníčky, koření či cukr netřeba). Chutná to a dojmy jsou… velmi inspirativní a scifistické ;-D.

    Podchaljuzin: To s tím veselem a funusem jsem slyšel trochu jinak a interpretace nebyla až tak doslovná. Spíš dotyční popíjeli s úctou ke druhému dni, neboť věděli, že za každé veselí se musí zaplatit (zde bolehlavem). Každopádně, “zakusať nado!”.

  44. Podchaljuzin, standa.e:
    Taky dobrý! Já osobně dávám v zimě přednost klasické Balantince za tři stovky. To si leju do kafe. Žena si míchá koktejl z kde čeho (ráda experimentuje) a pak je veselá 🙂
    V létě chlazené růžové nebo červené. Mám raději suché a hodně vychlazené. Značka a odrůda mi na srdci až tak neleží, hlavně když to má 13 a více procent. Manželka bílé polosladké a jinak je schopná vypít postupně cokoliv. Grand Marnier, co si koupila údajně do palačinek a dezertů, jí vydržel asi týden a to, pokud si vzpomínám, jsme ani dezert ani palačinky neměli ani jednou. 🙂

    Kvásek je ruská klasika. To v létě v horku na ulici naprosto běžně dotáhnou sud na dvoukoláku a čepujou to snad i děckám. Ale to má asi dvě procenta, ne? Je to hodně nakyslí, ale zase to osvěží. (Český pivař se z toho většinou posere. Většinou proto, že si jich dá deset.)
    Ale když jsem si jednou v touze zapadnout u stánku s vodkou poručil typický stakan, tak mi donesli kelímek o velikosti naší hořčice. Rusáci včetně mé (tehdy) nastávající to do sebe házeli jako o život a já blbec to prubnul taky. Potom už si moc nepamatuju, ale pochopil jsem význam slova moloděc!
    Ještě že máme vízovou povinnost! Návštěva ctěných rodičů mé choti se tak omezuje na hepaticky snesitelných jedenkrát do roka.

  45. Největší deth co jsem zažil bylo jednou na horách. Vodka 80 procent tuším Rasputin se jmenovala. Tehdy v příhraničním free shopu stála litrovka 2 kila. Nejhorší bylo když jsem si dal panáka a chtěl to zapít skleničkou vody, ale v té byla ta samá vodka. Málem jsem vykuckal plíce 🙂

  46. Pil jsem jednou vodku dovezenou z Lembergu alias Przemyślu. To Vám byla lahoda (a to vodku nemusím)! Zubrówka nebo Sobieski též nejsou špatné. Ale na pravou ruskou vodku jsem zatím štěstí neměl…

  47. To už vím taky, ale jako mladý jinoch jsem nevědoucí.

  48. Pokud já pamatuju, tak honorace v Leningradu chlastá Tsarskoe selo (chutí připomíná lipový čaj s medem) a zbytek cokoliv od společnosti Lagoda. Přesně řečeno Carskou zlatou, to je něco jako náš Boškov Rum. Chuť to má podobnou, jako Tsarskoe selo, ale víc umělou tresťovou. Pochopitelně – cena je na naše kolem padesátikačky. Ale “Saintleňáci” jsou mlsouni. Ti si stříkaj jahodovou šlehačku do sektu a podobně.

    V Moskvě a v té střední části Ruska se chlastá klasická vodka na kůrkovém základě. K nám se dováží Russkij standart – ta je té moskevské klasice asi nejvíc podobná, i když ta příchuť chlebových kůrek se do ní dodává formou tresti.

    A na jihu Ruska se asi nejvíc pije vinná brandy. Zvlášť kolem Černýho moře. Chuť má podobnou jako Bulharská Pliska, tu mají v Tescu.

    No a v těch zapadlejších oblastech a na “dědinách” se běžně pálí kůrková samohonka
    ve varnejch demižonech na sporáku. Což naši “spoluobčané” dělají taky běžně. Ale pro změnu z ovoce.

    Pivo tam moc neletí. Ne že by vůbec nebylo, ale není tak populární jako jejich Kvas.

Zanechat odpověď