Antologie Smečka byla prezentována jako velká literární událost. Povídková sbírka, která vznikala pod editorským dohledem Jiřího Sivoka, lákala na 15 děsivých příběhů prezentujících horor ve všech možných podobách. Jako společné téma všech povídek byl zvolen pes a kniha slibovala napěchovaný ansámbl talentovaných autorů. Jak se dlouho očekávaná kniha z produkce nakladatelství Golden Dog povedla? Jde o projekt hodný vaší pozornosti nebo o další generickou hororovku?
S hororovými knihami se v posledních několika letech roztrhl pytel. Každý rok vychází nové antologie a povídkové sbírky, které se snaží hororový žánr uchopit po svém. Nejde jenom o zahraniční tituly, ale také o knihy z českých luhů a hájů, kterých se za posledních několik let vyrojilo skutečně hodně. Jen namátkou zmíním projekty jako České temno, Jihočeský horor, Sešívance nebo Esence hrůzy, které čtenářům představily plný potenciál tuzemského hororového rybníčku. Ukázaly, že horor má u nás své právoplatné místo, a že když se zvolí zajímavé téma a sejde se tým skvělých lidí, mohou vznikat jedinečná díla s obřím potenciálem. Důkazem budiž třeba Bizzaropolis, originální, kvalitně zpracovaná a kreativně nespoutaná sbírka bizzaro povídek, která to dotáhla tak daleko, že byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii fantastika.
Zkrátka a dobře, konkurence je u nás veliká. Sbírky hororových povídek vychází jako na běžícím páse a pokud chcete čtenáře zaujmout, musíte se hodně snažit. Je nutné přijít s knihou, která nabídne jak nosné téma, tak ostřílené tvůrce a kvalitní příběhy. Jedině tak můžete dosáhnout úspěchu. V opačném případě se z vašeho vysněného díla stane jen další zaměnitelný titul v nekonečné záplavě hororových publikací.
Smečka vypadala slibně, a to hned z několika důvodů. Kniha byla prezentována jako bombastická událost na hororové literární scéně a lákala na hvězdné autory, kteří jsou nedílně spjati s Golden Dogem. A jako by toho nebylo málo, nakladatelství vsadilo ještě na jednu horkou kartu, amerického spisovatele Morta Castla (autora knih Cizinci a Nový měsíc na vodě). Snaha zaměřit se na celou paletu strašidelných povídek byla zcela logická, protože si čtenáři aspoň mohou užít horor v různých podobách. A uznávám, že psí tematika bylo zajímavé tvůrčí rozhodnutí, byť na mě osobně působilo až moc prvoplánově a neatraktivně. Nicméně, rýsoval se nám odvážný titul, který měl velké ambice. Bohužel, výsledek dopadl někde na půl cesty. Pod hezkou slupkou se skrývá nemastný neslaný obsah, který svůj potenciál plně nezužitkoval. Čtenářům tak byl naservírován divný polotovar, který má k výborné povídkové sbírce opravdu daleko.
Ale pěkně popořadě. Nejprve si popíšeme jednotlivé povídky. Knihu otevírá Panoptikum doktora Marrowa od Terezy Kadečkové. Jedná se o čtenářsky přívětivý, solidně napsaný text, který ovšem vnímám spíše jen jako přehled kuriózních atrakcí než jako pořádnou povídku. Ano, cirkusové téma a plejáda různých magických tvorů v ději fungují na jedničku. Nicméně dějové složce, byť řemeslně dobře zvládnuté, něco chybělo a nedokázala mě příliš strhnout. Pointa byla dobrá, ale ne kdovíjak světoborná. Jako otvírák sbírky funguje Panoptikum doktora Marrowa vcelku obstojně. O žádný zázrak se ovšem nejedná.
Následuje Příchod vyvoleného od Petra Bočka. Výborná povídka se skvěle ukočírovanou zápletkou zaujme jak úžasným budováním atmosféry, tak skvělou prací s postavami. Příběh se drží typického bočkovského rukopisu. Pokud tedy máte rádi kombinaci děsivého narativu a černého humoru, přijdete si při četbě na své.
Nelly Černohorská se vytasila s kratičkou Jízdou duchů. Atmosférický lidský příběh je postavený na dialogové konverzaci mezi dvěma lidmi. Oceňuji, že autorka vsadila na prosté vyprávění bez tuny krve nebo přehršle nadpřirozených prvků. Jenže děj sám o sobě nemá moc co předat, tuplem když je odvyprávěn na tak krátkém prostoru. Některé momenty sice zabrnkají na emoce a několik scén má své kouzlo, příběh jako celek však moc neobstojí. Závěrečná pointa je navíc neoriginální a nepřekvapivá. Výsledek tedy působí jen jako průměrná povídka, která možná zapůsobí na první signální, ale při hlubším zkoumání zjistíte, že nic pořádného nabídnout nedokáže.
Následujících několik příběhů bych rovněž zařadil do nevýrazného průměru. Konkrétně mám na mysli trojici Lajka se vrátila, Afík a Kříženec. Mohu na nich sice ocenit dílčí nápady nebo práci s jazykem, jako celek mě však příliš neoslovily a v paměti mi dlouho neutkvěly.
Miroslav Pech se představil s povídkou V šeru svítání. Na jeho poměry velice popisný, leč atmosférický a výborně budovaný příběh, který ve vás něco zanechá. Zkrátka příjemné počtení. Naopak Azurita považuji za mizerně odvyprávěný počin. V případě Karin Novotné mě to zklamalo dvojnásob. Její Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech se mi totiž hodně líbili a povídky v antologii Červi v hlavě mě mile překvapily. O to víc mě zaráží, že do antologie prošel výtvor, který jako by nevěděl, co chce být, jestli civilní epizodou ze života mladé dívky nebo netradičním příběhem s magickými prvky. Ani jedna z rovin bohužel není funkčně uchopená a výsledek tak působí nesoudržně. Azurit se prostě rozpadl jako domeček z karet a člověk si jen v hlavě říká, jak něco takového vůbec mohlo projít editorskou rukou.
Obdobně bych se mohl vyjádřit k podivnosti jménem Psí život. Začátek přitom není vůbec špatný. Sledujeme spisovatele, který nemá svůj den a stává se mu jedna horší událost než druhá. Prostě den blbec. Zápletka svižně odsýpá a občasné vtípky zafungují, jak mají. Jenže pak přijde druhá půlka, kde nefunguje vůbec nic – od stylu psaní přes šílené momenty křečovitě naroubované do celé zápletky až po prapodivný, absolutně nepřekvapivý závěrečný zvrat. Brutální scény sice mají šmrnc, výsledný dojem z četby ovšem nezachraňuji. Sečteno a podtrženo, ryze podprůměrná povídka, která svůj potenciál totálně promarnila. Od dvojice Jiří Sivok a Martin Štefko jsem tedy čekal mnohem větší nářez.
Kateřina Malec Houfková naštěstí nemastný neslaný dojem spravuje a servíruje nadprůměrnou, civilně laděnou povídku Na konec cesty. Hned po ní následuje Pes se zlatýma očima. Tomáš Marton mě svým příběhem nesmírně překvapil. Funguje v něm práce s postavami, postupné směřování zápletky a práce s psí tematikou. Dokonce i celkové vyústění má svou postupnou logickou výstavbu a působí přirozeně. Zcela zaslouženě jde o nejlepší povídku celé knihy, což jsem vůbec nečekal.
Neméně kvalitně navazují Zprávy z Jirmanova od Michala Březiny, jež vsadily na vyprávění přes dopisy obohacené o skvělou detektivní zápletku. Skvělý text, který jsem si hodně užil. Stejně se mohu vyjádřit i k Případu Čertovy rokle, v němž vystupuje slovutný okultní detektiv Benedikt Klausner. Veronika Fiedlerová předvedla parádní práci s ústředním hrdinou, krásné budování atmosféry a skvělé popisy – to všechno tvoří celek, který slouží jako perfektní předehra před závěrečným dílem Záhrobní trilogie.
Tandem Přemysl Krejčík a Lukáš Vavrečka si mě se svým Benátským morem omotal kolem prstu. Zápletka vyprávěná paralelně přes dvě samostatné dějové linky má své kouzlo a psí tematiku autoři zpracovali velice originálním způsobem. Naopak závěrečná povídka z pera Morta Castla se ale příliš nepovedla. Hermanito a Bo nemá kromě atraktivního prostředí Mexika a hezkého námětu čím pořádně oslovit a výsledek je průměrný až běda.
Na Smečce musím nejvíce ocenit žánrovou pestrost. Každý příběh prezentuje horor v trošku jiném kabátě a z každé povídky dýchá specifický autorský rukopis. Nicméně kvůli velké kvalitativní rozkolísanosti sbírka příliš nefunguje jako celek. Kolekce nabízí mnoho průměrných až podprůměrných kusů, jimž by v některých případech prospěla přísnější ruka editora. Kniha také nabízí několik nadprůměrných kusů, které by však lépe fungovaly v jiných antologiích, kde by dle mého názoru více vynikly. Příběhy typu V šeru svítání, úvodní Panoptikum doktora Marrowa nebo Na konec cesty sice nabízí příjemný zážitek a pracují s hezkými nápady, v kontextu celé sbírky ale příliš nevyčnívají a snadno zapadnou.
Rovněž se musím pozastavit u psí tematiky, která spojuje všechny povídky. Ta dle mého názoru nebyla maximálně využita. Autoři totiž nepracují se psy kdovíjak zajímavě. Čtyřnozí chlupáči jsou do většiny příběhů často uměle naroubováni a děj by se bez nich klidně obešel. A když už se přece jenom vyrojí záblesk nějaké inovace, tak bohužel pokulhává realizace, na což doplácí například Psí život nebo Azurit. Samozřejmě se najdou výjimky potvrzující pravidlo (např. Příchod vyvoleného, Pes se zlatýma očima nebo Benátský mor), ale je jich pomálu.
Za zmínku také stojí grafické zpracování. Kniha vypadá nádherně. Nejde o klasický paperback, jak jsme z produkce Golden Dogu zvyklí, nýbrž o větší knihu v pevné vazbě, která se vám bude ve sbírce krásně vyjímat. Kromě výborné obálky také musím ocenit vnitřní ilustrace Pavla Pavelky a krásně zpracované medailonky jednotlivých tvůrců nacházející se na konci knihy. Smečce – minimálně co se týče vizuálu – byla dána patřičná péče, a je znát, že si na ní nakladatelství Golden Dog dalo velice záležet.
Abych to shrnul, Smečka nenaplnila má očekávání. Na trh dorazila průměrná antologie, která měla na mnohem víc. Uznávám, že do projektu dali všichni zúčastnění srdíčko, a že do svých příběhů se snažili vložit maximum. Každopádně sbírka jako celek bohužel nefunguje tak, jak bych čekal, a ve srovnání se silnou konkurencí příliš neobstojí. Pokud hledáte ideální start na seznámení s Golden Dogem, mohla by kniha posloužit jako pěkný startovní můstek. Pro ty ostatní, kteří hledají pořádnou hororovou antologii, bych radši doporučil jít o dům dál.
Jiří Sivok (editor): Smečka
Vydal: Golden Dog, 2024
Obálka: Pavel Pavelka
Počet stran: 328
Cena: 499 Kč
Foto pandy: Tereza Kadečková
