Světl Ilusie se pomalu rozrůstá. Tři knihy a nyní prequel, to už není zrovna málo. Za celou ságou stojí Milada Střítezská, která je v tomto projektu víc než autorka. A právě ona si s námi popovídala nejen o Ilusii…
Milado, než se pustíme do otázek, poprosím tě, aby ses našim čtenářům představila.
Inu, jsem stárnoucí pražská autorka z Letné, na které vlastně není nic moc zajímavého, snažím se stát ve stínu svých knížek, asi jako většina pisálků. Jsem nejnudnější člověk, kterého znám. Vyrostla jsem na Výtvarné škole Václava Hollara, jako dítě jsem sedávala pod sochařskou šajbou a čichala tiskařské barvy, což pravděpodobně zanechalo četné následky. Minimálně praštěnost uměním, v mém případě tím, které se dá vyjádřit slovy. Další následky raději nekomentuji, ale lidé mého typu bývají švihlí. Jinak jsem matka dvou dcer, třicet jedna let patřím k jednomu muži, celý život mám zoufalou vazbu na Prahu. Vystřídala jsem plno škol a profesí, ale žádná mi nepřirostla k srdci natolik, abych u ní zůstala. Takže píšu. Průzkumy památek a Ilusii.
Na úvod otázka, kterou jsi nejspíš slyšela již mnohokrát: jak vlastně celá Ilusie vznikla? Pamatuješ si první autorské kroky v tomhle svém světě?
První autorské kroky mám schované v prádelníku. Pár kilo popsaných sešitů ze začátku devadesátek. Vybledlý sentiment. Tehdy vznikala Ilusie jako mozaika příběhů, které jsem nikdy nepoužila, vlastně ani nevím, o čem byly, ale mohla jsem si uspořádávat charakter svého světa. Později jsem se technizovala a pořídila si psací stroj, to byl velký pokrok, sedávala jsem celé noci a bušila do klapek. Windows 95 mi rozšířily psací mikrosvět, byla to absolutní bomba. Zapojila jsem se do armagedonu, který mi tehdy prorokoval jeden zákazník v antikvariátu, když řekl: „Svět se zhroutí tehdy, až kdejaká hospodyňka začne psát knihy na počítači.“ No a v roce 2014 jsem to vzala vážně, a za čtyři roky napsala osm ucelených knih, odešla z práce, založila si nakladatelství a zmagořila docela.
Ilusie – proč vlastně Ilusie? Člověku to evokuje něco snového, pohádkového, přitom tenhle svět je pořádně drsný a nelítostný…
Jsem obsedantní. Jméno Ilusie jsem si vymyslela někdy v jedenácti letech a už to zůstalo. Tehdy o pohádku šlo, ale už existovala jména Ill a Arx, která se v příbězích objevují dodnes. Paradoxně, minimálně šest dílů Ilusie se v Ilusii vlastně neodehrává. Ale to jméno mají rádi naši grafici. Graficky se dobře zpracovává, je zapamatovatelné. Zůstalo jako životní značka.
Nijak se netajíš tím, že celá sága je inspirována finskou Kalevalou. Čím tě Kalevala tak okouzlila? A které hrdiny z ní máš nejraději?
Jako bývalý knihkupec a antikvář jsem samozřejmě četla ráda mýty, eposy, středověkou rytířskou epiku, Maloryho, Wolframa von Eschenbacha, Mabinogi, Nibelungy, Eddu, Vaňorného překlad Homéra, mýty mě zajímaly, líbila se mi jejich struktura. Ale Kalevala byla jiná, úplně odlišná. Lidová, vlastně primitivní, a ne moc dobře čitelná, i když překlad Josefa Holečka je nepřekonatelně krásný. Kalevalští hrdinové jsou prostí, většinou dost neúspěšní, ješitní, tápající. Dělají chyby, neposlouchají maminky, umírají a znovu ožívají, jejich pitominy jsou neuvěřitelně zábavné, schází jim ten velký, epický potenciál. Lemminkäinen se nestydí při souboji počkat, až se k němu otočí protivník zády a useknout mu hlavu. Väinämöinen představuje velice dávný, hluboko zasutý typ starce, hrdiny, tvůrce, šamana, hudebníka a moralisty. V Kalevale jsou navíc mocné ženské figury. Lemminkäinenova matka a Louhi. Jsou to zajímavé charaktery, které se nevyskytují v jiných eposech, mají odlišný charakter.
Máš i nějaký osobní vztah k Finsku či jiným severským zemím?
Finsko mě dříve nezajímalo, ale když jsem o něm začala psát a dozvídala se další a další věci, stala se z toho nová obsese. Jsem systematická, dělám si tisíce rešerší, třídím je, pročítám, spojuji, v hlavě si vytvářím dlouhé řetězce událostí, jmen, archeologických nálezů, míst, obrazů krajiny. Takže jsem Finskem vlastně prorostlá. Navíc jsem psala dost let recenze na finský metal, takže jsem si vytvořila vztahy s finskými muzikanty, máme se rádi.
Ale zpět k Ilusii. Když jsi psala první knihu, Harfeníky severu, měla už jsi v hlavě o čem bude pokračování? Jsou jednotlivé knihy navzájem propletené a odkazují se na sebe?
Psala jsem velký blok knih. Když jsem dopsala Harfeníky, otevřela jsem nový soubor a prostě pokračovala. Těch osm knih je ucelených, nepřemýšlím moc o nových dílech, znám kostru. Harfeníci byli ale první pokus, myslela jsem si, že to musí být fantasy, až u Dědiců mi došlo, že nemusím tak urputně držet meze žánru a prostě z něj vystoupit. Ale knihy jsou vzájemně provázané. Pět knih se týká vytváření království severské Alatey a jednotlivých etap života protagonistky, královny Sarai. Každý z těch pěti románů je etapou v životě člověka a každý díl také zpracovává jiné kalevalské motivy a má jiné nosné téma. Kromě těchto pěti knih, které tvoří ucelený příběh, existují tři knihy samostatné. Z těch zatím vyšla jen jedna, Valgir. Ten je prequelem harfenické série, ale dá se číst nezávisle na ostatních knihách.
Proč ses rozhodla, že tvoje novinka Valgir bude samostatným románem?
Valgir vznikl jako samostatný příběh už někdy okolo milénia. Vždycky byl zatracený individualista. Knihy o harfenících severu a Sarai jsou uzavřené pátou částí. Je to pět vzájemně souvisejících románů. Ale Valgir, i když odkazuje ke stejnému tématu, tedy k severu a minulosti Alatey, řeší jiná témata a je solitér. Čerpá ze života maršála Mannerheima a ze Zimní války, dokonce obsahuje některé skutečně proběhlé bitvy a události, třeba předválečná jednání Finska a Ruska. Je tedy opravdu dost jiný, zaslouží si vlastní knihu.
My jsme v recenzi napsali, že Valgir je poměrně specifickou knihou. Zkus nám povyprávět jak to vidíš ty a komu je vlastně z pohledu autorky kniha určena?
To je složité, občas si rvu vlasy, když sleduji průřez svých čtenářů. Ano, vím, že stojím jednou nohou mimo žánr, takže zaryté milovníky fantasy štve ta mystická a psychologická linka. Ovšem ta se zase líbí lidem, kteří by si nikdy fantasy nepřečetli. Moje tvorba není určená asi moc mladým čtenářům, možná Harfeníci, to je opravdu taková fantasy pohádka. Další knihy ale řeší věci, které čtenáře pod třicet let asi moc nebaví. Rozpady vztahů, válečná traumata, vývoj narušených dětí, střídavou péči… to nejsou úplně žánrová témata. Navíc mé knihy stojí na dialozích a psychologických procesech v hlavách hrdinů. Valgir je zase trochu jiný, je v něm obsažená military složka, takže by se mohl víc líbit pánům, ale není to jen řezničina, stavím na dialozích a emocích. Čtou ho i ženy, najdou si v něm jiné motivy.
FOTO: Iveta Krčmářová
